Africký informační portál - Věcně o Africe

Zápisník z Keni díl 17: Na skok ve venkovské školce a u ugandského prezidenta

Publikováno: 20.2.2016

Je to k nevíře, ale právě čtete poslední díl Zápisníku z Keni. Semestr se semestrem sešel a my se musíme vrátit zpět do vlasti plnit si své skutečné školní povinnosti. Abychom však maximálně využili posledních dnů v Africe, a také protože už nám Keňa byla malá, vyrazili jsme na výlet do sousední Ugandy.

Že by nám Keňa byla malá, to samozřejmě není pravda – jen těžko by se dalo za necelý půlrok nabažit této překrásně různorodé více než čtyřicetimilionové země. Hlavním důvodem naší cesty do Ugandy tak byla Tomášova touha zavzpomínat na časy, kdy v zemi na severním pobřeží Viktoriina jezera dělal dobrovolníka ve školce. A jelikož já jsem, co se týče cestování, pro každou špatnost, nic nám nebránilo vyrazit.

Svérázné řešení dopravních nehod

Hned po pár minutách cesty jsme zažili věc, se kterou jsme na místních bláznivých cestách počítali víceméně každý den, ale zatím se nám kupodivu vyhýbala – bouračka. Naštěstí však nešlo o nic vážného. Problém byl, že se náš autobus snažil společně s jedním dalším nacpat do jednoho jízdního pruhu (dávání si přednosti zde není příliš v módě). Výsledkem bylo pár pomačkaných plechů a především naštvaný řidič druhého autobusu, jehož povoz to kvůli svým menším rozměrům odnesl o trochu více.

V tu chvíli nastoupil na scénu příslušník keňské dopravní policie, který se jal vyřešit celou situaci na české zvyklosti poměrně neortodoxním způsobem – místo zbytečného sepisování protokolů seřval našeho řidiče, že měl dát přednost, a druhému řidiči pro změnu hlasitě vysvětlil, ať si nestěžuje, že se zas tak moc nestalo. Hotovo, mohlo se jet dál!

Panorama hlavního města Kampala

Panorama hlavního města Kampala

Po absolvování zdlouhavého vízové procesu (za jehož úspěšné dokončení jsme zaplatili nehorázných 100 dolarů), jsme konečně dorazili do Ugandy. První dojmy byly překvapující; s příjezdem do výrazně chudší země kupodivu zmizela většina v Keni všudypřítomných výmolů a kolon. Absenci dopravních kolapsů lze přičíst především neexistenci monstr autobusů a o to většímu výskytu moto taxikářů, kteří jsou sice nebezpeční, ale alespoň přispívají plynulosti dopravy (na dopravní prostředky v Nairobi můžete zavzpomínat ve druhém dílu našeho blogu).

O tom, že jsou boda boda motorkáři pěkní řízci, svědčí i jedna z našich nočních jízd ulicemi Kampaly, během které našemu řidiči zdánlivě došel benzín, avšak jako správný profesionál celou situaci vyřešil obrácením motorky vzhůru nohama (čímž zřejmě zbytky benzínu či jeho výpary skapaly do správných míst) a mohli jsme vesele pokračovat v jízdě.

V autobusu si lze koupit dioptrické brýle či mobil

Společným specifickým rysem pro keňskou i ugandskou dopravu zůstávají pouliční prodejci, kteří své zboží prodávají nejraději v plných stojících autobusech – protože tam před nimi lidé nemohou utéct. V Ugandě byla však tato situace ještě o něco extrémnější, jelikož jsme při cestě do Tomášovy školky ve městě Masaka strávili čekáním na naplnění autobusu více než hodinu, během které si nás prodejci náležitě vychutnali. V úmorných padesáti stupních nám tak během 90 minut bylo nabídnuto jídlo, voda, sportovní lahve, veškerá kosmetika, šperky, pásky na kalhoty, látkové kapesníky, dioptrické brýle, mobilní telefony, nabíječky, sluchátka, hodinky či přenosná rádia. Není divu, že o jejich zboží nebyl mezi cestujícími příliš zájem, alespoň však díky tomu mohli využít svůj čas k přisednutí si a dotázání se, jak se zrovna máme. V takových situacích je zřejmě dobře, že Afričané většinou nerozumí našemu sarkasmu…

Úplnou třešničkou na dortu pak byl chlápek, který si stále ještě během čekání na naplnění autobusu přisedl k Tomášovi, a zeptal se ho, jestli by mu nepomohl se zadáním zapomenutého pin kódu na jeho (pravděpodobně kradeném) telefonu. Překvapený Tomáš však kupodivu zapomětlivému pánovi nebyl schopný pomoci, a on tak šel se zklamaným výrazem v obličeji zkoušet štěstí jinam.

Ani samotná jízda do Masaky neprobíhala bez problémů. Náš místní zdroj nám avizoval, že jízda tam bude trvat zhruba dvě hodiny. Nám se podařilo i s počátečním čekáním vyšplhat na úctyhodných pět. Po cestě jsme totiž kromě neustálých snah o nabrání více lidí a přeplnění autobusu do ještě větších rozměrů také ztratili tlak v pneumatice, jehož znovunaplnění nám zabralo další desítky minut. To už bylo moc i na jinak otrlé Uganďany, kteří vyhladovělí ze všeho toho čekání začali brát zavděk místní pouliční specialitě – hranolkám se špagetami.

Z krtečka se stal Tučňáček

Už za pozdního odpoledne jsme konečně dorazili do Masaky, kde jsme okamžitě pospíchali do Tomášovy školky. Děti však byly kvůli mimořádným prázdninám v důsledku blížících se voleb doma, tudíž jsme si popovídali především s nesmírně milou paní ředitelkou a nafotili pár roztomilých fotek alespoň s jejími vnoučaty.

S paní ředitelkou a jejími vnoučaty

S paní ředitelkou a jejími vnoučaty

Samotná školka na mě působila přeci jen jinačím dojmem než dříve navštívená škola na ostrově Rusinga. Zatímco tam se snaží aplikovat evropské vzdělávací metody, v typicky africké školce lze pozorovat z našeho pohledu netradiční jevy. Zaujala mě především nutnost klekání mladších lidí před staršími, která k mému údivu platí i v případě setkání například třicetileté matky dítěte před padesátiletou ředitelkou. Jakkoliv však pro nás může tento zvyk působit nepřirozeně, jedná se z afrického pohledu především o výraz respektu ke starším generacím, na kterém není nutno hledat cokoliv špatného.

Velké pozdvižení během naší návštěvy způsobily dárky, které s sebou přivezl Tomáš. Omalovánkám, pastelkám, knížkám a pohádkám na DVD jednoznačně dominoval motiv Krtečka, kterého však v tamních krajích neznají ani z volné přírody, díky čemuž ho nejdřív považovali za tučňáka. Snažili jsme se je přesvědčit o opaku, ale motiv antarktického zvířete se jim evidentně líbil víc, a tak se z Krtečka stal Tučňáček.

Pro paní ředitelku Tomáš přivezl mimo jiné tradiční lázeňské oplatky, které však pro ní byly moc sladké. Mnohem více jí tak zaujal alobal, ve kterém byly zabaleny, načež okamžitě začala spřádat plány, na co všechno by se dal takový materiál využít. Ve výsledku už nám tedy ani neděkovala za oplatky, ale za alobal. Tak hlavně, že jsme udělali radost…

Tomáš si vymalovává Krtečka

Tomáš si vymalovává Krtečka

O tom, že školka musí kvůli nedostatku financí velmi často improvizovat, svědčí i hromada pneumatik uložených v průchodové chodbě. Když jsem se ředitelky ptal, k čemu tady mají takové harampádí, opáčila mi, že staré pneumatiky využívají k praktické výuce matematiky – děti si vyskládají libovolný počet gum na zem, skáčou v něm panáka a během toho počítají, kolik už jich přeskočili. Inu, škola hrou na africký způsob.

Ještě před cestou zpět do Kampaly jsme se zastavili v tamní velice sympatické kavárně. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybychom se tam nedali do řeči s jedním Holanďanem. Naše konverzace vypadala zhruba následovně: „Já letím domů příští týden“ říká Holanďan. „My také“ odpovídáme. „No ale já letím do Amsterdamu“ poukazuje starší muž. „My také“ zbystříme už s Tomášem. „Já letím s KLM“ pokračuje nizozemský dobrodruh. „My také“ opáčíme rychle. „Já letím ve čtvrtek ráno“ říká Holanďan už s úsměvem. „My také“ vykřikneme s Tomášem. A tak jsme v kavárně na ugandském venkově úplnou náhodou potkali našeho spolucestujícího z následného letu domů. Svět je skutečně malý.

Bouřlivé předvolební období

Po návratu do hlavního města Kampala na nás čekal trochu odlišný zážitek v porovnání s návštěvou chudé venkovské školky. Tomáš nám totiž přes jeho ugandské známosti zajistil pozvánku na oficiální předvolební prezidentskou debatu. Náš výlet tak rázem nabyl trochu politologické dimenze, díky čemuž ho tak směle můžeme počítat jako součást našeho studijního pobytu J

Předvolební období je v Ugandě o dost živější než v našich luzích a hájích. Kromě všudypřítomných plakátů s obličeji různých kandidátů (především však aktuálně již 30 let vládnoucího prezidenta Museveniho), jsme dennodenně v ulicích potkávali příznivce jednotlivých kandidátů, kteří se snažili podpořit své oblíbence bujarým tancem či zpěvem.

Samotná prezidentská debata byla v tomto ohledu o něco umírněnější, avšak zase takový klídek jako v politických diskuzích na České televizi to nebyl. Ukázalo se, že většina z osmi kandidátů na prezidenta nehodlá zaujmout voliče složitými a nudnými argumenty, ale naopak bylo jejich cílem udělat z debaty co největší show. Teatrální gesta, více či méně laciné vtípky, flirtování s jedinou dámskou kandidátkou či pozdní příchody ospravedlněné ve stylu „to nevíte, že prezident přichází vždy poslední?“ tak byly standardem.

Přípravy na prezidentskou debatu

Přípravy na prezidentskou debatu

Diváci se tak bavili více, než kdyby byli na vystoupení kdejakého stand-up komika. Předvolební debata tudíž zřejmě splnila svůj účel. Ono o debatování ani tak nešlo i kvůli tomu, že v pořadí již sedmé Museveniho vítězství v řadě zpochybňuje jen málokdo. A když už se najde nějaký alespoň trochu vážný protikandidát jako opoziční politik Kizza Besigye, neváhá ho vládnoucí prezident pár dní před volbami zatknout policií a upevnit si tak svou moc. Daný skutek vyhnal řadu příznivců zatčeného politika do ulic a reálně tak hrozí vypuknutí volebního násilí, které je v Ugandě bohužel běžné.

Dané dramatické situace se však odehráli už v době, kdy jsme byli na cestě zpět do Nairobi, kde nyní trávíme naše poslední dny. Tímto tak zakončujeme poslední díl našeho blogu, ale aby vám to nebylo líto, tak v dohledné době ještě připravujeme speciální závěrečný díl, ve kterém se pokusíme vypíchnout všechno dobré a špatné z našich pěti měsíců v Keni, a celý náš pobyt tak shrnout.

Mezitím se opět nezapomeňte podívat na všechny naše fotky z Ugandy a příště se na vás s úplně posledním dílem těší Tomáš.



2 komentáře k článku "Zápisník z Keni díl 17: Na skok ve venkovské školce a u ugandského prezidenta"

file not found1223