Každý člověk se už odmalička projevuje jako tvor zvědavý. Díky tomu jako dítě zkoumá vše ve svém okolí, poznává svět kolem sebe a nezaměnitelným způsobem tak dodává svému individuálnímu vnímání nové rozměry. Jak děti rostou, zvědavost se postupně přesouvá do dalších oblastí a kontinuálně prochází životem každého z nich až do dospělosti. Souběžně se mění soubor motivací, které zvědavost pohání k dalšímu poznávání.

Společenská motivace se historicky vyvíjela a v různých dobách nabývala odlišných kontur. Téměř vždy však byla její součástí touha zjistit, co se odehrává v našem okolí, ať blízkém či vzdáleném. Pravěký člověk se vydával za hranice svého životního prostoru nalézt obživu nebo materiál, potřebný k lovu, sběru nebo zajištění ohně. Lidé ve starověku toužili objevit nová území a rozšířit tak své znalosti o světě, ve kterém žili. Zároveň začali uvažovat, jak tyto oblasti využít ve svůj prospěch a kromě vědomostí tak posunout kupředu i hranice svých vlastních říší. Tento trend v průběhu času nabýval na intenzitě a díky technologickým pokrokům dosáhl svého největšího rozkvětu s příchodem éry zámořských plaveb na sklonku středověku a především pak v novověku.

Dlouhá desetiletí a staletí vynakládali především evropští panovníci kvanta prostředků na stavby mohutných lodí pro své nejlepší mořeplavce, kteří se vydávali objevovat končiny, do té doby evropskému oku a vědění neznámé. A byly to právě evropské mocnosti, jež kromě dovezených cestopisů, map, exotických výrobků, zvířat a mnoha dalších věcí dospěly k názoru, že si mohou nárokovat i samotná území, z nichž tyto novinky pocházely. Skutečným fenoménem se tak postupně stala snaha nová prostředí ovládnout a zcela si je podmanit. Pro Evropu nebyl tento imperialismus žádnou novinkou; sám starý kontinent byl ve středověku místem nesčetných dobyvačných válek, při nichž si vítěz mimo jiné často uzurpoval právo na anexi a určení životních podmínek ve vybojovaném teritoriu. V případě zámořských oblastí se však projevil ještě jeden aspekt. Posedlost myšlenkou nadřazenosti, přesvědčení o znalosti jediného správného způsobu života či podmínek pro úspěšné fungování jakéhokoli státního i nestátního útvaru postupně nabyly zcela nebývalých rozměrů. Logickými důsledky takového smýšlení a chování se staly často násilné přetváření daných teritorií a všech jejich aspektů dle vzorců, jež byly považovány za jediné vhodné bez ohledu na schopnost jejich adaptability na odlišná prostředí a vice versa, a totální exploatace, která dosáhla svého nelidského vrcholu v nechvalně proslulé éře otroctví. Její pokračování v podobě soupeření o zdroje a levnou pracovní sílu, které s sebou nese mnoho dalších důsledků a vedlejších efektů, spatřujeme ve světě dodnes.

Velkou část oblastí, které tímto vývojem v zámoří prošly, nazýváme v dnešní době rozvojovým světem. Není to dnešní generace, kdo je odpovědný za kolonialismus a jeho dědictví. Na druhé straně jsme to ale právě i my a naše snaha s rozvojovým světem spolupracovat, kdož mu chceme pomoci toto dědictví překlenout. Mimo jiné jsem se právě proto před několika lety stal dobrovolníkem v české neziskové organizaci, která na poli rozvojové spolupráce pracuje. Proto jsem se přihlásil do evropského rozvojového projektu pro vysokoškolské studenty, který mi umožnil poprvé v životě navštívit Afriku (konkrétně Burundi). A proto jsem se letos do Afriky vydal znovu (tentokráte do Keni, Rwandy a Burundi), abych tu strávil několik měsíců jako dobrovolník na rozvojovém projektu a poznal co nejvíc z místní atmosféry a zdejších poměrů. Sám sobě jsem sliboval nezaměnitelnou zkušenost, která mi umožní lépe pochopit práci, kterou se snažíme dělat z domova pro lidi, žijící tisíce kilometrů od nás. Zkušenost, která mi ukáže, jak se žije v rozvojové zemi, jak funguje rozvojový projekt v praxi a kterou především z prostředí české kanceláře nelze získat.

Ve snaze rozšířit si vlastní obzory co nejvíce jsem se rozhodl nejprve strávit několik dní v hlavním městě Nairobi. S přáteli a jednou místní organizací jsem prošel oba zdejší slumy, Kiberu a Mathare, a navštívil několik lokálních projektů i mimo ně, především v oblasti vzdělávání. A stačilo i těch několik málo dní, během nichž jsem měl šanci poznat plno zajímavých lidí a na malou chvíli nahlédnout do jejich životů, aby se moje osobní pevnost touhy pomáhat rozvojovému světu, přesvědčení, že je to můj úděl a jistoty, že je to tak správně, začala otřásat v základech. Nebylo to nic jiného, než ona blízkost těm, kterým se na dálku snažíme pomáhat, co mě přimělo k několika zásadním úvahám (které si od té doby nesu s sebou a jsem v nich neustále ponořen). Ač se to zprvu může zdát k nevíře, uprostřed Mathare, města ve městě, kde se na pronajatých prostranstvích tísní téměř 700 tisíc lidí, jsem si nepřipadal jako na konci světa, kde už nemohou existovat horší životní podmínky. Rozdíl mezi dokumentárními filmy, výstavami fotografií a vyprávěním těch, kteří slumy navštívili, byl totiž zcela fatální. Už jsem se nedíval na dokument, popisující zničené lidské životy; díval jsem se do očí skutečným lidem, kteří je žijí. Pozoroval a naslouchal jsem, jak doopravdy plynou. Místo odpuzujícího pocitu a snahy s tak neutěšenou situací něco okamžitě udělat, jsem se cítil vtahován dovnitř, mezi ně.

Moje vnitřní pevnost začala okamžitě prorůstat pochybami, které oblepily každý, mě doposud známý kámen. V jejích chodbách jsem se najednou cítil nejistý, nevěděl jsem, proč tu vlastně jsem, natož jsem-li to právě já, kdo je způsobilý komukoli v tak vzdálených končinách pomáhat; je-li to kdokoli z nás, kdo neznáme skutečné osudy a příběhy lidí, kteří tu žijí, a nejsme nablízku místnímu koloritu. Bezpečné stěny sebejistoty a domnělé znalosti toho, co dělám a že je to tak v pořádku, se začaly hroutit. Pocit odpovědnosti za celý svět se i přes vědomí, že každý můj čin je jen pověstnou kapkou v moři a že se celosvětového zlepšení chudoby za svého života jen těžko dočkám, ukázal jako falešný. Poměrně rychle jsem si uvědomil, že bych možná raději nejprve sám za sebe poznával, naslouchal a nasával, abych vůbec poznal ty, kterým bych rád pomohl. Taková cesta ale nemusí mít konce, jakkoli jsem si v prostředí domova namlouval, že onen konec a celý průběh cesty mám zcela zřetelně před sebou. Máme totiž tendenci si myslet, že když všechno pojmenujeme, máme svět pod kontrolou. Ale nemáme (Gilliam, T.). A jsou to naopak právě pochyby a neustálé zvažování každého dalšího kroku a skutku, které jsou jedinou zárukou toho, že z cesty nesejdeme, byť není ani zdaleka jisté, zda někdy dojdeme konce nebo zjistíme, co tím koncem vůbec je. Lesem se nechodí rovně a zastavit za každým kmenem ve snaze prohlédnout větvemi o krok dál je extrémně vyčerpávající a skličující. Sami sebe vidíme pouze zúženou optikou. Vidíme obrázek, který jsme si o sobě vymysleli a naplánovali a je potřeba jiných lidí, aby nám ho ukázali svrchu a my pochopili, že to není jediná cesta a máme ve svých rukou jít i jinudy. Přítomnost je v mlze (Heidegger, M.) a my jsme odpovědní pouze za sebe a za to, co k sobě připoutáme (Exupery, A. de Saint). Bylo by od nás nezodpovědností připoutat sebe samotné k něčemu, co v sobě formujeme jen proto, abychom byli schopni jakýkoli další krok udělat.

Možná, že dokud sami neprohlédneme mlhu před vlastníma očima, či si spíš neuvědomíme, že jistota, jíž se z nejrůznějších pohnutek obklopujeme, nemusí být skutečná, nebudeme nikdy schopni plnohodnotně komukoli pomoci. Možná, že člověk musí nejprve poznat sám sebe a odhalit, nakolik jsou tyto pohnutky opravdové či nakolik jsou pouhou fikcí, kterou se snažíme obhájit vlastní kroky, abychom se nemuseli do té mlhy podívat. Možná, že naším údělem není poskytnout rozvojovému světu lístek na ten jediný vlak, o němž jsme skálopevně přesvědčeni, že jede do správné stanice. Možná je to „jen“ nabídnutí ruky a společná cesta k nádraží, kde se společně sejdeme a kde si každý bude moci zvolit svůj vlastní vlak a cíl, kterého chce na své cestě dosáhnout. Možná, že bychom se neměli snažit o pochopení rozvojového světa a lidských životů v něm. Možná je to porozumění rozdílnostem, pochopení, že odlišnosti jsou v pořádku, že ne všechny cesty vedou jedním směrem a že neznáme všechna místa, z nichž lidé k nádraží míří, co vetkne našim snahám smysl. Možná, že právě to je můj vlak, do kterého po dlouhé cestě, již jsem považoval za jedinou vedoucí k onomu nádraží a vysedávání pod odjezdovou tabulí chci skutečně nastoupit, nechat se vést a teprve po cestě, beze strachu vystoupit, odhalovat, kam bych vlastně rád dojel.