Africký informační portál - Věcně o Africe

Organizovaný zločin a vznik nedemokratických systémů v Africe

Publikováno: 14.12.2015

zločin a válečné konflikty byly povýšeny na povrchní zábavu a morbidní reality show (foto:autor)

zločin a válečné konflikty byly povýšeny na povrchní zábavu a morbidní reality show (foto:autor)

Organizovaný zločin a vznik nedemokratických systémů v Africe

Afrika v mezinárodních vztazích

 Jaromír Vachala

1      Úvod

 

V této práci se budeme věnovat tématu vzniku a transformaci státu, zejména pak států na Africkém kontinentu. A to z hlediska vytváření války a formování státu jako organizovaného zločinu jakožto nástroje politiky podstatné ve státotvorném procesu nejen v Africe, ale celkově v dějinách lidské civilizace. Oporou v tomto v tomto kontextu pro nás bude kromě jiných text War Making and State Making as Organized Crime od Charlese Tillyho, ale dále budeme čerpat kromě jiných i z prací Post-communism as an episode of state building: A reversed Tillyan perspective od Venelin I. Ganev a autorky Anny Grzymala-Busse The Discreet Charm of Formal Institutions: Postcommunist Party Competition and State Oversight.

Pro tyto účely je však důležité definovat si nejdříve pojem války, fenoménu, který náš druh provází od samého počátku. Stejně jako typologizace afrických politických systémů a zejména pak jejich nedemokratických variant. Musíme si také uvědomit, že formování afrických států a jejich politických systémů může mít principiálně podobné tendence při svém vzniku a transformaci, ale mají také často zcela specifická hlediska vzhledem k odlišnému historickému vývoji na území Afriky. Však co jako červená nit historií provází většinu státotvorných procesů je větší či menší forma násilí a nejčastěji se jedná o válečný akt. Z hlediska afrického vývoje je důležité také vzít v potaz to, že při formování afrických států a jejich politických systémů, často působily dominantně na tento proces vnější vlivy. Musíme konstatovat, že tomu bylo jak v minulosti tak i současnosti. Po rozpadu bipolárního světa se proto zaměříme i na vliv dnes dominantního ekonomicko-politického systému a  procesu globalizace dnešního světa, jehož nedílnou součástí je i Afrika.

Dnes opět, jako u celé řady termínů, neexistuje přesná definice války. Každý z nás si přesto zcela jasně pod tímto pojmem představí, na základě sociokulturních, historických vazeb a mediálních obrazů, zejména krveprolití, materiální, psychickou, kulturní, politickou, sociální a environmentální destrukci. Přesto někteří lidé považují válku za racionální pokračování politiky jinými prostředky a dějinám lidstva rozumí jako dějinám válek a mocenského soupeření. Další: „chápou válku jako ozbrojený konflikt, při kterém zahynulo nejméně tisíc lidí – což způsobuje nemožnost zařadit mezi války četné „policejní akce“ prováděné po Druhé světové válce.“[1] Proto také například KOSIMO[2] , který na Heidelberské univerzitě vede Frank R. Pfesch se svým týmem, operuje s pětistupňovou stupnicí intenzity konfliktu:

Latentní konflikt – je nenásilné povahy (například Velká Británie versus Španělsko o Gibraltar v roce 2005).

Manifestovaný (manifestační) konflikt – je také nenásilné povahy (například spor v Tanzánii kvůli odštěpení Zanzibaru v roce 2005 nebo v tomtéž roce soupeření mezi Venezuelou a Kolumbií o mezinárodní postavení)

Krize s občasným použitím násilí – jednou stranou konfliktu (například opět v roce 2005 konflikt mezi Bangladéšem a Indií o teritorium a vodní zdroje či uvnitř Libanonu mezi náboženskými skupinami o moc).

Vážná krize – v níž se opakuje organizované násilí (např. roku 2005 spor v Nepálu mezi vládou a komunistickými povstalci o ideologii a systémové změny, či v Burundi mezi vládou a povstalci z kmene Hutu o moc nebo mezi Palestinci a Izraelem týkajícím se oddělení, systémových změn, ideologie a zdrojů.

Válka – je dlouhodobé násilí. Podle autorů této analýzy v roce 2005 probíhala válka například v Iráku o moc, zdroje, systémové změny a Ideologii či v Súdánu o regionální moc.

Další definicí se zabývá mezinárodní právo, pro které je válka: „výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.[3] 

Existuje celá řada dalších definic a teorií o válce. Například psychologická, sociálně-darwinistická, marxisticko-leninistická, technicky deterministická, geopolitická, malthuziánská, nábožensko-teologická a mnohé další. Dále je můžeme typologizovat. Například dle prostoru, jako války lokální, regionální, globální, centrum-centrum, centrum-periferie, periferie-periferie, dále na základě času, místa, metody, intenzity, motivu, atd.[4]

Vidíme, že neexistuje jediná komplexní definice tohoto pojmu a všemožných definic a teorií války a jejich příčin je celá řada – jest tedy pojmem multidisciplinárním. V každém případě v naprosté většině všech konfliktů šlo vždy o moc, profit, systémové změny a ideologii. Bohužel až příliš často pod rouškou čehokoli jiného, než bylo původně hlásáno, zejména z morálního hlediska „vznešených“ cílů, jako jsou lidská práva a svobody.

Dnes se lidské utrpení a válečné konflikty proměnily do obřího byznysu, kdy vojensko-průmyslový komplex ve jménu volné ruky trhu položil na oltář byznysu lidská práva a všechny formy života. Zájmy válečných investorů byly povýšeny nad samotný život jako takový.. (foto: autor)

Dnes se lidské utrpení a válečné konflikty proměnily do obřího byznysu, kdy vojensko-průmyslový komplex ve jménu volné ruky trhu položil na oltář byznysu lidská práva a všechny formy života. Zájmy válečných investorů byly povýšeny nad samotný život jako takový.. (foto: autor)

2         Vznik a transformace států – válka jako organizovaný zločin

 

Charles Tilly ve své práci War Making and State Making as Organized Crime, nám představuje analogii mezi tvorbou státu a tvorbou války s organizovaným zločinem. Ačkoli čerpá z evropských států a jejich zkušeností, nabízí zkušební argumenty, které se zabývají principy změny a které se dají aplikovat i na státy mimo evropské včetně států afrických. Mnozí mohou namítat, že podobu moderních států a mapu Afriky utvářela a rýsovala především Evropská civilizace prostřednictvím koloniálních mocností a po dekolonizačním procesu se mapa Afriky až tak diametrálně neliší od podoby v jaké je tyto mocnosti zanechaly. Nicméně stejně jako u ostatních států světa – tak i v africkém teritoriu platila premisa o použití organizované formy násilí při dělení sfér vlivu a mocenského úspořádání na jednotlivých územích a to jak v před koloniální éře, tak v období kolonialismu a to platí i dnes. Ostatně nedávný vznik Jižního Súdánu nás v tomto pouze utvrzuje.

Tilly se zamýšlí v kontextu dnešní doby a vychází i z rostoucího zájmu a obav z destruktivnosti války a jejich negativních dopadů na společnost a státy, rozrůstající se role velmocí a regionálních mocností které patří mezi hlavní sponzory armád, importéry vojenských organizací do chudých zemí a rozrůstající se důležitosti vojenských struktur v těchto zemích. Tyto obavy můžeme považovat za více nežli opodstatněné, neb například dle Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru SIPRI[5], v první dekádě 21. století (2000 – 2009) vzrostly světové vojenské výdaje o 49% a v následujících letech růst pokračoval. Tilly předkládá také tvrzení, že evropská zkušenost nám pomůže pochopit to, co se děje v dnešní době, jaké probíhají procesy a jaké mohou být další tendence. Na základě Evropské zkušenosti bychom, alespoň z části měli porozumět tomu jakým způsobem a v čem se dnešní doba a svět odlišují od dob minulých. Může nám pomoci nastínit budoucí hrozby a neustále vzrůstající vojenských a jiných militaristických organizací. Napomáhá nám také vyvarovat se chybám z minulosti a v pokusech ve srovnání Evropy a zaostalých zemí třetího světa. Proto se země třetího světa včetně Afriky nepodobají Evropě 16. nebo 17. století, jelikož jejich vývoj byl a je odlišný. Vykořisťování sehrálo velkou roli v utváření evropských států. Mobilizace mas a lidový odpor vůči vykořisťování přinutil mocenské elity poskytnout jejich obranu a omezení vlastních akcí .

Soustředí se na organizované prostředky násilí v národních státech, jakožto legalizovaných držitelů moci na monopol násilí. Proto například Dle čelního analytika SIPRI, Sama Perlo Freemana koncept „války proti terorismu“ přiměl mnohé země, aby se na své problémy dívaly „vojenskou optikou“. Což již také není zcela aktuální, pokud přihlédneme k dnešní situaci a vzrůstající síle soukromého sektoru, privatizaci války a růstu investic do soukromých armád ve světě a celého vojenského průmyslu. Firmy produkující zbrojní technologie a banky, jejímiž jsou klienty, tak čím dále více profitují na rostoucí nestabilitě a opětovné militarizaci světa. Proto také mohly světové vojenské výdaje v roce 2008 dosahovaly již 1,46 bilionu USD a v roce 2009 vzrůst na astronomických 1,531 bilionu USD, což znamená 6% nárůst oproti roku 2008 a dokonce 49% vzrůst oproti roku 2000. Vojenské výdaje tedy tvořily 2,7% globálního HDP.

Národní státy jsou relativně centralizované, ale s rozdílnou byrokratickou strukturou, která má více či méně kontrolu nad hlavními koncentrovanými prostředky násilí uvnitř společnosti obydlující své území. Což samozřejmě nelze zcela tvrdit o režimech a zemích, které jsou v kolapsu (např. Demokratická republika Kongo nebo Somálsko).

Nicméně válečný akt utváří státy a je v podstatě obdobnou organizovanou loupeží, pirátstvím, rivalitou podsvětí s policejní kontrolou jakou sama často tato moc národních států potírá aby si mohla udržet tento mocenský nástroj a monopol na násilí, kterou občas – nicméně v dnešní době se vzrůstající tendencí deleguje svým prostřednictvím ať již oficiálně či neoficiálně na soukromý sektor. Toto delegování práva na násilí ze státní moci na soukromé subjekty lze samozřejmě vystopovat v průběhu celého historického vývoje lidstva. Nicméně až v dnešní době disponuje soukromý sektor kapitálem převyšujícím mnohdy bohatství a rozpočty celých zemí a národních států.

Můžeme také tvrdit, že kapitalismus a tvorba státu se do jisté míry navzájem posilují a to v tom slova smyslu, že státy a firmy, které profitují na násilí a krizi ji dokáží i samy nakonec vytvářet. A proto jak již bylo řečeno se právní či policejní ochrana těchto subjektů rovná organizovanému zločinu.

Mnoho vlád a velmi často v podstatě pracuje jako organizovaný zločin při podvodu. Zastrašují, předstírají, podněcují – manipulují a vytvářejí bezpečnostní hrozby a rizika a to ať již fiktivní nebo reálné. Samotné strukturální změny ve státech při jejich transformacích mohou být také do jisté míry často pouze změnou fiktivní, vyvolané touhou nespokojeného obyvatelstva po změně a iniciovanou částí flexibilního předchozího establishmentu, který se z větší části obmění u moci, ale ti nejflexibilnější si dokáží zajistit své mocenské pozice i po této změně. Někdy jsou tyto transformace států a systému iniciovány z vnějšku – jiné zevnitř států a systémů. Ostatně na příkladu transformací ve východních zemích píše Anny Grzymala-Busse The Discreet Charm of Formal Institutions: Postcommunist Party Competition and State Oversight. Jakým způsobem byly zřizovány kontrolní instituty v postkomunistických zemích a proč byly v jejich budování takové rozdíly. Ve Slovinsku, Maďarsku, Polsku, Estonsku a Litvě byly dříve kontrolní úřady vytvořeny až po privatizaci státního majetku než v Bulharsku, ČR, Lotyšsku a Slovensku, mnohdy až pod vlivem EU. Nové vlády se musely vyrovnávat se třemi základními odkazy z dob minulých režimů. Jednak státní správa sloužila k prosazování státní politiky, nebyla nezávislá, fungoval výběr úředníků ministry, což zůstalo až do doby než byl přijat zákon o státní správě. Dále fungovalo nerovnoměrné rozdělování státních prostředků, byli privilegována stranická příslušnost a neexistovala odpovědnost vlády. Kontrola, jak ze strany veřejnosti, tak ze strany soudů či legislativy byla minimální. Potřeba vybudovat dohled nad trhem, národního kontrolního úřadu a antikorupčních zákonů, regulaci ze strany státní správy, instituci, která bude dohlížet nad společenskými pravidly.  Nikde toto fungování nebylo samozřejmostí. Byla snaha budovat systém, kde vítěz bere vše. A otázkou bylo, pokud tyto úřady budou zřízeny, jakou budou mít reálnou váhu. Co se týče vlivu mezinárodního prostřední bezprostředně po transformaci, byl kladen důraz především na svobodné volby, zda je ekonomika privatizována, zda jsou dodržována monetární opatření.

Takovéto způsoby transformací, strukturálních změn a systémů probíhaly ve světě velmi často mnohdy násilnou formou. A to za použití ať již národních nebo soukromých či intervenčních ozbrojených sil cizího státu a buď silami státními nebo soukromými. Od koloniální korupce, přes intervencionismus až po spiklenecké nasazení zahraničních egentů a poradců infiltrovaných do politického establishmentu té či oné země. A je jedno zda se jednalo o Suhartovu Indonésii nebo Pinochetovo Chile. Téměř vždy byl vznik nějakého státu nebo jeho transformace doprovázeno nějakou vyšší či nižší formou organizovaného násilí. I u nás vznik prvorepublikového Československa byl iniciován a akceptován až se  vznikem legií a jejich použití ve světě. Popřípadě změna režimu v roce 1989, kde došlo sice jen k minimálnímu násilí, ale přec jen k jistým formám násilí a incidentů ze strany mocenského aparátu došlo.

Jaký je tedy rozdíl v násilí použitého státem od toho, které je použito někým jiným? V podstatě, žádný násilí bude vždy násilím (ať již na jedinci nebo skupině) a samotný rozdíl je v legitimitě s tím, že státní násilí je efektivnější a rozsáhlejší.

Rozdíly mezi legitimními a nelegitimními uživateli moci se staly jasnější jen velmi pomalu a to v procesu, během kterého se státní ozbrojená moc stala relativně sjednocená a permanentní. Monopol státního násilí se změnil z teorie na realitu až s profesionalizací armád v průběhu 18. století, které měly poskytovat obyvatelstvu ochranu.

Například Frederick Lane tvrdí, že vlády obchodují s obranou, ať již to lidé chtějí nebo ne a argumentuje tím, že každá aktivita vytváření a kontrolování násilí protěžuje monopoly a soutěž uvnitř této sféry zvyšuje ceny místo aby je snižovala. Rozlišuje mezi ziskem monopolu nebo poplatkem, redistribuovaným vlastníkům prostředků produkce násilí jako výsledek rozdílu mezi cenou z produkce a cenou vynucenou zákazníky, a ochrannou rentou – pro obchodníky – chrání je před vnějšími vlivy (tj. tzv. Lane´s tribute). Lane vycházel ze studia historie Benátek a vlád, které vytvářejí ochranné renty.

Lanův model říká, že jestliže může vládce vytvořit dostačující ozbrojené síly na ochranu před jeho nepřáteli a bude mu na to stačit 50 liber a bude zároveň schopen získat 75 liber z výběru daní, získá poplatek 25 liber. Dále poukazuje na rozdíly v chování správců, kteří dohlíží na poskytování vládní ochrany a těmi jsou Občané, kteří minimalizují náklady na ochranu a maximalizují ochrannou rentu. Blíží se tak de facto k Jeffersonské demokracii. Dále jeden vládce – ten v podstatě maximalizuje náklady na ochranu a ochrannou rentu spíše minimalizuje a  přibližuje se despocii. Vláda udržuje vysoké ceny za ochranu a má tendence inklinovat spíše k vojenské chuntě. Podřízená vláda by tíhla k maximalizaci profitů monopolů a autonomní vláda bude maximalizovat platy a rozšiřovat se.

Lane také hovoří o tom, že logika situace vytváří 4 postupná stádia ve všeobecné historii kapitalismu a těmi jsou 1. Období anarchie a drancování. 2. Stádium, ve kterém výběrčí poplatků získávají zákazníky a ustavují své monopoly bojem za vytvoření exkluzivních podstatných států. 3. Stádium, ve kterém obchodníci a páni začínají získávat více z ochranné renty než z toho, co vládnoucí získávají z poplatků a daní. 4. Doba, ve které technologické změny překonaly ochranné renty jako zdroje profitu pro podniky.

 

 

manipulace s realitou umožňuje systémovým elitám projektovat společnosti  své vize světa která jsou často v rozporu - či dokonce rovnou proti společnosti samotné.. (foto:autor)

manipulace s realitou umožňuje systémovým elitám projektovat společnosti své vize světa která jsou často v rozporu – či dokonce rovnou proti společnosti samotné.. (foto:autor)

3         Nedemokratické systémy a režimy Afriky

 

Jaké politické systémy nám tedy tyto procesy v Africe vytvořily? Musíme konstatovat, že ve většině případů se nejedná o demokracii, tak jak ji chápeme z eurocentrického hlediska. Politické uspořádání v Afrických zemích je často ovlivňováno kulturní odlišností a zvyky, která mají svá teritoriální a historická specifika. Je jedno, zda jsou ovlivněny náčelnictvím, etatismem, tribalismem atp. Většinou vždy vyprodukuji v kombinaci s dalšími faktory, ať již vnějšími či vnitřními, systémy, které jsou odlišné od našeho „západního“ pojetí demokracie.

Například tým Naomi Chazan klasifikuje africké režimy následovně. Personálně donucovací, které  prezentují země jako Uganda za Amina, Středoafrická republika za Bokassy, Rovníková Guinea za Nguemy. Administrativně-hegemonické režimy: Keňa, Zaire za Mobutua, Togo, Pobřeží slonoviny, Kamerun, Zambie, Malawi, Nigerie. Dále na Pluralistické režimy kam lze zaředit Botswanu, Mauritius, Senegal či Namibii. Následují Stranicko mobilizační režimy v zemích jako Ghana za Nkrumaha, Mali za Keitu, Guinea za Sekou Touré, Zambie, Tanzánie či Zimbabwe. Stranicko centralizační s Angolou, Beninem, Mosambikem, Etiopií, Guine-Bissau, a Kongem. Předposlední klasifikací jsou režimy populistické a země jako Demokratická republika Kongo, Burkina Faso za Sankary, Meseveniho Uganda a Rawlingova Ghana. Poslední klasifikací jsou chaotické režimy nebo také země v kolapsu.  Somálsko, bývalý Zair po Mobutu Sese Sekovi, Libérie a Sierra Leone.

Existuje samozřejmě vícero klasifikací a typologizací ať již J. Linze nebo Brattonova a van de Walleova. Problémem je, že většinou v možném klasifikování a generalizaci narazíme na specifické odchylky té či oné kategorie v jednotlivých zemích. Společná je však tendence monopolizace moci politickými elitami – a to, ať již ve větší či menší míře (včetně afrických pluralitních režimů) a liší se ve způsobu politické participace, politickým soutěžením, komunikací a interakcí mezi vládnoucí třídou, elitami a zbytkem obyvatelstva.

 

privatizace zbytků státní moci v globalizované formě, umožnilo na jedné straně agresivní minoritě ovládnout pozůstatky postmoderních států s jejich monopolizací násilí a generováním zisků a na straně druhé majoritní společnosti nezměrná rizika a utrpení (foto:autor)

privatizace zbytků státní moci v globalizované formě, umožnilo na jedné straně agresivní minoritě ovládnout pozůstatky postmoderních států s jejich monopolizací násilí a generováním zisků a na straně druhé majoritní společnosti nezměrná rizika a utrpení (foto:autor)

4      Závěr

 

Dnes je více než-li kdy jindy patrná vzájemná provázanost kapitálu a zbrojního průmyslu. Válka jako prostředek, který byl nápomocen vzniku národních států a upevňováním jejich moci vně i uvnitř v dnešní době stojí spíše u jejich omezování moci a monopolu na násilí. Do nedávna nám ještě bylo politiky neustále opakováno jak se náklady na zbrojení snižují a dochází ke snižování vojenských výdajů ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo. Argumentovali snižováním rozpočtů ministerstev obrany, ale přesto však nesmíme podléhat této mylné argumentaci o snižování vojenských výdajů. Z velké části byly tyto prostředky přesunuty do rukou privátního sektoru – soukromých armád a kontraktorů, kteří se čím dál větší měrou podílejí na konfliktech a válečných operacích ve světě. Jde o tzv. proces privatizace války. Výdaje ale nejsou zahrnuty do oficiálních rozpočtů armád a ministerstev obrany. Dnes je kupříkladu v Afganistánu vyšší počet kontraktorů (108 000) než samotných amerických vojáků (67 500), a o kterých má Pentagon minimální nebo žádný přehled. Přitom tyto soukromé armády vydělávají obrovské sumy, které již americké daňové poplatníky stály již cca 160 miliard dolarů při minimální zodpovědnosti vůči komukoli.[6] Jak nakonec i ukazuje nejznámější případ zneužívání a týrání vězňů v bagdádské věznici Abú Ghraib, kterou spravovali dvě soukromé společnosti Titan Corporation a CACI International Inc. Mezi další patří například korporace Kellogg-Brown a Root (KBR) nebo Halliburton. Před nebezpečím a obrovským vlivem vojenskoprůmyslového komplexu varoval roku 1961 i prezident Dwight Eisenhower, stejně jako mnoho jiných před ním i potom. Mezi nimi byl i Niccolo Machiavelli, který také varoval před nebezpečím použití nájemného vojska známého pro svou nedisciplinovanost, hamižnost a porušování veškerých regulí a zákonů.

OSN odhaduje, že ve 20. století bylo 75% veškerých globálních zdrojů určených na vojenské výdaje. Na počátku 70. let, bylo 20% světových vědců a inženýrů aktivně činných ve vojenském sektoru. Toto číslo stoupalo úměrně s rostoucími vojenskými výdaji, jenž vygradovaly během vrcholu studené války na konci 80. let. Ze zpětného pohledu vidíme, že hodnocení nákladů a investičních příležitostí, a také rozšíření vojenských výdajů z pohledu přerozdělování zdrojů, probíhá na úkor sociálně ekonomického rozvoje. Tento proces má pak negativní dopad zejména na zdravotnictví, školství a sociální služby. Na příkladu USA jako čelním hegemonovi vynaložených vojenských výdajů vidíme, že 59% vojenského rozpočtu se vynakládá na výzkum a vývoj zbrojních technologií.

Dlouhodobé studie a analýzy ukazují, že multiplikační efekt vojenského výzkumu a celkových vojenských výdajů a investic, je výrazně menší, než při vynaložení stejných prostředků do výzkumu civilního. Tento rozdíl v produktivitě je často způsoben zneužíváním kapitálu, korupce a produkty vojenského výzkumu a vojenskoprůmyslového odvětví většinou nepřispívají k tvorbě kapitálových statků, služeb ani produktivitě.  „Analýzy naznačují, že na příkladu USA z let 1965 – 1975 jde jasně vidět tento faktor, kdy se USA zapojily do „vojenského dobrodružství“ v jihovýchodní Asii (Vietnam, Kambodža) měli tehdy nejnižší produktivitu a snížení růstu úrokových sazeb z 2,1% na 1,8%“[7] . V tomto mezidobí, což mělo za následek i nižší životní úroveň pro většinu obyvatelstva i díky tomu, že vojenské výdaje narostly na úkor vědeckého výzkumu v letectví, hutnictví, energetiky, elektroniky, chemického průmyslu a inženýrství. Krátce poté – počátkem toho a v závislosti i na ukončení války a kombinací sociálních, kulturních a ekonomických faktorů došlo počátkem 80. let, kdy před tím vojenské výdaje pohltily značnou část rozpočtu, výrazně vzrostla nezaměstnanost a inflace – této kombinaci se říká „stagflace“ z 9% na 12% na počátku 80. let. Toto platí nejen pro USA, ale de facto pro všechny země. Nejvýraznějším případem pak je kolaps SSSR urychlený zdlouhavou a vyčerpávající válkou v Afganistánu. Studie vypracovaná pro OSN a měnový fond jasně říká, „že oblasti s vysokými vojenskými výdaji vedou menší produktivitě a naopak snížení těchto výdajů naopak vede v těchto oblastech ke zvýšení HDP až o 3,7% HDP, kapitálu o 5,3% a navýšení zemědělské produktivity o 4,6%“.[8] Což je výhodné zejména pro země třetího světa, neboť vede k příznivým podmínkám pro investice a stimulaci dlouhodobé spolupráce, rozvoje a obchodu. Samozřejmě to se nelíbí těm, kdo mají profit, ať již ekonomický či mocensko-politický, z pravého opaku.          Jako stopy v písku se ukazují fakta na základě logických spojitostí a analýzy dat, že často proklamovaná tvrzení o tom, jak je vojenský průmysl pozitivní a užitečný pro ekonomiku, vytváří pracovní příležitosti a místa – je naprosto nelogický, falešný a neopodstatněný jak morálně, eticky tak zejména vědecky a politicky. Jeden příklad a důkaz za všechny, kdy si americký statistický úřad nechal vypracovat několik studií na toto téma, a výsledky prokázaly, že pokud by byla „1mld. USD odňata vojenským výdajům a byla by transferována do civilního hospodářského sektoru, přinesla by kolem 1,5 milionu nových pracovních pozic[9]. „Pouhá“ jedna miliarda! Jsme tedy svědky toho, že válka je vždy kriminálním činem organizované skupiny mocenských elit a to vždy, pokud se nejedná o válku obrannou bez vlastního zapřičinění a spoluúčasti na vyprovokování války. Jedná se tedy o amorální formu byznysu a manipulaci s lidským strachem a vědomím, prostřednictvím kterého mohou být řízeny masy  a která přináší profit pouze úzké skupině ekonomických a politických elit podílejících se na této formě kriminálního obchodování s násilím a smrtí. Život, lidská práva a důstojnost není komodita na prodej se kterou by se mělo obchodovat.

 

 

 

vznik a transformace států probíhá často formou organizovaného zločinu (foto:autor)

vznik a transformace států probíhá často formou organizovaného zločinu (foto:autor)

PRAMENY A LITERATURA

 

Tištěné:

                         

GANEV, V.I  Post-communism as an episode of state building: A reversed Tillyan perspective

GRZYMALA-BUSSE, A. The Discreet Charm of Formal Institutions: Postcommunist Party Competition and State Oversight. 10.1177/0010414005284216

MORRISON, P. The Future of American Defense p.87

TILLY, CH. War Making and State Making as Organized Crime, in Bringing the State Back In edited by Peter Evans, Dietrich Rueschemeyer, and Theda Skocpol (Cambridge: Cambridge University Press, 1985).

VOJENSKÉ ROZHLEDY MO AČR 2001/2/52

 

 

Internetové:

 

MAREŠ, M. Analýza terorizmu docenta Katedry politologie FSS MU: [online]. 19. 2. 2011 [cit. 2011-02-19]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/jak-se-vyviji-soudoba-valka-s-terorismem-ffp-/na_analyzy.asp?c=A070528_143718_na_analyzy_m04

 

GIDEON, R. Canadian Economy and Disarmament p. 456

 

http://www.sipri.org/yearbook/2012/files/SIPRIYB12Summary.pdf

SIPRI. Yearbook 2000 [online]. 10. 7. 2000 [cit. 2013-10-12]. Dostupné z: http://www.sipri.org/yearbook/2000/files/SIPRIYB00Pressrelease.pdf

SIPRI. Yearbook 2003 [online]. 6. 9. 2003 [cit. 2013-10-12]. Dostupné z: http://www.sipri.org/yearbook/2003/10

ŠEDIVÝ, J. Válka: rámec pro analýzu. [online]. 2.5. 2012 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://prg.xf.cz/kniha/kap7.html

http://www.sipri.org/yearbook/2012/07

 

http://www.scientificamerican.com/magazine/sa/2010/01-01/

 

http://www.ft.com/cms/s/0/7f435f04-8c05-11e2-b001-00144feabdc0.html#axzz2bHUqouB8

[1]  VOJENSKÉ ROZHLEDY MO AČR 2001/2/52

[2]  KONFLIKT SIMULATION MODELL

[3]  ŠEDIVÝ, J. Válka: rámec pro analýzu. [online]. 2.5. 2012 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://prg.xf.cz/kniha/kap7.html

[4]  ŠEDIVÝ, J. Válka: rámec pro analýzu. [online]. 2.5. 2012 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://prg.xf.cz/kniha/kap7.html

[5] Stockholm international peace research institute

[6] Zajímavou skutečností je například fakt, že jednou z nejvíce výdělečných kontraktorských společností, která vydělala na válce v Iráku je dle analýzy Financial Times firma KBR – Kellogg Brown a Root, jenž je dceřinou společností korporace Halliburton, kterou provozoval někdejší americký víceprezident Dick Cheney v administrativě prezidenta G.W. Bushe, který Irák napadl a kdy si tato firma vydělala v průběhu deseti let okupace přes 39,5 miliardy USD. Dále dle autorky článku v prestižním americkém periodiku (Anna Fifield) zaměřeném na finance, politiku, kriminalitu a bezpečnost (Financial Times – US politics and policy) si kontraktoři ve válce s Irákem přišli na celkem 138 miliard USD.

Zdroj:http://www.ft.com/cms/s/0/7f435f04-8c05-11e2-b001-00144feabdc0.html#axzz2bHUqouB8

[7] SIPRI. World Armaments and Disarmaments Yearbook of the Swedish Government?s Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI), p.222

[8] GIDEON, R. Canadian Economy and Disarmament p. 456

[9] MORRISON, P. The Future of American Defense p.87


file not found1223