Prezidenti z Haagu

Institut prezidenta je přítomný téměř ve všech politických systémech na světě¹. Jednotlivé funkce hlav států se liší v závislosti na ústavním systému, ve kterém jsou zvoleni. Největší rozdíly bývají mezi parlamentními a prezidentskými politickými systémy, v každém z nich však prezident reprezentuje stát navenek. Tato funkce hlavy státu je i v České republice vděčné téma. Velmi časté komentování toho, co náš pan prezident udělal či neudělal, plní stránky jednotlivých médií téměř stejně spolehlivě jako předpovědi počasí. Ve srovnání s hlavami států, které Vám představím v této sérii článků, však nad všemi pochybnými výroky či excesy pouze mávnete rukou a budete vděčni za to, že žijete v České republice.

V těchto článcích se zaměřím na africké prezidenty, kteří byli (či jsou) souzeni před mezinárodním trestním soudem v Haagu. V prvním případě se jedná o Laurenta Gbagba – prezidenta Pobřeží slonoviny v letech 2000-2011. V dalších částech poté rozeberu případy Muammara Kaddáfího – prezidenta Libye 1969-2011 známého především díky arabskému jaru, Umara al-Bašíra – současného prezidenta Súdánu (od roku 1993) či nejaktuálnější případ Uhuru Kenyatta z Keni, který je ve funkci od roku 2013.

Laurent Gbagbo z kmene Bete se narodil do katolické rodiny v roce 1954. Vystudoval historii na Univerzitě v Abidžanu a Sorbonně. V letech 1971-73 byl uvězněn za podvracení státu, později se však na univerzitu vrátil. V 80. letech vybudoval v exilu ve Francii opoziční skupinu a při svém návratu do Pobřeží slonoviny v roce 1988 byl zvolen lídrem Lidové fronty Pobřeží slonoviny (FPI). Už o dva roky později tehdejší prezident Félix Houphouët-Boigny souhlasil s uznáním opozičních politických stran a poprvé v historii země byly uspořádány vícestranické volby (BBC 2011).

V těchto volbách zcela dominuje dosavadní prezident Houphouët-Boigny a Gbagbo znovu nastupuje na trest odnětí svobody za organizaci studentského protestu v roce 1992. Již o rok později však prezident umírá. Na jeho místo nastoupí jeho ministr financí Henri Konan Bédié, ale v roce 1999 provede generál Robert Guéï státní převrat a dosavadní vládu odstraní (BBC 2011).

Laurent Gbagbo se zúčastnil voleb v roce 2000. Jeho protivník generál Robert Gueï však neuznal jeho vítězství a v zemi vypukla občanská válka. Ta byla ukončena o dva roky později, když Francouzi zprostředkovali „dohody z Marcoussis“. Již v roce 2004 však povstalci přestali plnit zmíněné dohody a stát byl tak rozdělen mezi vůdce rebelů Guillaumeho Sora² a prezidenta Gbagba. Válka, která následovala, zničila do té doby prosperující zemi. V roce 2007 se však podařilo vyjednat dohodu a nový mír byl uzavřen v Ougadougou. Gbagbo jmenoval Sora předsedou vlády. Situace byla ještě několik měsíců napjatá³, ale udržela se až do prezidentským voleb v roce 2010.⁴ Během nich vypukla nová občanská válka. Gbagbo neuznal svou těsnou porážku, vítězství Alassane Ouattary a opevnil se v Abidžanu. Tato krize skončila až 11. 4. 2011 po velice zmatených bojích a nátlaku zahraničí. Po této situaci byl Gbagbo postaven před mezinárodní trestní soud v Haagu (Klíma 2012: 507-508).

Mezinárodní trestní soud obvinil Laurenta Gbagba ze zločinů proti lidskosti – z vraždy, znásilnění i dalších nehumánních činů. Prezident je souzen konkrétně za útoky na neozbrojené demonstrující v Abidžanu, kde jeho přívrženci zabili nejméně 45 lidí, znásilnili minimálně 16 žen a dívek a zranili přinejmenším 54 osob. Dále za ozbrojené napadení ženské demonstrace na podporu Ouattary, kde bylo zabito 7 žen a nejméně 3 další zraněny. Dalším případem bylo ostřelování trhu v Abobo, kde bylo zabito nejméně 40 osob a zraněno minimálně dalších 60. Posledním hlavním obviněním byl útok na Yopougon, kde bylo v masových hrobech nalezeno 68 těl a kde bylo znásilněno minimálně 22 žen. Mimo tyto hlavní případy docházelo ještě k mnoha dalším akcím, které neměly tak masový charakter. Příkladem může být lynčování a následné upálení zaživa „rebela“, který nepodporoval Laurenta Gbagba z února 2011 v Yopougonu (ICC 2014).

Obžaloba dospěla k názoru, že pro-Gbagbovy síly zabily nejméně 160 osob, znásilnily minimálně 38 lidí, zranily nejméně 118 osob a způsobily mnoho utrpení. Násilí bylo založeno na politických, etnických (proti etnickým skupinám ze severu země – Dioula, Baoulé), národních (proti ostatním západoafrickým zemím) i náboženských základech (proti muslimům) (ICC 2014).

Soud s bývalým prezidentem bude pokračovat příští rok. Obhájce Gbagba obviňuje Francii ze spiknutí a ze snahy odstranit a dostat k moci jeho konkurenta Alassane Ouattaru. Mezinárodní trestní soud nyní uvažuje o tom, že sloučí případy Gbagba a jeho bývalého ministra Charlese Ble Goudeho, který také čelí obviněním ze zločinů proti lidskosti. I on obvinění popírá (BBC 2014).

Pokud si říkáte, že se Vás toto téma netýká a Afrika je příliš vzdálená, aby stálo za to zabývat se tím, co se v jednotlivých zemích děje, musím Vás upozornit na to, že situace zdaleka není tak jednoduchá. Například výše popsaná krize ovlivnila i evropské obyvatelstvo. Pobřeží Slonoviny je totiž největším producentem kakaa a ve zmatku, který následoval, jeho cena silně vzrostla.

Pobřeží slonoviny ve výše uvedeném období představuje jeden z odstrašujících případů z afrického kontinentu. Laurent Gbagbo v žádném případě nesplnil svoji reprezentativní roli jako prezident a navíc podpořil obrázek Afriky jako nebezpečného kontinentu, kterému je lepší se vyhnout. Můžeme pouze doufat, že se tento obraz časem změní a svět se dozví i o pozitivních věcech, které se na tomto kontinentě dějí.

Zdroje

BBC. 2011. „Ivory Coast’s Laurent Gbagbo in profile.“ Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-12933023 (22.11.2014).

BBC. 2014. „Laurent Gbagbo ICC: Ivory Coast ex-leader’s trial date set.“ Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-africa-30089693 (22.11.2014).

Freedom House. 2013. Côte d’Ivoire. Freedom in the World 2013. Dostupné na: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/c-te-divoire#.VHBxSSXU6i0 (22.11.2014).

International Criminal Court. 2014. Decision on the confirmation of charges against Laurent Gbagbo. Dostupné na: http://www.icc-cpi.int/iccdocs/doc/doc1783399.pdf (22.11.2014).

Klíma Jan. 2012. Dějiny Afriky. Vývoj kontinentu regionů a států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.