Africký informační portál - Věcně o Africe

Etnicita a konsociační demokracie: Jak předejít etnickému konfliktu

Publikováno: 8.5.2016

Etnicita bývá často považována za klíčový faktor při vysvětlování konfliktů v Africe. Jako koncept je však nesmírně složitá a komplexní, byť v Africe skutečně hraje významnou roli. Jedním ze způsobů, jak minimalizovat riziko etnického konfliktu je konsociační demokracie.

Tato teorie vznikla v reakci na snahu vysvětlit fungování a stabilitu heterogenních společností v Nizozemsku a Belgii ve druhé polovině minulého století. Sada charakteristik a podmínek definuje, co by mělo být naplněno, aby i nesourodé státy mohly prosperovat a riziko konfliktu se v nich minimalizovalo. Základem je princip sdílení moci a konsenzuální rozhodování ve prospěch celku. Přesto nacházíme v Africe jen málo států, které by usilovaly o inkorporaci a participaci všech etnik ve prospěch stability. Naopak se často setkáváme s vyloučením z rozhodovacího procesu a přístupu ke zdrojům a vleklým konfliktům.

 

Etnicita v Africe

Etnikum lze definovat jako skupinu lidí, sdílejících několik společných prvků. Obvykle v tomto kontextu hovoříme o původu a historii, jazyku a kultuře. S pojmy, označujícími etnika, bylo ale mnohdy spjato něco jiného; např. Hutu a Tutsi ve Rwandě historicky představovali sociální kategorie na základě příslušnosti k pasteveckému či rolnickému způsobu života. V případě nabytí určitého množství dobytka se z Hutu mohli stát Tutsi a vice versa. Na některých místech došlo i k umělému zformování etnik, jež jako etnika nikdy neexistovala. Africké společnosti si prošly zcela odlišným vývojem a ke vzniku státu dospěly jinak, než národy např. v Evropě. Stejně tak jim chyběla fáze industrializace, která na starém kontinentu přinesla ohromný rozvoj. Důsledkem těchto faktorů je fragmentace a izolace jednotlivých skupin uvnitř společnosti, což posílilo etnickou soutěživost a konflikt. V případě etnického konfliktu hovoříme o soupeření mezi jednotlivými etniky. V tomto kontextu spolu etnika vedou spory o území, zdroje, moc, přístup ke vzdělání, práci etc. Konflikt se i zde vyvíjí ze soutěže, která určitým způsobem znevýhodňuje jedno či více etnik na úkor jiných, případně soupeří-li se o nedostatkové zdroje. Jedna skupina se pokouší stát dominantní; současně s tím klesá tolerance ostatních skupin k takovým krokům a narůstá konfliktní potenciál. Řešení etnických konfliktů lze rozčlenit podle toho, jakým způsobem se snaží konflikt ukončit. V zásadě lze hovořit o třech přístupech, jejichž cílem je buď eliminace odlišností, jejich potlačení nebo snaha se s nimi vyrovnat a předcházet jim. Ani jedno z těchto řešení není snadnou cestou, která by konflikt odstranila ze dne na den. Rozdíly mezi jednotlivými skupinami budou existovat i po ukončení konfliktu; je tak pouze otázkou, jakým způsobem s nimi zacházet, aby nedošlo k násilí. Snaha se s rozdíly ve společnosti vyrovnat a předcházet jim je nejvíce mírovou cestou. Uskutečnit ji lze pomocí kantonizace, federalizace či sdílení moci na principu konsocionalismu.

Konsociační demokracie

Konsocialismus historicky nacházíme spíše v evropském prostředí (Nizozemí, Belgie). Snaha vysvětlit, že i heterogenní společnosti mohou být funkční a stabilní, vedla k využití této teorie pro výzkumy i v mimoevropských státech. V Africe se konsociační demokracie nikde plně neetablovala; prvky sdílení moci či pokusy o jejich aplikaci ale nacházíme např. v Jižní Africe, Demokratické republice Kongo, Rwandě či Burundi. Základem tohoto modelu je strukturovaná společnost, v níž koexistují různé náboženské, etnické, jazykové či kulturní skupiny uvnitř státu a příslušnost jednotlivce k těmto skupinám, která ovlivňuje i jeho jednání a chování. Aby byly tyto odlišnosti překlenuty v rámci konsociační demokracie, musí být naplněny její základní podmínky. Těmi jsou segmentální autonomie, proporcionalita, tvorba velkých koalic a princip menšinového veta. Vedle naplnění těchto aspektů je klíčová i otázka elit. Jejich cílem musí být snaha překonat rozdílnosti a častou touhu dominovat systému. Právě zachování celku by mělo být ústředním faktorem jejich jednání. Elity musí plnit svou roli zodpovědně a uvědomovat si, že zastupují své segmenty ve snaze udržet systém v chodu, a nikoli se obohacovat na úkor ostatních.

Konsocionalismus v africkém prostředí

Uvážíme-li veškeré podmínky konsociační demokracie, v africkém kontextu nebyl tento model vlády nikde plně aplikován. Přestože v několika státech najdeme nepříliš úspěšné pokusy o uplatnění konsocionalismu, nelze z této zkušenosti vyvodit absolutní nevhodnost pro Afriku obecně. Na rozdíl od federativního uspořádání není v konsociační demokracii nezbytné, aby byly jednotlivé segmenty společnosti segregovány. Právě to nacházíme v afrických státech velmi často; vzájemná komunikace, obchod či prolínání jednotlivých etnik nejsou ničím výjimečným. Etnika od sebe nejsou striktně oddělena. Konsocionalismus právě proto klade větší důraz na inkorporaci do systému a sdílení moci, což je považováno za klíčový aspekt. Nedílnou součástí tudíž musí být určitá míra autonomie i pro geograficky nekoncentrované skupiny (např. v oblasti školství či kultury). Právo na sebeurčení přitom zůstává na pozadí stále v platnosti. Jen těžko si však lze představit, že každé etnikum na africkém kontinentu představuje jeden stát. V tomto kontextu je třeba zmínit, že právě neúplné národní cítění jednotlivých segmentů, které nesmí být schopny vytvořit vlastní národ a vlastní plně autonomní státní jednotku, je důležitým prvkem na podporu konsociačního modelu. Etnika musí stát na půli cesty mezi etnicitou a národností a nárok žádného z nich nesmí dosahovat národního cítění ve smyslu vůle stát se celonárodním nebo zcela samostatným. Etnika tak dosahují určitého sebeuvědomění, vznáší nároky na občanská práva, vzdělávání, participaci na moci, mobilizují se etc., etnicita však není nacionalizovaná, cílem není separace od systému, ale naopak integrace do něj. Tento aspekt sám o sobě může být v africkém kontextu problematický; nelze přesně odhadnout, nakolik převládne potřeba vymezení se vůči ostatním na bázi linie my x oni nad určitým sebeomezením ve prospěch celku. V mnoha případech navíc ani nejsou homogenními celky a uvnitř jich samotných existují menší subskupiny. Aby se etnikum mohlo chtít realizovat jako plně autonomní celek, musely by být tyto vnitřní nuance překonány. Proporční systém zastoupení, který je pro konsocionalismus další nezbytnou podmínkou, nalezneme celkem v 15 státech. Africké prostředí je pro aplikaci poměrného systému ideální; jednotlivá etnika uvnitř států nejsou stejně velká a každé z nich by tak mělo možnost participovat na moci. Příkladem může být dlouhodobá etnická stabilita Kamerunu, který úzkostlivě dbá na začlenění všech etnických skupin do parlamentu. Otázka tvorby velkých koalic je podstatně více problematická. Po získání nezávislosti v 60. letech se velký počet afrických států přiklonil k modelu jednostranické vlády, která byla příznačná pro většinu kontinentu po několik dekád. Koaliční vlády nacházíme pouze výjimečně (nejvýznamnějším zástupcem Mauritius). Motivy pro politickou exkluzi je nutné hledat jednak v historickém vývoji, jednak v éře kolonialismu, která vytvořila nesourodé státní celky z etnik, jež spolu mnohdy neměla vůbec nic společného. Absence zkušenosti s demokracií, jak ji vnímáme v našem prostředí, stejně jako chybějících kapacit, které jsou pro budování státu potřeba, tvoří druhou stranu této rovnice. Pakliže navíc předpokládáme vznik velké koalice, kde jsou jednotlivé segmenty společnosti zastoupeny svými politickými stranami, musíme nutně předpokládat i vznik etnických politických stran. Ten je však často právě pro umenšení rizika konfliktu ústavně zakazován. Z téhož důvodu jsou oprávněné i obavy o užití menšinového veta, které je nedílnou součástí konsocionalismu. Nerovná distribuce zdrojů a moci, slabé ekonomické výkony, vycházející z časté závislosti na exportu primárních komodit, vedou v kombinaci s minimální demokratickou zkušeností, chabými institucionálními strukturami a kapacitami ke snaze elit zvýhodnit jednu (svou) skupinu před jinou, respektive obohatit sebe samotné na úkor všech. Narážíme tak na zásadní problém, který může být hlavní překážkou konsocionalismu v Africe. Z historické tradice vycházející vazby patron – klient, korupční prostředí a nedostatek kapacit mohou stát v rozporu s růstem zodpovědných elit, usilujících o konsenzuální řešení problémů, rovnoměrné zastoupení všech a uchování integrity celku. Africké elity musely vyrůst prakticky ze dne na den a okamžitě začít vládnout obrovským a heterogenním celkům. Politická kultura tak v tomto smyslu de facto neexistuje. Zároveň je pro africké elity obtížné mobilizovat všechny voliče; mnoho regionů je pro jejich geografickou polohu a chybějící infrastrukturu doslova odříznutých od přístupu k informacím a možnosti se k volbám vůbec dostavit.

Zabrání konsocionalismus etnickým konfliktům v Africe?

Konsociační demokracie naráží v Africe na širokou škálu potenciálních problémů. Nízká míra zkušenosti s demokracií, absence politické kultury a tradice, chybějící kapacity a slabé institucionální uspořádání představují pro aplikaci tohoto konceptu významná rizika. Historické vazby a fungování afrických společností byly nuceny se podvolit koloniálnímu zřízení, což zcela změnilo jejich ráz. Dalším dramatickým momentem je období dekolonizace, kdy prakticky ze dne na den vznikly nové státní útvary, neodpovídající původnímu rozložení. Pod tlakem obou bloků za Studené války se tyto státy výměnou za podporu přikláněly k demokracii či socialismu a přizpůsobovaly je svým potřebám. Odchod koloniálních mocností ale způsobil i odliv dohledu nad řízením jednotlivých území a ponechal jej v rukou nezkušených a nevzdělaných elit, které si musely poradit s nerozvinutostí svých zemí. Kolonialismus s sebou přinesl i politizaci etnicity a upřednostňování jednoho etnika na úkor jiného. Ve svém důsledku to způsobilo zesílenou nevraživost mezi jednotlivými skupinami uvnitř společnosti a etnická příslušnost se po získání nezávislosti stala klíčem k úspěchu a moci na úkor ostatních.

Postupné a opatrné zavádění jednotlivých aspektů konsociační demokracie zůstává stále nasnadě. V některých státech můžeme najít různou míru decentralizace a autonomie, proporční volební systém, umožňující vyšší míru participace na moci, je běžný na třetině kontinentu. Přesto narážíme na problém zodpovědnosti elit, jejich vztahu k masám a snahy řešit spory formou konsenzu. Výchova vzdělaných vrstev a budování silných a nezávislých institucí tudíž i nadále zůstávají komplikacemi, bez nichž není možné koncept konsociační demokracie úspěšně aplikovat.

 

Článek je zkrácenou verzí originálu. Původní text je dostupný na vyžádání.

 


file not found1223