Je to sice už víc jak tři roky od ukončení jednoho z nejčerstvějších konfliktů na africkém kontinentu, dozvuky občanské války v západoafrickém Mali jsou ale stále silné a intenzivní. Probíhající teroristické útoky stejně jako přítomnost peacekeepingové mise MINUSMA (United Nations Multidimensional Integrated Stabilization Mission in Mali) jsou důkazem toho, že situace v zemi je stále vážná a rozhodně se nedá hovořit o ukončení občanské války.
V krátkosti nejprve připomeňme, o čem malijský konflikt v letech 2012 – 2013 byl, co bylo jeho příčinou, a jak by se dala hodnotit současná situace v regionu.
Kořeny konfliktu a jeho eskalace
Občanská válka, mnohdy správně označovaná jako boj o odtržení Azawadu, vypukla v lednu 2012. Tuaregové na severu země začali s nepokoji, mimo jiné dokonce násilím obsadili hned 3 města. Dalo by se říct, že nešlo o nijak veliké překvapení. Malijská vláda měla problémy s Tuaregy již od zisku nezávislosti v roce 1960, první de facto válečný konflikt vypukl už v roce 1962. Tuaregové požadovali nezávislost pro Azawad, který neměl historicky s malijskou říší nic společného. K sloučení těchto dvou celků Francouzi došlo až v 19. století. Je proto objektivní domnívat se, že zásah francouzských kolonizátorů je jednou z hlavních příčin následného konfliktu z 21. století. Podporu ve svém snažení o odtrhnutí získali Tuaregové v roce 2012 od radikálních islamistických organizací jako je Al-Káida v islámském Magrebu (AQIM) nebo wahhábistické hnutí Ansar Dine. Uklidnění konfliktu rozhodně nepřispěl ani vojenský puč z března 2012, při kterém byl dosavadní prezident Amadou Toumani Touré sesazen. Pod tlakem mezinárodního společenství ale zosnovatel puče, Amadu Sanogo, úřad prezidenta i po dohodě s bývalou hlavou státu Toumanim Tourém opouští. Do čela vedení země se tak dostává prozatímní prezident, do té doby předseda Národního shromáždění, Dioncounda Traoré.
Příslušník mise MINUSMA v Mali. Zdroj: Warscapes
Na tomto místě je třeba se zastavit a na rozdíl od výše zmíněného hodnocení zásahu Francouzů do celé situace teď kritikou šetřit. Byl to právě i francouzský tlak, který samozvané představitele státu přesvědčil, aby se nenásilně postu prezidenta vzdali a předali jej do rukou nové neutrální osoby. Za skupinu ECOWASu k zdárnému vyřešení přispěl prezident Burkiny Faso Blaise Compaoré. Situace eskaluje po tom, co se Tuaregové reprezentovaní koalicí MNLA (National Movement fort he Liberation of Azawad) v červnu 2012 rozcházejí s fundamentálními organizacemi AQIMu a Ansar Dine a pro neshody začnou válčit mezi sebou. Tyto boje pak pocítilo především na severu země žijící tuarégské obyvatelstvo, které se stalo terčem útoků radikálních islamistů. Snad i proto na konci roku 2012 MNLA zahajuje mírové rozhovory s malijskou vládou, snažení vyvrcholí mírovými dohodami v červnu 2013.
Od ledna 2013 pak navíc v zemi intervenuje mezinárodní vojenská koalice.Zásah, jehož součástí je i francouzská armáda, posvětila v souladu s Kapitolou 7 Charty OSN Rada bezpečnosti stejné organizace. Cíl vojenské intervence je pak jasný – eliminovat na severu země působící teroristické skupiny a získat opět vládu nad teroristy dobytými městy. To se daří poměrně rychle, už v červenci 2013 v zemi začne působit stabilizační mise OSN MINUSMA (United Nations Multidimensional Integrated Stabilization Mission in Mali). Situace by se tak klidně mohla zdát vyřešená. Jak jsem ale naznačil v úvodu, obávám se, že realita je jiná. Do jisté míry by se pak dalo říct, že občanská válka v Mali pokračuje dál.
Teroristické útoky na „soft targets“ v západní Africe
To, že se konflikt stále vleče, je evidentní z teroristických útoků, o kterých jsem krátce hovořil v úvodu článku. První z nich proběhl v listopadu 2015 v hlavním městě Bamaku. Útočníci vybrali za cíl hotel RadissonBlu v rezidenční čtvrti plné zastupitelských úřadů, místě, které je známé frekventovaným pohybem zahraničních obchodníků ale právě i diplomatů, vojáků zahraničních misí a dalších. K útoku, při němž zahynuly dvě desítky lidí, a při kterém zemřeli Malijci, Rusové, Číňané, Belgičané, Američan, Senegalec a příslušník Izraele, se přihlásila skupina Al-Mourabitoun, která byla napojená na AQIM, jehož vedení přípravy útoku a kooperaci na něm potvrdilo. Proto myslím, že domnívat se, že konflikt stále pokračuje, je relevantní.
Podobnými útoky totiž vyhrožovaly teroristické organizace v období konání voleb v druhé polovině roku 2013, ve kterých se vybírala nová hlava státu a členové Národního shromáždění. Žádný útok neproběhl, můžeme domýšlet, že za tím stály ohromné vojenské manévry ze strany malijské vlády a mezinárodního společenství, které na průběh voleb dohlíželo. Teroristické organizace proto plní své výhrůžky teď bez ohledu na to, že konflikt je oficiálně „ukončen“, resp. považován za ukončený.
Druhým příkladem toho, že radikálové v Mali vzniklé občanské válce pokračují, je útok na Burkinu Faso. V tomto případě útočila Al-Káida v islámském Magrebu.Útok teroristů měl jasný cíl – turisty hojně navštěvovaná místa, tzv. soft targets. Útok z ledna letošního roku postihl luxusní Splendid Hotel, obětí bylo opět skoro dvě desítky a znovu šlo o zaměření se na mezinárodní komunitu, tentokrát byli mezi oběťmi Kanaďané, Ukrajinci, Švýcaři, Nizozemci a Francouzi.
Směr, kterým budou útoky radikálů Sahelu nejspíš pokračovat a pokračují, je tak evidentní. Pokud nejde čelit přímo lépe vyzbrojené a vycvičené koalici mezinárodních vojenských sborů a teď už i poněkud lépe připravené malijské armádě, od ostře sledovaného Mali se extremisté posouvají dál a terčem zůstávají „soft targets“ v sousedních zemích. I tuto domněnku mohu doložit smutným případem, za kterým zůstává 22 obětí. Je to zatím poslední případ z března, pozadí se ale nemění. Útočila AQIM, tentokrát bylo v Pobřeží slonoviny cílem útoku turistické centrum na pobřeží – pláže Grand Bassam. Následkem těchto útoků bezpečnost „soft targets“ výrazně zvýšila například Ghana, která vojáky začala hlídat veřejná frekventovaná místa, zaměřila se na turistické resorty a luxusní hotely. Je ale na místě ptát se, jestli taková opatření stačí. Podle mého názoru nikoliv.
Zásadní problém – nečinnost ECOWASu
V závěrečné části textu v krátkosti shrnu, co se příspěvkem snažím říct. Události v západní Africe mě nutí domnívat se, že občanská válka v Mali, jakkoliv je k červnu 2013 oficiálně považována mezinárodním prostředím za ukončenou, dle mého názoru trvá a pokračuje za hranicemi státu vzniku konfliktu. Kořeny jsou v 19. století, kdy francouzští kolonizátoři uměle spojili dva odlišné kulturní a geografické celky. Nejzásadnější současný problém pak vidím v neschopnosti vlád ECOWASu koordinovat v rámci bezpečnostních hrozeb a sdílení dat. V únoru 2016 jsem měl možnost být v rámci stáže na zastupitelském úřadě ČR v Akkře účastníkem konference ECOWASu a uklidnění situace rozhodně nepřispívá fakt, že téma bezpečnosti byla až posledním tématem. Tím hlavním je aktuálně svobodný a volný pohyb občanů mezi všemi členskými státy ECOWASu, což jistě není adekvátní reakce na výše popsanou dramatickou situaci v regionu.
