Africký informační portál - Věcně o Africe

Nestabilita v Mali

Publikováno: 11.12.2014

Úvod

Mali, je africký stát ležící ve vnitrozemní západní afriky. Přibližně dvojnásobné rozlohy Texasu. Sever Republiky Mali z velké části zasahuje do Sahary. Téměř 65% státu je poušť, proto není příliš překvapivé, že tento subsaharský stát patří mezi 25 nejchudších státu světa. Z 16.5 milionu obyvatel je téměř 10% Tuaregů[1]. Ekonomický potenciál země se nachází především v okolí řeky Niger, většinu exportu země tvoří bavlna a zlato. Ekonomika mezi lety 1996–2011 rostla, mimo jiné i díky rozvoji turismu, ovšem recese a násilné události na severu země, které v roce 2012 vypukly, tento trend ukončily (CIAfactbook).

 

Republika Mali, má podobné zkušenosti již ze své vlastní historie. Již jako součást koloniálního Francouzského Súdánu nepatřila oblast mezi ty nejmodernější. Republika Mali vznikla 22. 9. 1960. Tento nový stát se orientoval především na východní blok. Například Československo bylo velmi brzy požádáno o pomoc v podobě vojenského materiálu (Klíma 2012: 292) V 60. letech měl nový socialistický stát ekonomické problémy, a z toho důvodu docházelo k mnoha demonstracím a na severovýchodě i k prvnímu Tuarežskému povstání v rámci samostatného Mali (Klíma 2012: 351).

Situace v Mali nebyla dlouhou dobu klidná, ani demokratická. Demokratizační změny se zde projevily jako jinde ve světě, s pádem bipolárního světa. Ovšem průběh zde nebyl ani zdaleka poklidný, mnoho demonstrací končilo střelbou do protestujících, nicméně postupně se krizi, i díky vojenskému převratu, povedlo stabilizovat a květnovými volbami roku 1997 byla nastartována demokratizační éra. Ještě v roce 1990 se z Nigérie přelilo do Mali další tuarežské povstání, to utichlo až v roce 1992, navíc roku 1994 bylo „songhajským Vlasteneckým hnutím vlastníků půdy“ násilí proti Tuaregům vyprovokováno znovu. Mír byl, dojednán až 27. 3. 1996. Mírové dohody byly postaveny na slibu, že severní oblasti budou více integrovány v sociální a ekonomických otázkách. Navíc měli Tuaregové být začleněni do struktury armády (Klíma 2012:424). K dalšímu povstání došlo mezi lety 2007 až 2009. Po jeho skončení byly znovu přislíbeny vyšší úrovně integrace pro region i etnikum (Klíma 2012: 498).

 

Jak zde bylo nastíněno, problémy na severovýchodě země jsou zde již velice dlouho. A proto i poslední události, kdy se Tuaregové z Národního hnutí za osvobození Azawadu spojily s militantními islamisty z organizace Ansar Dine, vidím především jako etnického původu. Vycházím zde tedy z premisy, že hlavní konfliktní linie je zde etnická. Výzkumnou otázkou tohoto článku je, jakou roli hrála etnicita v jednostranném vyhlášení státu Azawad na severovýchodě Mali.

 

Čtenáři bude přiblížen teoretický koncept etnicity a etnického konfliktu. V další kapitole bude popsáno tuarežské povstání z roku 2012. V předposlední kapitole, bude v rámci toho povstání analyzován vliv etnicity. Závěrečná kapitola přinese shrnutí článku.

 

Teorie etnicity

Etnicita označuje subjektivní přístup určité skupiny lidí na vlastní původ a historické zkušenosti. S tím jde ruku v ruce i s obhajobou své historie po svém. S pojmem etnická skupina se vlastně jedná o vědomou vnitřní vazbu a úmyslnou snahu maximalizovat vlastní zájmy skupiny. Rozsah těchto zájmů je komplexní a zahrnuje jak otázky ekonomické či politické, tak se může týkat i bezpečnostních nebo kulturních otázek skupiny (Gedlu 1997: 131). V osvícensko-pokrokářském období, je ve smyslu etnika chápán čistě kmen. Tedy společenství pouze minimálně větší než například velká rodina. V rámci tohoto „primordiálního“ pochopení etnika, dochází pak k podřízení kolektivu etnika čistě podle podřízení minulosti. Tedy jakýsi přirozený a neměnný výtvor, který se brání modernizaci a proto se jedná o hru s nulovým součtem, tzn. Zisk jednoho je ztrátou druhého (Barša, Strmiska 1999: 64–66).

 

Pojem etnicita se poprvé objevuje již v roce 1942 a do obecných povědomí se dostává až v 60. letech. Klíčovým z hlediska společenskovědního kontextu se stává, až práce Frederika Bartha Ethnic Groups and Boundaries, kterou jeho následovníci (např. Abner Cohen, Arnold Epstein, Eugene Rossens a Anthony D. Cohen a mnoho dalších) rozpracovali a rozvinuli do různých teorií, především pak instrumentalistických a konstruktivistických (Hirt 2007: 5).

 

V rámci konstruktivismu byla etnická skupina odmítnuta jako uzavřená. Podle antropologa Thosmase Hyllanda Eriksena  musí být skupinové identity definovány ve vztahu k tomu čím nejsou. To znamená interakcí s jinými etnickými skupinami. A při původním významu, čili identifikace sama sebe v původní „malé společnosti“ získává etnická skupina navíc význam jako kolektivní aktér ve větších aglomerací, například ve velkých městech (Barša, Strmiska 1999: 68) a v dnešním moderním i na větších územích, například celých států.

 

Etnický konflikt

Podle Reynol–Querol můžeme etnickou občasnou válku definovat jako období násilného konfliktu mezi vládami a minoritami (na národní, etnické či náboženské bázi),  ve které tyto minority usilují o změnu svého postavení (Reynol–Querol 2002). Etnický konflikt je podmíněn mobilizací na etnopolitické bázi, k té často docházelo v rámci opozičního jednání v reakci na asimilaci a homogenizaci v rámci velkých moderních národů (Barša, Strmiska 1999: 87). Podmínkou vzniku etnických konfliktů je pak zvýhodňování, nebo naopak znevýhodňování na základě etnických bází. Intenzitu pak může ovlivnit exkluzivita komodit, které jsou na základě etnik rozdělovány, především tam kde se jedná o nedostatkové zdroje. A poté na soudržnosti etnik samotního (Barša, Strmiska 1999: 141–142)

 

Problémem etnického násilí i krizí obecně je „bludný kruh“, který z dlouhodobého hlediska přiostřuje a zatvrzuje konflikty. Podle Stephena Ryana se jedná především o několik bodů. Militarizace vojenští vůdcové jsou dosazeni, nebo se sami ujmou moci. Jakožto jediní kvalifikovaní ochránci společenství, přitom ovšem klesá možnost mírového řešení. Zvýšení egocentrismu již zde vidíme přitvrzení zdrojového problému. Územní segregace dvojsečné opatření, ať už nucené, nebo spontánní může vést k zvýšení bezpečnosti a snížení akutní intenzity konflikt. Z dlouhodobé perspektivy ovšem dochází k posilování dichotomního vnímání my a oni. Dále pak „Entrapment“ především vůdců, kteří nemohou z osobních důvodů (rétorika, prestiž, důvěryhodnost) přijmout i vcelku výhodný kompromis. Často tak už nejde ani o původní cíle, ale jen o boj v duchu „oko za oko“. Následuje pak ekonomický úpadek, prohlubující nespokojenost a zvyšuje konfliktní potenciál a nakonec fatalismus (Ryan 1995: 141–161).

 

Vyhlášení tuarežského státu Azawad

Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, otázka tuarežských povstání není v regionu ničím novým, nebo spontánním. Vyhlášení státu Azawad je pouhým vyvrcholením dlouhodobé situace. Tuaregové jsou z dlouhodobého hlediska pastevci, tudíž jsou závislí na chovu, kterým si vydělávají na další obživu. V roce 2004 došlo k období sucha, které způsobilo pokles nárůst cen obilnin a na druhou stranu pokles výkupních cen zvířat. Z toho důvodu se tuarežské obyvatelstvo cítilo touto krizí zasaženo nejvíce a začalo se přesunovat směrem na jih, kde očekávali lepší podmínky pro obživu. Ekonomické problémy tuarežského etnika tak poukázaly na nenaplnění slibů, které jim byly dány v 90. letech (Thurston, Lebovich 2013: 24).

 

Rebelie vypukla 23. května 2006. Rebelská skupina se sama nazývala za „ May 23 Democratic Alliance for Change“ (dále jen ADC), jelikož požadovali naplnění původních slibů vlády. Mezi tyto požadavky patřil rozvoj severního regionu a integrace Tuaregů do fungování státu, včetně začlenění do armády. ADC již v červnu dokázalo s vládou pod alžírským patronátem uzavřít příměří, jehož podmínky byly téměř totožný s těmi z 90. let. Nicméně ADC se rozštěpilo na další frakce a boje tak pokračovaly až do roku 2009. Pro budoucí situaci klíčový byl rozsah bojů, vysoce mobilní Tuarežské milice dokázaly pokrýt svými akcemi mnohem větší území, než kdy předtím (Thurston, Lebovich 2013: 24-25 ).

 

Pro zatím poslední povstání je v rámci tohoto článku klíčové tuarežské Národní hnutí za osvobození  Azawadu (MNLA), to vzniklo právě v důsledku krize 2007–2009 nicméně nemělo dostatečně širokou podporu a proto bylo donuceno své aktivity dočasně utlumit (Klíma 2012: 499). Nezávislost státu Azawad byla vyhlášena 6. 4. 2012. Na svědomí to mělo hnutí MNLA, které bylo znovustvořeno v červenci roku 2011 z širokého počtu příslušníků tuarežských kmenů. Co je pro další vývoj klíčové, velice brzo se skupina 2500 tuarežských rebelů postavila 200 členné skupině Jihadistů. Na tomto příkladu vidíme, že Tuaregové nejsou hnutí primárně náboženské, nebo přímo islamistické. MNLA dokázala velmi rychle zabrat obrovské území na severovýchodě země, včetně klíčových měst, díky zkušenostem z účasti na bojích v Lybii a předchozích rebelií velmi snadno. Neschopnost demokraticky zvolené vlády vypořádat se s tímto separatismem vedla navíc k vojenskému převratu nižších důstojníků.(Alvarado 2012:1-2).

 

Právě den vzniku samostatného státu Azawad byl oficiálně dnem ukončení vojenských operací MNLA. Stát proklamoval uznání hranic všech okolních států a dokonce se i zavázal v budoucnu nerozšiřovat své území dále na jih. Ovšem tento stav nebyl zachován dlouho, MNLA se v rámci obsazení „Azawadu“ spojil s buňkou Al Qaedy v Islámském Maghrebu. I když bylo MNLA dobře vycvičeno a mělo výrazně vyšší počet mužů, bylo na AQIM závislá finančně. Toho si AQIM bylo vědomo a postupně, aniž by formálně ukončila spojenectví s MNLA začalo své spojence vytlačovat z klíčových pozic a budovat si silnou základnu pro své vlastní osamostatnění (Alvarado 2012: 4) MNLA dobyla pár dní před proklamací nezávislosti velká města jako je Kidali, Gao, nebo Timbuktu. Nicméně stejně rychle jak Tuaregové města dobyli, stejně rychle je i začali ztrácet. Například z města Gao byli vytlačeni již Islamistickou koalicí 27. června 2012. A již předtím MNLA ztrácela kontrolu nad situací díky kroků AQIM a jeho dalších spojenců. Obecně se dá zhodnotit MNLA jako frakci, která měla kontrolu pouze krátký okamžik na počátku roku 2012, nicméně dodnes zůstává velmi důležitou vojenskou silou v regionu a je nutno sní i nadále v budoucnosti severního Mali počítat a to především v regionu Kidali (Thurston, Lebovich 2013: 28–35).

 

Na závěr tohoto stručného nástinu tuarežského pohledu na krizi v severním Mali, chci poznamenat několik důležitých věcí. Za prvé už v roce 2010 se o tuarežských skupinách paradoxně mluvilo jako o možném spojenci v boji proti Islamistům v oblasti Maghrebu (Lohmann 2011: 13). A s tím souvisí i další body, jak například to že některé z milic vznikali jako soupeři MNLA, čemuž dostály (např.: Arab Movement of the Azawad) a přitom se nejedná ani o vládní, ani o islamistickou (bojovali např.: i proti AQIM) organizaci. A nakonec i mise OSN a ECOWAS, které byly do země přizvány, zde vystupovali mnohdy nejen jako opora ústřední vlády, ale i jako arbitr vzájemných vztahů, například před volbami mezinárodní jednotky nahradili v provincii Kigali vládní jednotky.

 

Analýza tuarežského povstání

Pro nalezení příčiny vzniku etnického konfliktu nemusíme v případě Mali hledat příliš dlouho. Již dlouho před koncem francouzské koloniální správy existovalo v tehdejším Francouzském Súdánu značné napětí mezi černošským obyvatelstvem na jihu a tuarežským obyvatelstvem žijícím na severu. Tuaregové jsou na jihu Mali vnímáni často jako potomci otrokářů, kteří jejich zemi před staletími využívali jako zdroj otroků pro obchod.

 

Nicméně hlavním těžištěm současných etnických problémů Mali nacházíme v době dekolonizace. V 60. letech zde socialistický stát v rámci finančních problémů značně znevýhodňoval tuarežské obyvatelstvo, navíc tento nový stát neměl příliš velké pochopení pro jejich nomádský způsob života. Právě to je jeden z hlavních zdrojů nespokojenosti. Tuaregové, kteří jsou značně ovlivněny cyklickými suchy a dalšími nesnázemi se cítí nepodpořeni centrální vládou, která podle nich jen přihlíží hladovění a utrpení severu (Thurston, Lebovich 2013: 10).

 

Zde lze vidět jak vliv primordiálního tak i konstruktivistického pojetí etnika. Primordiální pojetí se zde odráží v historickém počátku etnických rozepří etnik z jihu a severu. Nicméně je zde vidět i vývoj těchto vztahů, Tuaregové zde mezi sebe asimilovali některé ostatní etnika[2] a po většinu času se zde vyhrazovali především proti černošským etnikům z jihu a byli schopni i ochotni vycházet například s berbery. Navíc se zde projevila i změna v rámci zvyků. Události posledních desítek let udělaly například ze střelných zbraní pro Tuaregy až kulturní předmět.

 

Etnonacionální mobilizace je zde velmi zřejmá a silná. Dále je zde i naplněna podmínka, že je etnikum zvýhodněno, nebo poškozeno na úkor ostatních etnik. To bylo jasně vidět například v období sucha po roce 2004, kdy se nárůst cen obilnin podepsal nejsilněji právě na pasteveckých Tuarezích. Kteří se tak cítili vládou podvedeni.

 

V průběhu událostí roku 2011 a 2012 je patrné, že se z pozice Tuaregů jedná o etnický konflikt. MLNA se od počátku snaží pouze prosadit zájmy Tuaregů a zlepšit jejich postavení. Původní záměry byly ovšem poškozeny a určitou dobu odsunuty jejich spojenectvím se sítí Al-kaida. I přes toto spojenectví se dokázalo MLNA udržet ve svém směru politiky. I když to znamenalo ztrátu kontroly nad územím jejich „státu“ zajistilo jim to do budoucna silnou vyjednávací pozici.

 

Co se kvalitativní dimenze podle Stephena Ryana týče, naplňuje je etnický konflikt v severovýchodním Mali úplně. Militarizace se zde projevuje do té míry, že pro Tuaregy se militarizace stala jejich nedělitelnou součástí, nicméně k militarizaci došlo i u ostatních táborů. Tím nemyslím AQIM, ale to, že v reakci na tuarežské povstání, došlo k vojenskému převratu nižších důstojníků. Ti legitimitu svého převratu opírali právě o nutnost ochrany jejich lidu. A to není jediný případ, v průběhu krize 2012–2013 vznikalo mnoho dalších militantních skupin postavených na etnickém základu. Zvýšení egocentrizmu a územní segregace je zde vyjádřena právě snahou o proklamování samostatnosti. Nicméně bych rád poukázal na další body. Entrapment, ekonomický úpadek a fatalismus, tyto body zde můžeme vidět především od 90. let. Hlavním zdrojem problémů, během všech tuarežských povstání od počátku devadesátých let, bylo především nenaplnění úmluv, v rámci kterých byla přislíbena větší integrace regionu i Tuaregů samotných.

 

Závěr

 

Severovýchodní Mali je oblast, která má dlouhou a na konflikty velmi bohatou historii. S pádem kolonialismu došlo v této oblasti k vyhrocení situace, jelikož se v nově vzniklé zemi museli snést dvě naprosto odlišné kultury a to v době ekonomického úpadku. V průběhu let a desetiletí přetrvával stav plný podezřívání a vzájemných výčitek.

 

Etnicita zde má zřejmou roli ve vyvolání hned několika ozbrojených střetů. Jedná se zde bezesporu o primární příčinu vyhlášení státu Azawad. Nicméně i tak se nejedná o jediný důvod rozpoutání násilí. Etnicita zde byla podpořena mnoha dalšími faktory, jako například nízkou ekonomickou úrovní. Ovšem eskalace krize opustila původní hranice problému, směrem k otázkám radikálního islámu.

 

Z mého pohledu vidím tuto eskalaci jako v konečném důsledku přínosnou. Samozřejmě nepodporuji násilí z jakéhokoliv důvodu, nicméně v tomto případě si myslím, že vstup radikálního islámu do dlouhodobě rigidního prostředí pravděpodobně mohl popostrčit“ všechny domácí aktéry k efektivnějšímu jednání. A do budoucna tedy i snad vhodné integraci, případně funkční autonomii tuarežských oblastí.

 

 

Prameny a literatura

Alvarado, David. 2012. „Independent Azawad“. Notes internacionals CIDOB, č.54 Dostupné na:  http://www.operationspaix.net/DATA/DOCUMENT/7205~v~Independent_Azawad__Tuaregs_Jihadists_and_an_Uncertain_Future_for_Mali.pdf (26.11.2014)

Barša, Pavel, Strmiska Maximilián.1999.Národní stát a etnický konflikt. Brno: Rperocentrum Blansko

BBCnews, Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-17582909 (25.11. 2014)

CIAfactbook, Dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ml.html (26.11.2014)

Gedlu, Mesfin.1997 . „Problém rozvoje, konfliktů a demokracie v subsaharské Africe“  Politologický časopis 1997, 2, 129-141.

Jamestown Foundation, French Cooperation with Tuareg Rebels Risks Arab Rising in Northern Mali , 8 March 2013, Terrorism Monitor Volume: 11 Issue: 5, available at: http://www.refworld.org/docid/513d9e922.html [accessed 27 November 2014]

Hirt, Tomáš. 2007. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovskcýh přístup. CAAT

Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Lohmann, Annette. 2011. Who Owns the Sahara? Old Conflicts, New Menaces: Mali and the Central Sahara betwwn the Tuareg, AL Qaida and Organized Crime. Friedrich-Ebert-Stiftung, Regional Office Abuja, 12 Marrakesh Street, Wuse II, Abuja, Nigeria. Dostupné na: http://library.fes.de/pdf-files/bueros/nigeria/08181.pdf (26.11.2014)

Raynan, Stephen.1995. „ The Voice of Sanity Getting Hoarse?“ In: Detructive Processes in Violent Ethnic Conflict, Ed. Rajchman, John. New York a Londnon : Routledge, 144–161

Reynal-Querol, Marta. 2002. “Ethnicity, Political Systems, and Civil Wars.” The Journal of Conflict Resolution 46, č. 1, 29-54.

Tilly, Charles. 1977. From Mobilization to Revolution. Center for Research on Social Organization, University of Michigan, Michigan.

Thurston, Alexander, Lebovich Andrew, 2013.  A Handbook  on Mali´s 2012-2013 Crisis. Working paper 13-001, Program of African Studies Northhwestern University. Dostupné na : http://www.bcics.northwestern.edu/documents/workingpapers/ISITA-13-001-Thurston-Lebovich.pdf (25.11.2014)

 

 

[1] Do tohoto čísla jsou započítáni i Moorové, čili berberští nomádi.

[2] Především bych zde zmínil, že mezi Tuaregy dnes nalezneme i příslušníky tmavší barvy pleti, kteří jsou zřejmým důkazem toho, že původně velmi světlí Tuaregové nějakou cestou rozšířili svou původní kmenovou základnu.


file not found1223