Konflikt, který vypukl v roce 2012 v severním Mali, byl vyvrcholením dlouholeté kulminace napětí v regionu a jedním z nesčetných afrických konfliktů, jehož předpoklady byly zasety již od dob nového uspořádání států v rámci kolonizace a dekolonizace. Konflikt byl zapříčiněn požadavky MNLA (Mouvement national de libération de l’Azawad – Národní hnutí nezávislosti Azawad) na malijské vládě o úplnou, či alespoň částečnou nezávislost severních maliských území. Vláda Maliské republiky po neúspěšných diplomatických a vojenských pokusech přišla o kontrolu severních území a požádala o mezinárodní pomoc. Tento text se bude zabývat konfliktem v severním Mali, stručně představí jeho příčiny a shrne rozměry tohoto konfliktu z pohledu mezinárodních vztahů. 

Maliská republika je od dob dekolonizace a svého vzniku rozdělena geograficky, etnicky a politicky na dvě oblasti. Jižní subtropická část, která je obydlena více jak 90% obyvatelstva, je politickým a administrativním centrem země a místní obyvatelstvo je především černošského původu. Rozlehlé severní oblasti země jsou obydleny a kontrolovány menšími arabskými, ale především tuarežskými semikočovnými kmeny, které se pohybují v prostoru napříč nigerijskými, malijskými, libyjskými a alžírskými hranicemi a jen těžce se podmaňují centrálním vládám místních států. Tuaregové byli tradičně nezávislými a velmi bohatými kmeny, které si zajišťovaly štědré příjmy z organizování karavan a z přepravy cenného zboží napříč pouští mezi Evropou a oblastmi Guinejského zálivu (Keenan 1977). Po dekolonizaci se tuarežské kmeny ocitly roztříštěny na pomezí hranic Alžírska, Nigérie, Mali a Lybie a to s velmi limitovanými alternativami obživy, neboť karavanní transsaharská přeprava zboží byla překonána lodní a letadlovou dopravou. Vzdor Tuaregů proti malijské vládě vyvrcholil již krátce po vyhlášení nezávislosti Maliské republiky a projevil se třemi hlavními povstáními (Lecocq 2010). Bamažská vláda tato povstání potlačila a přislíbila vstřícnost vůči severským kmenům, nicméně své závazky naplňovala jen velmi obtížně.

Nespokojenost tuarežských kmenů a limitovaná schopnost malijské vlády efektivně kontrolovat severní pouštní oblasti vedla k vytvoření mnohých nezávislých organizací, hnutí a ozbrojených spolků, jakými je například MNLA (Mouvement national de libération de l’Azawad), která sjednotila některé tuarežské kmeny a požadovala vyhlášení nezávislého území Azawad. Dále je možné jmenovat wahhabistickou islámskou organizaci Ansar Dine, která usiluje o zavedení práva   sharia. K nepřehlednosti situace v severním Mali přispělo i rozšiřující se působení AQIM (Al-Qaeda in Islamic Maghreb), která ke svým aktivitám (pašování drog a zbraní, únosy a teroristická činnost) umně využívá komplikovaného a jen obtížně kontrolovatelného pouštního terénu (Serge 2008).

V dubnu roku 2012 využila organizace MNLA probíhající politické krize v Bamaku a vyhlásila nezávislost území Azawad. Rozpoutal se tím velmi nepřehledný boj, neboť nejen, že v armádních složkách centrální vlády se lišil názor na to, jak s rebely na severu naložit, tak v samotných tuarežských oblastech začala území původně vyhlášená MNLA jako nezávislá obsazovat  AQIM  a  Ansar  Dine s protichůdnými názory o budoucnosti oblasti.

Rychlý postup islamistických a teroristických organizací vedl k tomu, že centrální vláda Mali požádala o mezinárodní pomoc. Z hlediska mezinárodních vztahů se do konfliktu v Mali zapojily regionální organizace (ECOWAS, Africká Unie), některé západní země, ale i OSN a Evropská unie.

V lednu roku 2013 byly vyslány do Mali na základě rezoluce 2085 OSN mezinárodní intervenční jednotky pod vedením Francie (operace Serval) s cílem rebelující skupiny oslabit. Tato převážně francouzská mise byla podpořena dalšími státy, například USA, UK, Belgie a Norsko a zůstala v zemi až do července roku 2014. Mali bylo do roku 1960 francouzskou kolonií a Francie tradičně vládu Mali v Bamaku podporovala. Proklamovanou neutrální participaci na řešení tohoto konfliktu lze snadno zasadit do kontextu ekonomických zájmu Francie v regionu (Štajnerová 2015: 30).

Na základě stejné rezoluce OSN spolupracovaly na uklidnění situace v Mali lokální mezinárodní organizace Africká Unie a ECOWAS. Obě organizace odmítly uznání a spolupráci s rebely vyhlášeným státem Azawad a jejich členské státy podpořily svou vojenskou přítomností francouzské jednotky.

Významnou mezinárodní podporou na řešení konfliktu v Mali přispělo OSN a Evropská unie. EU finančně podpořila vojenskou intervenční misi a převzala iniciativu ve výcviku místních Malijských vojáků, kteří by převzali kontrolu země po ukončení operace Serval. OSN naopak svými rezolucemi zaštítilo vojenskou intervenci a podpořilo nedělitelnost a suverenitu Mali jako celku. Od léta roku 2013 pak v severním Mali začala působit peacekeepingová mise OSN MINUSMA (United Nations Multidimensional Integrated Stabilization Mission in Mali), která je v zemi přítomná dodnes. Navzdory částečnému potlačení sféry vlivu islámských a teroristických organizací je situace v severním Mali nadále kritická. Důvodem je nesporně skutečnost, že všechny předpoklady k vypuknutí konfliktu a nenaplněné požadavky tuarežských kmenů nadále přetrvávají. Humanitární a ekonomická situace se v oblasti navzdory působící peacekeepingové misi OSN zhoršila, neboť jedním z důsledků občanské války byl pohyb velkého množství vnitřně vysídlených osob. Sahara vzhledem ke křehkosti svého ekosystému a nedostatku vodních zdrojů není schopná saturovat základní životní potřeby těchto osob a některé oblasti se v dnešní době pohybují na pokraji humanitární krize.

Konflikt v Mali byl na mezinárodním poli významnou mírou podpořen ve prospěch Bamašské vlády a post koloniálního uspořádání, nejen ze strany Francie, ale také OSN, EU a místních regionálních mezinárodních organizací. Potlačení konfliktu na domácím i mezinárodním poli ovšem nezajistilo definitivní satisfakci požadavků artikulovaných během povstání. Situace je v regionu stále třaskavá a místní arabské a tuarežské kmeny mají nadále jen limitované možnosti podílet se na správě regionu.

BIBLIOGRAFIE

Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

Keenan, Jeremy. 1977. The Tuareg : People of Ahaggar. London: Allen Lane. Serge, Daniel. 2008. AQMI: l’industrie de l’enlèvement. Paris: Fayard.

Lecocq,  Baz.  2010.  Disputed  Desert:  Decolonisation,  Competing  Nationalism  and  Tuareg Rebellions in Northern Mali. Leiden: Brill.

Lecocq,  Baz.  2002.  „That  Desert  Is  Our  Country“:  Tuareg  Rebellions  and  Competing Nationalisms in Contemporary Mali (1946-1996). Amsterdam University. Diplomová práce.

Ludvík,  Zdeněk.   2016.   „Kompetence, ochota a zmocnění  protipovstaleckých  sil   v severním Mali v letech 2012–2013.“ Mezinárodní vztahy 51, č.2.

RAND  corporation.  2015.  Achieving  Peace  in  Northern  Mali.  Santa  Monica:  RAND corporation.

Gray, D.  H., Stockham, E. 2008. „Al-Qaeda in the Islamic Maghreb: the evolution  from Algerian Islamism to transnational terror“. African Journal of Political  Science and International Relations, č.2(4), str.91-97.

Eichler, Jan. 2013. „Operace Serval 2013: Nasazení francouzské armády v Mali.“ Vojenské rozhledy 2003, č. 2, str. 133–149.

Smetana, J. 2014. „Analýza francouzské operace v Mali“.  Mezinárodní politika 2014, č. 3.

Štajnerová, Petra. 2015. Asymetrický konflikt – konflikt v Mali. Plzeň: západočeská univerzita v Plzni. Diplomová práce.

Organizace spojených národů: https://peacekeeping.un.org/en/mission/minusma