Globální problémy – vnější destabilizační faktory Afriky 

Zdroje politické nestability (nejen) v Africe

Zpracoval:   Jaromír Vachala

 

1      Úvod

 

Afrika – třetí největší kontinent na světě, kontinent s bohatou zdrojovou základnou a velkým potencionálem ekonomickým i lidským. Přesto jeden z nejchudších a nejméně stabilních regionů na planetě Zemi.

Při hledání příčin a zdrojů politické nestability na Africkém kontinentu se musíme zamyslet nad úlohou Afriky v dnešním globalizovaném světě. Jak při pohledu na její postavení a roli ve světě v rámci globalizující se světové ekonomiky a vzájemné provázanosti jednotlivých částí světa v rámci celku tak i v rámci kontinuálního historického vývoje. Zaměříme se zejména na vnější faktory, které působily na Afriku a spoluformovaly tak její podobu až do její dnešní podoby. Na vztah Afriky s vnějším světem lze nahlížet z několika úhlů pohledu stejně, jakož i na faktory formující politiku na tomto kontinentu. V samotné Africe existuje mnoho faktorů, která utvářejí podobu místní politiky a vytvářející politická specifika tohoto regionu. A je jedno zda se jedná například o šamanismus, etnicismus, tribalismus, atd., vždy však nějakým způsobem dle pravidla akce a reakce reagují na vnější podněty. Proto nás zajímají příčiny a souvislosti přicházející z vnějšího prostředí Afriky, zejména pak dopady globálních problémů na tento kontinent.

V rámci námi zkoumaného a popisovaného vztahu musíme celou škálu problémů sjednotit do dvou hlavních množin subsystémů globálních problémů. To jsou z hlediska naší civilizace dva pilíře, které společně tvoří jeden komplexní systém globálních problémů ovlivňující situaci na Africkém kontinentě, stejně jako celý svět. A z nich vyvstávajících bezpečnostních rizik s možným nebezpečím gradujícím až do kolapsu nejen jednotlivých afrických společenství, států – ale celé globální civilizace jakožto vrcholným produktem našeho biologického druhu. Je však nutno říci, že tyto dva hlavní subsystémy jsou spolu bytostně provázány zejména v dnešním globalizovaném světě.

Po sjednocení v jeden systém a při aplikaci teorie chaosu nám vychází nekonečně mnoho variací a proměnných ovlivňujících nejen nás samé jako druh, ale i veškerý život na této planetě. O působení na Afriku to platí také. Je důležité analyzovat a identifikovat tyto problémy – hrozby a rizika, která vytvářejí a jakým způsobem ovlivňují nejen život na Zemi, ale pro naši práci je důležité to jakým způsobem ovlivňují situaci na Africkém kontinentu. Tento svět je komplexně provázán a stejně tak je i komplexní vzájemná souvztažnost okolního světa s Afrikou.

2      Typologizace globálních problémů

 

Existuje celá řada možností typologizace těchto problémů. Například Vladimír Jeníček a Jaroslav Foltýn[1] rozdělují globální problémy do tří velkých univerzálních skupin a to do globálních problémů: intersociálních, přírodně-sociálních a antroposociálních. Dle Jeníčka a Foltýna jsou intersociální problémy „spojeny se vzájemným působením různých společensko-sociálních a ekonomických systémů a globálního soužití lidstva v podmínkách různých hodnotových kritérií a ideologií, jakož i různých reakcí na globální společenské situace se zásadním střetem zájmů.“[2] Zde oba autoři řadí například problém války a míru, globální zadluženost, zaostalost rozvojových zemí, mezinárodní vztahy atd. Příčinu přírodně-sociálních problémů spatřují „z porušení vazeb mezi přírodou a lidskou společností, kdy počet obyvatel roste, přírodní zdroje však spíše zůstávají konstantní. Navíc ekonomický růst, konzumní styl života a růst lidských potřeb řadu těchto obtíží vyvolávají nebo v důsledku znečištění životního prostředí zhoršují“.[3]  V této skupině vidí autoři problémy v například nutriční čili potravinové krizi, surovinově energetické nedostatečnosti, ekologické zátěži a populační expanzi. Se specifikací této skupiny však můžeme částečně nesouhlasit při přihlédnutí k realitě a zákonu zachování energie a hmoty. Lze namítnout, že přírodní zdroje určitě nezůstávají spíše konstantní, ale naopak rapidně mizí a ubývají, a to jak v přírodě, tak i v kotelnách spaloven. Stačí si jen připomenout slova astronoma J. Grygara, že „každou zapálenou cigaretou se podílíme na konci vesmíru“. Může se to zdát úsměvné, ale tyto prvky obsažené v materiálech putujících do spaloven se hořením z větší části zničí a již nebudou ničím nahrazeny. Musíme vzít také v potaz neustále se zvyšující výdaje a snižující se mezní výnosy z čím dále obtížněji dostupně získávaných zdrojů. K tomuto snižování mezních výnosů musíme připočítat náklady na získání těchto zdrojů ať již právní cestou nebo s ubývající zdrojovou základnou pomocí násilí a války. Tedy de facto kriminálního činu jak o tom píše například Charles Tilly – War Making and State Making as Organized Crime, ve které nám představuje analogii mezi tvorbou státu a tvorbou války s organizovaným zločinem.

Nakonec nám autoři předkládají závěrečnou třetí skupinu antroposociálních problémů. Tato skupina dle Jeníčka a Foltýna obsahuje „ všelidské problémy sociální, kulturní a humanitárně etické povahy.(…) Komplexní problém budoucnosti člověka“.[4]  Krom jiného zde autoři zařazují například nerovný přístup ke vzdělání, zdravotní péči, lidská práva, kulturu, bydlení, urbanizaci a de facto „všechny nedostatky ve vývoji člověka samého ve vztahu k životním a společenským podmínkám, které jsou jím samým vytvářeny“.

Samozřejmě existuje mnoho dalších členění a typologizací globálních problémů ohrožujících naši civilizaci a druh homo sapiens. Autor této práce však vybral jako názorný příklad studii Jeníčka a Foltýna z toho důvodu, že se nejvíce přibližuje k záměru práce, kterým je sjednotit veškeré problémy a bezpečnostní rizika do jednoho celku. Analyzovat je a stejně tak v jakém vztahu jsou k dění v Africe. Zda mají pozitivní nebo negativní dopady na dění v afrických regionech a stejně tak v rámci naší globální civilizace. Při tomto procesu se pak postupně odhalujeme možné minulé, aktuální i budoucí bezpečnostní hrozby ohrožující strukturu, fungování a pozitivní vývojovou dynamiku v Africe. Však stejně tak i samotnou podstatu existence naší civilizace jakožto kontinuálního evolučního vývoje druhu homo sapiens.

 

3      Identifikace a sjednocení

 

V první řadě si však musíme uvědomit, co je tou největší hrozbou pro vztah Afriky s vnějším světem a v důsledku lidstvo celkově. Do jaké míry můžeme ovlivnit průběh těchto procesů a čelit těmto výzvám. Víme, že kolapsy společností, jednotlivých civilizací – a z toho také budeme vycházet – určují dva faktory, které generují nové hrozby a bezpečnostní rizika.

V dnešní době, stejně jako tomu bylo i v minulosti, je největší hrozbou pro člověka samotný člověk. Spolu s ním jsou to přírodní faktory a fyzikální zákony ovlivňující chod našich dějin, strukturu a fungování nejen naší planety, ale celého vesmíru.

Pro snazší pochopení a přehlednost bezpečnostní problémy a rizika nejdříve defragmentujme do dvou velkých subsystémů, které následně spojíme v jeden komplexní systém veškerých globálních problémů, jež ve svém důsledku mohou vyústit v kolaps naší civilizace. Byť by se jednalo pouze o kolaps transformační, který by změnil strukturu a dynamiku naši civilizace, nebo zcela destruktivní, vrcholící zánikem našeho druhu nebo dokonce většiny živých forem na planetě Zemi.

Těmito dvěma subsystémy jsou z našeho pohledu globální sociokulturní problémy a problémy environmentální. Na první subsystém má náš druh zásadní vliv sám (ne však zcela výhradně), na druhý subsystém může mít vliv v omezené míře, ale samozřejmě také nemusí mít zcela žádný. Oba subsystémy jsou přitom stále ve vzájemné interakci a při kolapsech civilizací může mít jeden subsystém větší podíl a vliv než druhý. Přitom ale dosud platilo, že pokud měl dominantní vliv na kolaps druhý subsystém, tedy environmentální, první subsystém měl jen minimum prostředků pro obranu před dominujícím faktorem a vlivem subsystému druhého. Krátce a obrazně řečeno, jen těžko se mohli obyvatelé měst Pompeje a Herculanea roku 79 př. n. l. ubránit dominujícímu vlivu sopky Vesuv, nebo ještě lépe roku 1470 př. n. l. celá kultura ostrova Théra, který je dnes znám spíše pod názvem Santoriny. To samé i společenstvích, která žila v oblasti dnešní Sahary ještě v dobách kdy se jednalo o pro život příhodnější území s mírnějším klimatem.

Přesto se v dnešní době ocitáme z globálního hlediska v situaci, kdy může dominující sociokulturní vliv dokonce i převážit, alespoň do jisté míry dle zvoleného měřítka a s ohledem na biosféru naší planety, nad druhým subsystémem. Tím může ohrozit z části nejen environmentální subsystém, ale i celý sociokulturní subsystém prezentující náš druh. Nejlépe to snad vystihují slova profesora Jana Kellera, kdy: „problém prostého biologického přežití v přírodním prostředí je elementárním předpokladem existence každé společnosti. Řešení tohoto problému předpokládá uspokojivě regulovat rovnováhu mezi člověkem a přírodou. Vývoj lidské kultury lze sledovat jako proces postupného vymaňování z bezprostředního tlaku přírodních sil. Cenou za tento krok je, že člověk se stále více dostává do závislosti na sociálních a kulturních mechanismech, které mu umožní udržovat distanci vůči tlakům přírody“[5]. Nezbývá nic jiného než souhlasit, ovšem i zde platí předpoklad, že pokud získá dominující převahu environmentální subsystém, první subsystém s tím mnoho nezmůže. Jen těžko si totiž lze držet distanc od mocných přírodních sil planety Země a Vesmíru.

3.1     Sociokulturní subsystém globálních problémů

 

Proč zrovna sociokulturní? Jednoduše proto, že náš druh je druhem sociálním a jako vrcholným projevem společnosti je námi samými prezentována kultura, která kromě umění, sociálních a politických systémů zahrnuje i vědu a techniku – veškeré produkty naší civilizace. Sociokulturní, protože zahrnuje veškeré biologické i nebiologické projevy našeho druhu.

Jedinec sám o sobě neměl nikdy v minulosti tolik možností ovlivnit jakýmkoli způsobem dění na této planetě a to ani v sociokulturním prostředí, ale vždy pouze ve spojitosti a interakci s dalšími jedinci. To platí z větší části i dnes.  V současnosti však i jedinec nejen interakcí a kooperací s dalšími jedinci svého druhu či prostřednictvím vědecko-technických výdobytků naší civilizace je toho z části schopen a do budoucna se předpokládá, že toho bude schopen ještě více. Člověk začal nedávno ovlivňovat život a „tvář“ planety s takovou intenzitou a do takové míry, že „nedávno“ vědci vyhlásili vznik nového geologického období – Antropogén.

Ovlivňování procesů na Zemi dnes probíhá v měřítku pozorovatelném již během lidského života a tento trend má akcelerující tendenci. Aktivně používáme technologie pro úpravu počasí. Jadernými zbraněmi je již člověk schopen, ať již samostatně, či v interakci s ostatními, ohrozit veškerý život na této planetě.  Naštěstí v tomto případě zatím existuje dostatek kontrolních mechanismů, které tomuto scénáři zabraňují. Slábnoucím postavením upadajících postmoderních států v postindustriální době, spolu s posilováním ekonomicko-mocenských vlivů nadnárodních struktur, soukromých organizací, korporací a zločinecko-teroristických kartelů, tyto kontrolní mechanismy slábnou. Například u jaderného teroristického aktu víme, že k němu může dojít, jediné co zatím nevíme, je kdy a kde. Otázkou také je, jaká bude reakce na tento akt, a jaké bude mít následky. [6]Vzhledem k nastupující sociální, environmentální a energeticko-surovinové krizi lze s určitostí předpokládat, že destabilizovaných míst a ohnisek napětí nejen v Africe, ale i ve světě bude spíše přibývat než ubývat. Stejně jako potencionálních bezpečnostních rizik spjatých se vznikem dalších teroristických a separatistických skupin, které budou usilovat ať již o podporu, transformaci nebo narušení stávajícího sociokulturního systému, zejména jeho ekonomicko-mocenských projevů, jeho prostředků a důsledků.

Příkladně, odborníci světového ekonomického fóra o globálních rizicích (World Economic Forum’s Global Risks)[7] rozdělili v roce 2012 rizika dle následujících kategorií:

1. Ekonomická sféra: mezi nejrizikovější socio-kulturní jevy jsou zhruba ve stejné míře považovány nerovnoměrnost příjmů mezi chudými a bohatými občany, která vytváří něco, co by 19. století nazvalo „třídním bojem“, a nerovnováha mezi dluhy a příjmy a to jak na úrovni států, tak i domácností. O něco menší rizika se týkají volatility cen potravin a energií a opakujících se krizí likvidity.
2. Environmentální sféra: nejzávažnější problém v této kategorii je nárůst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a neschopnost zvládat klimatickou změnu. S tím úzce souvisí narušení vodního hospodářství planety Země a snižování úrodnosti půd. Rovněž ve městech pozorujeme nezvládnutou urbanizaci projevující se růstem okrajových čtvrtí. Mezi menší, ale stále ještě významná rizika patří nové kmeny baktérií odolných proti antibiotikům a možnost slunečních bouří, které naruší dopravu a komunikaci včetně výpadků bankomatů a elektronických systémů.
3. Geopolitická sféra: tři závažné rizikové faktory se týkají koncentrované, cílené korupce, existence „křehkých“ států na pokraji rozkladu a terorismu. Další rizikovou oblastí je ztráta světové vlády či alespoň koordinace mezi státy, tak, jak ji kdysi v silnějších letech vykonávalo např. OSN nebo v menším měřítku NATO.
4. Sociální sféra: zde dominují zejména dva faktory, na které si Evropa a potažmo celá vyspělá západní civilizace zatím nezvykla – nedostatek vody a nedostatek potravin. Většina expertů však pochází mimo Evropu, kde je tento problém pociťován velmi intenzivně. Méně významná rizika jsou tak jako tak odvozená od nedostatku vody a potravin – náboženský fanatismus, nezvládnutá migrace lidí, zranitelnost vůči epidemiím, neschopnost poradit si se stárnutím populace.

 

5. Technologická sféra má jedno hlavní riziko – kybernetické útoky a několik o něco méně pravděpodobných rizik jako je zhroucení infrastruktury, masivní krádež dat, dezinformační a manipulativní kampaně. Roste rovněž zranitelnost v zásobování minerálními zdroji a objevují se obavy z dosud ještě ne zcela zřejmých rizik vyvstávající z biotechnologií, jako je genová manipulace hospodářských plodin a v neposlední řadě z nanotechnologií.

V roce 2012 je podle stupně závažnosti a pravděpodobnosti zařadili následujícím způsobem:

Pořadí rizik podle pravděpodobnosti výskytu:

1. Vážná příjmová nerovnost („1 % lidí vlastní přes 50% světového bohatství“)
2. Chronická fiskální nerovnováha (hodně dluhů málo příjmů)
3. Zvyšující se úroveň skleníkových plynů v atmosféře
4. Kyber-útoky
5. Krize z nedostatku vody

Pořadí rizik podle očekávané výše škod:

1. Zhroucení významné části finančního systému
2. Krize z nedostatku vody
3. Krize z nedostatku potravin
4. Chronická fiskální nerovnováha
5. Extrémní kolísání cen potravin a energií

 

Kdežto v roce 2013 je podle té samé organizace, která na základě výzkumu přibližně 500 odborníků z celého světa z celé řady vědních oborů a disciplín každoročně na světovém fóru předkládá zprávu s prognostikou na deset let, se stupnice rizik dle závažnosti a pravděpodobnosti posunula následujícím směrem:

 

Pořadí rizik podle pravděpodobnosti výskytu:

1. Vážná příjmová nerovnost („1 % lidí vlastní 50% světového bohatství“)
2. Chronická fiskální nerovnováha (hodně dluhů málo příjmů)
3. Zvyšující se úroveň skleníkových plynů v atmosféře
4. Krize z nedostatku vody
5. Korupce a stárnutí populace

Pořadí rizik podle očekávané výše škod:

1. Zhroucení významné části finančního systému (kolaps globalizované ekonomiky – kolaps systému)
2. Krize z nedostatku vody
3. Chronická fiskální nerovnováha
4. Šíření zbraní hromadného ničení
5. Selhání při boji a adaptaci s globálním oteplováním

 

Jedním ze stěžejních problémů naší civilizace je prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Nejmarkantnějším projevem tohoto rozdílu a rozevírajících se sociálních „nůžek“ ve světě je chudoba a hlad. Zatímco pojem chudoby je relativní a Jeníček s Foltýnem ji správně ve své studii zařadili do „skupiny tzv. antroposociálních problémů (kam patří všelidské problémy sociální, kulturní a humanitárně etické povahy) tak i do skupiny tzv. intersociálních problémů (spojené se vzájemným působením rozdílných společensko-sociálních a ekonomických systémů a globálního soužití lidstva v podmínkách různých hodnotových a zájmově ideologických hierarchií)“[8].

Dle světové banky je měřítkem jeden (či dva) dolary na osobu a den.  Ovšem pojem absolutní chudoby je z morálního, sociálního a etického hlediska světovou bankou definován jednoznačně a velmi výstižně jako: „ absolutní zhoršování postavení nejnižších důchodových skupin obyvatelstva, jako životní situaci, která je charakterizována podvýživou, negramotností a nemocemi, vymykající se jakékoli definici lidských podmínek důstojného života. Pro praktické účely zjišťování její dimenze platí pak hranice 1 USD na osobu a den (méně než 360 USD/rok. V této situaci „žije“ dnes pětina z 6,5[9] mld. obyvatel zeměkoule, tj. cca 1,2 mld. osob. Dalších 2,8 mld. lidí, téměř polovina, žije z příjmu od 1 do 2 USD na osobu a den (730 USD na rok). Čtyři miliardy lidí tedy žijí buď v absolutní chudobě, nebo v tzv. stavu extrémní nouze.“[10]

Zjišťujeme tedy, že minorita žije na úkor většiny a to díky nátlaku vyvíjenému samotnými státy či prostřednictvím nadnárodních korporací a bankovního kartelu, a to formou nátlaku ekonomického, vojenského či jen industriálně technologického. Žijeme v době neokoloniálního globálního zotročování obyvatelstva a plíživého nastolování nového orwellovského světového řádu. Těžko někdo odmítne práci v nelidských podmínkách za dva dolary denně, když jeho okolí hladoví s příjmy menšími než dolar na den. Zde je jednotným neoddiskutovatelným ukazatelem hlad. Ten je všude stejný a nemůže být ani řeč o jeho relativitě (subjektivním pocitu hladu a žízně).

Hlad agentura FAO[11] definuje „jako množství energie, které podvyživeným v určité zemi chybí k tomu, aby při mírném fyzickém zatížení mohli zachovat svou tělesnou hmotnost“[12].  Jako ukazatel slouží přepočet kilokalorií nebo kJ na osobu a den. Až příliš často jsme byli v průběhu historie také svědky toho, že hlad slouží i jako velmi efektivní zbraň při prosazování zájmů při nejrůznějších konfliktech a válkách (např. Somálsko, Súdán).  Chudoba a hlad sebou přináší také začarovaný kruh a smrtonosnou spirálu, ze které není bez cizí pomoci z vnějšku úniku. Jde ruku v ruce s dalšími problémy, které se na sebe nabalují a rozměr chudoby tak graduje a bobtná do enormních rozměrů a tragédie lidí, jenž se ocitnou v jejich dosahu, je pro většinu lidí z rozvinutých a vyspělých zemí naprosto nepředstavitelná. Většina obyvatelstva těchto „šťastnějších“ regionů ji zná pouze částečně zprostředkovanou médii.

„Publikace The State of Food Insecurity in the World (2000) uvádí jako kritickou hranici potravinového deficitu 300 kcal na obyvatele a den.“ (To není ani polovina tabulky čokolády). „Absolutně nejvíce lidí postižených chronickým hladem je však v subsaharské Africe, kde 46% zemí má deficit energie vyšší než 300 kcal na osobu a den. V Asii a Oceánii tento podíl činí 16%“[13] Přitom paradoxně spousta zemí z těchto regionů je bohatá na nerostné suroviny nebo další přírodní zdroje. Obyvatelé těchto zemí hladoví díky zákonitostem, ekonomicko-mocenských struktur a jejich hodnotovým prioritám, nastavených v našem globalizovaném ekonomickém systému uplatňovaném de facto až na pár výjimek celoplanetárně.

Ve světle těchto ukazatelů se nám na mapě světa rýsují ekonomické a mocenské struktury, které prostřednictvím nejrůznějších forem uplatňování moci a prosazování svých krátkodobých „sobeckých“ zájmů si až příliš pozdě začaly uvědomovat nedozírné následky a bezpečnostní rizika, které mohou mít fatální důsledky i pro ně samé.

Dvě třetiny všech hladovějících populace žijí dohromady v 7 zemích: Bangladéš, Čína, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Indie, Indonésie a Pákistán. Největší procento hladovějící populace žije v Demokratické republice Kongo ( v této zemi trpí hladem 69 % obyvatelstva),  v Eritrey (66 %), v Burundi (62 %) a Haiti (58 %).

Chronický hlad a podvýživa způsobují řadu psychologických poruch a závažných onemocnění které na sebe vážou množství dalších problémů a rizik. Dle organizace monitorující hlad ve světě Hunger notes “podvýživa zvětšuje účinek každé nemoci, včetně spalniček a malárie. Odhadované podíly úmrtí, u nichž je podvýživa příčinou jsou zhruba podobné (61%), malárie (57%), zápal plic (52%), a spalničky (45%) (Black 2003, Bryce 2005). Podvýživa může být také způsobena nemocemi, jako jsou nemoci, které způsobují průjem, snížením schopnost těla přeměnit potraviny na použitelné živiny. Podle nejnovějšího odhadu podvýživa způsobuje zakrnělost a postihuje 32,5 procent dětí v rozvojových zemích – každé třetí dítě  (de Onis 2000). Geograficky více než 70% podvyživených dětí žije v Asii, 26% v Africe a 4% v Latinské Americe a Karibiku. V mnoha případech jejich osud započal již před narozením, když se vyvíjeli v děloze podvyživené matky. Podvýživa u těhotných žen v rozvojových zemích vede ke každému šestému úmrtí dětí narozených s nízkou porodní váhou. Nízká porodní hmotnost není jen rizikovým faktorem úmrtí novorozenců, ale způsobuje u přeživších poruchy učení, mentální retardaci,, chatrné zdraví, slepotu a předčasné smrti.”[14]

Hlad zabíjí ve světě ročně více lidí než malárie, tuberkulóza a AIDS dohromady (přičemž samotné AIDS zabije přes 5000 lidí denně![15]). V důsledku jde tedy o genocidní způsob boje nastaveného systému vůči nejchudší části světové populace nedisponující silou a prostředky k tomu aby se mohla sama udržet při životě v tomto systému. Tento hlad není totiž způsoben nedostatkem potravy ve světě, ale tím, že si takto postižení lidé nemohou potraviny koupit či sami vypěstovat. Například pro obživu lidí by v přepočtu na jednoho obyvatele planety stačilo 200kg – 240 kg kukuřice ročně, přičemž lidstvo vyprodukuje ročně 300kg kukuřice na osobu. Přitom se jedná pouze o kukuřici a nebavíme se o dalším množství hospodářských plodin, které lidstvo pěstuje. Bohužel priority systému jsou nastaveny jinak a 80% všeho vypěstovaného zrna je použito pro obživu zvířat (spotřeba masa přitom za posledních 50 let vzrostla pětinásobně). Kupříkladu jako je tomu v USA, kde 10% již zmiňované kukuřice je používáno pro výrobu biopaliv. „Z 240 kilogramů kukuřice, které by mohly uživit jednoho člověka po celý rok, se totiž dnes vyrobí jen zhruba 100 litrů etanolu“[16]. Neoptimálnost tohoto systému dokládá to, že k tomu, abychom vyprodukovali 1 kalorii potravy, musíme spotřebovat 7-10 kalorií fosilních paliv, přičemž tento nepoměr stále vzrůstá. Musíme také zmínit neuvěřitelné plýtvání, kdy průměrný obyvatel Evropy a Severní Ameriky vyhodí 95 až 115 kg potravin ročně. Ztráty v subsaharské Africe činí 6 až 11 kg na obyvatele.

Chudoba a hlad rozděluje svět – obrazně řečeno – na sever a jih s odbočkou mezi východem a západem[17]. Jelikož však mocenské struktury použily nesprávnou taktiku a strategii pro nápravu tohoto stavu a také vzhledem k tomu, že přes proklamovaný cíl OSN tohoto tisíciletí – boj s chudobou a „povinné“ příspěvky jednotlivých členských zemí na tento boj – téměř žádná země nedodržuje stanovené kvóty, ke kterým se samy zavázaly. Jaké to bude mít dopady, je nasnadě. Zejména když vezmeme v úvahu, že tyto země jsou zadluženy a na pokraji bankrotu. To se týká i rozvinutých a vyspělých zemí s jedním podstatným rozdílem a to, že chudé země zející na dně propasti bídy nezískají již žádné půjčky a finanční prostředky ze světové banky na rozdíl od zemí rozvinutých a vyspělých.

Ovšem samozřejmě i zde platí výjimky. A to, že chudé země za určitých předpokladů mohou dosáhnout na jisté půjčky, ale samozřejmě za onu cenu neokoloniálního vykořisťování, slepé poslušnosti k věřitelům, což platí jak na půdě OSN, tak i u jednotlivých států či dnes ještě častěji v menších regionálních měřítcích. Od soukromých investorů z řad bankovních kartelů a nadnárodních korporací, které si však při prosazování svých zájmů v dané zemi neberou žádné servítky a ohled na obyvatelstvo, mezinárodní právo či životní prostředí. Jako příklad lze uvést firmu Shell, která pro prosazování svých zájmů v Nigérii neváhala korumpovat tamní představitele a používat žoldáků, kterým se dnes ve jménu neoliberální koncepce volného trhu říká méně dehonestujícím způsobem – kontraktoři (což je odvozeno od slova kontrakt znamenajíc dohodu nebo smlouvu). Kontrakt lze tedy získat – byť na výstavbu bytů pro obyvatele nebo pro vyhánění chudých obyvatel z jejich území a domovů pro dosažení požadovaných cílů jednotlivce, firmy či vlády, se kterou byla smlouva uzavřena.

Na mnoha místech světa, ať již v zemích vyspělých či rozvojových, pokud jsou obyvatelé vystavení působení těchto destruktivních vlivů pro jejich důstojný život a poklidný vývoj dalších generací, se společnost ocitá, jak již bylo výše řečeno ve smrtonosné, destruktivní spirále chudoby a hladu, ruku v ruce s negramotností a nemocemi, vzrůstajícím radikalismem a extrémismem.

To vše sebou nese problém celkové deprivace a jen obtížného zdravého vývoje populace. Díky této deprivaci se rodí noví a noví deprivanti a „sekundární sociopati“. Avšak „předpokládá se, že primární antisociální porucha osobnosti, „primární sociopatie“, podmíněna pravděpodobně geneticky nebo poškozením mozku v průběhu nitroděložního vývoje. Je však dobře možné, že část lidí z této druhé skupiny jsou jedinci, kteří nejsou stiženi poruchou osobnosti ve smyslu dnešní psychiatrické a psychologické diagnostiky. Předpokládá se, že tato nejinteligentnější, nejkrutější, zcela bezcitná, nejničivější menšina, odhadovaná v USA a Kanadě na 1% populace, může být jeden z výsledků evoluce našeho druhu. Tito lidé, jimž se říká psychopati v úzkém slova smyslu a jejichž podskupinou jsou deprivanti, by se z evolučního hlediska dali nazvat parazitující menšinou“.[18]

Vidíme tedy, že se v rámci evoluce vytvořily, ze socio-kulturního hlediska a částečně i biologického – ač na první pohled to není patrné a mohou se jevit zcela identicky, přesto dvě paralelní větve druhu homo sapiens. Tato skupina „primárních sociopatů“ svým často destruktivním působením ve společnosti tak z evolučního hlediska podvědomě používá strategii přežití pro svůj „poddruh“. Příčiny a následky tohoto působení vytváří nové „deprivanty a sekundární sociopaty“ a ti opět produkují „primární sociopaty“, což samo o sobě je dosti zhoubné pro jakýkoli systém či organizmus (v našem případě společnost a civilizaci). Jakmile se vymkne kontrole početní růst buněk nebo, jak již bylo řečeno, parazitující menšina, která se díky tomuto autodestruktivnímu chování může zahubit sama. Stejně jako dokáže rakovina či parazitující virus zahubit hostitelský organismus a tím ve většině případů i sama sebe. Jak vidíme na stavu dnešního světa, nacházíme se přesně v bodě kdy nás „rakovinotvorné“ buňky začaly ohrožovat. Vidíme, jak se svět transformuje a je ovládán silami, které bohužel, přes všechny proklamované cíle nedělají téměř nic pro jeho nápravu.

Málokdo již dnes pochybuje o amorálnosti a neprospěšnosti dominantního politicko-ekonomického systému. Tento systém se kromě své zhoubné destruktivnosti vůči slabým dostal až k bodu kdy opsal kružnici a dostává se k bodu,  kdy již bez dalšího destruktivního rozšiřování svého vlivu by byl odsouzen k zániku ve své disfunkčnosti.  Globálním ekonomickým systémem zadluženosti kdy mezinárodní finanční systém „ už dospěl do stavu, kdy ohrožuje samou podstatu a vývojové možnosti lidské civilizace, a to v horizontu několika dekád.(…) podstatu problému vidí někteří ve změněných podmínkách ekonomické interakce subjektů světové ekonomiky, zejména v oblasti obchodu, který se změnil na tzv. destruktivní a který je již neformovatelný. Musí tedy být změněn radikálně a systémově globálními přerozdělovacími procesy“.[19]  V nastupující krizi v první dekádě tohoto tisíciletí  řetězec událostí akceleroval do nových směrů. Stejně tak jako nové finanční injekce pro skupinu deprivantů profitujících na tomto neutěšeném stavu světa. Touto akcelerací a tím, že tento systém se spoléhal na záchranu ze státních zdrojů a kapes daňových poplatníků. V podstatě si privátní sektor vynutil záchranu a nejnákladnější sociální program v historii ač se sám snaží náklady na sociální podporu redukovat všude kde je to jen trochu možné.

Tímto bylo zabráněno splasknutí větší finanční bubliny a odhalení spekulací na finančních trzích, burzovních podvodech a machinací na Wall street. Důsledky těchto spekulací se však později projevily – s již v té době plíživě se přibližující – ekonomické krizi, na které však tito „upírští ekonomičtí inženýři“ alias „primární sociopati“ značně beztrestně profitovali a stále profitují. Kdy se většina rizik přenesla z těch kdo by za tyto rizika měli nést odpovědnost na ty nejchudší.

Otázkou je, proč se děje ve světě to co se děje, proč se eliminují lidská práva, sociální jistoty a svobody o které generace bojovaly, proč se ničí již vybudované sociální systémy a to dokonce v rozporu se zdravým rozumem, paradoxně ve jménu vznešených idejí. Jaký to vše má smysl, účel a kdo z toho profituje?

Odpověď proč tomu tak bylo a je, je nasnadě. Skutečné vládnoucí meritokraticko-oligarchické elity, jež vládnou prostřednictvím politiků, jimž pomohli k dosazení do funkcí a kteří mají přístup k legálnímu vládnutí a mocenskému aparátu, vědí o stavu věcí veřejných a globálních problémech světa stejně jako o mechanismech vládnutí a strategiích vedoucím k ovládání myslí lidí. Vědí, že jejich pečlivě budovaný systém je dnes ohrožen fungováním samotného systému v globalizovaném světě, ve kterém dochází k postupnému přetransformování sil a mocenských center. Struktura a dynamika samotné společnosti se mění – sociální nůžky rozevírají mnohem rychleji a tak je potřeba si v co nejkratším čase upevnit pozice.

Vzhledem k nastupujícímu „boji o přežití“ se lidé ocitli v informační válce a pro legitimizování způsobu aplikace mocenského a vojenského aparátu ve světě jako záminka posloužila tzv. válka proti terorismu. Atmosféra všeobecně rozšířeného strachu. V této válce můžete de facto libovolně dlouho hledat neviditelného nepřítele, který občas kdekoli a kdykoli udeří. Tento stav samozřejmě vyvolává všeobecnou atmosféru strachu, napětí, nervozity a paranoie. Společnost je stejně jako napadený organismus v šoku. Čím více se lidé a potažmo společnost nachází ve stádiu šoku, tím více se bojí. Společnost je tak mnohem náchylnější k manipulaci, je „poslušnější“ a snáze se dobrovolně vzdá svých svobod i kritického způsobu myšlení. V kombinaci s dalším faktorem, kdy prostřednictvím těch samých masmédií, které ovládají tyto elity a nastavíte společenskou normu úspěšnosti, atraktivity a životního standartu společnosti ve které by se měl jedinec snažit dosáhnout, alespoň průměrného nebo nadprůměrného standartu, odvedete v rámci plnění tohoto „celoživotního“ plánu jejich pozornost a značnou část fyzických i duševních sil, máte zde další velmi silný a účinný nástroj k ovládání společnosti. Lidé totiž z větší části nemají čas vnímat, analyzovat, ba dokonce ani filtrovat v dnešní kognitivně náročné době všechny informace, jejich zdroje a dávat si je do souvislostí. Jsou přehlceni informacemi. Žijí v celkovém informačním šumu podporovaném množstvím nedůležitých a často protichůdných informací, které je matou. Tento matoucí a manipulační efekt je navíc umocněn všudypřítomnou reklamou, která navozuje pocit a dojem toho, že vše je vlastně v pořádku – systém nadále funguje. Má ve vás evokovat touhu po tom co vše máte mít, hromadit často nepotřebné zboží, co vše máte zažít, abyste byli šťastni a společensky akceptovatelní – tedy konformní. Pokud nemáte to či ono, nedosáhnete určitého množství majetku, požadovaného postavení v hierarchii, podle kterého majorita hodnotí vaši sociální a ekonomickou úspěšnost, stáváte se automaticky outsiderem v očích konformní majoritní společnosti. Naopak nonkonformisté a lidé snažící se myslet nezávisle a kriticky, číst mezi řádky, popřípadě žijící odlišným životním stylem než je všeobecně přijímaný společenský kánon, nebo byť jen upozorňující na přehmaty majority a establishmentu, jsou společností samou často vyselektováni a označeni za „kacíře“, bezvěrce, rozvraceče či blázny, stejně jako tomu bylo vždy v dobách minulých. Jednotlivci, skupiny a majority celých společností pak snáze uvěří propagandě a podléhají v ještě větším měřítku skupinové hlouposti, iracionálním a absurdním informacím.

Přičemž platí, že „iracionální je jakýkoli myšlenkový proces, jenž vede k závěru nebo rozhodnutí, které ve světle důkazů a s ohledem na dobu, jež byla k dispozici, nejsou to nejlepší, čeho se dalo dosáhnout. Tato definice a zejména příklady, které iracionalitu dokládají, se do značné míry blíží nebo překládají s definicemi stupidity“ (…) „stupidita je zcela normální způsob, jímž lidská mysl dociluje kompromis mezi emočně podloženou neschopností přímé interakce s informacemi přicházejícími z fyzikálního prostředí a odměnami, jejichž zdrojem je sociální prostředí. Za obecné příčiny iracionality a stupidity se považují: evoluční dějiny našeho druhu, stavba a funkce našeho mozku včetně vývoje počínaje nejrannějším dětstvím, duševní lenost, skutečnost, že neužíváme nejjednodušší principy teorie pravděpodobnosti a elementární statistiku, obvykle emočně zkreslení vstupu a zpracování informací, zjednodušeně řečeno sebeklamy.“[20]

Dnešní válka proti terorismu ruku v ruce s informační válkou a nestabilní mezinárodní situací ve světě, v době přetransformování mocenských sil a center s globalizovanou ekonomikou, vytváří z této planety v globálním měřítku mnohem větší a nebezpečnější geopolitický sud prachu než byl kdykoli v minulosti. Vzhledem k dnešnímu nelineárnímu vedení válek a přístupu k jaderným zbraním ze strany rozvojových zemí, nestabilních režimů a snaze „teroristických“ uskupení o získání zbraní hromadného ničení, ať již chemických či ještě levněji biologických, napomáhá k aplikování teorie chaosu a nárůstu počtu proměnných na mezinárodním poli z hlediska bezpečnosti. Tím ještě více vzrůstá možná další  politická destabilizace Afriky, světa a oslabení již tak ignorované role OSN.

Přesto každý chaos má řád a na něj spoléhají hypermobilní globální elity, které se snaží prostřednictvím tohoto zdánlivého chaosu aplikovat nový světový řád, jehož předehrou a testovacím teritoriem je vznik Evropské unie a jeho měny Euro. Ruku v ruce se pomalu dostáváme do nového orwellovského světa, kdy svět bude globálně rozdělen do několika málo internacionálních leč centralizovaných uskupení jako například EU,  SNS, pokusy o vznik severoamerické unie s novou měnou Amero, Sdružení nezávislých států v čele s Ruskem a další vojenskopolitická a ekonomická uskupení. Další budou následovat a všechny mají a budou mít něco společného – jsou to uměle vytvořené, ke kolapsům náchylné, složité struktury bez jakékoli přirozené ideové základny.  Realizace tohoto scénáře však pohlcuje značné množství zdrojů a jeho jevištěm je celý svět. Obyvatelé jsou zároveň jak herci, tak i oběti. Jsme dnes svědky toho jak se bohatí a mocní stávají ještě bohatšími a mocnějšími, zároveň chudší se ještě více propadají do bezedné ponižující jámy chudoby a nesvobody.

3.2     Environmetnální subsystém globálních problémů

 

Nyní se podívejme na druhý hlavní subsystém globálních problémů a z toho vyplývajících bezpečnostních rizik. Jaká jsou to rizika a jaké mohou mít dopady? Do environmentálního subsystému se z části promítají problémy sociokulturní (stejně tak je tomu i naopak) a tento trend má s narůstajícím dominantním vlivem člověka gradující tendenci. Například překotná urbanizace, odlesňování, z části člověkem zapříčiněná desertifikace některých oblastí, znečišťování životního prostředí, zemědělství, nadměrný lov a rybolov. V této části se nebudeme zaobírat environmentálními problémy, jako jsou sopečné erupce, zemětřesení a různé jiné geoklimatické kataklyzmatické vlivy, které z větší části nemůžeme nikterak ovlivnit, ani stejně tak možnými kosmologickými událostmi, kromě jedné týkající se slunce. Jejich působení na vývoj člověka a potažmo veškerého života na planetě je neoddiskutovatelný. V této fázi by byl spíše hypoteticko-prognostický s velkým počtem teoretických scénářů a modelací na vliv a vývoj naší civilizace stejně tak případného kolapsu či dokonce zániku.

Z pohledu druhého subsystému žijeme dnes v alarmující době. Zejména co se týká problematiky klimatických změn, jakožto nejmarkantnějšího globálního problému, kdy proti sobě stojí dvě, doslova, „znepřátelené“ názorové frakce. Jedna, která tvrdí, že působení člověka na klima nemá takový dominantní vliv, aby zapříčinila změny v klimatu planety. Druhá, která tvrdí, že naopak člověk tento vliv má a stojí jako hlavní příčinný prvek za změnami klimatu pozorovatelného již dnes v průběhu lidského života. Existují dokonce i lidé, kteří záměrně zcela ignorují veškerá pozorování, vědecké údaje a důkazy. Jednak buď popírají jakékoli probíhající změny, nebo naopak tvrdí, že za vším stojí pouze člověk a jeho působení na planetě díky jeho agrárnímu a technologicko-průmyslovému vlivu. Autor se však domnívá, že pohledem do historie a vývoje klimatu na naší planetě je v dnešní transformační době hlavní příčinou těchto změn přirozený periodický geoklimatický, z větší části v  pravidelných intervalech recidivující, cyklus klimatických změn v kombinaci s oběžnou dráhou planety Země kolem Slunce a její ekliptikou. Na druhou stranu však musíme připustit, že vliv naší civilizace tento cyklus probíhajících změn a globálního oteplování ještě umocňuje a pravděpodobně mu napomáhá v akceleraci. Vzhledem k tomu, že nám chybějí data a výzkum z dob předcházejících, kdy náš druh nebyl na takové úrovni vývoje, aby mohl tyto data zaznamenat a analyzovat pro generace budoucí. Můžeme se pouze domnívat, kam až tato transformace dospěje. Přesto nám mohou být jistým vodítkem mnohé studie a pozorování pomocných dalších věd (geologie, dendrochronologie, astronomie atd.). „Zpráva IPCC[21] udává, že celková průměrná teplota vzroste během období 1990 – 2100 o 1,4 až 5,8 stupňů Celsia, a hladina moří se zvýší o 9 až 88 centimetrů. Teploty vzrostly během 20. století o 0,6 stupňů Celsia a tento nárůst je převážně spojen s lidskými aktivitami. Nárůst teplot bude ovlivňovat výnosy zemědělských plodin: posunem optimálních pěstebních oblastí plodin, změnou zákonitostí srážek (množstvím a variabilitou) a potenciální evapotranspirací[22], zmenšením zásoby vláhy uložené ve sněhu a oblastech zalednění, změnou oblastí výskytu škůdců, ovlivnění výnosů plodin vlivem koncentrace oxidu uhličitého a vyšších teplot, snížením množství půdy vhodné k obdělávání vzestupem mořské hladiny a větší náchylností k záplavám.[23]  Tento fenomén je sám o sobě nebezpečný a v kombinaci s dalšími negativními socio-kulturními a environmentálními jevy, které s sebou nese naše činnost, jako je například, krom výše zmíněných  subglobálních a globálních problémů, úbytek přirozeného prostředí pro volně žijící faunu a floru, narušení ekosystému a symbiotiky planety, vyčerpání zemědělské půdy, nedostatek surovinových a energetických zdrojů, zaplavení velkých ploch na pobřežích, kde je koncentrovaná značná část lidské populace stejně jako některých ostrovů.

Všechny tyto procesy a jevy sebou přinášejí nebezpečí akcelerace dalších pohybů v systému, který se neustále snaží o dosažení přirozeného rovnovážného stavu a generování dalších proměnných spolu s nárůstem nových bezpečnostních rizik. Ze sociálního a evolučního hlediska tyto, mnohdy ještě nám neznámé, proměnné zvyšují nebezpečí a riziko kolapsu některých kultur, masové migrace obyvatelstva do rozvinutějších regionů, výše položených oblastí, které jsou klimaticky příznivějších a tedy pro život vhodnějších podnebných pásem. Tato migrace z části již probíhající nyní s sebou ruku v ruce nese kulturně společenské rozdíly a dohromady tak zvyšují v daných regionech napětí, nebezpečí vzniku konfliktů z mnoha příčin a jejich vzájemné kombinace (sociální, náboženské, etnické atd.).

Již dnes jsme přitom svědky největšího přesunu obyvatelstva v jeho historii. Každý týden 1 000 000 lidí opouští venkov a směřuje do měst. Odhaduje se, že v roce 2030 bude žít 5 miliard lidí ve městech, díky čemuž vyvstává řada nových problémů sociokulturního i environmentálního rázu: vyšší kriminalita, nižší životní úroveň obyvatelstva, ekonomická a energetická nedostatečnost, neúměrná zátěž životního prostředí v čele se zvyšováním emisí skleníkových plynů, nedostatkem zdrojů, potravy a pitné vody.

Naše civilizace se bude muset do budoucna vypořádat s mnohými problémy, které dnes záměrně přehlíží a mnohdy přiživuje, nebo popřípadě je sama jejich původcem v honbě za maximalizací zisků v minimálním čase, konajíc tak pod diktátem sociokulturního tlaku společnosti v nastoleném ekonomicko-politickém systému.

V průběhu posledního století zmizelo z povrchu planety 50% mokřadů. Velkou měrou se o to přičinil člověk, ačkoli dnes již víme, jak důležitou roli tento biotop hraje v cirkulaci a filtraci vody stejně jako lesy. Pouhých 7% povrchu planety zabírají všechny lesy a lidstvo již stihlo zničit a vykácet 50% těchto lesů. Přitom ve vlhkých tropických lesích žije 50% fauny a flory. Bohužel však pro 3 miliardy lidí je dřevo hlavním zdrojem energie. Pro jiné zase obrovským byznysem. Na světě zmizí z povrchu zemského 28 hektarů lesa za minutu, což ročně činí přibližně rozlohu země jako je Řecko. Indonésie, stát známý svou bujnou vegetací, již přišel o 70% rozlohy svých deštných pralesů a přesto stále ročně vykácí další 2 000 000 hektarů. Proč? Aby mohl tento stát místo pralesa vysázet a pěstovat Palmu Olejnou (Elaeis guineensis) původem ze západní Afriky k produkci palmového oleje, jenž se krom potravinářství v dnešní době využívá v příměsích pro pohonné hmoty a výrobu biopaliv.

Obdobný devastující účinek pro lesy a tamější ekosystémy má globální byznys a volná ruka trhu všude ve světě. Od Amazonie, přes pralesy v Africe, Sibiř, Kanadu, ale i například Tasmanii. V Tasmánii se používá pro uspokojení chamtivosti byznysmenů, jejich investorů a poptávky spotřebitelů ještě drastičtějších metod. V této zemi jižně od Austrálie, která sebe sama staví do role předního ochránce životního prostředí kvůli cestovnímu ruchu a láká na své přírodní bohatství a dědictví tisíce turistů ročně, je běžnou praxí dřevařského průmyslu a těžebního průmyslu používat k odlesňování tamních tisíciletých stromů a pralesa napalm kvůli výsadbě průmyslově zpracovatelných, rychle rostoucích monokultur zejména (až 90%) pro papírenský průmysl v Japonsku. V tomto monokulturním lese žije až desetkrát méně druhů a i přesto pro ochranu nových sazenic používají tyto společnosti látku 1080 vyvinutou nacisty, jejímž jediným úkolem je ochrana monokultur tím, že otráví všechny živočichy, kteří by se chtěli těmito sazenicemi živit. Proto bylo v roce 2004 nalezeno v Tasmánii 100 000 otrávených zvířat.

Další plodinou, která se v globálním kolotoči velkých peněz a honbě za ziskem stará o ukrajování rozlohy na úkor dosud existujících lesů a pralesů je sója. Nejmarkantnější dopad pěstování sojových bobů a rozšiřování pěstební plochy je v Jižní Americe. Zde si soja ukousne z amazonského pralesa 26 000 km2 ročně. Odlesňování sebou přínáší celou řadu dalších environmentálních a sociokulturních problémů, od vymírání fauny a flory, ekonomickou a bezpečnostní destabilizaci postižených regionů, přes vyčerpávání a degradaci, kontaminaci, desertifikaci a konečně erozi půdy, která je odnesena vodními toky do moře jakoby si někteří lidé mysleli, že tyto problémy spláchnou a utopí v hlubinách oceánu jako mnoho jiných svých problémů a nežádoucích produktů. Každý problém pokud se neřeší, znova vyplave na hladinu a nejinak je tomu i v případě již zmíněných světových vodstev, moří a oceánů.

70% povrchu naší planety je tvořeno vodou, avšak sladkovodní jsou pouhá 3%. Přičemž pouze 0,01% všech sladkých vod je obsažena ve vodních tocích (řeky, potoky). Navzdory tomu, že již nyní víme o nebezpečích a bezpečnostních rizicích hrozících akutním nedostatkem pitné vody a ač je sama o sobě pro nás životně nezbytná, (lidské tělo se skládá převážně z vody – cca 65%), se naše společnost chová, jakoby tento problém prostě neexistoval. Lidstvo má k dispozici pouhá 0,3% veškeré pitné vody na světě, zbytek je totiž ukryt v ledovcích a nedostupných podzemních rezervoárech příliš náročných pro těžbu.[24] „Současná světová lidská populace užívá 54 % všech dostupných zásob sladké vody a do roku 2025 se tento podíl má zvýšit jen růstem populace až na 70 %. V celosvětovém měřítku je v současné době téměř 70 % užívané vody spotřebováno v zemědělství, zejména k závlahám, průmysl spotřebovává 23 % vody, domácnosti 8 %. Struktura spotřeby je ovšem rozdílná v jednotlivých regionech. V Evropě je největším spotřebitelem průmysl s 54 %, zemědělství spotřebovává 33 % a domácnosti 13 % vody“[25]. Až 90% řek je ohroženo znečištěním a vysycháním (intenzivní zemědělství, průmysl, nadměrné odčerpávání, stavba přehrad a změny toků). OSN odhaduje, že v průběhu 20. století bylo kvůli stavbě vodních přehrad a elektráren, kterých je nyní na světě přes 50 000 a dodávají téměř 20% elektrické energie, přestěhováno 40 – 80 milionů obyvatel. Často přitom docházelo a stále dochází k nerespektování lidských práv a rovnovážného stavu přírody. Narušením komplexní provázanosti a symbiózy, společně s vytržením lidských kultur a společenství vysídlených ze zasažených oblastí, často na periferie městských aglomerací, kde ještě více rozšiřují již tak kriminalitou a nemocemi trpící chudinské čtvrti a slumy, dochází k celkovému narušení přirozené rovnováhy, zvyšování ekologické zátěže a generování dalších proměnných a bezpečnostních rizik. Z environmentálního hlediska se například ze zatopených stromů uvolňuje jeden z nejnebezpečnějších skleníkových plynů a tím je metan. Téměř 50% všech řek a 1/3 podzemních rezervoárů obsahuje rezidua pesticidů a to prosím v ekonomicky rozvinuté zemi jako je Francie s vysokou mírou ochrany životního prostředí. Například americká řeka Colorado již dnes nedoteče do moře. Její voda nedosáhne jednoduše ústí díky nadměrnému odčerpávání a zadržování přehradami. Toto není však problém pouze Colorada či jiných vodních toků. Aralské jezero, čtvrté největší vnitrozemní jezero na světě, přišlo v průběhu posledních 40let o 3/4  své rozlohy. S tím vším je spjat proces desertifikace rozsáhlých oblastí světa. Ať již nadměrným úbytkem vody nebo odlesňováním, faktem zůstává, že 41% světových souší zabírají stále se rychleji rozšiřující pouště. Ročně se 600 milionů hektarů půdy změní v poušť, přičemž většina hladovějících obyvatel planety žije v suchých oblastech.

Každý pátý obyvatel planety nemá přístup k pitné vodě. Existuje, jako dnes ve všem, obrovský nepoměr k přístupům ke zdrojům a to i tak vzácných a životně důležitých jako jsou potraviny a voda. Denně zemře na planetě 4500 dětí na akutní nedostatek a následky nemožnosti přístupu k nezávadné pitné vodě. 70% sladkovodních zdrojů dostupných lidstvu se používá k zavlažování a tento podíl stále stoupá, přičemž až 40% potravin pochází ze zavlažovaných oblastí ačkoli při tomto procesu dochází téměř k 50% ztrátám vody (odpaří se nebo vsákne při transportu vody v přívodních kanálech). A spotřeba stále roste.

Odhaduje se, že průměrná spotřeba vody obyvatel v subsaharské Africe činí 10-30 litrů vody na osobu a den, průměrný obyvatel České republiky spotřebuje téměř 100litru denně, v severní Americe je to 330 litrů na osobu a den, v Las Vegas je to dokonce 1000 litrů a ve Francii je toto číslo přímo astronomické, kdy každý Francouz spotřebuje jen pro svou obživu 4000l vody denně.[26] „Podle světové rady pro vodu se odhaduje, že k roku 2015 vzroste počet obyvatel postižených nedostatkem vody na 3,5 miliardy“[27]. „Člověk vypije denně dva až čtyři litry vody. Ve skutečnosti to je mnohem více, protože vodu obsahují také potraviny. Podle propočtů tak každý den spotřebujeme až pět tisíc litrů. Šťavnatý kus masa je doslova nacucaný vodou. Tekutina je potřeba k napájení zvířat, k výrobě krmiv, při zpracování masa na jatkách, k výrobě energie nutné pro provoz farem. Hovězí 15 000 litrů, skopové 10 000 litrů, vepřové 6000 litrů, kuřecí 2800 litrů, vejce 4700 litrů, sýr 5300 litrů, pečivo 1500 litrů, ovoce 1000 litrů, luštěniny 1000 litrů, mléko 900 litrů. Odborníci propočítali, kolik litrů vody obsahuje kilogram různých druhů potravin V Evropské unii dnes každý člověk v průměru vyhodí do popelnice za rok 179 kilogramů potravin, což jsou tisíce litrů zbytečně využité vody“[28].

Podle organizace FAO budou do roku 2050 vylovena všechna moře již dnes probíhajícím nadměrným rybolovem, který má za následek, že až 75% ryb hrozí vyhubení. Průmyslový rybolov zaměstnává pouhá 2% rybářů, nicméně ti dokáží vylovit přes polovinu roční produkce světového rybolovu. Za posledních 30 let kdy se začaly používat vlečné sítě, moderní způsoby vyhledávání a výlovu ryb, ubylo až 90% některých druhů ryb, jako je například Tuňák obecný neboli modroploutvý (Thunnus thynnus). Ten je i přes reálné nebezpečí vyhubení stále běžně přítomen v jídelníčcích a obchodních řetězcích světa. Přičemž ze sta procent vylovených ryb a živočichů je zpět do moře vyhozeno 25% – v drtivé většině již mrtvých či zmrzačených. V roce 1950 lidstvo ročně vylovilo 18 000 000 tun ryb a živočichů. Dnes je to již 100 milionů tun ročně. Jen v samotném Japonsku se zkonzumuje ročně 75 kg ryb na osobu.

Ve světových mořích a oceánech plastový odpad zahubí ročně milion mořských ptáků a 100 000 savců. Přitom 70% kyslíku na planetě produkují mořské řasy a jiné organismy.

Lidstvo a to i ty části světa, které sami sebe považují za nejvyspělejší, neberou v potaz rizika a nebezpečí ohrožující svou samu podstatu bytí. A pokud tato rizika vnímají, vyvíjejí jen malou snahu co účinnosti o napravení a zlepšení aktuální situace. Například 80% použité vody vtéká do středozemního moře bez jakéhokoli způsobu filtrace a čištění. Díky lodní dopravě a bezohlednosti rejdařských společností provozujících lodě a tankery se jen díky tomu, že proplachují své nákladové prostory a nádrže mořskou a oceánskou vodou, dostane do oceánů přes 2 000 000 tun ropných částic. V praxi to lze srovnat snad jen jakoby se každý týden staly dvě velké námořní nehody při kterých došlo k úniku ropných částic, jakou byla například nehoda tankeru Erika. Tanker Erika, který se 12 prosince roku 1999 potopil a způsobil ekologickou havárii, při které uhynulo přes 150 000 mořských ptáků a živočichů. Do moře se tehdy dostalo přes 20 000 tun ropných látek.

Biologové a oceánologové se přitom domnívají, že nám doposud není známo až 90% druhů živočichů žijících v mořích a oceánech. A ačkoli je každý druhý obyvatel této planety závislý na potravě z moře, nemůžeme vzhledem ke všem okolnostem očekávat a spoléhat na to, že bychom v těchto 90% neznámých mořských živočišných druhů našli významné ekonomické a potravinové zdroje, jež by nahradily ty tradiční.

Vidíme, že vše na naší planetě je jeden komplexně provázaný systém. Každá událost a jev ve vzájemné interakci ovlivní jevy další, aniž bychom si toho museli na první pohled všimnout a zaznamenat probíhající změny, které mohou akumulovat napětí v systému bez viditelných změn až do určitého bodu zvratu. Akce a reakce. Aniž bychom si toho všimli, postupný sled zdánlivě náhodných událostí a jevů může v tomto systému v bodě zlomu spustit řetězovou reakci událostí, které mohou vést ke kolapsu stávajícího systému.

Řekli jsme si, jak je pro nás a život na Zemi důležitá voda. V té či oné podobě se jí na planetě nachází velké množství a zabírá větší část povrchu planety Země. Jedná se, ostatně jako ve všem, o velmi křehký systém, v němž malé strukturální změny na makroúrovni systému mohou vygenerovat v pravdě celoplanetární změny a to i změny klimatu. Tím, jak se mění klima na planetě a naše civilizace svým destruktivním působením tyto změny ještě akceleruje, se mění i struktura a složení mořské vody. K těmto změnám složení a salinity moří dochází jednak v důsledku klimatických změn jako je tání sněhové a ledovcové pokrývky, kdy například Grónsko, největší ostrov na světě, z větší části pokryt sněhem a ledem, přišel od roku 1960 o 40% ledovce. K dalším změnám dochází i znečišťováním, které již dosahuje obludných rozměrů. V oceánech, v místech setkávajících se cirkulujících mořských proudů, se vytvářejí v pravdě nové kontinenty z odpadů naší civilizace. Jsou převážně tvořené plastem a ropnými deriváty[29]. V těchto místech je moře proměněno v plastovou polévku dosahujíc 30 metrové mocnosti a v některých místech je částic plastu šestinásobné množství oproti množství planktonu[30]. Následky mohou být tragické.

Jedním z nejhorších, zároveň i nejrizikovějších scénářů a variantou možných důsledků probíhajících globálních klimatických změn, je změna toku, popřípadě úplné zastavení proudění planetárního tepelného výměníku (tzv. termohalinního výměníku) planety Země. Termohalinní výměník je v podstatě geoklimatická soustava hlubokomořských proudů, cirkulující ve světovém oceánu a která obrazně řečeno, funguje jako jakýsi klimatický krevní oběh biosféry. Právě tento temohalinní výměník ovlivňuje teplotu a podnebí v jednotlivých částech planety. Jeho proudění je závislé na salinitě mořské vody v proudech v komplexní provázanosti s klimatickými podmínkami v troposféře.

„Termohalinní tepelný výměník je poháněn slunečním teplem absorbovaného oceány v tropických částech světa jeho činnost je ovlivněna změnami v obsahu solí ve vodě, termohalinní cirkulace je mocnou silou světového klimatického systému. Teplo z tropů je unášeno Golfským proudem do severního Atlantiku, kde je povrchově díky povrchovému ochlazení v polárních oblastech ventilováno do atmosféry. Zde dochází v důsledku ochlazení k hlubinným konvekcím oceánských vod a takto ochlazené oceánské masy vody se potápí zpět do hlubin, kde se v nižších zeměpisných šířkách opět v důsledku slunečního záření a tepla dostávají na povrch. Když voda zamrzá, uvolňuje sůl, a tak pokud následně taje, je již bez soli. Tento faktor a těžší hustota slané vody je důležitá zejména v polárních oblastech, kde konvergence sladkých a slaných vod ovlivňuje cirkulaci mořských proudů. Termohalinní cirkulace je dynamická a je známo, že se výrazně posouvá neb jak se zdá, že se tak stalo vícekrát v historii a ve významné míře ihned po poslední době ledové. Zřejmě i během posledních epizod náhlé změny klimatu v průběhu malých dob ledových a interglaciálů. Takovéto výkyvy v cirkulaci termohalinního planetárního tepelného výměníku mohou způsobit rozsáhlé změny klimatu v relativně krátkém časovém období (10-20 let). To může mít obrovský vliv na lidskou činnost (a veškerý život na planetě). Poznání fungování termohalinní cirkulace se stalo prioritou pro výzkum klimatu. Vědci a klimatologové zkoumají, k jakým změnám v klimatu docházelo v průběhu historie a jak příliv sladké vody do oceánů ovlivňuje termohalinní cirkulaci.“[31]

Následky by byly nedozírné a již dnes víme, že k tomu v minulosti došlo před 251 miliony let, v Permu[32]. Oceán by se stal neobyvatelný pro většinu forem života, které v něm dnes žijí a hromadil by se v něm bez jakékoli cirkulace nebezpečný sirovodík, stejně jako v atmosféře.

Uvědomíme-li si, že většinu kyslíku na planetě produkují organizmy a rostliny žijící ve světovém oceánu, v kombinaci s nadbytkem jedovatých plynů, je zcela jasné, že by se jednalo nejen o kolaps naší civilizace jako takové, ale o záhubu většiny živočišných a rostlinných druhů, jak se již také několikráte v historii planety Země stalo, společně s možností následného drastického ochlazení klimatu. Svět by zanikl v podobě, v jaké ho známe dnes.

Tento proces vymírání, společně s přirozenou obměnou života na Planetě a znovu nastartování tepelného výměníku a obnovy základních životních funkcí pro většinu biosféry v námi dnes známe době, by mohl trvat řádově desetitisíce  až miliony let. Lidstvo, vzhledem k dnešní technologické vyspělosti by si pravděpodobně našlo cestu k přežití minimálního počtu zástupců svého druhu, alespoň po nějakou nezbytně nutnou dobu, pro účely další reprodukce a možnostech flexibilního přizpůsobení života v prostorově ohraničených zónách. V těchto zónách budovat novou postapokalyptickou civilizaci evolučně se adaptující na nové podmínky. Otázkou je, jak dlouho by našemu druhu trvala adaptace, jakých forem by využili a za tu dobu by prošli psycho-biologicko-kulturní transformací do podoby, jež by zřejmě byla podstatně odlišná, než jsme My. Každopádně v rámci přežití by se na počátku naše rasa, alespoň pro ty šťastnější, jimž by bylo umožněno žít v bezpečných zónách (ať již na planetě nebo mimo ni), musela vzdát veškerých dosud možných civilizačních výhod a svobod.

Organizace takové společnosti bojující o přežití by se spíše podobala armádní hierarchické struktuře nežli demokratickému zřízení. Tento počínající proces de-demokratizace a příprav na případný kolaps a ohrožení naší civilizace, nebo jen samotného politického a ekonomického řádu můžeme ve svých počátcích vystopovat již nyní. „Má se za to, že nás od prvotního chaosu, oné hobbesovské války všech proti všem, dělí jen tenká vrstva složitosti. Značná část politických aktivit pramení právě z takovýchto obav a jak národní, tak mezinárodní priority jsou do značné míry ovlivněny těmito obavami…“[33]

Na naší planetě existuje mnoho environmentálních problémů, které můžeme ovlivnit avšak z větší části, přes různá prohlášení a mezinárodní závazky, tak naše civilizace nečiní. Naopak, struktura a fungování globálního ekonomicko-politického systému civilizace podporuje toto autodestruktivní chování a vytváříme tak sami sobě nová a nová bezpečnostní rizika. Jsou však i taková nebezpečí a bezpečnostní rizika, která nemůžeme ovlivnit, jako jsou například kosmické události.

My zde nebudeme rozebírat všechna tato rizika a události, která by naši planetu a civilizaci mohla potkat, jelikož některá se v historii již stala a jsou všeobecně známá jako například pád či střet jiného kosmického tělesa s naší planetou. Pouze z důvodu uvedené pregnantní ilustrace se v následující podkapitole podíváme blíže na analýzu jedné takové kosmické události, spadající do podkapitoly environmentálních subsystémů globálních problémů, protože úzce souvisí s geoklimatickými podmínkami na naší planetě. Stejně tak i s právě probíhající změnou klimatu a kterou zatím nejsme sto schopni v plném rozsahu ovlivnit vlastními silami a prostředky jako je tomu například u kácení lesů, produkci odpadu či v případě nadměrného rybolovu.

Tímto silným hráčem na poli bezpečnostních a existenčních rizik je naše mateřská hvězda Slunce a jeho aktivita. Aktivita Slunce periodicky ovlivňuje klima na naší planetě a tím i veškerý život, včetně lidského druhu, jeho společenství, civilizací a stejně tak může mít rozhodující roli v případných zánicích, změnách a kolapsech lidských společenství.

 

4      Závěr – Vzájemná interakce

 

Jak jsme si již dříve řekli, oba naše hlavní subsystémy tvoří ve vzájemné interakci jeden komplexní systém vzájemně propojených událostí a jevů. Na ty navazují další a další události a jevy, které ve své negativní podobě, a pokud nejsou aktivně řešeny, generují další bezpečnostní rizika, zvyšují počet proměnných – počet ohnisek napětí nejen v samotné Africe, ale celkově ve světě – a v konečném důsledku i nebezpečí možného kolapsu naší civilizace v podobě a formě jakou známe dnes. V neposlední řadě, avšak ve svém konečném důsledku, může vyústit v přímé ohrožení přežití nejen našeho druhu homo sapiens sapiens, ale de facto většiny živočichů i rostlin.

Oba tyto systémy, socio-kulturní a environmentální, jsou natolik vzájemně provázané, že je nemůžeme od sebe vzájemně rozdělovat a snažit se o samostatná uzavřená řešení, která by mohla být v rámci celku kontraproduktivní. To platí pro všechny systémy a stejně tak i pro dnešní globalizovanou společnost.

Při aplikaci již zmiňované teorie chaosu na celý systém globálních problémů zjistíme, že de facto každý lokální problém dneška se může stát globálním problémem zítřka. Tímto fenoménem globálních problémů se začíná zabývat nově vznikající společenská nauka – globalistka.

Touto prací jsme si nastínili jak je tento svět navzájem propojený, že na globální problémy se musíme podívat i z jiné perspektivy, protože z určitého úhlu pohledu jsou do jisté míry i přínosem pro pochopení a fungování nás samých, komplexní provázanosti systémů a světa neboť nás „varují, signalizují hlavní části selhávání rozvoje lidské civilizace, ale snaží se též ukazovat lepší cestu do budoucnosti. Zabývat se jak negativní tak pozitivní stránkou globálních problémů je nutné již z toho důvodu, že úspěšné řešení každého z nich nezlepšuje jen situaci v kritické oblasti, nýbrž v důsledku propojenosti v celé soustavě globálních problémů. Globalistiku v tomto smyslu je tak možné chápat jako nástroj boje proti vymírání lidstva v důsledku jeho vlastních zločinů“[34].

Jednotný systém globálních problémů nám předkládá několik vzájemně propojených velkých témat z hlediska bezpečnosti. De facto každý tento problém i ve své samostatné původní fragmentované podobě je bezpečnostním rizikem celku. Těmito problémy jsou vyřešení nastupující palivo-energeticko-surovinové krize s nekonečným zadlužováním zemí na mikro i makro úrovni, neúnosnost a nemožnost dlouhodobého fungování dominantního, globalizovaného systému neregulovaného volného trhu, růst a zdánlivě nekonečný koloběh bídy, nevzdělanosti a nemožnosti dalšího rozvoje ruku v ruce s narušením a znečištěním životního prostředí. Tedy komplexní problém udržitelnosti života na planetě společně s udržitelným rozvojem naší společnosti.

Tento problém však na rozdíl od antropocentrického pojmu antroposociálních problémů – problémy komplexního přežití člověka – nahradíme názvem biocentrické, neboť se v podstatě týkají veškerých živých forem na této planetě a celé naší biosféry, jejíž nedílnou součástí je i náš druh, alespoň v dnešní biologické podobě. Symbiotický řetězec života je na planetě natolik provázán, že nejsme s to odhadnout při dnešním vymírání živočišných a rostlinných druhů, který z těchto mizejících článků se stane v budoucnu osudný i pro naši lidskou společnost. Stejně jako nejsme schopni přesně odhadnout rozměr a následky celkových dopadů všech našich aktivit ve vzájemné interakci s veškerými biosférickými, atmosférickými a klimatickými prvky.

Jedním si však můžeme být zcela naprosto jisti a to, že „složité společnosti jsou historicky náchylné ke kolapsu a tento fakt mnohé znepokojuje. Ačkoli kolaps je příkladem ekonomické adaptace, může být zničující tam, kde značná část obyvatelstva nemá příležitost nebo není schopna produkovat primární potravinové zdroje. Mnoho soudobých společností, zejména pak společnosti vysoce industrializované, spadá právě do této kategorie. Kolaps takovýchto společností by s sebou téměř jistě nesl ohromný rozvrat a nesmírně velké ztráty na životech, nemluvě o výrazném snížení životní úrovně těch, kteří by ho přežili.[35]

Proto by někteří oponenti mohli namítnout, že ve vztahu Afriky a vnějšího světa – zejména toho ekonomicky aktivnějšího a vyspělejšího – existuje diametrální rozdíl. A to co do závislosti některých méně rozvinutých regionů, nejen Afriky, na vnějším světě a jeho civilizačních výdobytcích. A tedy menší míry zranitelnosti vzniklé ze ztráty těchto civilizačních výdobytků včetně energetické závislosti na elektřině či fosilních palivech. Samozřejmě, že bude rozdíl, pokud zvýšená elektromagnetická bouře způsobí přetížení a výpadek energetické sítě v megapoli jako je New York nebo pokud k elektromagnetické bouři,  dojde v oblasti Kalahari, kde jsou lidé zvyklí přežívat v těch nejnehostinnějších podmínkách. Nicméně uvážíme-li, že naše globalizovaná společnost ve jménu maximalizace zisků, pohybu zboží a kapitálu na trhu drancuje veškeré dostupné zdroje zvyšujícím se tempem a maximální rychlostí, které jí technologický pokrok umožňuje, bez toho aniž by budovala dlouhodobé zásoby pro přežití v důsledku možných mimořádných událostí ohrožujících existenci společnosti. Je to z hlediska biologického přežití naprosto iracionální způsob chování, který se vymyká dokonce i evolučnímu vývoji. A v důsledku bude mít podobně destruktivní pro obyvatele civilizovaných zemí stejně jako i pro obyvatele méně vyspělých regionů, kterým ubývá přirozené prostředí, ve kterém jsou zvyklí žít a využívat její zdrojovou základnu[36]. Toto vše je destabilizačním faktorem vytvářejícím nejen další místa politické a bezpečnostní nestability, ale ohrožující fungování lidské společnosti a vytvářející v ní další napětí na neustále se zmenšujícím životním prostoru, popřípadě ubývající zdrojovou základnou. Většina živočišných druhů, pokud je k tomu evolučně uzpůsobena, si buduje zásoby pro přečkání horších časů. Tak to dělali i naši předkové od raných společenství až po vyspělejší společnosti. V dnešní době nemá lidstvo kromě extrémně malých a krátkodobých zásob potravin a energií pro velmi omezenou část populace, postapokalyptické semenné banky na Špicberkách a v několika laboratořích uložených DNA matricemi několika živočišných druhů včetně sebe, žádné energetické a potravinové zásoby umožňující přežití výraznějšího počtu populace.

 

 

PRAMENY A LITERATURA

Tištěné:

ALMOND, Gabriel: Capitalism and Democracy. Comparative Politics. The Annual Editions Series, 1993

CAHILL, K. Komu patří svět – neznámé skutečnosti o vlastnictví půdy, Mainstream Publishing, Edinburgh/London 2007, Tomáš Skřont, Praha VOLVOX GLOBATOR 2010, ISBN 978-80-7207-777-9

 

HUBER, Evelyne – STEPHENS, John D.: The Bourgeoisie and Democracy: Historical and Contemporary Perspectives. Social Research

JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4.

 

KELLER, J. Až na dno blahobytu. 3. vyd. Praha: EarthSave 2005, ISBN 80-903085-7-0

 

KELLER, J. Úvod do sociologie, Praha: Sociologické nakladatelství SLON,1995. ISBN 80-85850-06-0

 

KLEIN, N., Šoková doktrína – vzestup kalamitního kapitalismu, Praha Argo/ Dokořán 2010, ISBN 978-80-257-0357-1 / 978-80-7363-264-9, s. 83

KOUKOLÍK, F., a DRTILOVA, J. Vzpoura deprivantů – nestvůry, nástroje obrana. 2.vyd. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-410-5

 

LUEBBERT, Gregory M.: Social Foundations of Political Order in Interwar Europe. World Politics, 39, 1987, č. 4

TAINTER, JOSEPH A. Kolapsy složitých společností, 1. vyd. Cambridge University Press 1988, Stanislav Pavlíček, Praha Dokořán 2009, ISBN 978-80-7363-248-9.

 

 

 

 

 

Internetové:

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: Hrubý domácí produkt (HDP) Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/hruby_domaci_produkt_(hdp)

ČTK a NATIONAL GEOGRAPHIC . Sedmý kontinent je z odpadků. Má čtyřikrát větší rozlohu než Německo. Dostupné z: http://www.national-geographic.cz/detail/sedmy-kontinent-je-z-odpadku-ma-ctyrikrat-vetsi-rozlohu-nez-nemecko-17711/

Dostupné z: http://www.worldhunger.org/articles/Learn/world%20hunger%20facts%202002.htm#Number_of_hungry_people_in_the_world

FAO. Dostupné z: http://www.fao.org/docrep/005/y4249e/y4249e0d.htm

FAO. Main AQUASTAT country database  Dostupné z: http://www.fao.org/nr/water/aquastat/main/index.stm

Food and Agriculture Organization of the United Nations

HONSOVÁ, D. Evapotranspirace  Dostupné z: http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=922

http://www.septiemecontinent.com/

KERLES, M. Svět čelí hrozbě hladomoru.  Dostupné z:http://www.rozvojovka.cz/clanky/971-svet-celi-hrozbe-hladomoru.htm

KOLEKTIV AUTORŮ SIPRI. Military Dostupné z: http://www.sipri.org/research/armaments/milex

KOLEKTIV AUTORŮ. Global risks. [online]. 10. 12. 2012 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://www.weforum.org/issues/global-risks

NOAA. Climate Science: Investigating Climatic and Environmental Processes

ROBOCK, A. a TOON, O. BRIAN. Lokální jaderný konflikt v lednu 2010 pro americký vědecký magazín SCIENTIFIC AMERICAN  Dostupné z: http://www.scientificamerican.com/magazine/sa/2010/01-01/

ROZVOJOVKA: Velikonoce jinak: Čokoláda s příchutí dětské práce Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/clanky/960-velikonoce-jinak-cokolada-s-prichuti-detske-prace.htm

Thermohaline Circulation.  Dostupné z: http://www.ncdc.noaa.gov/paleo/ctl/thc.html

 

UNAIDS.  Number of hungry people in the world  Dostupné z: http://www.unaids.org/en/dataanalysis/datatools/aidsinfo/

VODÁRENSTVI.CZ. Spotřeba vody  Dostupné z: http://www.vodarenstvi.cz/clanky/nejvice-vody-spotrebuji-v-usa-nejvice-zaplati-v-dansku

VOLDŘICHOVÁ, M. A MIHULKA. S. Masové vymírání v historii Země  Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/masova-vymirani-v-historii-zeme

VOLDŘICHOVÁ, M. A MIHULKA. S. Masové vymírání v historii Země [online]. 19. 10. 2011 [cit. 2011-02-19]. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/masova-vymirani-v-historii-zeme

VŠB. Spotřeba vody  Dostupné z: http://homen.vsb.cz/hgf/546/Materialy/Radka_2010/spv.html

WORLD HUNGER a KOLEKTIV AUTORŮ.  Number of hungry people in the world

WORLDMETERS. z: http://www.worldometers.info/watch/world-population/ )

 

ZDROJ: ROZVOJOVKA – KOLEKTIV AUTORŮ: Hlavní příčiny hladu  Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/food-right-now-priciny

[1] Autoři knihy: Globální problémy světa v ekonomických souvislostech, nakl. C. H. Beck, Praha 2010

[2] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 5.

[3] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech, 1. vyd. Praha: C. H. Beck 2010, ISBN 978-80-7400-326-4, s. 6.

[4]  JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 7.

[5] KELLER, J. Úvod do sociologie, Praha: Sociologické nakladatelství SLON,1995. ISBN 80-85850-06-0, s.22.

[6] Podle nejnovějších vědeckých poznatků a simulací by „například k nastolení celoplanetární jaderné zimy na dlouhá léta (oproti původním výzkumům) postačoval „jen“ regionální jaderný konflikt například mezi Pákistánem a Indií za oboustranného použití přibližně 50 „standardních“ jaderných hlavic“. (ROBOCK, A. a TOON, O. BRIAN. Lokální jaderný konflikt v lednu 2010 pro americký vědecký magazín SCIENTIFIC AMERICAN [online]. 27. 11. 2013 [cit. 2013-11-27]. Dostupné z: http://www.scientificamerican.com/magazine/sa/2010/01-01/ Jaderná zima by byla jedním z předních kataklyzmatických procesů, který by byl katalyzátorem globálního kolapsu naši planetární civilizace a ohrozila by z větší části i mnoho dalších živočišných a rostlinných forem na této planetě. Přes rozptýlené a do několika vrstev atmosféry vynesené prachové částice by na Zemi proniklo jen minimální množství slunečního svitu a tento stav by trval po dlouhá léta až desetiletí. Následky by pro život na Zemi byly fatální a pro naši civilizaci taktéž.  Katastrofální neúroda, ohrožení a zánik mnoha rostlinných i živočišných druhů. Symbiotický řetězec by byl narušen a důsledky by byly nedozírné. Tímto dominujícím způsobem by krom sebe člověk ohrozil i biosférický prvek environmentálního subsystému. Ze sociokulturního hlediska by nastal kolaps civilizace. Mocenská centra by byla natolik oslabena, že by nestačila udržovat systém v chodu. Nastal by hladomor biblických rozměrů a boj o přežití. Je velmi pravděpodobné, že vždy někdo a něco přežije. Nepředpokládá se, že by tímto náš druh vyhynul, ale obnova a znovu vybudování celé složité společnosti, jež by se vyvinula v civilizaci s rozvinutou kulturou, by mohla trvat celé věky. Toto je však pouhý příklad a to nepříliš dramatizující, jelikož je potřeba si uvědomit, kolik takových míst s hrozící eskalací konfliktu, jako je Pakistánsko-Indické teritorium, ve světě existuje.

 

[7] KOLEKTIV AUTORŮ. Global risks. [online]. 10. 12. 2012 [cit. 2012-10-12]. Dostupné z: http://www.weforum.org/issues/global-risks

[8] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 52.

[9] Počet obyvatel v době publikování. Dnes již lidstvo čítá přes 7,2 mld. obyvatel planety (viz. WORLDMETERS. [online]. 11. 11. 2013 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://www.worldometers.info/watch/world-population/ )

[10] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 52.

[11] Food and Agriculture Organization of the United Nations (Organizace OSN pro výživu a zemědělství)

[12] FAO. [online]. 11. 11. 2013 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://www.fao.org/docrep/005/y4249e/y4249e0d.htm

[13] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 157.

 

[14] WORLD HUNGER a KOLEKTIV AUTORŮ.  Number of hungry people in the world [online]. 14. 1. 2013 [cit. 2013-01-14]. Dostupné z: http://www.worldhunger.org/articles/Learn/world%20hunger%20facts%202002.htm#Number_of_hungry_people_in_the_world

[15] UNAIDS.  Number of hungry people in the world [online]. 12. 1. 2014 [cit. 2014-01-12]. Dostupné z: http://www.unaids.org/en/dataanalysis/datatools/aidsinfo/

[16] KERLES, M. Svět čelí hrozbě hladomoru. [online]. 28. 4. 2011 [cit. 2013-01-12]. Dostupné z:http://www.rozvojovka.cz/clanky/971-svet-celi-hrozbe-hladomoru.htm

[17] Kdo nejčastěji hladoví? Paradoxně jsou to právě ti, kdo se podílejí na produkci potravin – tvoří dnes téměř 2/3 hladovějících. 50%  hladovějících tvoří drobní zemědělci za nimi jsou s 20% nájemní dělníci s lidmi bez vlastní půdy. Dalších 20% hladovějících tvoří městská chudina a s 10% uzavírá pomyslný koláč hladovějících rybáři, pastevci a obyvatelé lesů. Z celkového počtu jsou nejvíce ohroženy hladem ženy a děti. Přitom však právě ženy jsou v rozvojových zemích nejčastější pracovní silou v zemědělství.

[18] KOUKOLÍK, F. a DRTILOVÁ, J.  Vzpoura deprivantů – nestvůry, nástroje obrana. 2.vyd. Praha: Galén,  2006. ISBN 80-7262-410-5, s. 31.

[19]JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 76, 77.

[20] KOUKOLÍK,F.  a DRTILOVÁ, J.  Vzpoura deprivantů – nestvůry, nástroje obrana. 2.vyd. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-410-5, s. 125.

[21] Mezivládní panel pro změny klimatu, Intergovernmental Panel on Climate Change

[22] Evapotranspirace je fyzikální proces, kterým se voda z kapalného či tuhého stavu přeměňuje na vodní páru. Termín evapotranspirace vznikl spojením slov evaporace (výpar z půdního nebo vodního povrchu nezakrytého vegetací) a transpirace (výdej vody z vegetace). Vyjadřuje se jako vrstva vody v milimetrech, která se za určitý čas uvolní do atmosféry.Hodnotu evapotranspirace ovlivňují především klimatické podmínky a půdní poměry. Konkrétně je významná půdní vlhkost, intenzita vzlínání vody v půdě, reliéf (sklon, expozice, nadmořská výška), hloubka hladiny spodní vody, teplota vzduchu a teplota půdy, vítr, vlhkost vzduchu a atmosférický tlak. Na vodou nasycených půdách závisí výpar na pohybu vzduchu, většinou dosahuje hodnoty 10 až 15 mm denně. V podmínkách lesních porostů je výše výparu z povrchu půdy silně ovlivněna vegetační vrstvou.

HONSOVÁ, D. Evapotranspirace [online]. 13. 7. 2007 [cit. 2013-01-12]. Dostupné z: http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=922

[23] JENÍČEK, V. a FOLTÝN, J. Globální problémy světa v ekonomických souvislostech. 1. vyd. Praha: C. H Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-326-4, s. 163.

[24] V ledovcích je uchováno až 2/3 veškeré sladké vody

[25] VŠB. Spotřeba vody [online]. 2010 [cit. 2013-01-12]. Dostupné z: http://homen.vsb.cz/hgf/546/Materialy/Radka_2010/spv.html

[26] Na produkci jednoho hovězího steaku je potřeba podle (FAO) 2000l vody, jeden kilogram cukru nás stojí 3000l, na výrobu jednoho bavlněného trika je potřeba již 7000l, k produkci 1 kg kávy je to dokonce 20000l a na výrobu jednoho osobního vozidla je průměrně potřeba dokonce 400000l H2O.

FAO. Main AQUASTAT country database [online]. 28. 4. 2011 [cit. 2014-01-12]. Dostupné z: http://www.fao.org/nr/water/aquastat/main/index.stm

[27] VODÁRENSTVI.CZ. Spotřeba vody [online]. 14. 12. 2011 [cit. 2014-01-12]. Dostupné z: http://www.vodarenstvi.cz/clanky/nejvice-vody-spotrebuji-v-usa-nejvice-zaplati-v-dansku

[28] KERLES, M. Svět čelí hrozbě hladomoru. [online]. 28. 4. 2011 [cit. 2013-01-12]. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/clanky/971-svet-celi-hrozbe-hladomoru.htm

[29] http://www.septiemecontinent.com/

[30] ČTK a NATIONAL GEOGRAPHIC . Sedmý kontinent je z odpadků. Má čtyřikrát větší rozlohu než Německo. [online]. 20. 4. 2012 [cit. 2013-10-12]. Dostupné z: http://www.national-geographic.cz/detail/sedmy-kontinent-je-z-odpadku-ma-ctyrikrat-vetsi-rozlohu-nez-nemecko-17711/

[31] NOAA. Climate Science: Investigating Climatic and Environmental Processes

Thermohaline Circulation. [online]. 20. 8. 2008 [cit. 2013-01-07]. Dostupné z: http://www.ncdc.noaa.gov/paleo/ctl/thc.html

[32] VOLDŘICHOVÁ, M. A MIHULKA. S. Masové vymírání v historii Země [online]. 19. 10. 2011 [cit. 2011-02-19]. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/masova-vymirani-v-historii-zeme

[33]TAINTER, JOSEPH A. Kolapsy složitých společností, 1. vyd. Cambridge University Press 1988, Stanislav Pavlíček, Praha Dokořán 2009, ISBN 978-80-7363-248-9, s. 275.

[34] V.Jeníček – J. Foltýn, Globální problémy světa v ekonomických souvislostech, Praha C.H.Beck 2010, ISBN 978-80-7400-326-4, s. 8.

[35] TAINTER, JOSEPH A. Kolapsy složitých společností, 1. vyd. Cambridge University Press 1988, Stanislav Pavlíček, Praha Dokořán 2009, ISBN 978-80-7363-248-9. 274.

[36] „Klimatické změny mohou být přirozené či způsobené člověkem, globálního i lokálního charakteru, zásadně ovlivňují možnosti zemědělství a produkci drobných farmářů, nebo pastevců. Největší dopady klimatických změn na potravinovou bezpečnost číhají na obyvatele chudých zemí.

Region východní Afriky patří podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) mezi jeden z nejvíce ohrožených důsledky klimatických změn. Ty můžeme v této oblasti pozorovat už v současné době. Projevují se zejména zkracujícím se intervalem výskytu velkých období sucha. Za poslední desetiletí bylo možné pozorovat 3 vleklá sucha. Ještě donedávna však byli obyvatelé regionu zvyklí čelit suchu každých 7 let. Vlivem klimatické změny by zde do roku 2020 mohla klesnout zemědělská produkce až o 50 %. Africké zemědělství je totiž silně závislé na srážkách. Do roku 2080 může být až 75 % africké populace ohroženo hladem.

Dalším negativním jevem, který se objevuje s klimatickou změnou je ztráta přístupu k pitné vodě. Podle odhadů bude mít nedostatečný přístup k pitné vodě 75 až 250 milionů osob.“

ZDROJ: ROZVOJOVKA – KOLEKTIV AUTORŮ: Hlavní příčiny hladu [online]. 19. 10. 2011 [cit. 2011-02-19]. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/food-right-now-priciny