Libanonská diaspora je společně s irskou a židovskou patrně jednou z největších, počet Libanonců žijící v diaspoře je větší než počet obyvatel Libanonu1. Tento článek se zaměří na mapování libanonské diaspory2 v prostoru západní Afriky. Moderní libanonská emigrace začíná v 50. letech 19. století po občanské válce v prostoru dnešního Libanonu. Tato emigrace se týče primárně USA a Brazílie, ale značná část zamířila přes metropolitní Francii i do západní Afriky. Specialitou Libanonců v západní Africe je jejich pozice mezi kolonizátory a kolonizovanými. Někdy jsou tito Libanonci nazýváni Židy Afriky (Winder 1962: 297), k čemuž přispěla i uzavřenost jejich komunity. Jak se Libanonci vlastně dostali do západní Afriky? Odpověď na tuto otázku je velmi komplikovaná, ale možná odpověď se možná skrývá v tom, že se často nebyli schopni dostat do Nového Světa, tudíž vybrali náhradní destinaci, kam se mohli z Marseille, která sloužila jako přestupní stanice, dostat.
V západní Africe se libanonští emigranti uchytili jako obchodníci, kteří byli schopni postupně vytlačit Evropany z mnoha odvětví obchodu, který byl jediným možným odvětvím, ve kterém se mohli efektivně uchytit (Winder 1962: 308). To se samozřejmě nelíbilo místním evropským obchodníkům, kteří se snažili bránit svoje zájmy a tlačili na koloniální správu, ta se ale za Libanonce postavila s tím, že prosperita kolonií nebyla dotčena (Winder 1962: 299).
Jako cizorodý prvek byli Libanonci od začátku vystaveni tlaku jednak ze strany Evropanů, kteří se snažili jejich obchodní aktivity náležitě zdanit, jednak ze strany Afričanů, kteří je vnímali jako přistěhovalce, kteří se na nich obohacují. Vztahy mezi všemi třemi skupinami se měnili jednak v čase, jednak v závislosti na okolnostech každé jedné kolonie (Obi 2011: 235 – 240). Jako klíčový pro vztah mezi imigranty a místními je především míra jejich soupeření o ekonomické zdroje (Obi 2011: 233). V situaci, kdy je zdrojů dostatek, je šance na mírumilovné soužití mnohem větší, než když dochází k intenzivnímu soupeření o tyto zdroje. Schopnost libanonské diaspory prosadit se jako úspěšní obchodníci spolu s jejich jednoduchou identifikací stojí za anti-libanonskými náladami, které čas od času probublají na povrch v západoafrických zemích. Pozice Libanonců tak není nepodobná pozici židů v Evropě před 2. světovou válkou.
Jak se však Libanoncům povedlo stát se úspěšnými byznysmeny? Předně je třeba si uvědomit, že měli nižší nároky než Evropané. Za další, s rostoucí emigrací byli početně silnější díky rodinným příslušníkům, kteří přicházeli za první vlnou emigrantů. A konečně jejich obchodní kultura byla v mnohém podobnější africké než evropská (např. tradice smlouvání) (Winder 1962: 310).
Velmi zajímavá je pozice Libanonců v západoafrických státech po zisku nezávislosti. Na jedné straně byli omezování národními vládami (např. omezení v oblasti investic), na druhé straně si však vlády uvědomovaly jejich důležitost v ekonomickém sektoru, tudíž jim v některých zemí bylo umožněno získat občanství (např. roku 1957 v Ghaně) (Obi 2011: 240 – 241). Jak se měnily nálady ve společnosti, měnily se i obchodní strategie Libanonců. V průběhu času dochází k diverzifikaci jejich investic, protože mnohé vlády přistoupily k zestátnění některých ekonomických odvětví.
V poslední části této stati se zaměřím na podobu libanonské diaspory v Senegalu. Počátky libanonské emigrace lze nalézt v 60. letech 19. století. Ze začátku směřovali Libanonci především do měst Dakar, Saint-Louis a Rufisque, což byla města, jejich občané se jako jedni z prvních dočkali plného francouzského občanství za francouzské koloniální nadvlády. Nárůst emigrace je spojen se vznikem Francouzského mandátu Sýrie a Libanonu (O’Brien 1975: 98). Libanonské pozice v Senegalu během kolonialismu jsou podobné jako v jiných částech Francouzské Afriky. Jejich doménou je obchod, na kterém jsou omezováni francouzskými velkopodnikateli. V diskuzi o nezávislosti se postaví na stranu afrických nacionalistů a po nezávislosti se snaží zaplnit uvolněný prostor, který vznikl odchodem velké části Francouzů ze Senegalu. Následné zestátnění řady odvětví (především pak obchodu s arašídy, které představuje důležitou součást senegalské ekonomiky) je citelně poznamená. Zajímavé je vlastní vnímání senegalských Libanonců, na jednu stranu se cítili Senegalci, ale odlišnými od většinových černochů, na druhou stranu se cítili i Libanonci, ale odlišnými od Libanonců v Libanonu (Leichtman 2014: 380).
Zajímavá je i role náboženství v životě libanonské komunity. V první vlně imigrantů převažovali libanonští křesťané nad muslimy. Francouzská politika, která vyvíjela tlak na tyto nově příchozí do Senegalu, stála za tím, že místo důrazu na náboženskou rozdílnost byl důraz Libanonci dáván právě na etnickou příslušnost, čímž se Libanonci snažili posílit soudržnost své komunity. V komunitě, ve které v průběhu času získala navrch muslimská část s převládající ší’itskou větví, tak nedocházelo k vnitřnímu štěpení (Leichtman 2014: 381 – 382). Libanonský příklon k ší’itskému islámu je další prvek, spolu s arabštinou a etnicitou, který odlišuje členy diaspory od většinových Senegalců, kteří jsou většinově sunnité.
Cílem tohoto článku bylo představit v krátkosti málo známou libanonskou emigraci do západní Afriky, s důrazem na její historický vývoj a formování vztahů mezi Libanonci, Afričany a kolonialisty, s důrazem na francouzská území. Poslední část pak byla věnována vývoji libanonské diaspory v Senegalu, která měla blíže přiblížit problematiku Libanonců v Západní Africe.
Zdroje:
Leichtman, Mara A. (2014): „An historico-political overview of the Lebanese Shi‘i diaspora in Senegal“, Turkish Review, 4 (14): 378 – 385.
O’Brien, Rita Cruise (1975): „Lebanese Entrepreneurs in Senegal: Economic Integration and the Politics of Protection“, Cahiers d’études africaines, 15 (57): 95–115.
Obi, I. U. (2011): „Immigrant – Host Relationship: A Review of Anti-Lebanese Attitudes in Twenthieth Century West Africa, IFE Psycologia, 232 – 247.
Winder, Bayly R. (1962): „The Lebanese in West Africa“, Comparative Studies in Society and History, 3 (4), 296 – 333.
1 Jednotlivé údaje se rozcházejí, nicméně počet obyvatel Libanonu se pohybuje v aktuální době okolo 6 miliónů (problémem zůstává stanovení počtu imigrantů z válkou rozvrácené Sýrie), zatímco pro diasporu se udávají počty mezi 8 až 15 milióny osob.
2 Problém je se samotným termínem „libanonská“. Dnešní příslušníky této diaspory totiž nelze přesně odlišit od původně syrských emigrantů. Autor proto bude v tomto příspěvku používat termín „libanonský“ pro emigranty jak z území dnešního Libanonu, tak z území dnešní Sýrie, protože obě dnešní země mají vzájemně propojenou historii.
