Jako téma pro svůj krátký článek jsem si vybral tzv. Cotonou Agreement, neboli Dohodu z Cotonou. Poslední dobou patří mezi často skloňované dohody kupříkladu smlouvy Evropské unie s Kanadou, tedy CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement – Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), potažmo se Spojenými státy, tedy TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership – Transatlantické obchodní a investiční partnerství). Již dávno ovšem Evropská unie navázala také smlouvu se zeměmi třetího světa ze tří regionů – jedná se o země zkratkou označované jako státy ACP (African, Caribbean and Pacific Group of States – Africká, Karibská a Pacifická skupina států). S těmito rozvojovými zeměmi Evropská unie (tehdy ještě její předchůdce Evropské hospodářské společenství – EHS) podepsala dohodu o spolupráci již v roce 1975, tedy krátce po období nejmasovější dekolonizace, známou jako Konvence z Lomé.

Dohoda z Cotonou de facto nahradila právě tuto smlouvu. Byla podepsána mezi Evropskou unií a jejími tehdejšími členskými státy (tehdy 15 členských zemí, ke smlouvě se zeměmi ACP ale automaticky dle článku 6, odstavce 4 Přístupové smlouvy z roku 2003 přistupuje každý přistupující stát) a se 78 státy skupiny ACP. Mezi její základní principy patří především udržitelný rozvoj těchto zemí, ať již snahami o odstranění (či alespoň snížení) chudoby či zapojením zemí skupiny ACP do světové globální ekonomiky a snahou o zlepšení jejich ekonomické situace či konkurenceschopnosti. Dohoda byla podepsána v největším beninském městě (a také v sídle vlády, i když oficiálním hlavním městem je Porto-Novo) v roce 2000 na dobu 20 let s klauzulí, že se bude každých pět let přehodnocovat a revidovat (ovšem v případě nutnosti je toto možné každý rok). Oficiální tři pilíře znějí – politický dialog, rozvojová pomoc a obchodní spolupráce. Jedním z cílů také mělo být vytvoření zóny volného obchodu mezi zeměmi EU a ACP, nebo alespoň mezi těmito rozvojovými zeměmi mezi sebou zvlášť, což mělo pomoci zemím ACP splnit požadavky Světové obchodní organizace (WTO).

O šestnáctiletém fungování této smlouvy si můžeme udělat obrázek sami, i když není příliš známá ani v laických, ani v odborných kruzích. Je to možná proto, že není tak kontroverzní, jako třeba smlouvy CETA, TTIP, nebo TPP (Trans-Pacific Partnership – Transpacifické partnerství), nebo zkrátka proto, že veřejnost obecně ignoruje rozvojové země (či starší termín „země třetího světa“), a tak by třeba i za kontroverzní označena byla, kdyby byla více známá. Právě probíhá poslední čtvrtina její platnosti, a poté bude dostatek prostoru na její zhodnocení.

Mým záměrem (resp. záměrem tohoto článku) není ani deskripce, ani hodnocení Dohody z Cotonou. Na to je pro tento článek vymezen skutečně malý prostor. Chtěl bych ovšem nastolit diskuzi o tom, co tedy bude dál. Co nastane, až v roce 2020 tato smlouva vyprší. V únoru letošního roku se v Nizozemsku neformálně sešli ministři rozvoje či zahraničního obchodu ze zemí EU a o dalších možnostech diskutovali. Podstatné přitom nebylo ani tak to, že někteří by chtěli de facto pouze reprodukovat stávající smlouvu a někteří by rádi spolupráci daleko méně závaznou. Podstatný byl nápad, že od roku 2020 by se mohlo nové partnerství, nová dohoda, ať již dále pod názvem Dohoda z Cotonou či jiným, rozrůst také o (rozvojové?) státy Asie a Latinské Ameriky. Spolupráce by poté měla být daleko širšího charakteru a více počítat se zapojením regionálních ekonomických integračních procesů a struktur, které by řešily specifické regionální problémy. To vše nicméně pod patronátem široce pojaté a rozšířené „nové Dohody z Cotonou“.

S pomalu končící platností Dohody z Cotonou se rojí množství jejích kritiků, převážně obecně vůči její struktuře, kdy samotná skupina zemí ACP není dobře uchopitelným pojmem s nějakou legitimitou v rámci mezinárodního společenství. Tu mají jednotlivé členské státy, potažmo svým způsobem regionální integrační uskupení. Právě spolupráci EU s integračními uskupeními z regionů Afriky, Karibiku a Tichomoří ovšem Dohoda z Cotonou značně prohloubila. Opět potvrzuji, že nebudu zmiňovat domnělé či skutečné úspěchy a neúspěchy – chci se zaměřit na onen budoucí vývoj. Dozajista je legitimní a oprávněný názor či výtka, že země ACP nejsou nijako ukotveny jako legitimní aktér MV. Nejsou navíc ani, řekněme „unitární“ geografickou skupinou, jedná se spíše o náhodně poskládané země třetího světa, které nejsou příliš rozvinuté. Ovšem ve srovnání se zeměmi Asie a Latinské Ameriky se dá namítat, že jsou (minimálně ekonomicky) více zaostalé. „Nezapadnou“ tak tyto země v novém uspořádání Dohody z Cotonou? Jisté také zatím není, jaké země z Asie a Latinské Ameriky by součástí dohody byly. Z Afriky se jedná de facto o všechny země (vyjma „čerstvě narozeného“ Jižního Súdánu), z Karibiku o všechny nezávislé ostrovní státy plus na severu Jižní Ameriky se nacházející „nelatinské“ státy Guyanu a Surinam a z Tichomoří jsou součástí všechny rozvojové nezávislé země (tedy vyjma Austrálie a Nového Zélandu), dva státy ve volném společenství s Novým Zélandem (Niue a Cookovy ostrovy) a mimo Oceánii, ale s ní spolupracující, Východní Timor. Je tedy možné, že by některé asijské a latinskoamerické země byly vyškrtnuty.

Otázkou totiž je, jaký by to mělo dopad na africké země, které mohou, do jisté míry, potřebovat rozvinutou ekonomickou a rozvojovou spolupráci nejvíce. Mnohé ukazatele přeci jenom řadí mezi nejchudší a nejméně rozvinuté státy světa většinu těch z Černého kontinentu, ne povětšinou ostrůvky a turistické či daňové ráje Karibiku či Pacifiku (jistě, výjimky se najdou, kupříkladu Haiti). Můj příspěvek do diskuze tedy je, jak by asi měla vypadat budoucí spolupráce s těmito zeměmi. Za čtyři roky budeme moci plně zhodnotit, zdali vůbec těch dvacet let bylo ku prospěchu, či nikoliv, je-li ale další spolupráce na místě, to se musí začít pomalu, ale jistě řešit již nyní. A musíme se ptát, jaký bude nový formát. Zachovat stávající, či více rozvolnit a vytvořit volnější uskupení? A hlavně, ponechat dohodu „pouze“ se zeměmi ACP, nebo připojit také rozvojové (?) země Asie a Latinské Ameriky, jsou-li vůbec nějaké, které za takové, v porovnání převážně se spoustou afrických zemí, můžeme považovat? Tak či tak – zamysleme se, jaká pozitiva a jaká negativa měla doposud Dohoda z Cotonou a jaký by měl být následný vývoj, potažmo, zdali je ohrožením pro africké země případné připojení zemí Asie a Latinské Ameriky…?

Daniel Svoboda