Africký informační portál - Věcně o Africe

Mali – střet uvnitř civilizace: Huntington vzhůru nohama?

Publikováno: 21.12.2014

(Jedná se o zkrácenou a upravenou verzi eseje pro kurz Zdroje politické nestability v Africe)

V této stati se zaměříme na otázku, jakou roli hrají modernizace a civilizační paradigma v Africe. Pokusíme se poukázat na problém, že i když by se střet měl dle Huntingtona odehrávat mezi civilizacemi, tak v případě Mali se jednoznačně odehrává v rámci jedné civilizace. Budeme tedy chtít poukázat na problém, kdy se zdá, že konflikty se rozhořely spíše uvnitř civilizací, na což upozorňuje například Akeel Bilgrami (Bilgrami 2003: 88-93). Toto budeme chtít zároveň propojit s Eisenstadtovou tezí o vícečetných modernitách (Eisenstadt 2000: 1-29). Tedy propojíme teze o vícečetných modernitách a střetu uvnitř civilizací, které ve spojení s kritickou reflexí střetu civilizací aplikujeme na střet mezi sekulárními muslimy a islamistickými fundamentalisty v Mali.

S. Huntington

Teze Samuela Huntingtona je poměrně jednoduchá. Poukazuje na fakt, že po konci Studené války se konflikty nebudou odehrávat na základech ideologie či ekonomických zájmů, ale na základě kultury (Huntington 2006: 333). Tato teze vychází z kulturních teorií a za klíčovou bázi kultury považuje náboženství (Guidère, Howard 2006: 2). S. Huntington však není prvním, kdo podobně nahlíží na svět. Za jeho předchůdce a inspirátora můžeme považovat například Gillese Keppel.

G. Keppel poukazuje na důležitost repolitizace náboženství, které poskytuje interpretace pro společenské problémy moderního světa. Tato náboženská hnutí, jako produkty modernity, se objevují celosvětově. Největší potenciál růstu těchto hnutí vidí Keppel v islámském světě (zde se Huntington výrazně inspiruje). Ovšem musíme poukázat na fakt, že také vidí velmi výraznou paralelu a podobnost v USA. V závěru však nedochází k mezicivilizačnímu střetu, nýbrž ke střetu uvnitř civilizací, který dokládá na příkladech muslimských států (Černý 2010: 199-201).

Dle Huntingtona bude tedy docházet ke střetu mezi civilizacemi, čímž se od Keppela liší. Civilizace chápe jako nejvyšší kulturní uskupení. Celkem pak těchto civilizací rozlišuje osm. Hlavní střety nastanou na dotykových liniích jednotlivých civilizací (Huntington 2006: 233-242). Dle Huntigtona se tyto střety odehrají, protože je na světě méně prostoru, globalizace zvýšila interakci, modernizace vzdálila lidi od jejich identit, a hlavně civilizační rozdíly jsou reálné a neměnné a západ (vrchol modernizace) je není schopen změnit (Guidère, Howard 2006: 3; Huntington 2006: 235-236).

Obecně tedy můžeme Huntingtonovo paradigma označit za jakýsi „tektonický model“, kde geologické desky jsou nahrazeny kulturami mezi nimiž je nevyhnutelný střet. Huntingtonův pohled tedy v sobě nese výrazný primordialismus (Kreutzmann 1998: 259-260). Tento autor tak přináší velmi pesimistickou vizi světa, kde je Západ ohrožen hlavně čínskou a islámskou civilizací (Guidère, Howard 2006: 3). Pro pochopení Huntingtona je třeba si uvědomit modernizační teorii, ze které vychází. Teorii, která předpokládá unilinearitu a univerzalitu modernity. Ta ovšem nepřichází a místo ní přichází fragmentovaný konfliktní svět (Kreutzmann 1998: 260).

 Vícečetné modernity

Ve své klíčové práci představuje Noah Shmuel Eisenstadt svou vizi světa, globalizace a modernity. Ihned na začátku poukazuje na fakt, že jeho pojetí se vymezuje proti tradičnímu pojetí teorie modernizace. Tedy staví se proti klasickému chápání, kdy západní modernita je chápána, jako univerzální a právě evropský modernizační program by měl vzniknou po celém světě (Eisenstadt 2000: 1). Přestože je západní modernita výchozím bodem, tak není bodem konečným, protože vývoj popřel homogenizační tendence a vytvořil vícečetné modernity (Eisenstadt 2000: 24; Německý, Šubrt 2010: 75). Můžeme tak říci, že na světě díky různým kombinacím kulturního programu vypůjčeného například z Evropy a například některých hodnot kulturního programu islámu vznikají nové modernity. Tedy rázně tak odmítá existenci jedné univerzální modernity, modernity západní (Německý, Šubrt 2010: 75).

Globalizace je pro Eisenstadta novou rekonstrukcí modernity. Díky té ve spojení s restrukturalizací kulturních programů vznikají různá hnutí žen, fundamentalismu a etnická hnutí. U fundamentalismu nalézá totalizující tendence snahy o absolutní přeměnu člověka a společnosti. Tyto tendence se však dle Eisenstadta vyskytují například i u různých multikulturních hnutí, a to v podobě politické korektnosti (Eisenstadt 2000: 16-26).

Velmi důležitou roli hraje v Eisenstadtových teoriích interní konflikt. Je třeba podotknout, jak upozorňují například Německý a Šubrt, že Eisenstadtova vize není ve své podstatě mírovou „oslavou nezápadních modernit“ a poukazují na fakt, že právě vícečetné modernity s sebou mohou nést otevření cesty k destrukčním silám v rámci modernizačních programů (Německý, Šubrt 2010: 78). Konečně i Eisenstadt poznamenává, že například holocaust vznikl v centru modernity a „byl extrémní manifestací a symbolem negativních sil, destruktivního potenciálu, barbarismu číhajícímu v jejím samém jádru“ (Eisenstadt 2000: 12).

Důležité je však podotknout, že tento konflikt má jinak pozitivní důsledky. Navíc jeho negativní stránka se pravděpodobně nemusí vždy projevit. Což dle našeho názoru výrazně odlišuje Eisenstadta od Huntingtona. Ačkoli oba dochází k pluralitě tak, Huntingtonova teorie se zdá výrazně pesimističtější a esencialističtější. Navíc zdá se, že Eisenstadtův pohled nepředpokládá střet mezi různými modernitami, ale spíše v jejich vnitřním procesu utváření.

Bilgramiho střet uvnitř civilizací

Akeel Bilgrami patří k poměrně rázným kritikům teze S. Huntingtona o střetu civilizací. Poukazuje na to, že tato teze s sebou nese mnoho nepřesností a přichází s poukazem na střet uvnitř civilizací.

Tento autor vychází z otázky, zda může koexistovat sekulární stát a církev. Tedy výchozí otázkou je: co to je sekularismus? Dle Bilgramiho je to možnost vzdát se určité části náboženství. Té části, která aspiruje na politickou relevanci, moc a je v konfliktu s liberálními zákony. Jednoduše řečeno tedy i praktikující muslim může být sekularista (Bilgrami 2003: 89-90). Na tomto základě pak právě Bilgrami staví tezi o vnitřním pnutí v civilizacích. Je zajímavé poznamenat, že i když poněkud jinou cestou k tomuto dochází i Bernard Lewis, u kterého se inspiroval Huntington. A to když tvrdí, že konfliktní linie prochází skrz muslimský svět mezi fundamentalisty a demokraty západního střihu. Tedy jedná se o střet mezi těmi, co přijímají pozápadnění a těmi, co ho odmítají (Černý 2010:202-205). Každopádně Bilgrami, také na příkladu islámu ukazuje, jak vzniká střet mezi absolutisty (fundamentalisty) a sekularisty (Bilgrami 2003: 88).[1]

Souhrn

Můžeme nalézt propojení mezi Eisenstadtem a Bilgramim? Dle našeho názoru ano. Analýza současného konfliktu v Mali, respektive toho, co zde nazveme druhá fáze konfliktu, kdy proti sobě stojí sekularisté a islamistická hnutí, bude vycházet právě z kritiky Huntingtona.

Tedy náš teoretický základ vychází z kritické reflexe Huntingnova pojetí v kombinaci s tezemi Eisenstadta a Bilgramiho. Budeme zde tvrdit, že zde dochází ke střetu, ve kterém hraje roli náboženství, a že tato konfliktní hnutí mají kořeny v modernitě. Ale tento střet není mezi-civilizační, nýbrž se odehrává uvnitř civilizace mezi fundamentalisty a sekulárními skupinami, v našem případě, sekulárními muslimy. Tedy dle našeho názoru zde dochází k rekonstrukci nové modernity, kdy se střetávají islamističtí fundamentalisté a sekulární muslimové. Zaměříme se na problém, který je Huntingtonovi vytýkán. Na opomíjení vnitřního pnutí v civilizacích. Avšak nepojmeme toto jako střet mezi pozápadněnými (ve smyslu užívání pojmu „Západ“ jako synonymum pro moderní) a tradičními kulturami. Nýbrž jako střet při vytváření nových modernit v rámci islámského kulturního programu. Dokonce se možná můžeme ptát, zda nedochází k axiální transformaci, když použijeme analogii k Eisenstadtově terminologii.[2]

Vývoj v Mali ve zkratce a další zdroje konfliktu

Konflikt v Mali není nový a odehrává se zde latentně dlouhou dobu. Konečně severní Mali je domovinou Tuaregů, které dlouhou dobu dominovali. Již po nezávislosti Mali se zde objevuje ve větší nebo menší míře několik povstání. V 90. letech se však zdá, že další konflikty by mohly být zažehnány Národním paktem a tzv. plamenem míru z Timbuktu (Saraceno 2014: 3-4; Klíma 2010: 426; Bøås a Torheim 2013: 218-219).

V první fázi, za kterou zde budeme považovat období od roku 2011, kdy vypuklo povstání na severu, až přibližně do jara 2012, kdy byla vyhlášena nezávislost Azawadu, a kdy se objevují první boje v rámci koalice Tuaregů a mujahideens, bylo mnoho aktérů a několik hlavních příčin konfliktu.[3] Můžeme zmínit environmentální teorie upozorňující na desertifikaci a problém úbytku půdy, problém arbitrárního vytyčení hranic, který rozdělil Tuaregy či se samozřejmě vzít v úvahu destabilizační faktor Arabského jara a událostí v Libyi (Kisangani 2012: 62-65; Klíma 2012: 499-500; Lecocq, Klute 2013: 424). Obecně primárních důvodů a zdrojů konfliktů je pravděpodobně hodně a tento konflikt je zcela zřejmě multikauzální.

V první fázi tedy nacházíme výraznou spolupráci mezi Tuaregy a mujahideens. Dlouho byly ideologické rozdíly mezi těmito skupinami upozaděny ve prospěch společného cíle – snahy porazit Malijskou armádu, to jim bylo navíc ulehčeno převratem v Bamaku, po kterém se armáda prakticky rozpadla a Tuaregové ve spolupráci s mujahideens byli schopni 6. dubna 2012 vyhlásit nezávislost Azawadu (Lecocq et al 2013: 4-7; Klíma 2012: 15; Lecocq, Klute 2013: 430-431).

Střet uvnitř civilizace jako zdroj konfliktu: Druhá část konfliktu

Podívejme se nyní na druhou část konfliktu a to prizmatem střetu uvnitř civilizací. Konflikt v Mali má několik aktérů. My se však zaměříme jen na několik z nich, které navíc rozdělíme do dvou táborů – sekularisté a fundamentalisté (mujahideens).

Prvním důvodem proč můžeme mluvit o střetu uvnitř civilizace je standardní zařazení Mali do islámské civilizace, pokud přijmeme Huntingtonovo rozdělení civilizací na základě náboženství (Russett, Oneal a Cox 2000: 607). Toto můžeme potvrdit i náboženským složením Mali, kdy muslimové představují 94,8 % populace Mali (CIA Factbook 2014).

V rámci sekularistů můžeme mluvit hlavně o Tuarezích. Tuaregové, které v konfliktu zastupuje hnutí MNLA, jsou ve své podstatě ve výrazném myšlenkovém střetu s islamistickou ideologií a mají obecně jiné cíle. Tuaregové jsou muslimové, avšak islám nepředstavuje součást jejich politické identity (Lecocq, Klute 2013: 425, 431). Konečně cílem hnutí je boj za práva etnické skupiny Tuaregů a vytvoření spíše sekulárního státu, což bylo v ostrém rozporu s Ansar Dine, kterému jde o šíření islámu. Proto můžeme jejich spojení považovat spíše za pragmatické (BBC News 2013; Lecocq, Klute 2013: 431). Sekulární postoj této skupiny se konečně projevuje i v jejím rozchodu s islamisty po vyhlášení nezávislosti Azawadu a její podpoře francouzů po jejich intervenci (BBC News 2013; Klíma 2012: 500). Do této skupiny by se samozřejmě daly zařadit i elity na jihu země, které taktéž představují sekulární část aktérů. Ale zároveň ovlivněnou dalšími kulturními programy, které z ní tvoří opět poněkud odlišnou modernitu než jsou možná sekulární Tuaregové.

Na druhé straně stojí mujahideens, jejichž členy jsou také někteří Tuaregové. Ansar Dine, AQIM, MUJAO a jejich další odnože se od MNLA odlišují hlavně náboženským apelem, kdy usilují o šíření islámu a uplatňování islámského práva (Lecocq, Klute 2013: 433; BBC News 2013). Tento faktor islamistického saláfismu, fundamentalismu je nový v tomto konfliktu a projevuje se v důsledku globalizace tuarežské společnosti a celkové politicko-náboženské transformace. Tyto hnutí věří, že právě saláfistická ideologie představuje alternativu pro nejen Malijský národní stát, ale i pro politický ideál Tuaregů (Lecocq et al. 2013: 8).

Tedy zatímco MNLA se obrací k sekulární teorii státu, tak mujahideens naopak staví na islamistické teorii státu. Tedy ačkoli obě skupiny jsou tvořeny muslimy, tak v rámci teze Bilgramiho, zde dochází k pnutí mezi sekulárními muslimy a absolutisty (fundamentalisty). Zatímco MNLA bylo schopné v rámci náboženství vzdát se politické relevance a aspirace moci, tak mujahideens, zdá se právě skrze náboženství o moc usilují a mají za cíl dát náboženství politickou relevanci. Mujahideens útočí obecně na symboly sekulární frankofonní administrativy. V situaci, kdy MNLA opustilo oblast, tak se v oblasti zavírala lékařská centra, školy či banky (Lecocq et al. 2013: 10).

Dle našeho názoru tedy v Mali v této fázi dochází k formování nové modernity, která však inherentně nese konflikt, který se v tomto případě projevuje jako střet sekularistů a fundamentalistů. Pokud by platila teze Huntingtona, tak bychom měli předpokládat, že v Mali konflikt nevypukne, protože se nacházíme v rámci jednoho civilizačního celku. Naopak jsme zde však byly svědky nejdříve separatistického konfliktu, který se následně vyvinul v střet mezi sekularisty a fundamentalisty.

Již jsme zde použili možné analogie s axiální transformací. Je otázkou, zda sekulární islám v Mali nepředstavuje právě novou heterodoxii v rámci islámu, která právě povede ke vzniku nových sociálních chování. Konečně moment vytvoření této modernity v Mali může být velmi zajímavý, když vezmeme v úvahu, že právě sekulární Tuaregové budou pravděpodobně klíčovou silou v boji proti mujahideens.

 Závěr

V této krátké eseji byla teze S. Huntingtona ve své podstatě obrácena vzhůru nohama a v této práci bylo předpokládáno, že na místo střetu mezi civilizacemi dochází ke střetu uvnitř civilizací. K tomuto střetu, konfliktu dochází z důvodu formování nových modernit, tak jak na to poukazuje N. S. Eisenstadt. Konečně konflikt je hnací silou modernity a ne vždy musí být negativní. V našem případě se dle nás tento konflikt projevuje negativně, násilnými boji, jako střet sekulárních muslimů a náboženských absolutistů, fundamentalistů.

Tedy máme za to, že střet, konflikt v Mali mezi sekularisty a islamistickými fundamentalisty nevzniká kvůli nezměnitelným rozdílům v civilizacích, respektive náboženstvích, nýbrž jako důsledek modernizace. Konečně i fundamentalistická hnutí jsou produkty modernity. A právě tato hnutí se dle našeho úsudku střetávají právě se sekularisty, kteří představují vytváření a rekonstrukci nové modernity. Nejde tudíž o střet západu, západních hodnot, náboženství či kultur, tak jak ho vidí Huntington nýbrž o střet v rámci modernizace a vytváření modernit uvnitř civilizace. Samozřejmě je ale vždy nutné uvažovat i další příčiny, které do konfliktu vstupují.

Zdroje

Literatura

Árnason, Johann P. 2009. Civilizační analýza: Evropa a Asie opět na rozcestí. Praha: Filosofia.

Baz Lecocq, et al. 2013. One Hippopotamus and Eight Blind Analysts: A multivocal analysis of the 2012 political crisis in the divided Republic of Mali Extended Editors Cut. Working paper, Leaiden University, Institut of History. Dostupné na: http://media.leidenuniv.nl/legacy/lecocq-mann-et-al—one-hippo-8-blind-analysts-editors-cut.pdf (27.10. 2014)

Bilgrami, Akeel. 2003. „The clash within civilizations.“ Daedalus 132, č. 3, 88-93.

Bøås, Morten and Torheim, Liv E. 2013. „The international intervention in Mali: “Desert blues“ or a new beginning?.“ International Journal 68, č. 3, 417–423.

Černý, K. 2010. „Globální náboženské obrození a konflikty na prahu 21. století: Střet mezi civilizacemi nebo střet uvnitř civilizací?“ In: Kultury, civilizace, světový systém Eds. Jiří Šubrt a Jóhann Páll Árnason. Praha: Nakladatelství Carolinum, 197-230.

Eisenstadt, N. S. 2000. „Multiple Modernities.“ Daedalus 129, č. 1, 1-29.

Guidère, Mathieu, Howard, Newton. 2006. The clash of perception. b.m.: Center for Advanced Defence Studies. Dostupné na: http://cogprints.org/4838/1/CADS_pubs_clash_0306_final.pdf (23. 11. 2014)

Huntington, Samuel. 2006. „The Clash of Civilizations?“ In: Stephen Theories of International Relations. Volume II. Approaches to International Relations: Pluralism. Eds. Chan and Cerwyn Moore. London: Sage, 333-353.

Kisangani, Emizet F. 2012. „The Tuaregs‘ Rebellions in Mali and Niger and the U.S. Global War on Terror.“ International Journal on World Peace 29, č. 1, 59 – 97.

Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. Praha: NLN.

Kreutzmann, Hermann. 1998. „From modernization theory towards the ‚clash of civilizations‘: directions and paradigmshifts in Samuel Huntington’s analysis and prognosis of global development.“ GeoJournal 46, č. 4, 255-265.

Lecocq, Baz and Klute, Georg. 2013. „Tuareg separatism in Mali.“ International Journal 68, č. 3, 424–434.

Německý, M., Šubrt, J. 2010. „Civilizačněteoretický výzkumný program Shmuela N. Eisenstadta.“ In: Kultury, civilizace, světový systém Eds. Jiří Šubrt a Jóhann Páll Árnason. Praha: Nakladatelství Carolinum, 62-80.

Russett, Bruce M., Oneal, John R. a Cox ,Michaelene. 2000. „Clash of Civilizations, or Realism and Liberalism Déjà Vu? Some Evidence.“ Journal of Peace Research 37, č. 5. 583-608.

Saraceno, Francesco. 2014. „Reflections on Azawad Crisis and Malian Democracy: The Statehood, its Deficiencies and Inclusion Failure.“ Journal of Asian and African Studies, 1-16.

Tusicisny, Andrej. 2004. „Civilizational Conflicts: More Frequent, Longer, and Bloodier?“ Journal of Peace Research 41, č4, 485-498.

Prameny

Internetové zdroje

BBC News. 2013. „Mali crisis: Key players.“ 12. března 2013. Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-17582909 ( 23. 11. 2014).

CIA Factbook. https://www.cia.gov/.

[1] Podle způsobu výkladu Bilgramiho se zdá, že tento střet může na rozdíl od Lewise existovat i v jiných civilizacích a islámská je využita spíše jen jako příklad.

[2] Axiální doba, transformace odkazuje k době, kdy se mění pohled na svět, který pak vede „ke vzniku nových pravidel lidského jednání a sociálního života“ (Árnason 2009: 27).

[3] Mujahideens je souhrné označení pro islamistické skupiny Ansar Dine, AQIM, MUJAO a Batalion krví podepsaných. Tedy skupiny, které jsou zapojeny v násilném džihádu a mají ideologické kořeny v saláfismu (Lecocq et al 2013: 1).

Autor: Martin Schmiedl


file not found1223