Etnicita je bezesporu jedním z nejvíce skloňovaných pojmů spojených s Afrikou. Její vliv prostupuje téměř všemi oblastmi africké společnosti. Nejinak tomu je také v případě politiky a bohužel je etnicita také častým faktorem, který ovlivňuje ozbrojené konflikty a měla by tak být právem řazena mezi zdroje politické nestability v Africe.

 

Teoretické vymezení

Budeme-li chtít rozebírat etnické teorie, budeme se muset podívat na teorie několika významných antropologů a některé z nich blíže představit. Poměrně stručné shrnutí nejvýznamnějších vědeckých přístupů k etnicitě nám poskytuje český etnolog Adam Horálek. Tento akademik pracující v rámci Etnologického ústavu Akademie věd České republiky a přednášející mj. na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve své práci Tři přístupy k pupkům národů. Primordialisticko-modernistický diskurz prizmatem aktivity a objektivity etnicity rozčlenil etnické teorie na tři základní přístupy, které poté ještě dále dělí do jakýchsi podskupin a uvádí jednotlivé autory, kteří dané koncepty rozpracovávali (viz obr. 1).

Pojďme se tedy podívat na tři základní koncepty, které se skloňují v současné antropologické a etnologické vědě. Těmi jsou primordialismus, etnicismus a modernismus.

1) Primordialismus

Dle Horálka zastává primordialismus mezi etnickými teoriemi důležité místo – autoři mají buď tendenci se vůči němu jasně vymezovat, nebo ho naopak přijmout za svůj. Také dále zmiňuje, že tento přístup je dnes v odborných akademických kruzích spíše v nemilosti, naopak je hojně využíván na poli politiky (Horowitz 2003: 80). Právě z tohoto důvodu se jistě jedná o vhodný přístup, který nám pomůže lépe nahlédnout mezi jakousi „politickou antropologii“, tedy mezi využívání či přímo zneužívání etnicity pro politické otázky – to mnohdy vede právě k vleklým sporům, nevraživosti a v extrému také k ozbrojeným konfliktům, či dokonce ke genocidám. Někteří autoři dokonce zastávají názor, že primordialismus slouží přímo pro politickou agendu nacionalistů (Conversi 2003b: 284).
Primordialistický přístup je chápán tak, jak je brán obyčejnými lidmi, tedy zevnitř, jeho vlastními příslušníky. Naopak akademickou sférou, tedy zvenčí, může ten samý jev být chápán modernisticky a jako nějaký sociální konstrukt (Fishman 2003: 89-90).

Primordialismus můžeme také dále dělit na dva směry – západní a východní. Kupříkladu americký antropolog Clifford Geertz, představitel západního primordialismu, praví o prvním stádiu nacionalismu, že se jedná o střet „mezi koncentrovaným nakupením kulturních, rasových, místních a jazykových kategorií sebeidentifikace a sociální loajality, vytvořených za staletí dějin, a jednoduchým, abstraktním, záměrně zkonstruovaným a téměř bolestně uvědomovaným pojetím politické etnicity – skutečné „národnosti“ v moderním slova smyslu“ (Geertz 2000: 267-268). Geertz rozlišuje celkem čtyři stádia nacionalismu, a to 1) krystalizaci a formování nacionalismu, 2) vítězství nacionalismu, 3) konsolidaci nacionalismů ve státy a 4) stabilizaci a definici vůči ostatním státům (Geertz 2000: 267).

Oproti tomu východní proud můžeme charakterizovat slovy jeho propagátora, sovětského komunistického diktátora Iosifa Vissarionoviche Stalina: „Národ je historicky vzniklá stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevující se v pospolitosti kultury“ (Stalin 1949: 11). Východní proud také více operuje s pojmy národ a kmen (ethnos), přičemž ten druhý vnímá jako nižší stupeň prvního.

2) Etnicismus

Britský vědec Anthony D. Smith přišel s pojmem „ethnie“, neboli „sociokulturním a historickým základem moderního nacionalismu“ (Eriksen 2004: 49). Ethnies bere jako cosi, co existuje již odnepaměti, co je zdrojem hodnot, idejí, či mýtů, ale ne jako národ samotný (Smith 1996: 386). Národy vlastně přirovnává k moderním jazykům, které podle něj také nově nevznikly, nicméně se vyvinuly, a dle jeho slov „adaptovaly a standardizovaly“, z jazyků předchozích (Smith 1996: 381).

Smith dále říká: „I když většina současných národů je ve skutečnosti polyetnických, mnoho bylo vytvořeno hlavně okolo dominantního ethnie, které přetáhlo ostatní ethnies či etnické fragmenty do státu, kterému dalo svůj název a kulturní charakter… Jestliže jsou ethnies dle definice spojeny s daným teritoriem…pak předpokládané hranice národa jsou převážně determinované mýtem a pamětí dominantního ethnie, které v sobě zahrnuje základní charakter, mýtus zlatého věku a k němu vztažené teritoriální požadavky či nároky na etnické označení.“ (Smith 1991: 39 – citace dle Leoussi 2001: 52).
Smith by se dle svých definic a teorií nedal zařadit ani mezi primordialisty, ani mezi modernisty. Předpokládá totiž existenci ethnie, která je vždy přítomná, nicméně sama nevytváří národ, ten je pro něj již produktem moderní doby. De facto také rozděluje nacionalismus na dva typy – etnicko-genealogický typický spíše pro východ a občansko-teritoriální, typický pro západ (Smith 1986: 134-138). Právě tento přístup, tedy etnicismus, se pokusíme aplikovat v téměř celé jeho rovině na problém Afriky.

3) Modernismus

Třetím, a dnes nejrozšířenějším přístupem v akademické sféře, je modernismus. Souhrnně tak označujeme přístupy, které na národ nahlížejí jako na „abstrakci, umělý, kulturně reprodukovaný sociální konstrukt“ (Šatava 2009: 14-15). Modernisté vycházejí především z Ernesta Gellnera, ve Francii narozeného německy mluvícího Žida původem z Čech, který později žil ve Velké Británii. Ten výslovně tvrdil, že národy jsou plody nacionalismu a ne naopak (Gellner 1993: 67). Na Gellnera dále navazuje také český historik Miroslav Hroch (Hroch 2004).

Za zmínku by dozajista stáli také kritici či inovátoři modernismu, jelikož zde došlo ke dvojímu pojetí nacionalismu, k jakési dichotomii – na etnický nacionalismus a občanský nacionalismus (Smith 2003:56). Americký vědec zabývající se nacionalismem, Connor Walker, ovšem toto dělení odmítal, pro něj byl jakýkoliv nacionalismus etnický a kdo tento termín používá také pro občanskou identitu a loajalitu, ten si podle něj plete nacionalismus s patriotismem (Conversi 2003a: 3).

Etnicita v Africe

V předchozí kapitole jsme se stručně seznámili s nejčastějšími etnickými teoriemi, které jsou dnes skloňovány v rámci akademické obce. V této kapitole bychom se měli podívat, jak je tomu v Africe a jaké teorii dáváme přednost.

Abychom mohli vůbec hovořit o problémech spjatých s etnicitou, měli bychom se podívat na to, jak moc je etnicita státotvorná. Opírali bychom se o teorii etnicismu, tedy převážně o Anthonyho Smithe, nicméně bychom ji trochu modifikovali. Národy vznikají a zanikají. Od té doby, kdy můžeme hovořit o civilizacích, můžeme hovořit také o národech. Ve Smithově pojetí možná o ethnies, v našem případě o národech. Tedy jako o nějaké skupině obyvatel, která sdílí společnou kulturu, jazyk, historii, území či tradice. Tím se odlišuje od okolních či vzdálených skupin. Můžeme vyznít primordialisticky, nicméně později to uvedeme na pravou míru.

Existují národy, které si udržely svou jedinečnost po tisíciletí. Mezi takové bychom mohli brát jen hrstku dnes stále existujících národů – kupříkladu Židy, kteří si i přes diasporu zachovali své unikátní náboženství, tradice, kulturu i jazyk a nakonec se také vrátili do své domoviny. Poté by se do jisté míry takto dalo hovořit o Číňanech, Řecích, či Egypťanech (máme na mysli Kopty, tedy v případě, že se skutečně jedná o potomky starověkých Egypťanů, kteří se nesmíchali, mimo jiné díky svému náboženství (přijali křesťanství), s kdysi nově příchozími Araby). Jiné starověké národy buď zanikly, nebo se jejich jednotlivé podskupiny, ať již se uvádí termíny kmeny či etnika, natolik mezi sebou odlišily, že daly vzniknout národům novým – takto mohli zaniknout Keltové, Slované, Germáni a jiní – smícháním potomků několika těchto starověkých národů a přijetím ryze nové kultury či jazyka mohli vzniknout například Češi. Od této doby se totiž jednotlivé skupiny Slovanů natolik odlišily, že bychom je již neměly považovat za jeden národ. Češi již od této doby začínají být odlišní například od Poláků nebo Chorvatů.

Většina evropských národů by tak měla své kořeny ve středověku, kdy se po stěhování národů začaly formovat nové státní útvary a také nové národy. Moderní nacionalismus poté často odkazuje právě do tohoto období. To, co zde tvrdíme, by navíc odpovídalo etnickému nacionalismu – samozřejmě, že se národy mezi sebou mísily, České země ve 12. a 13. století osídlila řada Němců – nicméně došlo k asimilaci a počeštění. Podobně tomu mohlo být v Bulharsku, kde došlo k splynutí obyvatelstva původně asijského původu se slovanským a vznikl tak bulharský národ.

Se Smithem a dalšími teoretiky etnicismu, nebo také s kritiky Gellnerova přístupu, bychom mohli také souhlasit s členěním na etnický a občanský nacionalismus – občanský nacionalismus, který je totiž typický pro řekněme „settlerské národy“, tedy pro státy vytvořené kolonialismem a migrací. Tyto národy čerpají právě z něčeho, co by se dalo spíše označit za patriotismus, jak říkal Walker. Namátkou tak můžeme zmínit Spojené státy americké, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, ale také de facto všechny latinskoamerické země. V těchto zemích se setkáváme s obyvateli odlišného původu, které sice spojuje dohromady mnohé, nicméně se spíše jedná o prvek občanské identity a loajality vůči své zemi a státu, než o prvek národní – často se daní občané hlásí i nadále ke svému národnímu původu, tedy k národu, odkud pochází. Ve Spojených státech tak existují ve městech samostatné městské čtvrti založené na odlišném národním původu. I když samozřejmě dochází k míchání, převládající cítění k nějakému národu přetrvává. Američané se proto identifikují třeba jako Italoameričané, Iroameričané apod.

Občanský nacionalismus také může naprosto ignorovat fyzickou antropologii a řekněme biologický přístup k nacionalismu – ponechejme stranou tzv. „vědecký rasismus“ a rasové teorie 19. a počátku 20. století, nicméně také biologie se snaží o své definice národů a etnik a na základě příbuzností genofondů se zkoumají společné a rozdílné znaky jednotlivých národů.

Jak bychom se ovšem k otázce etnicity a národnosti postavili v Africe samotné? Jakékoliv vnímání etnicity nám zde nabourala evropská koloniální expanze a naprosto uměle vytvořené státní útvary, a tím také občanské národy. Zde bychom mohli zase vypadat jako modernisté, ať již instrumentalisté, či konstruktivisté, ale není tomu tak. Dle našeho názoru jsou dnešní africké národy umělým konstruktem, jelikož nerespektují etnické rozčlenění. Jedno etnikum může žít ve vícero státech a jeden stát může být tvořen vícero etniky. Kdyby vznikly státy na základě etnik, dalo by se hovořit o etnických národech a mohli bychom se zde pokusit uplatnit třeba Smithovu teorii o ethnies, nicméně státy zde vznikly umělými zásahy kolonizátorů.

Mnozí afričtí politici se tak snaží právě o pojetí nacionalismu v jeho občanské rovině, jako tomu je například na americkém kontinentě. Snaží se vytvořit ideu nového silného národa, kde není podstatná existence či idea jednotlivých etnik. Opačně se ale setkáme s politiky či jinými aktéry, kteří právě důležitost etnik vyzdvihují. A zde je alfa a omega konfliktnosti etnicity, v Africe převážně.

Černý kontinent je jedním z nejpočetnějších, co se počtu etnik týká. Poté, co evropští kolonizátoři na Berlínské konferenci rozkrájeli Afriku pro své vlastní potřeby a účely, započalo umělé vytváření států. Nově vzniklé hranice nejenom že nerespektovaly přírodní potřeby, nerespektovaly ani potřeby etnické. Pohled na mapu Afriku nám dnes jasně demonstruje nesmyslnost nově vytvořených celků.

Problémem samozřejmě bylo, že s vlnou dekolonizace se hranice afrických zemí nezměnily ku potřebám přírodním či etnickým, ale zůstaly tak, jak je narýsovali Evropané. Vznikly tak nezávislé státy, které byly přímo předurčeny pro další etnické sváry.

Když bychom analyzovali africké konflikty, zjistili bychom, že jejich podstatná část byla motivována právě kvůli etnicitě. Ozbrojené konflikty z důvodů etnické nevraživosti jsou zde častější než kdekoli jinde na světě. Africký kontinent je byl také dějištěm nechvalně proslulé genocidy, která byla založená na základě etnické nevraživosti – genocida Tutsiů ze strany Hutuů ve Rwandě v první polovině devadesátých let minulého století.

Existuje jen málo výjimek, kdy se v Africe jedná o národní státy, tedy, že je v něm jedno majoritní etnikum, jeden majoritní národ. Paradoxně se například jedná o Somálsko, které se potýká s tolika vnitřními problémy, že se o něm hovoří jako o tzv. zhrouceném státu, neboli failed state. Somálská centrální vláda neovládá podstatnou část území a tzv. Somaliland de facto funguje jako nezávislý stát, i když de iure tomu tak není, jelikož není mezinárodně uznán.

Různé státy se k problému etnicity staví jinak – mnozí politici se snaží etnika unifikovat a vytvořit nové národy – ve spoustě afrických zemích je tak třeba zakázán vznik etnicky založených (ethnic-based) politických stran. Jinak tomu je v Etiopii, kde je naopak etnicita vítána – jednotlivá etnika zde mají své vlastní politické strany, které jsou ale sdruženy v jednu společnou frontu, která je ovládána etnikem Tigrejů, kteří jejím prostřednictvím autoritativně ovládají celou zemi.

Etnicita je v Africe totiž často brána přímo primordialisticky. Afričané sami věří, že jsou součástí některého etnika zkrátka odnepaměti, že je to něco a priori, předem daného, co se nemění. Jedná se o axiom. Nechápou tak nové konstrukty, že by najednou neměli být příslušníky svých kmenů či etnik, ale nějakých pro ně nic neříkajících národů. Kvůli tomu se vedou od konce kolonialismu, ale i během něj, časté ozbrojené konflikty. Jak z toho ven?

Jak z toho ven?

Závěrem bychom se pokusili nastínit, jaká jsou naše navrhovaná východiska z této problematiky. A sice nabízíme dvě, přičemž jedno vidíme jako radikální, méně pravděpodobnou a daleko obtížnější cestu a druhé vidíme jako cestu, která sice nezaručuje kýžený výsledek, ale na základě jiných případů, které do zdárného konce došly, by mohla vyjít také v africkém prostředí.

1) Národní státy na základě etnického nacionalismu

První varianta by byla radikální změna politické mapy Afriky, kterou ale vidíme jako velmi nereálnou. Cílem by bylo vytvoření národních států na etnické bázi. Kvůli vysokému počtu etnik by ovšem tato idea nejspíš ani nebyla možná, navíc by bylo krajně obtížné domluvit celokontinentálně rozpad již zavedených, existujících států (byť umělých) na státy národní. Koneckonců, třeba taková Belgie, byť je mnohým Vlámům trnem v oku, také poměrně obstojně funguje a jedná se o umělý stát. Dá se ovšem polemizovat, zdali by tyto národní státy nevznikly samy, kdyby se Afrika nedostala do područí evropských kolonizátorů. Dnes je ale velmi utopické myslet si či doufat, že by takovéto státy mohly vzniknout.

2) Občanské státy na základě občanského nacionalismu

Druhá varianta počítá s daleko reálnějším cílem, a to s občanským nacionalismem. Cílem v tomto případě je, aby se africké státy poučily z příkladů v Latinské Americe a v Severní Americe, kde vznikly nové národy na bázi občanské, nikoli etnické. Jedná se dokonce o národy, které jsou smíšené z hlediska rasového. V Evropě je pojem občanského nacionalismu blízký Francouzům, kteří jsou sami silně heterogenní v důsledku míchání se s okolními národy během častých válek, nicméně již zmíněná Latinská Amerika je ojedinělým úkazem toho, jak mohou nový stát a nový národ občané přijmout. Součástí latinskoamerických národů jsou lidé všech možných ras, etnik či jiných národů, avšak všichni se cítí býti Argentinci, Brazilci, Kolumbijci etc. Nejedná se o žádné průlomové zjištění, avšak podobnou cestu by měly razit také africké státy, když už takto uměle vznikly. Měly by se nejspíš pokusit o ideu občanských států a občanských národů, jelikož první varianta, založená na etnické a národní bázi, již nejspíš nemůže vyjít, jakkoliv bychom si ji mohli přát. Nemáme žádné osvědčené doporučení, jak toho docílit, ovšem právě zde spatřujeme šanci pro ukončení či alespoň zmírnění počtu a síly etnicky motivovaných konfliktů na Černém kontinentu.

 

Zdroje:

Conversi, Daniele. 2003a. Conceptualizing nationalism: an introduction to Walker Connor’s work: In Ethnonationalism in the Contemporary World. London: Routledge. 1–23.

Conversi, Daniele. 2003b. Resisting primordialism and other –isms: In Ethnonationalism in the Contemporary World. London: Routledge. 269–290.

Eriksen, Thomas H. 2004. „Place, kinship and the case for non-ethnic nations“. Nations and Nationalism 10; 49–62.

Fishman, Joshua A. 2003. The primordialist-constructivist debate today: the language-ethnicity link in academic and in everyday-life perspective: In Ethnonationalism in the Contemporary World. London: Routledge. 83–91.

Geertz, Clifford. 2000. Interpretace kultur. Praha: SLON.

Gellner, Ernest André. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal.

Horowitz, Donald L. 2003. The Primordialists: In Ethnonationalism in the Contemporary World. London: Routledge. 72–82.

Hroch, Miroslav. 2004. „From ethnic group toward the modern nation: the Czech case“. Nations and Nationalism 10; 95–107.

Leoussi, Athena S. 2001. Encyclopaedia of Nationalism. New Brunswick:  Transaction Publishers.

Smith, Adam. 1999. The Wealth of Nations. London: Penguin.

Smith, Anthony D. 1986. The Ethnic Origins of Nations. Oxford: Blackwell.

Smith, Anthony D. 1996. „Memory and modernity: refl ections on Ernest Gellner’s theory of nationalism“. Nations and Nationalism 2; 371–388.

Smith, Anthony D. 2003. Dating the nation: In Ethnonationalism in the Contemporary World. London: Routledge: 53–71.

Stalin, Josef V. 1949. Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Praha: Nakladatelství Svoboda.
Šatava, Leoš. 2009. „Jazyk a identita etnických menšin“.  Možnosti zachování a revitalizace 2.  Praha: SLON.