V poslední době je východoafrický stát Eritrea stále častěji zmiňovaný nejen v našich, ale i v zahraničních médiích. Důvodů proč by tomu tak mohlo být je jistě mnoho, ale dva z nich jsou aktuálnější a proto i relativně důležitější. Tím prvním je letošní reportáž zpravodajství BBC, které bylo prvním zahraničním zpravodajstvím v zemi po téměř 10 letech naprosté izolace, která tuto „Severní Koreu afriky“ zahaluje. Dalším důvodem je „letošní uprchlická vlna“, kde eritrejští uprchlíci tvořily jednu z největších skupin využívajících středomořskou cestu.  Ovšem neustálé suché konstatování nedemokratičnosti a porušování lidských práv nestačí k pochopení vlastní situace. V relativně krátké historii Eritree zde úřadoval pouze jeden prezident, Isaias Afwerki, a to za jakých okolností je značně určující

Eritrea idealistický pohled

De facto se Eritrea stala samostatnou již v roce 1991. Samostatnost sice byla vyhlášena až 24. května 1993, na základě referenda uspořádaného pod dohledem OSN, ale jednalo se už jen o potvrzení De jure. Během let bojů žádný stát nepodpořil emancipační snahy Státu Eritrea. Pravdou je, že existuje důvodné podezření, že některé státy zásobovaly jednotky EPLF lehkými zbraněmi, nicméně oficiální dokumenty eritrejské vlády toto vyvrací.

Z Eritrejského pohledu na věc je možné říci, že boj o samostatnost byl naprosto osamělý. To se projevilo i ve formování tohoto afrického státu. I přes značnou etnickou a náboženskou diverzifikaci se většina obyvatel dokázala sjednotit pod myšlenkou svobodného a jednotného státu, díky společným zkušenostem z boje za samostatnost. Vznikl systém, kde civilní obyvatelstvo bylo v symbióze s armádou, jelikož je spojovala historie boje proti utlačovateli. Isaias Afwerki byl ztělesněním nového demokratického režimu a jeho prezidentství slibovalo rozvoj demokracie a ekonomiky. Nová ústava byla slíbena k roku 1997 a ten rok i opravdu vznikla. Klíčovým bodem výchovy mládeže, mělo být utužování ducha jednoty. Ve stejném duchu, který jejich rodiče sjednotil během osvobozeneckého boje. Tento „výchovný výcvik“ měl probíhat v „Sawa training camp“ (International Crisis Group 2013: 15). Nicméně tento vývoj směrem k demokratizaci a i relativní ekonomické prosperitě končí s rokem 1998.

Válku o společné hranice rozpoutala mnohem silnější Etiopie k 6. květnu. Předmětem sporu bylo město Badme. Válka trvala přes dva roky (ACIG 2003). Během války se začal eritrejský režim přetvářet do dnešní podoby. Mládež a všichni schopni vojenské služby šli do armády. Na jednu stranu byla válka vyřešena diplomatickým zásahem OSN. To uznalo územní nároky Eritrei. Nicméně i 15 let po ukončení války je oblast kolem Badme neustále velmi náchylná k vypuknutí nového konfliktu, z důvodů neustávajících nároků Etiopie (Mosley 2014: 2). Na druhou stranu tato válka i její „otevřený“ konec, zapříčinily vznik režimu „jedné osoby“ a militarizaci státu. V zemi se začalo uplatňovat pravidlo, že každý problém je vyřešitelný prostřednictvím armády. Navíc Eritrea během dalších let bojovala, nebo podporovala konflikty u všech svých sousedů. Na příkladu války proti Jemenu, lze jasně ukázat doktrína, že armáda „vyřeší“ jakýkoliv problém. I když Eritrea Hanishské ostrovy neudržela, získala díky války dostatečně silnou pozici k vyjednávání. V současnosti tedy oficiálně smí využívat pobřežní vody v blízkosti pro rybolov i ostatní účely, což před válkou bylo předmětem vleklých sporů (PCA – CPA 1996:14). Stejným způsobem si například vynutila jednání o sporná území s Džibutskem.

Jaká je skutečnost?

Mohlo by se zdát, že za militarizaci a následnou totalizaci jsou odpovědné pouze vnější vlivy. A právě tím se vláda Isaiase Afwerkiho snaží ospravedlňovat své počínání. Afwerki v zemi i navenek zdůvodňuje tvrdost režimu vnějšími hrozbami. Vychází z tradic realismu, kdy se snaží dokázat, že jedinou cestou k bezpečí a následné prosperitě je silný stát. Snaží se poukazovat na neustálé nebezpečí imperiálních snah Etiopie a nestabilitu regionu. Navíc se snaží poukazovat na výdobytky jeho režimu, mezi kterými je často zmiňován vzestup zdravotnictví který ve velkém snižuje úmrtnost dětí, nebo vymýcení nemoci AIDS (Hakym 2015).

Realita je ovšem úplně jinde. Pokud nebudeme vycházet jen z oficiálních eritrejských zdrojů, zjistíme, že Afwerki již před vyhlášením nezávislosti potlačoval jakékoliv opoziční snahy a v tomto pokračuje dodnes, a to jak vně tak uvnitř jeho strany. Postupem času se chopil kontroly nad všemi částmi státu a to včetně soudů a dalších kontrolních mechanizmů. Dokonce i vláda funguje dvouúrovňově, za každým odpovědným ministrem stojí jakýsi „stínový úředník“, který agendu daného ministra kontroluje a předává rovnou prezidentovi (International Crisis Group 2013: 14).

Opozice nemá možnost vystoupit proti vládě. I když zpočátku se otázku opozice vláda snažila řešit především zatýkáním a perzekucí, dnes si osvojila poněkud „osobitější“ přístup. Bohužel i dnes jsou eritrejské věznice plny politických odpůrců či stěžovatelů, nicméně další část nespokojeného utekla různými cestami do zahraničí. Přes úvodní stav kdy se režim snažil zastavit emigraci velmi brutálními prostředky, se dnes nastolil jakýsi „symbiotický status“, kdy je odchod do jisté míry „tolerován“. Diaspora „nepřekáží“ režimu, a skrz finanční sítě podporuje Eritreu přímo i nepřímo. Nepřímá podpora vychází z toho, že diaspora má velkou část svých rodinných kořenů stále v Eritrei. Ze svého exilu tedy posílá peníze, aby pomohla zbytku rodiny, která zůstala „doma“ a tak „pumpuje“ peníze do místní ekonomiky. Přímá podpora státu ovšem není tak dobrovolná, přímá podpora vznikla rozhodnutím vlády, která zmiňované peníze ze zahraničí daní a získává tak nezanedbatelné peníze do státního rozpočtu. (International Crisis Group 2014: 1 – 5).

Budoucnost Eritrei

President i armáda drží moc pevně, neustálá nestabilita v regionu tomu dává i formální ospravedlnění. Je sice pravdou, že část z těchto nestabilit uměle podporuje Eritrea, ale bohužel eritrejská armáda bojuje i v rámci mezinárodně „schvalované“ války v Jemenu, po boku Saudské Arábie, jejíž kontingent navýšila o 400 mužů a které pronajala i své vojenské přístavy (All Africa 2015). Na rozdíl tedy od Severní Koreje, Eritrejský režim je i přes formální izolaci, díky své pozici a poloze za určitých okolností tu izolaci obcházet. Současný vývoj v regionu ani nenaznačuje pokles bezpečnostních hrozeb nejen ze strany Etiopie. Proto i pokud, jsou zde mocenské skupiny uvnitř režimu přemýšlející o změně, není nikdo z nich ochoten destabilizovat stát a tím i armádu, bez které by tyto dostatečně vlivné skupiny, spojené nebo rovnou totožné s frakcemi armády, ztratily svou moc.

A zde vyvstává otázka, má vůbec „západ“ zájem o demokratizaci? Nebo se jedná jen o formálně proklamovanou ideu, která v praxi ustoupila staré doktríně, kdy je lépe mít stabilní autokracii, než nestabilní demokracii?

Zdroje

ACIG. 2003. II Ethiopian Eritrean War. Miami: ACIG. Dostupné na: http://www.Cooper.org/artman/publish/article_189.shtml (22.11.2015)

Amnnesty International. http://www.amnesty.org/en/documents/AFR04/003/1999/en/

Constitute. https://www.constituteproject.org/constitution/Eritrea_1997.pdf

International Crisis Group. 2014. Eritrea: Ending the Exodus?. Nairobi/Brussels: International Crisis Group

International Crisis Group. 2013. Eritrea: Scenarios for Future Transition. Brussels: International Crisis Group

Human Rights Warch. https://www.hrw.org/africa/eritrea

Hakim. Yalda.2015. „Inside the secretive state of Eritrea“. BBC news. Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-31851587 (22.11.2015)

Kumaran Ira, Alex Lantier. 2008. „Fighting erupts over Eritrean armed incursion into Djibouti“ World Socialist Web Site. Dostupné na: https://www.wsws.org/en/articles/2008/06/djib-j18.html (22.11.2015)

Kidane, Selam. 2010. „Eritrea and Isaias Afewrki: a cold logic“ openDemocracy. Dostupné na: https://www.opendemocracy.net/article/isaias-afewerki-and-eritrea-a-nation-s-tragedy (22.11.2015)

Kidane, Selam. 2009. „Isaias Afewerki and Eritrea: a nation´s tragedy“ openDemocracy. Dostupné na: https://www.opendemocracy.net/article/isaias-afewerki-and-eritrea-a-nation-s-tragedy (22.11.2015)

Ngaish. Yemane. 2015. „ Eritrea: What Has Eritrea Got to Do With the Crisis in Yemen?“. allAfrica. Dostupné na: http://allafrica.com/stories/201511162380.html (22.11.2015)

Permanent court of Arbitration – Cour Permanente D´Arbitrage: http://www.pca-cpa.org/showpagea7cf.html?pag_id=1029

Permanent court of Arbitration – Cour Permanente D´Arbitrage: http://www.pca-cpa.org/EY%20Phase%20II91a8.PDF?fil_id=459

State of Ertirea – constitution. Dostupné na: https://www.constituteproject.org/constitution/Eritrea_1997.pdf (22.11.2015)