Africký informační portál - Věcně o Africe

Neokolonialismus v praxi? Jak z ghanského zlata a kakaa těží jen západ

Publikováno: 2.12.2016

Globalizace trhu a s tím spojený snazší přístup na rozvíjející se trhy představuje pro západní firmy velmi pozitivní aspekt. Je to ale aspekt férový? Není nástroj ekonomické globalizace jen vodítkem k tomu, jak vykořisťovat nově rozvíjející se trhy?

Západoafrická Ghana je státem, který by globalizaci a otevírání svého trhu těm světovým měl vítat. Podle odhadů je až 35 % HDP tvořeno zemědělstvím, z převážné většiny je tak ekonomika závislá na exportu surovin. Tím hlavním vývozním artiklem typickým pro Ghanu je však zlato. Ostatně také proto země v minulosti nesla název Zlaté pobřeží. Ghana byla v roce 2014 desátým největším světovým exportérem tohoto drahého kovu, na mezinárodní trhy ho  dodala 91 tun. Ještě zásadnější přínos malé západoafrické zemičky pro světový trh je ale vývoz kakaa. Tady Ghana již několik let drží druhou příčku světového žebříčku exportérů, minulý rok vyvezla přes 835 tun této suroviny. Jak je tedy možné, že i s těmito podmínkami je Ghana neustále přímo závislá na mezinárodní pomoci z fondů, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka?

Ekonomická globalizace v Ghaně

V současné době vlastní až 85 % ghanského zlatého průmyslu cizinci. Velkou vinu na tom mají místní vlády, zejména administrativa prezidenta Rawlingse, která byla velmi štědrá a bezmyšlenkovitě se do země snažila lákat investory a podnikatele ze západu. Ti pak díky miliardovým investicím nastartovali dosud nevídanou těžbu zlata, ze které však vláda profituje v současnosti jen minimálně.

Nutno také podotknout, že za celým kolotočem často stojí i vlády jednotlivých západních zemí, které nesmírně vysokými investicemi ovládnutí daného sektoru podpořily. Je pak otázkou, jak moc je vhodné, aby byly největší těžařské společnosti vlastněny z velké části státy, jako je Kanada nebo USA, což jsou zároveň země, které jsou se svými programy největší rozvojoví partneři Ghany. Investicemi pak podporují zejména rozvoj infrastruktury a výzkumu, který se zaměřuje na možnosti rozšiřování hlubinné těžby vzácných kovů a nedávno objevené ropy.

Ghanský farmář obklopený plody kakaovníku. Zdroj: Wikimedia commons

Ghanský farmář obklopený plody kakaovníku. Zdroj: Wikimedia commons

Jiná situace pak nevládne ani v sektoru kakaového průmyslu. Tady má jasnou převahu největší potravinový koncern na světě – Nestlé, které má přímo v Akkře i svou pobočku pro celou západní Afriku. Na obranu švýcarského velikána je na místě alespoň zmínit, že je jedním z největších zaměstnavatelů místních obyvatel. To bohužel neplatí v rámci výše zmíněného těžebního průmyslu, kdy například čínští investoři všechen personál vozí s sebou do země. Každý si tak sám musí odpovědět, do jaké míry je účast mezinárodních investorů v rámci dvou zásadních odvětví ghanské ekonomiky férová.

Sebeobrana nebo nestoudnost?

Zkuste si představit, jak byste jako současný státník reagovali na nastíněnou situaci. K dispozici máte (teoreticky) neuvěřitelné přírodní bohatství, většina vašich obyvatel ale žije na hranici chudoby a přístup k profitu z daného bohatství jim není umožněn. Pokud nejste zrovna příznivec znárodnění (a i takové případy řešení nerovností v Africe známe), pravděpodobně se pokusíte upravit právní rámec mezinárodního obchodu tak, aby do určité míry chránil místní trh a zajistil co nejlepší výchozí podmínky domácím exportérům. Nadále by tak již nedocházelo ke zvýhodňování zahraničních společností, které na vašem území dávno profitují z cizího přírodního bohatství.

Administrativa současného odstupujícího prezidenta Johna Mahamy právě takový protekcionistický krok prosadila. Local Content Act z roku 2013 upravuje možnosti mezinárodních investorů dostat se do země a podnikat tu. Zákon mimo jiné vyžaduje alespoň minimální vlastnický podíl místních lidí. Konkrétně to vypadá tak, že minimální vklad pro zahraniční investory s místním partnerem od roku 2013 činí 200 tisíc dolarů, respektive 500 tisíc dolarů v případě vlastnictví společnosti výhradně zahraničním investorem.

Cizí firmy navíc platí vyšší daně než lokální podnikatelé a je na ně ze strany místní legislativy kladen nárok na vyšší hygienické standardy, vyšší mzdy zaměstnancům a vyšší příspěvky do programů sociální zodpovědnosti. Překážky pro investory z mezinárodního prostředí pak vrcholí tím, že Ghana nemá s většinou států uzavřenou Dohodu o zamezení dvojího zdanění ani Dohodu o ochraně a podpoře investic.

Takové kroky mohou působit nepříznivě pro případné zahraniční investory, naopak slibnější je situace pro domácí podnikatele a subjekty. V očích vládnoucí garnitury tak zákon alespoň částečně kompenzuje zahraničními společnostmi ovládnutý zlatý průmysl. Jak na to ale reaguje mezinárodní prostředí?

Jako nestoudné odsoudili zavedení tohoto zákonu některé vlády prostřednictvím svých velvyslanců a ekonomických atašé. Mezinárodní měnový fond a Světová banka označují podobný zákon jako nespravedlivý, škodlivý a nehorázný. Podle daných institucí jsou podobná pravidla neliberální a neodpovídají politice otevírání rozvíjejících se trhů, které by měly jít ruku v ruce s rozvojem.

Rajčatová mafie

Prodavačka rajčat v Accře. Zdroj: Wikimedia commons

Prodavačka rajčat v Accře. Zdroj: Wikimedia commons

Otázkou zůstává, do jaké míry jsou aktuální snahy politické garnitury čelit tlaku mezinárodního obchodního prostředí platné a prospěšné. Pokud zůstaneme u ghanského Local Content Act, názory na jeho prospěšnost se značně liší. Opozice například poukazuje na podezřelé sblížení prezidenta Mahamy a jeho administrativy s představiteli Itálie v souvislosti s až přehnaným obchodem s rajčaty. Mnozí totiž upozorňují, že se dovoz rajčat z Apeninského poloostrova do Ghany odehrává v nesmyslné výši ve srovnání s poptávkou. Absurditu celé situace podtrhuje fakt, že na severu Ghany se zemědělci dlouhodobě zaměřují právě na pěstování rajčat. Tlak posledních měsíců a let ze strany italských dodavatelů však místní tomatový průmysl likviduje. To vše před očima vlády, jejíž vrcholný představitel má více než vřelé vztahy s představiteli italského diplomatického sboru v Ghaně.

Z předchozích řádků vyplývá, že globalizace, a zejména ta ekonomická, není vždy prospěšným a výhodným aspektem rozvoje afrických států. V případě Ghany slabý právní rámec a zkorumpovaní politici umožnili likvidaci ekonomiky ještě před tím, než se na světové trhy vůbec dostala. K dané situaci bohužel často přispívají i zahraniční vlády a instituce, které protekcionistické snahy afrických států odmítají a vyhrazují se vůči nim. Proto někteří afričtí politici, komentátoři ale i akademici označují současný stav jako nekoloniální nadvládu nadnárodních společností.


file not found1223