Radikální islámské hnutí v Africe, v některých případech označováno jako teroristické organizace, jako je Al-Shabab, AQIM nebo Boko Haram, bývají označovány za transnacionální aktéry s napojením na teroristické organizace na Blízkém východě, jako je Al-Kaida nebo Islámský stát. Asi si všichni dnes uvědomujeme hrozbu globalizace umocněnou technickým pokrokem od letecké dopravy přes možnost levného volání napříč kontinenty nebo jednoduché sdílení na facebooku, které usnadňují kulturní výměnu. Díky globalizaci a technickému pokroku v přenosu různých kulturních idejí vznikají nové transnacionální identity a skupiny. Jsou to například transnacionální skupiny žurnalistů, businessmenů, vědců, sdružení neziskových organizací, ale patří sem také různá náboženská hnutí, včetně těch radikálních[1]. Někteří autoři, jako je například švédský politolog René Otayek, tvrdí, že mezinárodní systém, kde hlavními hráči jsou státy, bude nahrazen anarchistickým systémem transnacionálních aktérů[2]. Již nyní můžeme pociťovat, že transnacionální aktivity různých skupin ohrožují civilní obyvatelstvo mnoha zemí a zpochybňují suverenitu a teritorialitu současných států. Boko Haram v Nigérii a Al-Shabab v Somálsku zasahují obyvatelstvo okolních zemí jako je Keňa, Čad nebo Kamerun. V roce 2012 se skupiny Tuaregů spolu s radikálními islamistickými skupinami odtrhli od státu Mali a vyhlásili jednostranou nezávislost. Nový transnacionální útvar buduje Islámský stát na Blízkém východě. Avšak já si myslím, že teorie transnacionalismu není dostačující pro vysvětlení šíření radikalismu mezi různými muslimskými skupinami. Tento článek bude argumentovat tím, že příčiny vzniku radikálních islámských hnutí v Africe mají spíše mnoho společného se skutečnými pocity marginalizace, než jako důsledek rozvoje sjednoceného transnacionálního islámského aktéra.

Transnacionalismus vyjadřuje něco, co není ani národní ani mezinárodní, je to spíše nový prostor, nový typ komunity a lidského sdružování. Pro transnacionalismus je typická deteritorializace kultury, což mění strukturu skupiny, protože její identita není již odvozována od lokálního prostředí[3]. René Otayek tvrdí, že rozšíření radikálního Islámu do Subsaharské Afriky je v důsledku politicko-náboženského aktivismu arabských států v Africe. Arabská humanitární, technická a finanční podpora na stavbu mešit a škol začala v 70. letech 20. století. Arabská pomoc jde většinou do muslimských zemí jako je Mali, Niger, Čad nebo Senegal. Arabské státy do Afriky přinesly radikální formu Islámu, a díky tomu se v Africe vyvinuly různé džihadistické skupiny, jako je například Ansar Dine nebo AQIM v Mali, které poté následně ohrožují státní suverenitu a teritorialitu. V únoru 2012 tuaréžské povstalecké hnutí National Movement for the Liberation of Azawad podporované radikálními islamistickými skupinami napadlo bezpečnostní jednotky státu Mali a vyhlásili jednostrannou nezávislost státu Azawad[4]. Hlavním cílem tohoto článku je ukázat, že radikalizace Islámu v Africe je ztělesněna v lokálních aktérech a vázána na místní podmínky. Radikální Islám nebyl Afričany přijat pouze na základě vnějších okolností globalizace a šíření vlivu arabských kulturních idejí, ale na základě faktorů lokálního prostředí.

Historik a antropolog Roman Loimeier charakterizuje islamizaci v Subsaharské Africe jako selektivní proces, kde původně nekulturní vzorce se stanou integrální součástí společnosti a jedince. Tzv. enkulturace probíhá na lokální úrovni a je ovlivněna místními lidmi. Například v 18. a 19. století Afrika zažila sérii džihadistických válek, které vedly ke vzniku nových států a říší, jako je Sokoto, Bornu, nebo Adamawa. Války vedli muslimští lídři, kteří soupeřili o zdroje a o dominanci nad obchodními cestami. Radikální Islám a Jihád se stal prostředkem vzniku hnutí prostestu proti velkému spektru lokálních sociálních a ekonomických podmínek té doby, jako je například soupeření s říšemi praktikujícími tzv. umírněný Islám nebo odklon obchodních cest na pobřeží s příchodem Evropanů[5].

Radikální Islám se neprojevuje pouze v zemích s napojením na transnacionálního kolegu na Blízkém východě. Například v Gambii vznikla reformní (fundamentální) islámská hnutí, která se snaží Islám očistit od všech ne-Islámských prvků a legitimizovat muslimský řád. Autor Janson Marloes představuje na příkladu Gambie, že radikální Islám se může rozvinout i v zemi, která tradičně praktikuje jiné kulturní zvyky a nemá napojení na žádnou transnacionální organizaci. Marloes přikládá význam generačnímu střetu[6] v současných afrických státech. Mladí reformisté odlišují sami sebe od starší generace, která je v jejich očích viděna jako neúspěšná a chtějí změnit současný řád a situaci, ve které se nacházejí. A kultura reformního nebo radikálního Islámu slouží jako dobrá zastřešující ideologie a hraje hlavní roli v přeměně veřejného řádu a života. Zajímavé je, že lídru Boko Haram Abubakarovi Shekau je mezi 34 až 35 lety, zatímco současnému prezidentu Nigérie Muhammadu Buhari je 72 let. Také současní lídři Al-Shabab a AQIM, Ahmed Diriy a Abdelmalek Droukdel, oběma je kolem 45 let. Zatímco průměrný věk afrického prezidenta je 78,5 let[7]. Mohl by mít Marloes pravdu s teorií o generačním střetu?

Můžeme se zeptat proč vznikla Boko Haram na severu Nigérie a ne v Kamerunu, i přesto, že v minulosti tyto dvě území byli jedním celkem? Území severovýchodní Nigérie a severního Kamerunu bylo rozděleno až Evropany. Obě území až do roku 1961 sdílela společnou správu. Autor Tomas Drønen[8], který studoval Islám v severním Kamerunu, přikládá význam tomu, že kameruští muslimští lídři mají dostatečný podíl na rozhodování a do obou muslimských regionů putuje dostatečné množství ekonomických prostředků. Pro současné muslimské lídry na severu Kamerunu by radikalizace byla destabilizující. Jinými slovy Kamerun dostatečným zapojením muslimské komunity do politiky a ekonomiky, udržuje obyvatelstvo všech generací dostatečně spokojené, tudíž nemají potřebu měnit současný řád. Zatímco na severu Nigérie panuje nezaměstnanost, chudoba a přelidnění, navíc sever Nigérie je zcela opomíjen, co se týče vládních snah do regionu investovat. Nespokojenost s vlastním životem může vést k vykořenění původní identity a nahrazení identitou novou, která ospravedlňuje nebo dává smysl změně řádu. Navíc realita je taková, že lídři radikálních hnutí mají materiální prospěch z vedení organizace a čím více následovníků mají, tím více vlivu a prestiže získávají.

Tito noví radikální lídři a skupiny využívají moderních transnacionálních prostředků komunikace, jako jsou mikrofony, radio, nebo youtube. Učení radikálního Islámu je více dostupné přes internet, přes relativně snadno dostupné vzdělání v zahraničí a přes zahraniční vliv na místní vzdělání. Tento článek se snažil ukázat, že Subsaharské radikální islámské organizace jsou spíše lokálními aktéry a příčiny konfliktu jsou spíše v lokálních poměrech, než že by zde šlo o transnacionální fenomén. Současná generace radikálních lídrů se snaží o přeuspořádání lokálních poměrů, protože sami sebe shledávají v neuspokojivých podmínkách a radikální Islám se zde stává kulturním výkladem a prostředkem, jak se z dané situace vymanit. Zároveň z toho také vyplývá řešení dané situace. Pokud definujeme Subsaharské teroristické organizace jako transnacionální aktéry a budeme se tedy snažit pouze odstranit transnacionální ideologii radikálního Islámu jako příčinu konfliktu, situaci nevyřešíme, protože lídři těchto organizací stále zůstanou bez ekonomického příjmu a vyloučeni z rozhodování. Marginalizované etnické skupiny, náboženské skupiny a nebo celé generace si najdou jiný kulturní výklad protestu. Není to Islám, co určuje chování radikálních organizací. Islám zde funguje jako kulturní vzorec, kterým si lidé vysvětlují realitu, ve které se nacházejí. Naděje na řešení situace tedy leží ve změně podmínek života lidí v těch oblastech, kde radikální organizace vznikají. Radikální společnosti nebo skupiny mohou přijmout mírumilovnější kulturní vzorce, pokud se sami nebudou cítit v ohrožení a budou žít relativně uspokojivý život.

[1] Hopper, Paul. 2007. Understanding Cultural Globalization. Cambridge: Polity.

[2] Otayek René. 2009. Religion and Globalisation: Sub-Saharan Islam to Conquer New Territories. South African Journal, 61:1, 27-37.

[3] Hopper, Paul. 2007. Understanding Cultural Globalization. Cambridge: Polity.

[4] Otayek René. 2009. Religion and Globalisation: Sub-Saharan Islam to Conquer New Territories. South African Journal, 61:1, 27-37.

[5] Loimeier, Roman. 2013. Muslim Societies in Africa. Indiana University Press.

[6] Marloes, Janson. 2006. We are all the same, because we all Worship God. The Controversial Case of a Female Saint in the Gambia.The Journal of the International African Institute, 76:4, 502-525.

[7] Zdroj: CNN News. October 2015. http://edition.cnn.com/2015/10/15/africa/africas-old-mens-club-op-ed-david-e-kiwuwa/.

[8] Drønen, Tomas. 2013. Pentecostalism, Globalisation, and Islam in Northern Cameroon. Brill: Leiden.