Harar byl již od dob středověku významným kulturním, politickým a náboženským centrem celé oblasti Afrického rohu. Až do druhé poloviny 19. století byl však pro cizince uzavřen, a proto vzbuzoval mezi lidmi velikou zvědavost. Dnes je Jugal, neboli staré město v Hararu, připomínající klikaté uličky medíny ve Fezu nebo Marrakéši, jedním z hlavních turistických cílů v Etiopii. Od roku 2006 je díky své kulturní výjimečnosti zapsán v prestižním seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Uvnitř opevněného města se skrývá více než 90 mešit, což staví Harar podle některých na 4. místo nejsvatějších měst v islámu vedle Mekky, Medíny a Chrámu skály v Jeruzalémě[1] a i dnes působí Harar jako centrum islámské vzdělanosti v tradičně křesťanské Etiopii. V Hararu se také odpradávna střetávaly jednotlivé kultury a etnika, mezi nimi především Amharové, Oromové, Somálci, nebo tradiční obyvatelé města, Harařané, neboli Adare, kteří si dodnes uchovali také svůj jedinečný jazyk.

 Harar v proměnách staletí

Jak dokládají archeologické prameny, především malby v jeskyních a ruiny středověkých sídel, náleží Harar k velice starým místům osídlení. Podle některých pramenů jej založili migranti z Jemenu dokonce již v 7. století.[2] Počátek existence Hararu jako významné politické entity se však datuje až do počátku 13. století, kdy do této oblasti přišel z Arabského poloostrova šejch Abadir Umar al-Ridá se svými 450 přívrženci.[3] Jakožto zakladatel státu se sídlem ve městě Harar se stal šejch Abadir nejuctívanější hararskou postavou.

Po smrti šejcha Abadira se Harar stal součástí tzv. „muslimské Etiopie“, která uzavírala dočasné aliance s křesťanskými králi. O následujícím období hararské historie máme velmi málo zpráv, je však známo, že od 13. století se město stalo jedním z center významného islámského sultanátu Ifat a nakonec v roce 1520, za sultána Abú Bakra, dokonce hlavním městem tohoto státu.[4]

V této době se na scéně objevil mladý bojovník ve jménu islámu, Ahmed ibn Ibrahim al-Ghází, zvaný Graň (Levoruký). Nejprve vyhnal sultána Abú Bakra z Hararu, poté přijal titul „imám“ a Harar ustanovil svým centrem, odkud započal svůj boj proti křesťanským panovníkům Etiopie. O jeho protikřesťanském boji vypráví dílo Futúh al-Habasha, napsané v arabštině jemenským kronikářem Šihábem ad-Dín. Poté, co ustanovil svou moc v Hararu, vydal se Ahmad Graň do boje proti etiopskému panovníkovi Amda Sionovi, kterého porazil ve slavné bitvě u Šembera Kure v roce 1529. Aby se císaři podařilo zabránit další invazi muslimů ve většinově křesťanské Etiopii, povolal na pomoc portugalské jednotky v čele s Christopherem da Gama, synem známého objevitele a mořeplavce Vasca da Gama. Díky portugalské pomoci byl v roce 1543 Ahmed Graň poražen v bitvě u Wayna Dega.[5] Přestože bylo hnutí Ahmada Graňňe poraženo, do dějin se nesmazatelně zapsalo ranou, kterou dokázalo zasadit tehdy poměrně silnému etiopskému státu. Navíc povoláním portugalské armády otevřel etiopský panovník pomyslné dveře do země jezuitským misionářům, kteří doufali, že v Etiopii najdou další přívržence pro katolickou víru.

Další ránu rozkvětu města zasadila přísun pasteveckého etnika Oromů, které se v 16. století vydalo ze své původní oblasti na dalekém jihu Etiopie směrem na sever. V té době se stal panovníkem Hararu synovec Ahmada Graňě emír Núr, který proslul výstavbou mohutných hradeb kolem města. Opevněné město, tzv. Jugol, tak bylo lépe chráněno jak před tradičními dobyvateli z křesťanské Etiopie, tak před nově příchozími. Toto velké stavební dílo se zachovalo dodnes a Emír Núr společně se šejchem Abadirem, významným islámským učencem a sjednotitelem kmenů v okolí Hararu, jsou považováni za patrony města. Sami obyvatelé Hararu sami sebe nazývají „děti Abadira“[6], čímž se odkazují k této velké postavě. Hrobka emíra Núra a mešita pojmenovaná po něm patří i dnes k nejsvatějším místům místní islámské populace. Konají se zde čtení z Koránu a stovky věřících vykonávají poutě k těmto významným místům. Místní mešity a soukromé knihovny se navíc pyšní rozsáhlou sbírkou manuskriptů uchovávaných po celé generace.[7]

Od 17. století až do egyptského dobytí v roce 1875 existoval Harar jako samostatný emírát. V té době byl považován za centrum islámské vzdělanosti a významnou obchodní křižovatku v oblasti, jakýmsi hlavním městem islámské severovýchodní Afriky. Obyvatelé Hararu byli respektováni pro svou učenost, do Hararu putoval studenti a učenci nejen z celého Afrického rohu, ale také z oblastí Arabského poloostrova, aby společně sdíleli své znalosti. Obchodní význam Hararu byl ovlivněn faktem, že město mohlo těžit ze své velice výhodné pozice mezi Etiopskou vysočinou a břehem Adenského zálivu. Cizincům, tedy i obchodníkům, však byl vstup do města zakázán, což se podařilo porušit až v roce 1855 badateli a cestovateli Richardu Burtonovi, který o Hararu podal svědectví ve svém cestopise První kroky ve východní Africe, neboli Průzkum Hararu (First Footsteps in Africa or the Exploration of Harar). Richard Burton zde popsal výrobní vztahy obyvatel Hararu a Oromů, kdy Oromové zásobovali obyvatele města zemědělskými produkty a na oplátku za ně získávali tkaniny, dovážené z Indie.[8]

V druhé polovině 19. století již nebylo možno zabránit vstupu cizinců do města, v roce 1875 byl dokonce Harar dobyt egyptskou armádou. Pro oromské etnikum to znamenalo konverze k islámu a nucené vybírání daní ze strany egyptských dobyvatelů, čímž byl kompletně zničen tradiční oromský systém samosprávy, gadaa.[9]

Harar se v 80. letech 19. století stal domovem jednoho z „prokletých básníků“, Arthura Rimbauda. Na svých cestách v Adenu se seznámil s francouzským kupcem, který mu nabídl místo obchodníka v Hararu. Zde Arthur Rimbaud nejprve organizoval karavany mezi Hararem a důležitým somálským obchodním centrem Zeylou, poté obchodoval se zbraněmi, které prodával etiopskému panovníkovi. Na počátku 90. let 19. století se u Arthura Rimbauda projevily první příznaky rakoviny, a básník se vydal do své rodné země. Na Rimbaudův pobyt v Hararu dnes odkazuje muzeum s názvem Arthur Rimbaud Cultural Centre, které vzniklo v domě, kde údajně pobýval. Nachází se zde knihovna s Rimbaudovými díly a publikacemi o Hararu a ve vyšších patrech toto muzeum vystavuje Rimbaudovy fotografie pořízené právě v průběhu jeho hararského pobytu.

V roce 1887 se museli Egypťané stáhnout z města, které se stalo následně po porážce místního panovníka jednou z provincií nově vznikajícího etiopského impéria. Správou města byl pověřen Ras Makonnen Walda Mikael, otec pozdějšího etiopského císaře Haile Selassie I.

V důsledku výstavby železnice spojující Addis Abebu a Džibuti se proměnily tradiční obchodní cesty v tomto koutě Afrického rohu. Dire Dawa, která byla vystavěna právě na trase železnice, se ocitla v centru obchodních zájmů na úkor Hararu. Centralizace státu ve 20. století připravila obyvatele Hararu o některé kulturní svobody. V roce 1991 v důsledku pádu režimu Mengistu Haile Mariama byl uzákoněn tzv. etnický federalismus. Harar na základě nové ústavy z roku 1995 získal určitou míru autonomie a byl vytvořen tzv. Hararský lidový národní regionální stát s ohledem na jeho jedinečné kulturní postavení.

 Harar ve svědectví Richarda Burtona

Richard Burton strávil v Hararu deset dní, o kterých podal svědectví v knize První kroky ve východní Africe.[10] Vzhledem k tomu, že cizinci měli přístup do Hararu v té době zapovězený, pronikl Richard Burton do města v převlečení za arabského kupce.

Ve své knize Burton popisuje nejprve přesnou geografickou polohu města a jeho příjemné podnebí, poté přistupuje k popisu dějin Hararu, přičemž se zaměřuje na vztahy Hararu s ostatními muslimskými státy v oblasti. Zabývá se podrobně džihádem Muhammada Ahmada Graňňe a v knize věnuje několik stran rovněž vládě emíra Núra. Poté Burton přistupuje k popisu samotného města. Kdychom porovnali jeho popis s dnešní podobou Hararu, zjistili bychom, že staré město, Jugol, neprodělalo příliš změn za uplynulých více než sto let. Harar bylo stejně jako dnes opevněné město s pěti branami a několika oválnými věžemi. Uvnitř města se nacházely domy postavené z kamení a hlíny, spousta mešit bez minaretů. Burton zmiňuje postavení Hararu jakožto významné centrum vzdělanosti ve východní Africe a celém islámském světě a poukazuje přitom na existenci hrobky šejcha Abadira, patrona Hararu, pocházejícího původně z Džiddy na Arabském poloostrově.

Burton si všímal rovněž jazyka a antropologických znaků místních obyvatel. V knize popisuje mimo to také způsoby oblékání a ozdoby hararských žen a mužů. V další části Burton přináší zprávy o způsobu vlády v Hararu. V čele stál panovník s titulem emír, který disponoval v podstatě neomezenou mocí nad obyvateli města. Burton popisuje mimo jiné také těžké tresty jako amputace končetin, které stihly zločince za jejich přestupky.

 Harar, město pěti bran

Staré město Harar se rozprostírá na ploše asi 1,6 km² a je obehnáno vysokou zdí, do níž bylo vybudováno pět historických bran, korespondujících s bývalými cestami, které do toho to města vedly. V hararském jazyce se bráně říká „beri“, což jako pojmenování jednotlivých bran přetrvalo dodnes.[11] Na severu města najdeme Assum Beri, která je pojmenována podle nedalekého trhu s pepřem a solí (assum). Na východě se nachází Argo Beri, neboli brána Argobbů, tedy původních muslimských obyvatel sultanátu Ifat. Jihovýchodně se nachází Suqutat Beri, pojmenovaná podle staré hararské farmy. Na jihu je Badro Beri, pojmenovaná na památku bitvy u Badru, velkého vítězství Muhammadových přívrženců nad Mekkánci v roce 624. Poslední bránou je Asmadin Beri, přičemž původ jejího názvu je doposud nejasný. Brány slouží nejen jako vstup do města, ale také pro jakési administrativní rozdělení Jugolu. U každé brány se konají trhy, které bývají zaměřené na určitý druh řemeslné nebo zemědělské činnosti. Uvnitř města tak lze nakoupit potraviny, dobytek, ale také khat (v etiopské výslovnosti čát), který je dnes snad nejdůležitější komoditou v oblasti Hararska, nebo velice kvalitní kadidlo, které se do Hararu dováží ze somálského regionu Etiopie, nebo ze Somalilandu.

Šestá brána, spojující staré opevněné město, Jugol, s moderní zástavbou Hararu byla poprvé otevřena v roce 1933 a zvětšená a upravená dále mezi lety 1968 a 1975.[12] Nazývá se „brána vévody“ podle jednoho ze synů císaře Haile Selassieho, který byl svým otcem jmenován hararským vévodou. Tato brána leží na hlavní silnici vedoucí starým městem, po které je možno dojít až na náměstí a centrum starého Hararu, Feres Megala.

 Město mnoha kultur a jazyků

Harar je město, kde se setkává mnoho tradičních kultur a etnik Etiopie. Amharové, Oromové, Gurage, Harařané (Adare) a Somálci zde žijí v obdivuhodné shodě, porozumění a náboženské toleranci. Každodenní interakce všech těchto etnik se odehrává především na mnoha místních tržištích. V roce 2002 – 2003 bylo město za mírové soužití mnoha rozdílných etnik oceněno cenou UNESCO Cities for Peace Prize.[13]

Hararská populace je většinově islámská, přičemž zdejší náboženská praxe zahrnuje rovněž uctívání mnoha svatých, jejichž svatyně se nacházejí na celém území města. Zajímavostí je, že mnoho těchto uctívaných postav jsou ženy, což dokládá, že předislámské náboženské praktiky byly po přijetí islámu zahrnuty do místní náboženské praxe.[14]

Obyvatelé města Hararu mají svůj vlastní jazyk, tzv. gey sinan (v překladu znamená „jazyk města“). Tento jazyk vykazuje podobné znaky jako další jazyky oblasti, např. tigriňňa, a je ovlivněný dalšími etiopskými jazyky, především oromštinou a amharštinou. Ani gey sinan se neubránil do jisté míry asimilaci a kulturní nadvládě amharštiny a oromštiny, a proto v 60. letech vzniklo v Hararu hnutí na jeho záchranu, tzv. ameshna, jehož zásluhou se gey sinan po pádu vojenského režimu Mengista Haile Mariama opět navrátil do škol jako vyučovací jazyk.[15]

Dalším ze symbolů hararské kultury je tradiční hararský dům (tzv. gey gar). Skutečnost, že každý prostor v domě má své přísně kodifikované využití, dokládá důležitost společenských interakcí v životě obyvatel Hararu. Po vstupu do obývacího pokoje se před návštěvníkem objeví prostor pro odpočinek, přičemž sociální skupina má své přísně vyhrazené místo. Na horních pozicích (tzv. amir nedeba, neboli místo pro emíra) smí sedět pán domu. Podobné čestné místo zaujímají vážení hosté, dolní místa jsou vyhrazená pro děti, a ženy smějí sedět v bočních částech obývacího pokoje.[16] Stěny pokoje jsou bohatě zdobeny různými tradičními hararskými ručními výrobky, většinou smaltovaným nádobím nebo košíky. Na ústřední stěně se nachází výklenek, ve kterém jsou pečlivě uloženy knihy, z nich zvláštní místo zaujímá Korán. Tradiční gey gar měl dvě poschodí, přičemž horní se používalo jako sklad kávy nebo obilí. Dnes tato místnost slouží většinou jako ložnice.

 Závěr:

Harar i dnes, po stoletích, působí jakýmsi magickým dojmem. Návštěvníky láká svou výjimečnou atmosférou, a především starým městem Jugol, které se do dnešních dob zachovalo vpodstatě v nezměněné podobě. Jedinečná hararská kultura je založená především na striktně islámském charakteru města, na malé ploše se zde nachází veliké množství mešit a svatyní, navíc Harar v minulosti sloužil a stále je pojímán jako centrum islámské vzdělanosti v rohu Afriky. Pokud porovnáme popis Hararu, představený Burtonem na konci 19. století s dnešní realitou, zjistíme, že mnoho významných rysů si toto město uchovalo doposud a tyto specifické znaky jsou podstatou hrdosti místních obyvatel a snah o zachování jedinečného rázu Hararu i pro další generace.

K tomu napomáhá zapsání Hararu na seznam světového dědictví UNESCO a hnutí za zachování jedinečné hararské kultury a jazyka. Ve městě působí mnoho dalších organizací a jedinců, kteří jsou si vědomi cenného kulturního bohatství dané oblasti, a díky nimž mohou návštěvníci z celého světa na vlastní kůži pocítit výjimečnost místní atmosféry. Je v zájmu všech, aby bylo historické a kulturní dědictví, na které jsou všichni v Hararu náležitě a po právu pyšní, zůstalo zachováno pro další generace.

Použitá literatura:

Burton, R.: First Footsteps in Africa. Tylston and Edwards, London 1894.

Burton, R.: Narrative of a Trip to Harar. Journal of the Royal Geographical Society of London. Vol. 25, 1855. str. 136 – 150.

Caulk, R. A. Harar Town and Its Neighbours in the Nighteenth Century. The Journal of African History. Vol. 18, No. 3, 1977. str. 369 – 386.

Encyclopaedia Aethiopica. Vol 1 – 2. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag. 2003, 2005.

Mohamud, K.. A., Bianchini, R., Maimone, F.: Harar in Maps. Atlas of the Ancient Walled City of  Ethiopia. CIRPS a HPNRS, 2006

Shinn, D. H.; Ofcansky, T. P.; Prouty, C.: Historical dictionary of Ethiopia. Scarecrow Press, 2004.

Vo Van, D.; Guleid, M.J.: Harar. A Cultural Guide. Shama Books, 2007.

Zewde, B.: A History of Modern Ethiopia 1855 – 1991. Oxford: James Currey, 2001.

[1] Vo Van, D, Guleid, M.J.: Harar. A Cultural Guide. Shama Books, 2007.

[2] Shinn D. H., Ofcansky, T. P., Prouty, C: Historical Dictionary of Ethiopia. Scarecrow Press, 2004.

Str. 199 – 200.

[3] Svědectví o založení a počátcích Hararu předkládá legendární dílo Fath Madínat Harar, jehož autorem je Jahjá ibn Nasralláh. Encyclopaedia Aethiopica. Vol 1. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag. Str. 4.

[4] Mohamud, K.. A., Bianchini, R., Maimone, F.: Harar in Maps. Atlas of the Ancient Walled City of  Ethiopia. CIRPS a HPNRS, 2006. str. IV.

[5] Zewde, B.: A History of Modern Ethiopia 1855 – 1991. Oxford: James Currey, 2001. str. 9.

[6] Vo Van, D, Guleid, M.J.: Harar… op. cit. Str. 2.

[7] Mohamud, K.. A., Bianchini, R., Maimone, F.: Harar in Maps… op. cit. Str.V.

[8] Burton, R.: First Footsteps in Africa. Tylston and Edwards, London 1894.

[9] Caulk, R. A. Harar Town and Its Neighbours in the Nighteenth Century. The Journal of African History. Vol. 18, No. 3, 1977. str. 381.

Termín gadaa označuje 1. oromský sociální systém, pomocí kterého organizovali Oromové svůj sociální, politický, vojenský a náboženský život a 2. demokratický systém, pomocí kterého volili Oromové každých osm let své vůdce.  Encyclopaedia Aethiopica… op. cit. Vol. 2, str. 633.

[10] Burton, R.: First Footsteps in Africa. Vol. I. str. 204 – 209,  Vol. II. str. 1 – 41.

[11] Encyclopaedia Aethiopica… op. cit. Vol. 2, str. 1013.

[12] Vo Van, D.; Guleid, M.J.: Harar… op. cit.  Str. 10.

[13] Encyclopaedia Aethiopica… op. cit. Vol. 2,str. 1012.

[14] Encyclopaedia Aethiopica… op.cit. Vol. 2,str. 1027.

[15] Vo Van, D.; Guleid, M.J.: Harar… op. cit.  str. 76.

[16] Osobní rozhovor autorky s majitelkou hararského domu, 17. říjen 2010.