,,Chcete-li porazit bestii, musíte se jí stát“ – tak praví lidové moudro, které vystihuje etiopské události z poloviny sedmdesátých let minulého století. A protože historie je ,,magistra vitae“ (tedy učitelkou života), neměli bychom na tuto dějinnou lekci zapomínat.
Dynastie Šalomonovců vládla Etiopii až do roku 1974, kdy byla svržena marxisty. Zprvu se zdálo, že žádná vláda nemůže být horší, protože vývoj v zemi se zastavil někdy na konci středověku, a od té doby stagnoval. Režim Haile Selassieho byl anachronismem 20. století – císařský den začínal jakousi podivnou přehlídkou před palácem, na níž se různí hodnostáři snažili (často groteskním způsobem) zaujmout císaře, a dostat se tak do jeho přízně, a tedy k moci.
Marxistická kritika tohoto režimu byla tedy logicky zaměřena na luxus a vykořisťování – císař, který si přivlastnil celý stát, byl neomezeným vládcem země, zatímco pracující trpěli nedostatkem. Místo jídla či práce pro obyvatelstvo se císař staral pouze o svoje pohodlí a okázalost. Když povstalci zjistili, že podpora režimu je minimální, odhodlali se k zatčení císaře v září 1974. V tomto roce také začaly popravy prominentů, a v roce následujícím se přikročilo ke znárodňování majetku.
Až doposud se situace víceméně vyvíjela jako v kterékoliv jiné zemi, jež zažila socialistickou revoluci. Podivnosti započaly o dva roky později, kdy se revolucionáři z dergu začali štěpit, a souboje různých frakcí málem znamenaly pád režimu. Ten se nakonec udržel díky dodávkám zbraní (především z SSSR a Kuby). Díky této ,,druhé revoluci“ si svoji moc upevnil Mengistu Haile Mariam. Definitivní překročení Rubikonu nastalo při oslavě čtvrtého výročí svržení císaře, která se uskutečnila v jeho velkolepém paláci, a v ještě velkolepějším duchu.
Původní ideály revoluce (skromnost a odmítání luxusu) byly definitivně ty tam, jakmile se Mengistu (původně snad jen na dobu oslav?) usadil na císařský trůn. Luxusní auta, whisky či obleky od nejlepších evropských firem na císařský dvůr proudily ve velkém. Spolurevolucionáři si stěžovali také na to, že zatímco během revoluce mluvili s Mengistem s rukama v kapsách, náhle museli stát v pozoru, a oslovovat jej vykáním…
Boj za rovnost byl degradován na pouhý palácový převrat, čímž byl (jako již tolikrát předtím) potvrzen Michelsův ,,železný zákon oligarchie“. V tomto případě umocněný paradoxem – obhájce rovnosti mezi lidmi se sám změnil v tyrana a kopíroval jeho mrhání a okázalost, proti které kdysi povstal, a stal se historicky zřejmě jediným absolutistickým komunistickým císařem. Svého předchůdce dokonce ještě v mnohém předčil – zatímco Selassiemu byl hladomor, který v jeho zemi řádil, víceméně jedno, Mengistu jej považoval za legitimní nástroj své politiky při potlačování opozice. Habešské prokletí stále dusí starobylou africkou zemi, která jako jediná na kontinentu nikdy na vlastní kůži nezažila cizí nadvládu (vyjma kratičké italské okupace), zato despotického císaře ,,vyrobí“ prakticky z kohokoliv, kdo se postaví do čela země…
