Od získání nezávislosti většiny afrických zemí bude již brzy dovršena šestá dekáda. Jak si zapomenutý světadíl stojí, vzletně a moderně řečeno, v globální konkurenci globalizovaného světa? Daří se mu ekonomicky dohánět ostatní, nebo s nimi alespoň držet krok?

V letech 1960 – 2016 se celosvětový hrubý domácí produkt na osobu v konstantních cenách roku 2010 téměř ztrojnásobil, zatímco v subsaharské Africe došlo ke zvýšení o pouhých 51 %. Číslo se na první pohled možná nejeví nízké, ovšem když uvážíme, že se jedná o úsek 66 let (tedy ročně +0,8 %), a že si za stejné období například Latinská Amerika polepšila o 155 %, jihoasijský region o 442 %, a východní Asie a Pacifik dokonce o impozantních 645 %, je jasně patrné zaostávání kontinentu.

Z 31 afrických států, pro které jsou údaje k dispozici, se pouze 4 země dostaly svým růstem v období 1960 – 2016 nad úroveň celosvětového růstu – Botswana, Lesotho, Seychely a Egypt. Na druhém konci pak najdeme 5 zemí, které si od roku 1960 ekonomicky dokonce pohoršily, a to Niger, Madagaskar, Středoafrická republika, DR Kongo a Libérie, která ztratila za 56 let téměř 3/4 svého HDP na osobu v konstantních cenách! Také zde je patrná severojižní dělící linie, která až na pár výjímek odděluje (relativně) úspěšné země severu a jihu od těch ostatních ze západu, středu a východu kontinentu

Také výše HDP na osobu podle parity kupní síly v konstantních cenách z roku 2011 nám ukazuje obdobný vývoj za poslední čtvrtstoletí od roku 1990. Subsaharská Afrika znovu ztrácela na všechny ostatní regiony, a dosáhla pouze polovičního růstu celosvětového průměru (i tak však však dosáhla lepšího výsledku než v letech 1960 – 2016).

Z 48 afrických států, pro která byla dostupná data, se 19 z nich v období 1990 – 2016 podařilo dosáhnout nadpůrměrného růstu. Rekordmanem je ropný těžař Rovníková Guiena (+ 2 316 %!), zatímco 9 zemí během tohoto čtvrtstoletí svůj HDP v konstantních cenách na osobu podle parity kupní síly dokonce snížilo, v případě Demokratické republiky Kongo o téměř 42 %.

Afričané doplatili na to, že se do zájmu světové pozornosti dostali až jako poslední kontinent na konci 19. století. Ne že by to bylo terno stanout pod jakoukoliv (v tomto případě evropskou) nadvládou. Ale pozdní kolonizace znamenala pozdní dekolonizaci, a tedy horší pozici prosadit se na světové scéně v době (Latinská Amerika měla o 1,5 století více času). Samozřejmě také například Indie setřásla britskou nadvládu teprve po druhé světové válce, a přesto i ona již stoupá (o téměř 250 % od roku 1990). Pozdní vstup Afriky tedy není tím jediným důvodem faktu, že se stále nedaří dohánět zbytek světa.

Jak jsme viděli, utíká Africe nejen východní Asie, ale též Latinská Amerika či Asie jižní, která ještě nedávno vzhlížela na Afriku z nižší pozice ekonomického rozvoje. Některým africkým zemím se zdánlivě daří tuto situaci zlepšovat. Pohříchu to jsou však většinou jen těžaři, zvyšující svoji produkci surovin. A dokonce ani země s velkým nerostným bohatstvím nejsou sto držet krok se světem. Příkladem může být jedna z největších zásobáren surovin na světě, známá pod názvem Demokratická republika Kongo, která za 26 let snížila své HDP o 42 %… Podobným příkladem, i když ne tak tragickým, je též Angola, která má také solidní zásobu nerostného bohatství, přesto dosáhla v posledním čtvrtstoletí světově podprůměrného (a v rámci Afriky pouze průměrného) růstu svého hospodářství.

Zdá se, že se kontinent nachází v začarovaném kruhu – výše zmíněné země jako Demokratická republika Kongo či Angola jsou vzorové příklady, topící se v obří korupci a nekonečných občanských konfliktech. Přestože jde vždy o to stejné, tedy o kontrolu nerostného bohatství, a z toho vyplývající moc v zemi, zdůvodnění se mění podle ducha doby. V Angole jsme byli nejprve svědky války za nezávislost v letech 1961 – 75, kdy tři hlavní angolské osvobozenecké skupiny (UNITA, MPLA a FNLA) bojovali nejen proti Portugalcům, ale též proti ,,špatným“ Angolanům z jiné frakce. Proto nepřekvapí, že válka neskončila dosažením samostatnosti, ale plynule přešla do boje zdůvodňovaného tentokráte ideologicky ve jménu socialismu (případně boje proti němu) v období 1976 – 92. Po pádu železné opony se znovu změnili kulisy, přestože herci zůstali stejní, a dalších 10 let se bojovalo za uznání výsedku (či zneplatnění) voleb, než byla dne 4. dubna 2002 vlekoucí se válka definitivně ukončena mírovou dohodou. Podtrženo a sečteno, než se přišlo na nesmyslnost tohoto mocenského boje, muselo ve jménu tří vznešených idejí za 41 let zemřít přes půl milionu lidí (v drtivé většině angolských civilistů).

Není snadné zodpovědět otázku, jak Africe a jejím obyvatelům pomoci. Přesto můžeme s jistotou říci, že africké země mají hluboké problémy, které nevyřeší naivní vývoz know-how a demokracie v domnění, že naskočí na naši vlnu, a zažehnou raketové motory v cestě za rozvojem v duchu modernizační teorie. Podobně ani čínské ,,investice“ do orné půdy, infrastruktury a surovinových zdrojů nejsou cestou ze začarovaného kruhu. Jistě pomohou Číně se získáním surovin, potravin a vlivu, když si přiveze vlastní dělníky, z nichž někteří se v zemích po dokončení výstavby usadí jako novodobí kolonisté. Historie má skutečně sklony k opakování, a lidstvo, díky své omezenosti, je nutno trpké zkušenosti prožívat neustále znovu. Neumím říct, co by měla Afrika dělat, ale rozhodně vím, co by dělat neměla – žádná zahraniční síla, ať už z Evropy, Ameriky, či nejnověji z Asie nepřinese blaho a nepomůže s rozvojem jejich společností. Ten musí (a vždy tomu tak v historii bylo) vycházet od jejich vlastních vůdců a jejich vlastních obyvatel, protože jedině těm skutečně záleží na blahu země, v níž žijí. Pro většinu ostatních ne-Afričanů je Afrika pouze kouskem modré planety, který je možné bez ohledů a s velkým ziskem využít, a to také dělají. Protože jak napsal americký ekonom David S. Landes: ,,Dějiny nás učí, že nejúčinnější léky na chudobu vzešly zevnitř.“.