,,Holokaust si musíme neustále připomínat proto, aby už nikdy nedošlo k jeho opakování.“ Podobné věty zaznívají od historiků či ubývajících pamětníků událostí druhé světové války velmi často. A přestože s nimi nelze nesouhlasit, fakticky jsou podobná vyjádření jen zbožným přáním a zakrýváním skutečnosti, že k podobným událostem, a v některých ohledech dokonce ještě horším, od té doby již mnohokrát došlo. Po genocidě celé řady evropských obyvatel (v čele s Židy a Slovany) jsme totiž jako druh zažili další. Od začátku té, která svoji brutální ,,efektivitou“ předčila dokonce i nacistické koncentrační tábory, právě dnes uplynulo čtvrtstoletí. Nechci se zde podrobně zabývat popisem událostí ani jejich historických příčin, které jsou za tu dobu již poměrně dobře popsány, ale spíše obecnějšími aspekty tohoto běsnění.
Jen stručně pro připomenutí – 6. dubna 1994 vyvrcholilo napětí mezi dvěma etniky Hutu a Tutsi sestřelením letadla s prezidenty Rwandy a Burundi (oba z kmene Hutu, kteří tvoří více než 80 % obyvatel v obou zemích), z něhož byli obviněni příslušníci menšinových Tutsi (tehdejší prezident Rwandy, Juvénal Habyarimana, na fotce výše). Tato jiskra zažehla druhého dne požár, který přerostl v krvavé události, jež si v šestimilionové zemi vyžádaly za pouhé tři měsíce zhruba milion obětí (nejčastěji se odhady počtu obětí pohybují kolem 800 000), a dalších 2,5 milionů bylo vyhnáno ze svých domovů. Za pouhých 100 dní tedy bylo 70 % obyvatel země postiženo přímým násilím. Nacisté stihli za 5 let a 9 měsíců své hrůzovlády plánovaně vyvraždit 11 – 17 milionů lidí (bez válečných obětí), což je v průměru 3,7 – 5,6 na hodinu. Ve Rwandě byl tento ,,rekord“ překonán hodnotou 6,9…
Ne že bych se chtěl ve výše zmíněné statistice cynicky vyžívat, ale pro pochopení reality bylo třeba tento málo známý fakt vyzdvihnout. Snaha ,,zabránit dalšímu opakování holokaustu“ tedy v tomto světle svědčí o nepochopení naší vlastní podstaty (v tomto případě možná i o jisté míře europocentrismu). Nacistické řádnění si po právu hojně připomínáme jako memento pro Evropu. Na druhou stranu máme na starém kontinentu často tendence k sebemrskačskému pohledu, že ty nejhoří hrůzy jsou vynálezem nás Evropanů. Faktem však je, že to, co ,,dokázal“ vyspělý národ s průmyslovou základnou a ve své době nejmodernější technikou na území Evropy, kde měl pod svojí přímou kontrolou zhruba čtvrt miliardy lidí, to překonali svými mačetami obyvatelé jedné malé agrární země s šesti miliony obyvatel, kteří za 100 dní zlikvidovali téměř pětinu svých vlastních obyvatel. Otázkou pak může být, jak by se události vyvíjely, kdyby měla Rwanda k dispozici podobné zdroje a technologie, jakými disponovalo nacistické Německo.
Rád bych zdůraznil slova Simona Wiesenthala, jehož osud zavedl do několika koncentračních táborů, z nichž se po válce vrátil, a posléze proslul jako lovec nacistů. Prohlásil, že ,,bestialita není výsadou jediného národa“. Poučit se tedy máme v našich dějinách z čeho, obávám se však, že jako druh jsme urážkou jména, které jsme si sami dali, tedy člověk moudrý.
Tři roky po událostech ve Rwandě (1997) potvrdil gen. tajemník OSN Kofi Annan, že o chystané genocidě mezinárodní společenství předem vědělo, a přestože mohlo, nezabránilo jí… Z dějin jsme se tedy zřejmě příliš nepoučili, přestože vzorec je vždy podobný – hrozby se neberou vážně, a první svědectví se zlehčují (přeci se nebudeme ,,míchat do vnitřních záležitostí“ jiných zemí, a zbytečně si kazit naše dobré ,,ekonomické vztahy“). Pak přijdou na řadu ty nejnižší lidské pudy (především závist), touha po moci a nadřazenosti, která je nám neméně vlastní – když máte ,,štěstí“, rovnou vás postřílí jako ve Srebrenici, v horším případě budete otráveni plynem jako v Osvětimi, rozsekáni mačetou jako ve Rwandě, či 12 – 14 letými dětmi v černé uniformě ubiti klacky jako v Kambodži, kde byla munice ve srovnání s lidským životem velmi cenná, protože stála přebytky rýže (jakým způsobem pak Rudí Khmérové vraždili v táborech malé sotva chodící děti raději zmiňovat ani nebudu).
Černá barva je ostatně dalším typickým prvkem masových vraždění, která jsou organizována státními (či o stát usilujícími) politickými entitami – černé oblečení polpotovců, Daeš či nacistické SS jsou proslulé. Protože (ne)státní aktéři, kteří se na genocidách podílejí, obvykle nejsou schopni se k tomu ani po letech přiznat stejně jako ti, kteří je podporují, nemůžeme ani v budoucnu očekávat, že se něco změní. Vždyť adept na členství v EU a náš ,,spojenec“ v NATO Turecko, není po více než století schopen uznat genocidu na Arménech, které během první světové války v tehdejší Osmanské říši plánovaně vyvražďoval. A země, do které se část našich politiků jezdí učit stabilizovat společnost, ve druhé polovině 70. let bohatla na režimu Rudých Khmérů, když měnila zbraně za rýži, kterou produkovali otroci v pracovních táborech, a ještě si na nich testovala účinky různých léků…
Ale vraťmě se zpět ke Rwandě – je tomu přesně 25 let, kdy se během chvilky lidé odcizili natolik, že se ze včerejších sousedů stali nepřáteli (opět typický příznak, známý ze Sudet či Balkánu). Byť se nás tato událost nijak přímo nedotkla, věnujme jí naši pozornost a vzpomínku. I pro nás je to cenná zkušenost, co dokáže slepá nenávist a tupá poslušnost. Jenže pokud se rozhlédneme kolem sebe, není to veselý pohled – člověk moudrý ještě nedospěl velikosti svého jména. Teprve to by nám zaručilo, že se již nikdy nic podobného opakovat nebude – ale brzké zmoudření lidstvu v nejbližší době nehrozí, tedy alespoň dobrovolně ne.
