Africký informační portál - Věcně o Africe

Konflikt o vodní zdroj v případě Čadského jezera

Publikováno: 22.4.2016

Voda je přírodním zdrojem, který je nezbytný v domácnostech, průmyslu i zemědělství. Mezi problematické vodní plochy v subsaharské Africe patří Čadské jezero, jehož vodní plocha se za posledních několik let zmenšila až o 90 procent. Tento jev může být v budoucnu zdrojem konfliktu, neboť se toto jezero nachází na území čtyř nedemokratických států s několika odlišnými etnickými skupinami.

Teoretické vymezení

Přírodní zdroje jsou látky, které se nacházejí ve volné přírodě a jsou pro lidstvo nezbytné či užitečné. Tyto látky se dělí na dvě skupiny – obnovitelné zdroje, které mohou být časem obnoveny přírodním procesem a neobnovitelné zdroje, u kterých hrozí jejich vyčerpání. Další rozdělení nabízí Abiodun Alao, který ve své knize dělí přírodní zdroje na půdu, tuhé minerály, ropu a vodu (Alao 2007: 12). Voda patří mezi obnovitelný zdroje, který je důležitý nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, zemědělství a také v dopravě. V důsledku velmi špatné africké železniční sítě a silniční dopravy, zůstává lodní doprava důležitým transportem na tomto kontinentu.

V případě, že dojde ke snížení hodnoty, distribuce či omezení kvantity vody, představuje to hrozbu nejen pro existenci samotného jedince, ale i pro samotný stát. Konkrétní hrozba konfliktu nastává například v případě nedostatku vody a sucha či sporu o vlastnictví vodní plochy. Kvůli poloze vodního zdroje se předpoládá, že případný konflikt bude lokální nebo regionální. Anthony Turton rozdělil všechny dosavadní přístupy o vodě a konfliktu do celkem pěti kategorií. První, maltuziánská,  říká, že v případě populačního růstu hrozí nedostatek vody. Mezi zastánce této teorie patří i profesorka Malin Falkenmarková, která vytvořila tzv. index nedostatku vody (Alao 2007: 2009). Současně vytvořila pojem vodní bariéry, který je definován nedostatkem vody pro základní potřeby obyvatel a rozvoje státu (Chalecki 2013: 28). Mezi další teorie patří jmenovitě virtuální vodní diskurz Tonyho Allena, diskurz strukturální nerovnosti, diskurz enviromentálního nedostatku vodu a posledním diskurzem je sociální nedostatek vody (Alao 2007: 209-210).

Dle dosavadní literatura lze rozdělit autory, zabývající se konfliktem a vodou, na dvě skupiny. První skupina tvrdí, že voda vede spíše ke spolupráci než ke konfliktu. Podle Sandry Postelové a Aarona Wolfa mají pobřežní státy dlouholetou dohodou, ve které se zavazují k omezení vzájemné soutěživosti a naopak ke kooperaci v oblasti rozdělení a užívání vodního zdroje. Dle těchto autorů je voda spojujícím prvkem, díky kterému dochází k vzájemné propojení mezi zúčastněnými státy (Okpara 2015: 310-311).

Druhou skupinu tvoří autoři, podle kterých nedostatek pitné vody způsobuje konflikt mezi jednotlivými aktéry. Podle studie z roku 2003 byl nedostatek vody jednou z podstatných příčin ve většině vnitrostátních konfliktů v letech 1989 – 2003. Ze studií autorů, spadajících do této skupiny, lze vypozorovat spojení konfliktů a vody. První případ říká, že k vodnímu konfliktu dojde v případě narušení přístupu k vodě či v případě sporů o vyměření vodního zdroje. Zadruhé, ke konfliktu dochází, pokud je kvůli nedostatku vody ohrožena existence jedince a to především v případě obživy ze zemědělství, kdy nedostatek vody povede k chudobě, která následně roznítí konflikt. V posledním případě dochází ke konfliktu, pokud je daný vodní zdroj nevhodně spravován. V tomto případě hrozí riziko například v situaci, kdy řeka protéká více státy, které nejsou schopny efektivně   spravovat povodí dané řeky (Okpara 2015: 311).

Dalším autorem zabývajícím se spojením vody a konfliktu je i Peter Gleick. Ten zdůraznil, že v případě omezení vodního zdroje, může být přístup k vodě vnímán jako ohrožení národní bezpečnosti (Gleick 1993: 79). Na základě dosavadních konfliktů vytvořil ve své studii typologii, ve které je voda hlavní příčinou ozbrojeného konfliktu. V prvním případě hrozí střet, pokud je voda  vojenským či politickým cílem. V tomto případě hrají roli i další faktory, kterými jsou stupeň nedostatku vody, míra sdílení daného vodního zdroje s jinými regiony či státy, geopolitické postavení daného státu a možnost alternativního zdroji vody. Druhým případem je situace, kdy je voda vímána jako prostředek konfliktu. V tomto případě můžou být cílem dodávky pitné vody do více států, jejíž distribuce může být pozastavena jedním ze států. Třetím případem je útok na vodohospodářská zařízení, například na přehrady. Posledním, čtvrtou, situací je nerovná distribuce a užití vody, což může být příčinou vnitrostátního i mezistátního konfliktu (Alao 2007: 210; Gleick 1993: 83-87). Především tento případ je nebezpečný pro africké prostředí, kde je většina států stále agrárně založená. Konkrétně v oblasti Afrického rohu není nedostatek vody, ale díky špatné distribuci jí mají některé části nedostatek, což může následně vyústit v lokální konflikt.

Čadské jezero

Čadské jezero, jehož dřívější název byl Megachad, se nachází ve středo-západní části afrického kontinentu a zasahuje na území států Čad, Niger, Nigérie a Kamerun. Celkově je toto bezodtoké jezero obklopeno několika ekologickými zónami, včetně pouští, savan, mokřad a hor. Přestože se jedná o jedno z největších afrických jezer, od poloviny 60. let ztratilo více jak polovinu své vodní plochy, která je pouze sedm metrů hluboká (Onuoha 2010: 24). Téměř většina vody pochází z řeky Chari – Logone, která se vlévá do Čadského jezera na jihovýchodní straně jezera. Zbylé přítoky tvoří na severovýchodě nigerijská řeka Komadougou – Yobe a na jihu kamerunská řeka Yedsaram/Ngadda (Okpara 2015: 312).

Oblast Čadského jezera představuje pro okolní obyvatele důležitý zdroj obživy a obchodu a to v podobě rybolovu, lovu a pastevectví. Především na rybolovu jsou závislí občané všech čtyř pobřežních států. Kromě nich jsou zde migrující pracovníci z Ghany či Burkiny Fasso, kteří žijí na břehu jezera nebo na přilehlých malých ostrovech. Ačkoliv je roční produkce ryb v řádů deseti tisíců, v důsledku zmenšování vodní plochy dochází k poklesu ryb v jezeře (Onuoha 2010: 25 – 26). Kromě rybolovu jsou tu také již výše zmínění pastevci, kteří v blízkosti jezera pasou ovce, skot a velbloudy. Během několika suchých období došlo ke změně vegetace a úbytku travnaté plochy, což donutilo pastevce přejít z chovu pasoucího se skotu na méně náročný chov koz a ovcí, kterým stačí k obživě listí z místních dřevin. Zároveň kromě chovu slouží jezero i jako zdroj pro zavlažování a pitnou vodu (Onuoha 2010: 26).

V důsledku klimatických změn je v Africe ohroženo více jak 600 jezer, u kterých hrozí výrazné snížení vodní plochy či zánik samotného jezera. Do této skupiny patří i Čadské jezero. Na základě několika pozorování se jeho vodní plocha zmenšila až o 90 procent. Konkrétně hodnota, naměřená v 60. letech, ukazovala rozlohu jezera přes 26 000 km2. Od té doby docházelo ke zmenšování, přičemž v posledních 10 leetch se rozloha pohybuje kolem 500 km2 (Okpara 2015: 312). Snížení takto velké plochy má výrazný vliv na místní ekosystém, životní prostředí a kvantitu a kvalitu dostupné vody. Samotné zmenšování jezerní plochy, znepokující politické představitele států a řadu enviromentalistů, je přisuzován vzájemnému působení tří klíčových faktorů: nadměrnému či špatnému užívání, populační explozi a klimatickým změnám (Onuoha 2010: 26).

Úbytek vodní plochy

Úbytek vodní plochy

Prvním faktorem, přispívající ke zmenšování vodní plochy Čadského jezera, je nadměrné či špatné nakládání s vodním zdrojem. Především se jedná o špatné zavlažovací projekty, které jsou konkrétním příkladem špatného zacházení s vodou. Vodní diverzifikace v podobě velkých zavlažovacích a vodohospodářské projekty na řekách Chari-Logone a Kamadugu-Yobe výrazně přispěly ke zmenšení vodní plochy jezera v letech 1970 – 2013 (Okpara 2015: 313). Budování přehrad, převážně v Nigérii, a nadměrné užívání vody pobřežními státy je v rozporu s konvencí Komise Čadského jezera z roku 1964, mezi jejíž cíle patří i regulace a kontrola užívání vody a dalších přírodních zdrojů v oblasti jezera (Onuoha 2010: 26). Podle průzkumů byl od 70. let úbytek vodní plochy způsoben z 50 procent vodní diverzifikací a čerpáním vody pro lidské činnosti (Coe, Foley 2001: 3349–3356).

S prvním faktorem souvisí i druhý faktor, kterým je populační exploze. Zvětšující se populace s sebou přináší i zvýšenou poptávku po vodě, přičemž v oblasti Čadského jezera se jedná o nárůst z 13 milionů na 37 milionů obyvatel (Onuoha 2010: 28). Kromě zvýšené poptávky po vodních dodávkách došlo v souvislosti s populačním nárůstem i k nárůstu rybolovu a zemědělských aktivit potřebných pro obživu místních obyvatel. Problematické je i samotné zemědělství, neboť v průběhu let došlo ke změně pěstování z pšenice na rýži, na jejíž produkci je vyžadováno mnoho vody (Okpara 2015: 313). Jak je výše napsáno, nárůst všech zmíněných aktivit má negativní dopad na vodní plochu Čadského jezera.

Posledním faktorem jsou klimatické změny a klimatické proměnlivosti. V Africe dochází ke zvyšování teplot a naopak ke snižování srážek, což má vliv na vodní hladinu řek, jezer a i na četnost období sucha. V oblasti Čadského jezera dochází od 60. let k úbytku srážek, které v souvisloti s obdobími sucha v polovině 70. a 80. let vyústily k rekordně nejnižší vodní hladině za posledních 100 let (Okpara 2015: 312-313). Tím se nabízí celá řada možných problémů a napětí od nemocí, chudoby, sociálních konfliktů až po mezistátní spory ohledně správy jezera.

Všechny tyto tři faktory, způsobující úbytek vodní plochy, zvyšují regionální napětí, které může vyústit v ozbrojený konflikt. Tím, že se jezero rozprostírá na území více států, je vzájemná komunikace pobřežních států nezbytná pro jeho správu. Jakýkoliv spor ohledně užívání či vlastnictví může znamenat konflikt. Ostatně ke sporu o vlastnictví již v minulosti došlo. Jednalo o spor mezi Nigérií a Kamerunem, který musel být vyřešen až u Mezinárodního soudního dvora. Celý spor mezi oběma státy se týkal ohledně vlastnictví některých částí kolem jezera a poloostrova Bakassi, bohatého na ropu. Dle představitelů Kamerunu jim daná území náležela na základě  staré koloniální dohody. Proti tomu se ohradila Nigérie, která poukazovala na to, že tato území spravovala bez náznaku protestu až do roku 1994, kdy byl spor předán k rozhodnutí Mezinárodnímu soudnímu dvoru (Bekker 2003: 387). V roce 2002 bylo rozhodnuto, že poloostrov Bakassi a ostatní sporná území připadnou Kamerunu. Konkrétně se jednalo o 33 vesnic, které dle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvůra nově spadají pod kamerunskou správu. Zároveň byly vyměřené přesné územní hranice obou států v oblasti Čadského jezera (Alao 2007: 227). 

K další krizi v okolí jezera došlo mezi farmáři a kočovníky v 80. a 90. letech kvůli obdobím sucha. Kvůli četným obdobím sucha došlo k posunutí vodní plochy, čímž byli zemědělci nuceni migrovat za dostatkem zemědělské půdy a vody pro svůj dobytek. Mezi lety 1980 – 1994 se v důsledku zmenšování jezera muselo přesunout kolem 60 tisíc nigerijských pastevců a rybářů na území  spadající pod Kamerun (Okpara 2015: 314). Některří farmáři byli nuceni přesídlit do měst, čímž zvýšili tamní míru nezaměstnanosti. Současně se přesunuli do oblastí obývanými odlišnými etnickými skupinami, což opět představuje riziko etnického konfliktu (Alao 2007: 228).

Oblast severovýchodní Nigérie

Přes všechny dosavadní neshody a spory se pobřežní státy snaží spolupracovat skrze různé projekty, které ale nejsou příliš úspěšné. Důkazem je nelepšící se situace v okolí vodní plochy. Zmenšení vodní plochy nejvíce zasáhlo nigerijské obyvatele, kteří tvoří nejpočetnější skupinu kolem Čadského jezera. Geograficky se jedná o území severovýchodní Nigérie, na kterém se nachází celkem šest států nigerijské federace. Jedná se o velmi heterogenní území s více jak 300 odlišnými etnickými skupinami, jehož obyvatelé jsou především muslimové (Onuoha 2010: 30). Už v současné době jsou v této části Nigérie omezené dodávky vody a do budoucna se předpokládá zhoršení dostupnosti pitné vody, které by během 25 let měl být v Nigérii nedostatek (Onuoha 2010: 31). To všechno může vést k nárůstu chorob (typu cholery či říční slepoty), chudoby a regionální migrace, což ve spojení se slabou veřejnou správu může přispět až k regionálnímu konfliktu.

Jak je výše napsáno úbytek vodní plochy spolu s dalšími faktory může vytvořit spory mezi lidmi obývající Čadské jezero. Kromě již zmíněného mezistátního sporu o vlastnictví proběhl i spor mezi samotnými nigerijskými a kamerunskými rybáři. V důsledku zmenšování jezera někteří přešli na jiný způsob obživy nebo odešli do jiných měst, kde buď získali podřadnou práci či zvýšili míru nezaměstnanosti, která je v oblasti jezera velmi vysoká. Současně se museli přesunout i pastevci do  oblastí s příznivějšími podmínkami, ale mnohdy se jednalo o území obývané odlišnými etnickými skupinami (Onuoha 2010: 33-34). V tomto případě se může jednat o etnickou příčinu konfliktu kvůli vodnímu zdroji.

Již tak nepříznivou situaci zhoršuje nigerijské militantní islamistické uskupení Boko Haram. Z oblasti severovýchodní Nigérie se Boko Haram rozšířilo i do dalších příhraničních oblastí, kde za poslední rok zintenzivnilo svoje útoky. V srpnu roku 2015 byl po vzájemné dohodě všech států kolem Čadského jezera odsouhlasen boj proti tomuto uskupení. V reakci na listopadové sebevražedné útoky na čadském území vyhlásil Čad výjimečný stav. K dalším útokům došlo opět na čadské straně jezera na začátku prosince, kdy čtyři bombové atentátnice způsobily smrt 19 lidí (Nako 2015). V oblasti Čadského jezera operuje Boko Haram především v močálových oblastech, kde je pro ně snazší úkryt (BBC 2015).

Řešení situace

Nigerijský autor Freedom Onuoha nabídl několik doporučení, která by měla pomoci ke zlepšení situace v oblasti Čadského jezera. V první řadě je nutné, aby se do řešení celé situace zapojili i místní obyvatelé Čadského jezera, kteří totu oblast znají lépe než státní představitelé. Současně je nutné, aby se zapojili enviromentální skupiny a donoři, kteří by buď finančně nebo materiálně podpořili Doplňující projekt Čadského jezera na záchranu jezera (Onuoha 2010: 34-35). Dále je dle Onuoha nutné, aby nigerijská vláda nechala vysadit stromy kolem jezera. Kořenový systém lesního porostu by sloužil jako přírodní překážka, která by ochránila jezero před erozí. S tím souvisí i další doporučení, že by Nigérie měla zpřísnit legislativu ohledně pálení zemního plynu a naopak by měla více investova do rozvoje jiných ekologických zdrojů energií. Současně by federální vláda měla ustanovit komisi pro klimatické změny, která by ve spolupráci s místními obyvateli vytvořila mechanismy pro včasné varování před enviromentálními katastrofami. Nakonec by nigerijská vláda měla udržovat politické vazby s ostatními pobřežními státy, lokálními autoritami a partnerskými zeměmi. Společně by mělo dojít k posílení Komise Čadského jezera, aby měla větší pravomoce a schopné jedince, kteří by přispěli k efektivnímu rozvoji a koordinaci rozvoje přírodních zdrojů v této oblasti (Onuoha 2010: 35-36).

Závěr

Z popisu celé situace vyplývá, že v současné době v oblasti Čadského jezera neprobíhá žádný lokální či regionální ozbrojený konflikt, jehož příčinou by byl vodní zdroj. Jedinou aktuální hrozbou je možný útok ze strany Boko Haram, které v této oblasti operuje. Na druhou stranu nelze vyloučit, že v budoucnu dojde ke konfliktu, jehož hlavní příčinou by byla voda. Na základě autorů, zabývajícími se tímto spojením, dojde ke konfliktu v případech narušení přístupu k vodnímu zdroji, nedostatku vody a špatné správy vodní plochy. V minulosti sice ke sporům ohledně přístupu a vyměření vodní zdroje došlo, ale v současné době žádný výrazný spor v této oblasti neprobíhá. Navíc se státy snaží vyřešit nepříznivou situaci v oblasti Čadského jezera. Na druhou stranu daná opatření nejsou příliš efektivní, čímž se nabízí možný spor ohledně špatné správy dodávek pitné vody. Především v této situace je nutné zintenzivnit vzájemnou kooperaci pobřežních států, avšak problematické jsou jejich slabé státní instituce, které také přispívají k neefektivní správě jezera.


file not found1223