Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court, dále jen ICC) čelí v posledních letech kritice, která vyústila v prohlášení tří afrických států o vystoupení z jeho struktur. Tato kritika je zaměřená především na předpojatost trestního dvora vůči Africe a dvojím standardům, které uplatňuje při posuzování předložených případů. Otevírá se tak otázka, jaká by měla být podoba trestních struktur zaměřujících se na prošetřování zločinů proti lidskosti.
Toto téma přináší mnoho kontroverzních bodu a jednoduché řešení se nenabízí. V první řadě je třeba vymezit, že navzdory kritice postupů ICC není v tomto článku zpochybněna legitimita samotných soudních procesu. Vzhledem k tomu, že se devět z deseti případů týká Afriky, jejíž vlády s tímto trestním soudem ve výsledku nespolupracují, je otázkou, zda by nebylo přínosnější ze struktur ICC vystoupit a provádět podobna stíhání pouze na úrovni Africké unie, která podobným soudním dvorem disponuje.
Mezinárodní soudní soud vznikl na základě Římského statutu, který vstoupil v platnost v roce 2002. Třicet čtyři afrických států, které tento statut ratifikovaly, bylo zpočátku velmi iniciativní a navrhovalo základní principy, kterými by se měl ICC řídit, a samotný vznik ICC byl vnímán jako záruka toho, že případné zločiny proti lidskosti nezůstanou bez odezvy. Tato éra optimismu ale netrvala příliš dlouho, jelikož už v roce 2011, kdy došlo k obvinění prezidenta Laurenta Gbagba z Pobřeží Slonoviny, se objevil nesouhlas s příliš nekompromisním přístupem ICC, který odporoval mezinárodnímu procedurálnímu kódu. V následujících letech byla předmětem kritiky především souzení úřadujících hlav států a opomíjení zločinů mimo Afriku. Objevovala se prohlášení obviňující ICC z neokolonialismu a prošetřování případů na objednávku Západních mocností. K obraně ICC nepřispívá ani fakt, že finanční záštita je poskytovaná především Velkou Británií, Francii, Německem a Itálií. Ve snaze o uklidnění situace byla do funkce vrchní prokurátorky jmenována Fatou Bensouda, tedy gambijská právnička, nicméně kritika stále přetrvává.
Skutečnost, že se majoritní většina případů týká afrických států, vychází především z toho, že samotné vlády afrických zemí nebo příslušné státní organizace podaly podnět k prošetření některých zločinů odehrávajících se na jejich území, konkrétně šest z dosavadních devíti případů týkajících se Afriky vzniklo tímto způsobem. Dále byly podány návrhy na šetření ze strany Bezpečnostní rady OSN nebo na popud samotného vrchního prokurátora. Zde se pravděpodobně ukazuje fakt, který africkým státům vadí nejvíce, tedy že probíhá pouze jeden případ proti neafrické zemi, i když má ICC právo zabývat se případy z vlastní iniciativy. Celkově by se dalo na tuto záležitost pohlížet i tak, že africké země jsou mnohem poctivější než zbylí členové ICC, kteří zločiny spadající do jurisdikce ICC tomuto soudu nepředávají. Na druhou stranu se v případě afrických zemí objevují případy, kdy je ICC využíván jako soud první instance, ač je jeho účelem řešit případy, které nejsou vyřešeny na úrovni státu. Rozhodovací procedury ICC se tak v některých případech střetávají s obecnými ustanoveními mezinárodního práva, což dává argument jeho odpůrcům. Zde je příkladem již zmíněný případ prezidenta Gbagba.
Ve vztahu ke kritice stíhání úřadujících hlav států se jedná například o případ keňského prezidenta Uhuru Kenyatty, který byl souzen během jeho prezidenství, což mu podle kritiků ICC komplikovalo vykonávání jeho úřadu. Podobným případem je odsouzení súdánského prezidenta Umara al-Bašíra za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti během konfliktu v Dárfúru. Súdán je navíc sice signatářem Římského statutu, nicméně tuto smlouvu neratifikoval. Podle stanov ICC by se měly ostatní členské země automaticky snažit pomoci s Bašírovým zatčením, nicméně alespoň ty africké se většinou přiklonily k ignorování rozhodnutí ICC. Po Bašírově návštěvě Jihoafrické republiky, se jihoafrická vláda v čele s prezidentem Zumou dostala kvůli nečinnosti v Bašírově případě do dalšího sporu s ICC, který vyústil prohlášením o zahájení vystoupení Jihoafrické republiky ze struktur ICC. Jedná se tak o třetí zemi kromě Gambie a Burundi, která se k podobnému kroku rozhodla. Přestože se objevují názory, že další země budou tento příklad následovat, existují v Africe i pevní zastánci ICC, v čele s Botswanou. Hromadný odchod afrických států tak pravděpodobně nehrozí, nicméně vývoj současné situace dává podnět k otázce, jaká by měla být podoba systému zabývajícího se mezinárodním trestním právem ve vztahu k válečným zločinům, genocidám a zločinům proti lidskosti.
Africká unie se pokusila převzít jisté pravomoci ICC prostřednictvím Afrického soudu pro lidská práva (African Court on Human and People´s Rights), který je ale neefektivní. Jednak od svého založení vydal pouze jedno závažnější rozhodnutí, a jednak je zatížen nadměrnou byrokracií, která jeho chod komplikuje. Problémem jsou i nedostatečné finanční prostředky, které ve výsledku způsobují, že soudci pracují pouze na částečný úvazek, což vede zpět k již zmíněné nízké efektivitě. V porovnání s ICC si ale de facto tento africký soud nevede hůře, jelikož i když má ICC dostatečné finanční zdroje, postrádá nástroje k reálnému provádění svých rozhodnutí, konkrétně se jedná například o špatnou spolupráci s národními vládami, které neposkytují své policejní složky k zatýkání obviněných osob.
Shrnutí
Mezinárodní trestní soud z pohledu některých afrických států stále do jisté míry postrádá legitimitu, což by mohlo vést k odstoupení dalších zemí od Římského statutu. Chybu lze ale vidět na obou stranách. Na straně Afriky by se mohlo v některých případech zdát, že zpochybňováním fungování ICC se snaží dané africké země zpochybnit i skutečnost, že ke zločinům proti lidskosti na jejich území vůbec došlo. V případě ICC je problém v netransparentnosti, kdy například není zřejmé, na jakém základě jsou některé údajné zločiny prošetřovány, zatímco jiné jsou opomíjeny. Řešením je podle mého názoru rozšíření pozornosti mimo Afriku, což by do jisté míry mohlo některé státy uspokojit, a lepší komunikace s národními vládami. Ty mohou ICC vnímat jako evropskou právní instituci, která ignoruje potřebu pochopit specifika afrického prostředí, což vede k vytváření opozice vůči ICC.
Zdroje:
African Court on Human and People´s Rights. 2016. „Welcome to the African Court.“ Dostupné na: http://en.african-court.org/index.php/12-homepage1/1-welcome-to-the-african-court (19.11.2016).
Aljazeera. 2016. „ICC debate: Africa vs ‚Infamous Caucasian Court‘?“ 28.10.2016. Dostupné na: http://www.aljazeera.com/news/2016/10/icc-debate-africa-infamous-caucasian-court-161028142708060.html (15.11. 2016).
Aljazeera. 2016. „South Africa to quit International Criminal Court.“ 21.10.2016. Dostupné na: http://www.aljazeera.com/news/2016/10/south-africa-formally-applies-quit-icc-media-161021044116029.html (17.11.2016).
Allen, Karen. 2016. „Is this the end for the International Criminal Court?.“ BBC, 24.10.2016. Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-37750978 (17.11.2016).
Baseer, Mohammad. 2012. „ICC and Africa, a Special Relationship.“ African Holocaust. Dostupné na:
http://www.africanholocaust.net/news_ah/icc_and_africa.html (18.11.2016).
Hickey, Shane. 2013. „African Union says ICC should not prosecute sitting leaders.“ The Guardian, 12.10.2013. Dostupné na: https://www.theguardian.com/world/2013/oct/12/african-union-icc-kenyan-president (17.11.2016).
Cherif Bassiouni, M., Hansen, D. 2013-2014. „The Inevitable Practice of the Office of the Prosecutor.“ ICC Forum. Dostupné na: http://iccforum.com/africa (18.11.2016).
International Criminal Court. 2016. „The States Parties to the Rome Statute.“ Dostupné na: https://asp.icc-cpi.int/en_menus/asp/states%20parties/Pages/the%20states%20parties%20to%20the%20rome%20statute.aspx (15.11.2016).
International Criminal Court. 2016. „Situations under investigation.“ Dostupné na: https://www.icc-cpi.int/pages/situations.aspx (17.11.2016).
IOL. 2016. „ICC calls on SA not to withdraw from treaty.“ 23.10.2016. Dostupné na:
http://www.iol.co.za/news/politics/icc-calls-on-sa-not-to-withdraw-from-treaty-2082726 (18.11.2016)
Khan, M. M., Khan Marwat, A. M. 2016. „International Criminal Court (ICC): An Analysis of its Successes and Failures and Challenges Faced by the ICC Tribunals for War Crimes.“ Dialogue (1819-6462) 11, č. 3, 242-256.
Maklanron, Jeron. 2016. „South Africa’s Disappointment with the International Criminal Court.“ Journal of Pan African Studies 9, č. 7, 82-105.
