Africký informační portál - Věcně o Africe

Etnický konflikt mezi etnikem Hutuů a Tutsiů během a po genocidě ve Rwandě a Burundi

Publikováno: 28.11.2014

Zdroje politické nestability v Africe

 

KZPOL

 

 

 

 

 

 

Etnický konflikt mezi etnikem Hutuů a Tutsiů během a po genocidě ve Rwandě a Burundi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Michal Synek

Politologie – africká studia, kombinovaná forma

  1. ročník

Obsah

  1. Úvod – uvedení do tématu a seznámení s čerpanou literaturou
  2. Stať
  1. obecné vymezení definic genocidy, konfliktů a etnicity
  2. genocida ve Rwandě a Burundi
  3. etnická nesnášenlivost i po skončení genocidy
  1. Závěr

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvod

 

 

     Vzájemné nepřátelství ras, národností či etnik je po celém světě patrné již od vzniku lidí. Vždycky byly války, konflikty, které ničily celé civilizace. Někdy se jednalo o pouhý „omyl“[1], jindy zase bohužel o úmyslné, předem naplánované[2]. V některých kontinentech se z toho stane globální válka, v jiných i přes prvně váhavý zásah se nakonec čistku snaží ukončit buď Západní civilizace nebo jakákoliv mezinárodní/regionální organizace. Tím hlavním, kritickým problémem však je, že i přes zásah ať vládních či nevládních institucí se nakonec nic nevyřeší. Resp. násilnosti se vždy utlumí[3] jen na malou chvíli, poté po určitém čase zase začnou eskalovat, kdy se postupem období situace vygraduje až do opětovných krvavých násilností, jež byly tím impulsem vpádu Organizace spojených národů do země.

 

Možná je i hloupost si myslet, že aktivity Západní civilizace, vládních nebo nevládních organizací a neposlední řadě akademiků by mohly zabránit novým a novým etnickým konfliktům. Jak uvádí citace o neorealismu: „Neorealismus, který v každém okamžiku počítá s konfliktem, podceňuje budoucnost a v případě, kdy dlouhodobé cíle odporují okamžité vojenské připravenosti, preferuje vojenskou schopnost a připravenost.“[4] Z realistického pohledu tedy války byly, jsou a budou a nic se na tom nezmění. Touha jedinců po moci je přirozená už od počátku lidstva. Je extrémně naivní si myslet, že někdo dokáže změnit přístup v etnickém násilí páchaném po celém světě. Dá se jen na určitou dobu zmírnit, kdy ale obě strany tuto dobu využívají k doplnění stavu lidí, munice či techniky.

 

Můj článek se analyticky zaměřuje na (post-)genocidní období ve Rwandě a Burundi. Avšak toto téma se díky svému rozsáhlému obsahu hodí spíše do diplomové/disertační práce. Text bude radikálně zkrácen, budou vypsány ty nedůležitější momenty během genocidy i událostmi po ní, kdy se situace sice zklidnila, avšak nenávistné aktivity stále přetrvávají.

 

V samotném začátku své stati zmíním řadu definic konfliktů a apod., které čerpám předně z knih jako např.: Etnické konflikty Filipa Tesaře, Národní stát a etnický konflikt: politologická perspektiva Maxmiliána Strmisky a Pavla Barše, Neklidné století: konflikty válečné, náboženské, etnické 1900-2000 Josefa Novotného, Mezinárodní bezpečnost v době globalizace Jana Eichlera, Úvod do studia mezinárodních vztahů Šárky Waisové. V kapitole věnující se genocidě ve Rwandě a Burundi budu předně čerpat z publikací jako: Ohniska napětí v postkoloniální Africe Jana Záhoříka, Dějiny Rwandy a Burundi Jana Záhoříka, Dějiny Afriky Jana Klímy, Dějiny moderní Afriky od roku 1800 po současnost od Richarda J. Reida. Při analyzování poslední části článku zaměřené na post – genocidní dobu, budu čerpat jak z knižních, tak z internetových zdrojů mezinárodních organizací, institucí nebo kvalitních zpravodajských serverů[5].

 

Jelikož se poslední část práce bude z poloviny zaobírat aktuální situací nenávisti mezi etniky Hutuů a Tutsiů, žádná literatura zachycující tento stav neexistuje. Většinou se zaobírají jen genocidou v roce 1994, resp. politickým vývojem obou států až po rok 2010. Poslední dva roky zpět ale žádná publikace nezachycuje. Důležité je proto čerpat z internetových zdrojů.

 

Celý text tedy čtenáře provede jednotlivými definicemi konfliktů a etnik, zaměří se na jednu z nejkrvavějších genocid po druhé světové válce i její post – genocidní vývoj v obou státech – Rwandě a Burundi. Autor tedy ale nemá za cíl nelézt východiska ke smíru či řešení nesnášenlivosti. Lidská nevraživost proti jiným rasám, národnostem či etnikům je člověku vrozená[6] a žádném případě se nedá změnit. Jen s pomocí síly (intervence) na krátkou chvíli deeskalovat.

 

Stať – obecné vymezení definic genocidy, konfliktů a etnicity

 

 

Přemýšlel jsem, jak začít svoji stať tak, aby se mohlo plynule přejít do definic genocidy, konfliktů či etnicity. Brouzdal jsem knihou Josefa Novotného Neklidné století, v níž jsem uviděl přesný, výstižný odstavec, jímž jsem se rozhodl nakonec začít.

 

„Právě uplynulé století se honosí mnoha velkolepými přídomky. Jako na příklad století páry, elektřiny, automobilu, letadel a nových myšlenkových proudů osvobozujících člověka. Ovšem poslední jeho přídomek – století atomu ve mně vzbuzuje jiné přídomky. Krvavé století, století lidské nesnášenlivosti a nenávisti. Důvod? Za oněch sto let lidstvo proválčilo v pouhých šesti velkých konfliktech plných 65 let. Nevěříte? Počítejte se mnou. 1. světová válka 1914-1918 = 4 roky, 2 světová válka 1939-1945 = 6 let, Vietnam 1945-1979 ( tedy všechny tři indočínské války, pozn. Michal Synek) = 34 let, Korea 1950-1953 = 3 roky, Irán-Irák 1980-1988 = 8 let, Afghánistán (SSSR) 1979-1989 = 10 let. [7] Celkem tedy 65 let. Přitom jsem vynechal takové konflikty jako byla Rusko – japonská válka, španělská občanská válka, vnitro čínské války do roku 1939 a po roce 1945, alžírskou válku, arabsko-izraelské války, Balkánské konflikty a Čečensko. V oněch hlavních válkách zahynulo cca. 100 milionů lidí. Další desítky milionů zahynuly při tisícovkách etnických a náboženských konfliktů. Ve všech případech to byla stále vyspělejší technika a věda, které oběti násobily, a to jsem nepočítal desítky a stovky milionů zraněných a zmrzačených“.[8]

 

Genocida

 

     Obecně se za genocidu považuje pokus či akt fyzického zničení odlišné skupiny, jedná se o nejvyšší stupeň kolektivního násilí páchané na rasách, národnostech, etnikách, atd.[9] Jedná se tedy o záměrné odmítnutí nějaké skupiny lidí na právo existence jiného kolektivního národa či etnika. Vládami vlastních států bylo mezi obdobím 1900 až 1987 zabito na sto třicet milionů občanů. Největší část se připočítává nedemokratickým (např. polo autoritářský, autoritářský), totalitárním nebo komunistickým režimům. Dva miliony obětí při etnických konfliktech sehrály ty demokratické. Lze si tedy snadno dopočítat, kolik lidí dokázaly zabít první vyjmenované. Název genocida začal v roce 1944 poprvé používat Rafal Lemkin, židovský právník, který uprchnul před nacistickým Německem do Spojených států amerických. Jedná se o spojení řeckého slova „genos“ (národ) a latinskoamerického kořene „cide“ (vrah). Lemkin čerpal ze svých vlastních zkušeností, kdy mu nacisté povraždili skoro celou rodinu, což ho motivovalo k tomu, aby se v roce 1948 pojem genocida zařadil do ženevských konvencí OSN. To znamenalo, že se stala součástí mezinárodního práva, ale trvalo až několik desítek let, než se utvořili tzv. tribunály pro válečné zločiny (Rwanda a Jugoslávie).[10]

 

V novém tisíciletí pak v celý svět během let 2003-2004 sledoval situaci v súdánském Dárfúru, kdy vygradovalo násilí do takové formy, že bylo kompletně vyhlazeno několik afrických vesnic. Vypuknutí konfliktu sice neměl primární důvod v etnické nenávisti (dále se jednalo o náboženské vyznání a boj o ropné bohatství), každopádně značná část byla přisuzována právě rozdílnému etnickému původu obyvatelstva. Na desítky tisíc civilistů zemřelo, jeden a půl milionu bylo vyhnáno ze svých domovu, k tomu ještě konflikt vyvolal nejzávažnější humanitární krizi za dané období v celé Africe.[11]

 

V západosúdánském regionu Dárfúru se nacházejí dvě hlavní skupiny obyvatelstva: arabská (hovořící arabštinou), nearabská, jenž však hovoří také arabštinou, navíc přijala islám. Jedná se o etnika: Fúrové, Zagháwa, Masalít, Tundžurové. I přes vzájemné období tolerance obou skupin obyvatelstva či přátelství v podobě vzájemných sňatků, konflikt gradoval již delší dobu. Samotné kořeny konfliktu sahají až do 80. let dvacátého století. Dárfúr byl zasažen obdobím sucha, což mělo za následek boj o vodní zdroje. Nejedná se tedy o čistě genocidu, avšak etnická nenávist byla jednou z hlavních příčin vedle již zmíněných ekonomických, environmentálních či náboženských důvodů.[12]

 

Konflikt, etnicita a etnické konflikty

 

 

     Termín etnický konflikt je zmiňován snad v každé publikaci oborů mezinárodních vztahů nebo politologie. Všichni máme představu, co jsou v praxi etnické konflikty a jak probíhaly. Jaká byla jejich příčina či důsledek. Důležité však je si tento termín podrobně rozebrat tak, aby každý dokázal plně pochopit jeho význam. V prvé řadě tedy začnu s pojmem etnikum, následně se budu věnovat definici konfliktů. Na začátku je dobré zmínit hned automatický předsudek Západní civilizace, spočívající v chápání pojmu etnický. Většinou když se mluví o něčem, co je etnické, znamená to okamžité propojení s významy jako zaostalé nebo s něčím, co se nachází v „divočejší“ krajině světa. Zvláště v Evropě se zakořenily tyto předsudky, přirovnávající pojem etnický k něčemu cizokrajnému. Ve spojených státech amerických se pak díky němu rozdělují jednotlivé menšiny pouze pro národnost, avšak tím se neurčuje státní příslušnost.[13]

 

Etnická kategorie, vymezená objektivními kulturními znaky, se vyznačuje např.: dialektem, oblečením, náboženstvím, rasou, zvyky nebo schopností sociální reprodukce. Na druhou stranu etnické společenství zase: odlišnými kulturními znaky, vědomě akceptovány jejími lidmi jako rysové výrazy skupinové soudržnosti či odlišnosti od jiných. „Každá liská skupina, odlišná podle objektivních kulturních měřítek od jiných skupin a obsahující v sobě – ať již v principu nebo v realitě – prvky úplné dělby práce a reprodukce, představuje etnickou kategorii.“[14]

 

Termín etnický si prošel dlouhým vývojem včetně změn. Původní význam je opět z řeckého slova „ethnos“ – doslovně „našinci“. Nebo také pramení ze slova „ethos“ – „zvyk“, což odkazuje na svébytnou kulturu i sepětí mezi společenstvím.[15]

 

Pojem konflikt vychází z latinského slova „conflictio“ znamenající v překladu konflikt. Volně přeloženo jako: prát se. Jedná se tedy o střet s nějakou osobou. V moderním státu z hlediska mezinárodních vztahů byly společnosti „vnuceny“ určitá pravidla, podle kterých se každý jedinec má řídit. Společnost se naučila žít a chovat se podle pravidel řešení sporů mírovou cestou. Čas od času se stává, že se najdou osoby/státy, jimž přijdou tato pravidla značně omezující, mírový způsob přejde v násilný konflikt – střetnutí. Jedná se o sobecký projev akce, která má negativní dopad na stranu druhou. Vítěz se vědomě nadřazuje, vnucuje své cíle či motivy straně, co prohrála. Dá se tedy chápat jako situace nerovné soutěži, v níž pravidla zvýhodňují silnějšího aktéra. Cílem konfliktu se stává vědomá likvidace nepřítele. Rozdělujeme ho přímý a nepřímý. V přímém se dále dělí na konflikt nízké či vysoké intenzity. V neposlední řadě obor mezinárodní vztahy rozlišuje konflikt vnitřní (uvnitř státu) nebo vnější (mimo území jednoho státu).[16]

 

K samotnému vypuknutí konfliktu může dojít velmi rychle. Pokud se tak stane, dochází k řadě ničivých psychologických mechanismů, jež konfliktní situaci více zostřují, gradují. Jedná se mimo jiné o: militarizaci, eskalaci zvýšeného etnocentrismu, územní etnickou segregaci, omezení komunikace a styku, démonizaci nepřítele či sanktifikaci vlastní skupiny, chycení do pasti vůdci, který tak již nemůže dojednat kompromis, aniž by ztratil tvář. Dále se jedná o ekonomický úpadek, či pocit bezmoci a fatalismus.[17]

 

Klasickým příkladem etnických konfliktů byly v 90. letech 20. století války v bývalé Jugoslávii. Jedním z důvodů rozpoutat spor je i touha po vytvoření vlastního státu. Hybnou silou k vypuknutí konfliktu byla, je a vždy bude etnická nenávist určité skupiny obyvatelstva (ve většině případů majoritního) k lidem s jinou rasou nebo národností (minoritní ve státě). V neposlední řadě je k nastartování války také eskalace historických reminiscencí, kdy si obě strany vzájemně vyčítají násilnosti páchané na svých lidech v historickém horizontu. Hádky samozřejmě gradují do podoby opětovných masakrů.[18]

 

Genocida ve Rwandě a Burundi

 

 

Dost často se v novinách, internetových článcích zmiňuje při genocidních událostech roku 1993/1994 pouze Rwanda[19]. Každopádně situace je poněkud jiná. Přesněji došlo k úmyslnému vyvražďování jednoho etnika tím druhým i v sousedním Burundi. Etnická čistka zasáhla teda oba státy najednou. Budu se tedy v následujícím textu zaobírat situací v obou státech, jelikož události proběhly ve stejném roce.

 

Genocida ve Rwandě a Burundi má dnes 20 let od brutálního masakru Tutsiů. Pokud jste četli knihu Pol Pot: dějiny zlého snu, mohli jste si v knize všimnout „symbolického“ znaku genocidy – stovky vedle sebe poskládaných lebek. Což je i případ zde. Incident nevznikl z ničeho nic, vzájemná nevraživost, nenávist mezi Hutui i Tutsii byla dlouhodobého ražení. Konflikt nejvíce zasáhl právě moc nezmiňovanou sedmimilionovou zemi Burundi, kde je armáda v rukou Tutsiů, proti níž Hutuové pozvedli své zbraně. Jedná se o zemi s extrémně špatnou politickou, ekonomickou, sociální atmosférou, v níž docházelo k neustálým vojenským převratům, vraždám či masakrům. Impulsem ke genocidě se stala vražda prezidenta Melchiora Ndadaye z kmene Hutuů, která byla přisuzována Tutsiům. Burundští Hutuové tak rozpoutali nebývalé krvavé čistky, v nichž zemřelo na 250 000 lidí, celý další milion Tutsiů muselo opustit svůj domov. Nezemřeli jen vojáci, ale většinou bezbranní civilisté.[20]

 

Občanská válka dále začala kvůli říjnovém vojenském převratu v roce 1993, po němž byl vydán dokument, jenž měl zdiskreditovat vládu FRODEBU[21]. Dokument říkal, že měla plánovat etnické čistky nebo dokonce přímo genocidu Tutsiů. K destabilizaci Burundi také přispěla nefunkčnost základní správy. Celá politická mašinérie plná stranických bojů trvá až do nového tisíciletí.[22]

 

„Občanskou válku v Burundi nelze chápat bez širšího historického kontextu. Již na příkladu genocidy ve Rwandě řada badatelů ukázala nesporný vliv historického dědictví belgického kolonialismu, který přispěl mj. ke zformování fixních kolektivních identit Hutu a Tutsi, znamenajících zároveň uzákonění nadřazeného postavení pasteveckých Tutsiů nad zemědělskou populací Hutuů. Ti do té doby žili ve vzájemné symbióze a nepředstavovali kategorie etnické, ale spíše sociální.“[23]

 

Co se týká Rwandy, v ní bylo během tří měsíců v roce 1994 zabito více než milion Tutsiů i umírněných Hutuů. Genocida proběhla mezi dubnem až červnem, celý svět jen nečinně přihlížel. Samotná OSN vůbec nezasáhla a spekuluje se vlastně proč? Buď nemohla kvůli malému zastoupení v této africké oblasti nebo ani vůbec nechtěla. Organizace spojených národů navíc delší dobu před vypuknutím incidentu vlastnila informace, že se zvyšuje napětí mezi Hutui a Tutsii. Toto byl jasný důkaz primu barvy pleti. Např. v balkánských válkách se každý angažoval, jak jen mohl. Afrika zůstává značně opomíjena, což je velká chyba vzhledem k jejímu palivo-energetickému potenciálu.[24]

 

Samotný rozsah genocidy lze uvést na příkladu rwandského hlavního města Kigali, kde byli zabito za pouhý první týden na dvacet tisíc lidí, na konci měsíce až dvě stě tisíc civilistů. Násilnosti nabraly následně spád, etnická čistka se přesunula i mimo velká města na vesnice, v nichž zemřeli další deseti tisíce. Dohromady se počet obětí vyšplhal k hranici půl milionu. Velkou měrou k násilnostem přispělo i tzv. Hutu Power, které masakrovalo uprchlíky poschovávané i v kostelech. Používali mačety, střelné zbraně nebo granáty. Tutsiové se zase semknuli do Rwandské vlastenecké fronty, jež stála za vyvražďováním Hutuů. Genocida vyhnala během tří dní okolo jednoho milionu lidí ze svých domovů do sousedních zemí, nejvíce pak odešli do Demokratické republiky Kongo (Zair).[25]

Etnická nesnášenlivost i po skončení genocidy

 

     Burundi

 

V roce 2000 se uzavřely dohody z Arushi, jež měly ukončit sedm let dlouhou občanskou válku s genocidou ruku v ruce. Celkově si nepokoje vyžádaly zhruba tři sta tisíc mrtvých a půl milionu utečenců. Hutuové nadále odmítali ve městech i na vesnicích podepsat příměří, boje tak pokračovaly pořád dokola až do roku 2003, kdy se poprvé objevil náznak míru. Národní rada pro obranu demokracie – Síly obrany demokracie (hlavní opoziční strana) souhlasila s mírem v listopadu roku 2003. Dle dohod z Arushi dosavadní tutsijský prezident Pierre Buyoya (předák strany UPRONA) odstoupil. Tím pádem vznikla přechodná vláda, v níž byla i CNDD-FDD. I navzdory slibnému složení veškerých zbraní, Fronta za národní osvobození pokračovala v bojích až do roku 2006. Ta byla známá svým masivním vyvražďováním Tutsiů nebo katolických duchovních. Byla přijata nová ústava, která vstoupila v platnost 28. 2. 2005, následně se konaly volby, jejímž vítězem se stala právě Národní rada pro obranu demokracie – Síly obrany demokracie (CNDD-FDD).[26]

 

Byla vytvořena národní burundská armáda, v níž CNDD-FDD získala 40 % důstojnických postů. Toto procento odpovídalo její původní politické síle. Na konci roku 2006 došlo na snížení počtu členů vojáků na 25 tisíc, přičemž dalších dvacet tisíc byly policejní jednotky. Zajímavostí je, že integrované milice měly daleko horší disciplínu než vojáci či policisté z povolání včetně menších znalostí z oblasti spravedlnosti a práva. Na vytváření armády se spolupodílela jak Francie, tak i Belgie.[27]

 

Hutuové tvoří 86 % celkové populace[28], avšak jsou limitováni v zaměstnání státní správy a to ze šedesáti procent. Tutsiové tvoří 13 procent a zbytek v rozhodování mají oni.                               Samozřejmě toto bude i další impuls k nenávistným protestům nebo masakrům. Snaha smíru je tak kvůli politickým bojům zatím v nedohlednu. „Naléháme na mezinárodní společenství včetně OSN, aby zintenzivnilo tlak na prezidenta Nkurunziza, který by měl vytvořit spravedlivou, nestrannou a smírčí skupinu.“ Snaha o mír tedy alespoň z jedné strany je. Pokud se mezinárodní společenství nebude více angažovat, bude ignorovat danou problematiku, těžko se podaří nastolit skutečný, trvalý mír mezi Hutui a Tutsii v Burundi.[29]

 

Rwanda

 

 

     V roce 2002 se pomalu začala Rwanda vzpamatovávat z genocidy, země zahájila svoji rekonstrukci. Nejvíce se při její obnově zasadila Belgie, které pomáhala s vytvořením rybářské infrastruktury na jezeře Kivu. Další kdo pomohl, byla Clintonova nadace. Ta zase na východě státu vypomohla s vodním hospodářstvím, zemědělstvím, nebo zdravotnictvím. Za zločiny genocidy bylo souzeno na 40 vrcholných důstojníků rwandské armády, avšak očekávané tresty smrti se zrušily 25. 7. 2007. K tomu všemu byl i vyšetřován sám prezident Rwandy Kagame, jenž zmanipuloval prezidentské volby v roce 2003, kdy podle mezinárodní organizace Human Watch došlo u nově vzniklé ústavy k porušení řady základních práv a svobod. Jiná organizace Reportéři bez hranic zase uvedla Rwandu jako 147. zemi z celkových 169 v otázce svobodě tisku.[30]

 

Po událostech v roce 1994 se s odstupem mnoha let mezinárodní společenství vyjádřilo s politování hodnou situací, kdy selhalo při ochraně tutsijského etnika. Sama lítost a pocit selhání motivovalo řadu demokratických států ke konání konference.[31] V ruce 2004 se ve Stockholmu konala konference o prevenci genocidy, při níž se všechny země zavázaly podniknout preventivní kroky při prvních náznacích budoucích čistek etnik. „Jedním z významných kroků směrem k obnovení práva a spravedlnosti byl Zákon o genocidě z roku 1996, na jehož základě bylo vytvořeno třináct specializovaných soudních komor, vzniklých za účelem soudit zločiny spojené výhradně s genocidou.“[32]

 

Genocida poznamenala deseti tisíce lidí, kteří přišli o své blízké. Dvacet let od události se našli tací, jenž byli ochotni mluvit o masakrech. Ne však o těch, o nichž jen slyšeli, ale zažili. Jedním z nich je mladý hoch Niyonsenga Erick Rafiki, jemuž někdo zabil otce v roce 1994. Sám si shodou okolností nepamatoval tu noc, kdy se to stalo. Hodně let proto hledal právě vraha a nakonec ho našel. Byl jím Sekamana Musa, odpykávající si desetiletý trest za vraždy a jiné zločiny během čistek před dvaceti lety. “Nikdy jsem jako dítě neměl šanci důstojně pohřbít svého otce.”[33] Bude trvat ještě řadu let než křivdy z genocidy úplně zmizí a lidé zapomenou. Na druhou stranu pokud se bude jakékoliv etnikum záměrně přehlížet v podílu na moci nebo bude všemožně diskriminováno či úmyslně vytlačováno ze svých území, je vysoká pravděpodobnost, že etnický konflikt opět vznikne, vypukne zcela nanovo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěr

 

 

     Obecně je genocida ve Rwandě a Burundi považována za největší zvěrstvo od konce druhé světové války. Dokonce předběhla i Pol Potům režim, i když to oficiálně podle termínu vlastně genocida nebyla. Tedy ne úmyslná. Naprosto zbytečná, cílená likvidace etnika Tutsiů rozdmýchala další vlnu nenávisti i nedůvěry k Hutuům. Z dlouhodobého hlediska je napětí na obou stranách velmi vrtkavé, i když v současné době je situace uklidněná. Respektive nejsou žádné závažné čistky či spory. Bohužel se nedá zaručit ani vyvrátit, že se genocida nebude opět opakovat. Etnické konflikty nebo vzájemná nevraživost ve státech způsobuje, že ke střetům jednoho dne znovu dojde. Pak nastává otázka, která zní: pokud k nim dojde, je pravděpodobnost gradace střetu až k etnické čistce, jako se to stalo před dvaceti lety? Zabrání nyní OSN, jež sama po pár letech po roce 1994 přiznala[34], že vlastně nic neudělala? Selže tedy opětovně?

 

Otázek je mnoho a odpověď žádná. Mohou se objevit všemožné akademické články nebo varování mezinárodních vládních/nevládních organizací, které neustále mapují situaci. Na druhou stranu se nedá v žádném případě určit, jak by se nyní po dvaceti letech od genocidy zachovalo mezinárodní společenství. Můžeme se názorně podívat na politiku Spojených států amerických ohledně Islámského státu, kdy se vědomě[35] nebo nevědomě daný problém ignoroval do takové doby, kdy už se válce nedá vyhnout. Z toho plyne, že úmyslné strkání hlavy do písku nic automaticky nevyřeší. Dělá to Západní civilizace s Ruskem, s nímž komicky bojuje ekonomickými sankcemi, které stejnak nefungují.[36] Rusko si svoji energetickou strategii přesune na jiné regiony. Gigant Čína v posledních několika letech obchoduje s Afrikou a Latinskou Amerikou, kde jsou extrémní zásoby ropy i zemního plynu. Rusko přeci může jít naprosto stejnou cestou, vynechat Evropu nebo U.S.A. Přejít plynuje na Asii, s kterou beztak by si v žádném případě neuškodilo.

 

Tím chci říct, že Západní civilizace ignorovala tendence k vypuknutí první světové války, druhé světové války, absolutně neodhadla bojovnost Vietnamců nebo Afghánců, s nimiž dlouhodobě válčila v jejich zemích a následně prohrála. Arogance i ignorance jsou charakteristickými rysy Západu, což značí, že může opět selhat při preventivním řešení konfliktu, jestli vůbec dojde na nějaké preventivní řešení.

 

[1] Nejlepším příkladem je Pol Pot. V Kambodži vlastně žádná genocida nebyla, protože on záměrně nechtěl nikoho zabít. Jen OSN jeho více jak tří letý režim označila za genocidní. Více viz. Pol Pot: Dějiny zlého snu.

[2] Nacistické Německo Adolfa Hitlera.

[3] Dokonalý příklad je nyní viz. situace na Ukrajině, kdy má platit oficiálně příměří.

[4] Waisová, Šárka. 2009. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s. 117

[5] Reuters.com. Dostupné z www: http://www.reuters.com/places/africa, BBC.com. Dostupné z www: http://www.bbc.com/ (24.10.2014).

[6] Machalová, Tatiana. Boj proti rasismu jako boj za právo být jiným. Dostupné z www. http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/1997/2/1997-2-3-Machalova-Boj%20proti%20rasismu%20jako%20boj%20za%20pravo%20byt%20jinym.pdf (24.10.2014).

[7] Novotný, Josef. 2001. Neklidné století, konflikty válečné, náboženské, etnické. Lanškroun: Vydavatelství a nakladatelství Ladislav Štainc, s. 5

[8] tamtéž

[9] Tesař, Filip. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál, s. 205

[10] Tesař, Filip. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál, s. 205, 206

[11] Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, s. 110

[12] Záhořík, Jan. 2012. Ohniska napětí v postkoloniální Africe. Praha: Karolinum, s. 111, 112

[13] Tesař, Filip. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál, s. 15, 16

[14] Barša, Pavel a Strmiska, Maxmilián. 1999. Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 77

[15] Tesař, Filip. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál, s. 16

[16] Tesař, Filip. 2007. Etnické konflikty. Praha: Portál, s. 24, 26, 27

[17] Barša, Pavel a Strmiska, Maxmilián. 1999. Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 142-144

[18] Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, s. 78-79

[19] Česká televize. Peklo ve Rwandě – OSN v roce 1997 přiznala, že o tom věděla. Dostupný z www: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/50819-peklo-ve-rwande-osn-v-roce-1997-priznala-ze-o-tom-vedela/?mobileRedirect=off, čerpáno dne 27. října 2014.

[20] Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, s. 112-113

[21] Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 181-193

[22] Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 181-193

[23] Záhořík, Jan. 2012. Ohniska napětí v postkoloniální Africe. Praha: Karolinum, s. 125

[24] Reid, J. Richard. 2011. Dějiny moderní Afriky od roku 1800 po současnost. Praha: Grada Publishing, s. 294

[25] Eichler, Jan. 2009. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, s. 113

[26] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 534 – 535

[27] Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 198

[28] Reuters.com. Burundi creates reconciliation body that divides public opinion. Dostupný z www: http://www.reuters.com/article/2014/04/18/us-burundi-politics-idUSBREA3H0E020140418, čerpáno dne 27. října 2014

[29] Reuters.com. Burundi creates reconciliation body that divides public opinion. Dostupný z www: http://www.reuters.com/article/2014/04/18/us-burundi-politics-idUSBREA3H0E020140418, čerpáno dne 27. října 2014

[30] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 533-534

[31] Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 145

[32] Záhořík, Jan. 2012. Dějiny Rwandy a Burundi. Praha: Nakladatelství lidové noviny, s. 145

[33] CNN.com. Sobs, cries as Rwanda marks 20th anniversary of genocide. Dostupný z www: http://edition.cnn.com/2014/04/07/world/africa/rwanda-genocide-france/, čerpáno dne 28. října 2014.

[34] Česká televize. Peklo ve Rwandě – OSN v roce 1997 přiznala, že o tom věděla. Dostupný z www: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/50819-peklo-ve-rwande-osn-v-roce-1997-priznala-ze-o-tom-vedela/?mobileRedirect=off, čerpáno dne 28. října 2014.

[35] Freedomoutpost.com. Obama ignoring intelligence makes America more vulnerable to Islamistic Jihadists. Dostupný z www: http://freedomoutpost.com/2014/10/obama-ignoring-intelligence-makes-america-vulnerable-islamic-jihadists/, čerpáno 28. října 2014,

[36] E15.cz. Sobotka: sankce nefungují, na chování Ruska nezměnily vůbec nic. Dostupný z www: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/politika/sobotka-sankce-nefunguji-na-chovani-ruska-nezmenily-vubec-nic-1114159, čerpáno dne 28. října 2014


file not found1223