Africký informační portál - Věcně o Africe

Chléb za 100 bilionů korun aneb zimbabwská ekonomie od koloniálního rozkvětu po Mugabeho superinflaci

Publikováno: 8.6.2017

Na počátku milénia se zimbabwská ekonomika stala jakýmsi fenoménem, zažitým výrazem. Zimbabwe si prošlo enormním úpadkem, ze kterého se vzpamatovává dodnes. Jeho předkoloniální rozkvět a následně stabilní systém nahradila dlouhá a těžká krize, na kterou nereagovaly pouze ostatní africké země, ale takřka celý svět. Tento malý stát na jihovýchodě Afriky totiž zaznamenal jednu z nejvyšších inflací všech dob, překonalo tak i poválečné Německo i hyperinflaci po rozpadu bývalé Jugoslávie. Pojďme si tedy připomenout, co předcházelo jednomu velkému milníku v historii ekonomie, na jenž se v podstatě už skoro zapomnělo.

Zlatonosná země Ofir jako živná půda pro kolonizátory

Provázaný ekonomický systém v Zimbabwe se začal vyvíjet již ve 13. století, kdy zde byla založena první stabilnější říše – Velké Zimbabwe. Pozůstatky hlavního města Dzimbabwe jsou dnes významnou archeologickou památkou patřící do světového dědictví UNESCO. Říše se totiž proslavila masivními kamennými opevněními, které na sebe nebyly nijak připevněny. Formování státu bylo podloženo především na obchodu s muslimskými obchodníky, kteří vyváželi plodiny přes Indický oceán do celého světa. Celkovému systému napomáhal i fakt, že domorodci, a to především kmen Šonů, se odjakživa živili zemědělskou prací. Ve 14. století byly ve zdejších úrodných oblastech nalezeny masivní naleziště zlata, což ze země v té době udělalo pravděpodobně jednu z nejbohatších oblastí Jižní Afriky. Se zlatou horečkou se objevil i zájem evropských cestovatelů ověřit legendu podle Starého zákona, ve které stojí, že se mělo o zdejším kraji jednat jako o zlatonosné zemi zvané Ofir.

Do 18. století zde ale ještě neznali peníze. Šlo pouze o výměnný obchod, barter, a i přestože země prožívala nebývalý rozkvět, zaostalí domorodci vlastně k ničemu peníze ani nepotřebovali. Ustálená ekonomika Zimbabwe přišla až s příchodem kolonizace v 19. století. Kromě evropských kolonizátorů se zde domorodci střetávali i muslimštími obchodníky. Tito kupci ale nebyli zainteresováni pouze na export zemědělských plodin jako doposud, ale započalo se s tvrdým importem otroků. Mezi nejznámější obchodníky patřil afro-arabský Tippu Tip.

Státy dřívějších většinových Šonů v té době ale zanikají pod nájezdy znepřátelených Ndebelů. Ti zde založili vyspělý stát Matabele, který se opíral právě o nerostné bohatství. O tak bohatou zemi měli zájem Portugalci, Němci, ale i Britové. Portugalští kolonizátoři měli v úmyslu zemi spojit s Mosambikem a Angolou a vytvořit tak stěžejní oblast pro své zájmy. Němci chtěli naopak sjednotit zemi s Namibií a Tanzanií, kde si vydobyli zase svou moc. Špatné situaci nepomohli ani Búrové (potomci skandinávských osadníků), kteří se o zemi také snažili.

BBC.com

BBC.com

Nakonec si hlavní vedení vymohla Británie, která zde v roce 1889 vytvořila Britskou Jihoafrickou společnost, obchodní sdružení, které mělo ekonomicky ovládnout celou Jižní Afriku, a tím pádem ji úplně kolonizovat. To vše pod vedením světoznámého Cecila Rhodese. Ten pracoval na plantážích a také jako kopáč v Kimberley v Jihoafrické republice. Poté se dostal k diamantových nalezištím a vypracoval se natolik, že se stal majitelem tamějších polí s nepřeberným nerostným bohatstvím a nakonec se také začal angažovat do politiky. Rhodes se poté stal majoritním akcionářem Britské Jihoafrické společnosti, dnes je označován za nejvýznamnějšího představitele britského imperialismu 19. století. Kvůli britské nadvládě tato oblast za 1. světové války stála na straně Britského impéria (Dohody), během 2. světové války na straně Spojenců. V roce 1953 zde vznikla federace Rhodesie a Ňaska. Ta se skládala ze Severní a Jižní Rhodesie a Ňaska, dnešního Malawi. V roce 1965 ale přišel zlom, rhodeský premiér Ian Smith vyhlásil nezávislost na Velké Británii a 11. listopadu byl po nechvalně proslulém Cecilu Rhodesovi založen nový stát – Republika Rhodesie, která ale nikdy nebyla mezinárodně uznána. Hlavní město se přejmenovalo na Salisbury, po vzoru hlavního města Jihoafrické unie (dnešní Jihoafrické republiky).

Korporace „Cecil Rhodes a Alžběta II.“

Je pravdou, že koloniální minulostí žije Afrika dodnes a ať v životě tamějších lidí zaznamenala cokoliv, vše má svou kladnou a zápornou stranu. Paradoxem právě ale je, že za dob kolonizace zažilo Zimbabwe největší ekonomický rozkvět vůbec. První oficiálně stabilní měnou se stala rhodeská libra. Na velkých bankovkách byla vyobrazena britská královna Alžběta II., na těch nižších zimbabwské skvosty – Viktoriiny vodopády a pozůstatky osady Velkého Zimbabwe. Bankovky se vydávaly na hodnotě 10 šilinků, 1 a 5 liber. Mince byly vydávány v hodnotě 3 a 6 pencí, dále pak 1, 2 a 2½ šilinku. Na většině z nich byl vyobrazen mimo jiné i zimbabwský národní znak, tedy pták (pravděpodobně orel jasnohlasý) sedící na ornamentovém podstavci. V roce 1970 se ale přešlo na rhodeský dolar. Volbou změny byl fakt, že se hodnota měny snížila a blíže odpovídala spíše americkému dolaru než britské libře. Bankovky se ale nezměnily pouze barevně (modré, červené, oranžové a šedé podklady), začaly se vydávat navíc i v hodnotě 2 a 10 dolarů. Mince byly v hodnotě ½, 1, 2½, 5, 10, 20, 25 centů. Místním bylo slíbeno, že Britové budou akceptovat zimbabwské právo, náboženství a zvyky, ale nic z toho nebylo dodrženo a Rhodes přišel s vlastní ústavou a zákony. Domorodci začali být „vlastněni.“

I přes veškeré konflikty se ale zemi začalo ekonomicky dařit ještě lépe než předtím. Díky svému zlatému bohatství bylo Zimbabwe stále jednou z nejbohatších zemí Afriky, a navíc evropští kolonizátoři znali obchod a věděli, jak ho zde plně využít. Začali spravovat veškerý státní aparát, uvedli své vlastní banky, policejní složky a dokonce i armádu. Nepohodlní lidé byli odtaženi na venkov, kde pracovali jako otroci na neúrodné půdě pro bílé farmáře a několik stovek životů si vyžádaly i práce v dolech, odkud země po celou dobu čerpala veškeré bohatství. Postupem času ale zisky začaly slábnout, navíc vláda musela čelit neutuchajícímu náporu rozhořčených domorodců. Největším problémem byla ale nereálnost vyplácení podílu akcionářům. Britská Jihoafrická společnost najednou začala ztrácet přímou správu nad Rhodesií, hlavní velitel této iniciativy Cecil Rhodes náhle zemřel ve 48 letech, společnost ztrácela na své produktivitě a postupně úplně upadla. Nakonec musela dokonce prodat i svá těžební práva na minerální průzkum zambijské vládě. V roce 1964 fúzovala s americkou industriální společností a v podstatě byla úplně zrušena.

Lidská práva stále ale nebyla dodržována, a tak zanedlouho započaly masové demonstrace lidu, které vyvolaly občanskou válku. Ta trvala dlouhých 14 let, tedy až do roku 1979, kdy britská nadvláda nevydržela nápor černošských povstalců a ve snaze ukončit občanskou válku změnila 1. června téhož roku název státu na Zimbabwe – Rhodesie. Nápor ale ani tak neutichl, domorodci považovali změnu ústavy za méněcennou, a tak se Zimbabwe – Rhodesie udrželo pouhý rok. 18. dubna 1980 přiznalo Spojené království Velké Británie a Severního Irska suverenitu, která zaručovala většinovou černoškou vládu. Vzniklo Zimbabwe.

Mugabe se představuje

Prvním nezávislým prezidentem se stal Canaan Banana. V té době započaly boje mezi politickými stranami, kterou byla Vlastenecká fronta (ZANU) a Svaz afrického lidu (ZAPU). V čele ZANU stál Robert Mugabe, v čelem ZAPU Joshua Nkomo. V roce 1987 ale došlo k „dobrovolnému“ sjednocení. Mugabe se postupně dostával víc a víc k moci. Ten se narodil do rodiny politika, a tak se mu dostalo kvalitního vzdělání. Navštívil několik zemí, nejvíce ho ovlivnila Ghana a proslulý ghanský premiér Kwame Nkrumah. Tíhl také k maoismu. Několik let byl dokonce vězněn, poté vedl partyzánské boje v Mosambiku. Když se vrátil do Zimbabwe, na lid působil jako hrdina, jako bojovník za spravedlnost, za černošská práva. A tak se nakonec 31. prosince 1987 stal Robert Mugabe zimbabwským prezidentem.

NewsDay.co.zw

NewsDay.co.zw

Celková situace v zemi se umírnila, konečně se začalo blýskat na lepší časy. Mugabe si získal lid i svojí angažovaností proti tvrdé genocidě menšinových Tutsiů ve Rwandě, následně pak intervencí v Kongu. Dále se také zapojil do boje proti apartheidu v blízké Jihoafrické republice a válečným veteránům z boje o nezávislou Zimbabwe začal finančně vypomáhat. O Mugabem, doposud považovaném za spásu země, se ale postupně začaly šířit nepěkné zprávy. Již v roce 1989 hýbala zemí kauza Willowgate, kdy došlo k ilegálnímu prodeji některých automobilových značek prostřednictvím vládních úředníků, samozřejmě pod záštitou prezidenta. Lid nenechala chladným ani masivní amnestie, kterou Mugabe vyhlásil. Jeho jméno začalo být často spojováno s korupcí. Největší rozepře měl i s již zmíněným Ianem Smithem, někdejším premiérem a také letcem, který bojoval za 2. světové války za Britské impérium a z bojů si odnesl i úplné znehybnění tváře. Tehdy Smith hájil rhodeskou situaci tím, že nadvláda bílých je stejně prospěšná pro všechny. Mugabeho tak až do konce svého života nenáviděl a nazýval ho teroristou.

Miláček národa tyranem

V roce 2000 ale přišel zlom a byla přijata nová ústava, která umožňovala pozemkovou reformu. Tu Mugabe plánoval už dlouho předtím, jako zapřisáhlý odpůrce všech bělochů a celého západního světa. Nenávist mezi bělochy a černochy po koloniální historii stále přetrvávala a protože v zemi žilo okolo 300 tisíc koloniálních potomků, kteří se ve většině případech živili jako farmáři, tak se tento nápad Mugabemu vlastně podbízel. A hlavně, běloši obdělávali až 11 milionů hektarů půdy, které tvořily asi 40 % zemědělské půdy. Šonští a ndebelští tradiční zemědělci tak zůstávali jaksi pozadu. Tato pozemková reforma znamenala znárodnění půdy bílých obyvatel země, a to bez náhrady. Na počátku milénia se tedy začalo s násilným zabíráním farem, které bylo provázeno krvavými střety. Celkové dopady této tíživé situace zasáhly až 2,5 milionu obyvatel. Půda ležela ladem a Robert Mugabe znovu hledal vinu u všech ostatních, z krize obviňoval současnou situace v celé Africké unii. Reforma v podstatě vyústila v totální destrukci vlastního státu, v rekordní inflaci.

Dalším skandálem během Mugabeho hrůzovlády byla také otázka řešení slumů u velkých měst. Před hlavním městem Harare, jedním z nejmodernějších afrických měst, které se pyšní svou čistotou, nemohla podle prezidenta existovat žádná chudinská čtvrť, ve které žijí lidé na pokraji sil. A tak slumy srovnal se zemí a 700 tisíc těch nejchudších vyhnal za brány města. Státní zvraty a nepokoje ale i dodnes přetrvávají. Několikrát se sice mluvilo o plánech svrhnutí prezidenta, ale Robert Mugabe se drží u moci již 31 let a ve svých 93 letech rozhodně nehodlá přestat. Nedávno také přednesl v parlamentu proslov, který četl již dříve. Opozičním poslancům byly poslány výhrůžné zprávy, že nesmí projev nijak přerušit. A jak je zcela možné, Mugabeho éra ani po je smrti pravděpodobně nekončí. Na prezidentský post si totiž dělá nárok jeho o čtyřicet let mladší manželka.

Ve státní kase 4 100 Kč, lidé chodí na nákupy s igelitkami bankovek a každý je milionářem

Ale zpátky k hyperinflaci. Ještě v roce 1980 se 1 dolar rovnal 80 zimbabwským centům. Když se ujmul vlády Robert Mugabe, přišla země v roce 2000 o 1/3 zisku z hospodářství. Jednalo se o půdu nejméně 4 tisíc bělošských farmářů, která byla „navrácena“ 200 tisícům černošským zemědělcům. Nejvíce peněz bylo však přerozděleno několika tisícům zimbabwským válečným veteránům ze 70. let v bojích o nezávislost. Zlomový byl ale rok 2008, kdy míra inflace dosáhla přes 100 000 %. Inflace se dá jednoduše vysvětlit jako znehodnocení měny, v tom případě tedy roste cenová hladina a hodnota peněz klesá. Zimbabwské ceny se násobily dvakrát více ze dne na den, ve státní pokladně bylo v přepočtu neuvěřitelných 4 100 Kč!

KBCtv.co

KBCtv.co

V červenci téhož roku přišla zimbabwská vláda s novým kurzem – za 35 trilionů zimbabwských dolarů jeden americký. Za 100 bilionů zimbabwských dolarů jste si tak mohli koupit bochník chleba nebo tři vejce.
Snad nejvyšší bankovou, kterou zde vláda kdy vydala, byla ta v hodnotě 100 trilionů zimbabwských dolarů. V přepočtu odpovídala 10 Kč a ihned se stala sběratelským unikátem. Úsměvné, ale takřka nepředstavitelné je, že se v Zimbabwe chodilo na nákupy s igelitkou peněz. Lidé si ale raději bankovkami topili, než aby si za ně šli pro potraviny, které ani vlastně nebyly dostupné. Na počátku hyperinflace byl rohlík za 1 dolar, za týden byl za 8 192 dolarů a po měsíci stál už 134 milionů dolarů, a to už kupci ani nevypisovali cenovky. Některé bankovky si domorodci také ponechávali a prodávali je turistům jako suvenýr a měli z nich ještě větší zisk, než kdyby je odevzdali do koloběhu tak zhroucené ekonomiky.

NewsDay.co.zw

NewsDay.co.zw

Na tak neúnosnou situaci nereagovaly pouze ostatní africké země, které se obávaly jisté dohry, ale reagoval takřka celý svět. V roce 2009 tak byla vláda na popud všech nucena „začít úplně od nuly“, vzdát se zimbabwského dolaru a přijmout tzv. víceměnový systém. Oficiální měnou se stal americký dolar, lze ale používat i euro, libru šterlinků, čínský jüan, japonský jen, indickou rupii, australský dolar, jihoafrický rand či botswanskou pulu. Státní dluh ale Zimbabwe zůstal. K dnešku dosahuje až na 8 bilionů amerických dolarů, týká se tak o jednu z nejvyšších zadlužeností na světě. Země se stále zmítá v obrovské ekonomické krizi, i přestože se situace pomalu umírňuje. Podle statistik je Zimbabwe jednou z nejchudších zemí světa, nezaměstnanost dosahuje až 80 %, tzn., že pouze jeden ze čtyř lidí má regulérně placenou pozici. HDP dosahuje pouhých 14 miliard USD. Okolo 60 % obyvatel zde žije za méně než 1 USD na den.

Nemáme sice co jíst, ale dnes je přeci moderní investovat do vzdělání

Státem zmítá hladomor, v poslední době se země potýká i s prudkým nárůstem postižených HIV, cholerou a malárií. Léky jsou několika procentně zdaněné. V zemi působí samozřejmě nespočet humanitárních organizací jako např. UNICEF, Lékaři bez hranic či ACET. Pomoc zde ale stále chybí, a tak se lidé uchytávají alespoň v tzv. stínové ekonomice, tedy práci na černo. Mnoho lidí uteklo za hranice do Zambie, kde se živí prostitucí či pašeráctvím drog do Jihoafrické republiky. Vláda už ani neuvádí saldo, nevydávají se žádné cenné papíry. Dokonce zde fungují pojízdné banky. Jedním z mála Mugabeho úspěchů je ale fakt, že v Zimbabwe je nejvyšší gramotnost obyvatel v subsaharské Africe vůbec, dosahuje až 90 %. K čemu ale to všechno, když zdejší lidé nemají ani na chléb a udržuje je pouze naděje lepších zítřků.

Možnosti řešení současné situace v Zimbabwe jsou samozřejmě velmi těžko uskutečnitelné, pokud v zemi stále vládne korupce, zmanipulované volby, cenzura a tyranie, která je obdobná té v Eritree. Odhaduje se, že tyto dvě krutovlády jsou na stejné úrovni jako systém v KLDR. Snad jediným východiskem z takové situace je zaměřit se spíše na pracovní trh než investovat pouze do vzdělávání. To je jistě velmi důležité, ale následně nemá pak vlastně žádné uplatnění. Místo importu zahraničních dovozců, především Ruska a Číny, které na zemi svojí investicí takřka vydělávají, podporovat raději místní zemědělce. To vše ale závisí na mnoha faktorech a ukáže to pouze čas. Můžeme tedy jen doufat, že se v historii světa již nesetkáme s takovouto destrukcí státu a že tak krásná a zajímavá země, jakou Zimbabwe bezesporu je (ale o tom zase příště), má všechny tragédie za sebou a začíná se jí pomalu, ale jistě dařit.

Zdroj:

  1. HULEC, Otakar, OLŠA jr., Jaroslav. Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi. Nakladatelství Lidové noviny, 2008.
  2. KLÍMA, Jan. Dějiny Afriky – Vývoj kontinentu, regionů a států. Nakladatelství Lidové noviny, 2012.
  3. REID, Richard J., Dějiny Moderní Afriky – od roku 1800 po současnost. Nakladatelství Grada publishing, a.s., 2011.
  4. Magazín Dotyk č. 10. Fokus. Robert Mugabe: Hrdina, nebo zloděj.
  5. Spoření se zlatem. Inflace – zloděj, který ožebračuje všechny uživatele peněz.

file not found1223