Africký informační portál - Věcně o Africe

Rwanda, Demokratická republika Kongo a Mali

Publikováno: 24.4.2016

Úvod

 

Afrika je druhým největším kontinentem světa s ohromným nerostným bohatstvím. Oplývá značnými zásobami ropy a zemního plynu, rud barevných kovů, obecně jsou známy zvláště obrovské zásoby zlata, diamantů, fosfátů a dalších nerostných surovin. Přesto řada států, které disponují těmito zásobami, se stále řadí k nejchudším státům světa. Kde hledat příčiny? Těch příčin je jistě celá řada, ale mezi nejpodstatnější se řadí zejména častá politická nestabilita afrických států. Dalšími významnými nedostatky, které neumožňují těmto státům efektivně využít nerostného bohatství k dosažení a zajištění vyšší životní úrovně obyvatel, můžeme uvést další faktory jako je např. všeobecně nízká úroveň školství a s tím související technologická zaostalost, nedostatek finančních zdrojů k nákupu vyspělých technologií k zajištění efektivní těžby surovin a jejich zpracování, infrastruktura, autoritářství a častá obrovská korupce politiků a nejvyšších státních úředníků. Nespokojenost obyvatel s takovým stavem řízení státu pak bývá zdrojem konfliktů a vede mnohdy až k občanským válkám[1]. Ty následně spotřebovávají obrovské finanční prostředky v souvislosti s nákupem zbraní a vedením bojových operací. Je rovněž otázkou, do jaké míry jsou či nejsou některé občanské války dokonce podporovány ze strany producentů a obchodníků se zbraněmi, kteří vždy na válečných konfliktech ohromně profitují. Tyto konflikty následně prohlubují chudobu takového státu a státy se dostávají do začarovaného kruhu státních dluhů, ze kterých je obtížné se vymanit. Následky občanských válek jsou vždy devastující zejména pro civilní obyvatelstvo, kterému přináší útrapy jak můžeme aktuálně sledovat např. na dění v Sýrii. Kromě úmrtí a mrzačení lidí, je obyvatelstvo v důsledku bojů nuceno opouštět své domovy a lidé hledají ochranu v sousedních zemích. Tam bývají obvykle soustřeďováni do tzv. uprchlických táborů, často sem přicházejí bez jakýchkoliv vlastních finančních prostředků a jsou zcela odkázáni na cizí pomoc. V samotných válečných zónách bývají nejvíce ohroženy ženy a dívky. Ty bývají znásilňovány a prodávány do sexuálního otroctví např. tzv. warlordům jako sexuální otrokyně. Chlapci nejrůznějšího věku jsou zajímáni, násilně a tvrdě vojensky cvičeni, aby pak byli využíváni ve válečných konfliktech jako dětští vojáci. Odhaduje se, že ve světě je dětských vojáků asi 300000, jenom v Demokratické republice Kongo jich je údajně okolo 30000.[2]

Některé africké státy mají rovněž krajně nepříznivé podmínky pro zemědělskou výrobu. Velké sucho a nedostatek vody proto řadí některé státy Afriky sice rozlohou mezi největší státy světa, ale počtem obyvatel naopak k těm nejmenším. V některých oblastech navíc v posledním období dochází k dramatické změně, dříve v oblastech s relativně příznivými podmínkami pro zemědělství, které se v důsledku změn klimatu na Zemi mění natolik, že se zde lidé nejsou schopni uživit a proto je i opouštějí. A je úplně jedno zda tuto změnu způsobil člověk svojí činností nebo zda jde o přirozený cyklus změny klimatu. Pro dotčené obyvatele Afriky to však reálně znamená, že nejsou schopni vyprodukovat potřebné množství potravy, aby se uživili. To vede k hladomoru v rozsáhlých oblastech Afriky. Lidstvo prostřednictvím OSN a humanitárních organizací se snaží takové situace zmírňovat různými formami pomoci. Svět bývá zaplavován drastickými záběry z takto postižených oblastí a je burcován k solidaritě. Ovšem takovéto hladomory často následně vedou k migraci velkého počtu lidí, kteří pochopitelně hledají pro sebe lepší životní podmínky. Každá masová migrace však vyvolává ve státech, kam vlny těchto nešťastných lidí směřují, vždy určitý neklid. Každý stát však může pomoci pouze do určité míry a pouze určitému počtu lidí. Jakmile jsou překročeny jisté limity, dochází k politické destabilizaci a rozvratu sociálních systémů i ve státech poskytujících pomoc. O migranty je nutné se všestranně postarat. Nejde jen o bydlení a potravu. Je zapotřebí zajistit rovněž následnou integraci těchto lidí do společnosti kam přicházejí, tj. jazykové a odborné vzdělávání, pracovní uplatnění, vzdělávání dětí a splnit mnoho dalších podmínek k zajištění plné integrace imigrantů.

Zdrojem konfliktů vedoucích k politické nestabilitě a k občanským válkám jsou často i etnické rozpory. Koncem 19. století se uskutečnila tzv. „Rvačka o Afriku“. Tehdejší evropské mocnosti se roku 1885 na Berlínské konferenci dohodly na podmínkách rozdělení Afriky a jejího podmanění. V době této kolonizace si však mocnosti rozdělovaly území často velmi necitlivě a založily tak do budoucna určité etnické problémy, které později vyústily až do těžko řešitelných vztahů mírovou cestou.

V této seminární práci se snažím popsat situaci tří států, Rwandy, Demokratické republiky Kongo a Mali, a chci ukázat na to, jak se tyto státy v minulosti potýkaly či dosud potýkají s politickou nestabilitou, ukázat na důvody této nestability a jak byly či jsou tyto problémy řešeny i za pomoci světa.

Rwanda je malý vnitrozemský stát Střední Afriky. V tomto státě již od doby koloniální správy panuje napětí mezi dvěma etniky, mezi Hutui a Tutsii. Toto napětí v roce 1994 vyústilo v těžko uvěřitelný masakr. Bylo vyvražděno asi milion Tutsiů a mnoho jich bylo záměrně zmrzačeno. Tento čin byl označen za rwandskou genocidu. Ohrožení lidé v této situaci hledali bezpečí a zamířili převážně do sousedního Konga. Vlivem značného počtu migrujících lidí bez jakýchkoliv prostředků došlo v příhraničních oblastech k celkové destabilizaci situace a ke konfliktům.

Demokratická republika Kongo se rozlohou i počtem obyvatel řadí k největším na světě. Tento stát, ač oplývá nesmírným přírodním bohatstvím, patří k nejchudším zemím světa a je znám dlouhodobě přetrvávající politickou nestabilitou. Ta v jeho případě je způsobována až neskutečně velkou korupcí ve vazbě právě na obrovské přírodní a nerostné bohatství, které by mohlo za normálních okolností představovat zdroj velkého bohatství státu a vysoké životní úrovně obyvatel.

Mali je rovněž vnitrozemským státem. Rozlohou patří k velkým státům světa, ale s ohledem na nepříznivé přírodní podmínky, je počet jeho obyvatel relativně malý. I tento stát je postižen velkou mírou nestability vlivem politické situace, zejména po vojenském převratu v roce 2012.

 

 

  1. RWANDA

Rwanda, oficiálně Rwandská republika, je malým vnitrozemským státem v centrální části Afriky. Sousedí s Ugandou, Tanzanií, Burundi a Kongem. Žije zde 10,5 mil. obyvatel dvou etnických skupin, Hutuové (84%) a Tutsiové (16%).[3] Rwanda v době kolonizace nejdříve připadla Německu. Tutsiové, ač méněpočetní, získali od koloniální správy mnoho výhod, stali se preferovanou a vládnoucí vrstvou, které se dostávalo i evropského vzdělání. To se nezměnilo, dokonce výsadní postavení Tutsiů bylo zvýrazněno, i později když vedení nad touto kolonií převzala Belgie. Hutuům byla např. dokonce ztížena možnost školní docházky[4]. Tak bylo pravděpodobně založeno značné napětí mezi oběma etnickými skupinami, které dlouhodobě přetrvávalo a teprve v roce 1994 vyústilo v otevřený etnický konflikt.

Filip Tesař (autor knihy Etnické konflikty) charakterizuje základní model etnického konfliktu jako „zápas o podíl na moci nebo o vládu nad územím“[5], etnikum pak charakterizuje jako „skupinu, u níž je sdílená kultura a sdílené představy o vlastní minulosti, které vytvořily pocit vzájemné solidarity, odlišnou od jiných podobných skupin jménem a spojenou s určitým územím“[6].

První etnický konflikt mezi Hutui a Tutsii nastal již v roce 1962, tedy krátce po získání nezávislosti. Druhý, mohutný se pak rozhořel v roce 1994. Podnětem tohoto konfliktu bylo sestřelení letadla s tehdejším prezidentem Rwandy, Juvenala Habyarimana, poblíž města Kigali. Radikální Hutuové začali otevřeně vyvražďovat tutsijské obyvatele včetně umírněných Hutuů. V konfliktu bylo zavražděno celkem asi 1 milion Tutsiů a umírněných Hutuů, úmyslně bylo zmrzačeno velké množství dalších lidí, hodně lidí se ocitlo bez domova.[7] V této souvislosti se hovoří o Rwandské genocidě.

OSN vyslala do Rwandy vojáky, jednotku Pomocné mise OSN pro Rwandu (UNAMIR) pod vedením kanadského generála Dallaira. Tato jednotka byla početně slabá, špatně vyzbrojená a s velmi slabým mandátem. Proto nebyla schopna masakrům efektivně čelit, na což kanadský generál stále upozorňoval a žádal jednak o posily a silnější mandát.[8] Za výsledek mise byla OSN silně kritizována.

Ekonomická situace Rwandy je dosud špatná, země má mnoho dětských sirotků, mnoho obyvatel, kteří v době genocidy uprchli, setrvává v okolních státech v uprchlických táborech. Současné vedení země je vnímáno rozporuplně, je kritizováno OSN a řada zemí, které Rwandu podporovali finančně pak na základě kritiky OSN svojí pomoc v roce 2012 pozastavilo.[9] V současné době je situace ve Rwandě relativně klidná a řada věcí se výrazně zlepšila. Zlepšilo se zdravotnictví a školství je relativně na dobré úrovni. Je zde povinná školní docházka, prvních 6 let není zpoplatněna. Rwanda přijímá rozvojovou pomoc především ze strany Německa a Belgie, tedy od zemí bývalé koloniální správy. Díky této pomoci je zdravotní systém na dobré úrovni, 95 % obyvatel má zdravotní pojištění.[10] Proto má zdravotní péči zajištěnou téměř každý obyvatel. Země, které Rwandě pomáhají překonávat navršené problémy se snaží rovněž snižovat napětí mezi etniky pomocí různých programů zaměřených na vzájemné porozumění. Usmiřovací proces je veden prostřednictvím sportu, umění a mají mu napomáhat i média.[11] S ohledem na silné emoční stopy, lze předpokládat, že usmiřování etnik bude procesem dlouhodobým. Vždyť kolik rodin bylo konfliktem postiženo a jaká zvěrstva si přitom obyvatelé jednoho státu navzájem způsobili. To se při nejlepší vůli nedá lehce přejít. Nadějí v tomto procesu usmiřování jsou děti, mládež a samozřejmě čas.

 

  1. DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO

Tento stát je jedním z těch, které se dlouhodobě potýkají s politickou nestabilitou. Současně jde o jeden z velkých států světa jak rozlohou, tak i počtem obyvatel. Demokratická republika Kongo vlastní ohromné přírodní bohatství, má jedny z největších světových ložisek diamantů, mědi, zlata, kobaltu, uranu a tantalu. Vyváží rovněž ropu a kávu.[12] Kongo má tedy všechny předpoklady k tomu, aby bylo státem bohatým s vysokou životní úrovní svých obyvatel. Přesto tomu tak není. Na vině je opět dlouhodobě přetrvávající politická nestabilita plynoucí ze zájmu některých států o bohatství této země a pověstná obrovská korupce politiků tohot státu a jeho vysokých státních úředníků.

Zájem o přírodní a nerostné bohatství této země sahá do minulosti. Roku 1885 na konferenci v Berlíně („Rvačka o Afriku“), získal Kongo do svého osobního vlastnictví belgický král Leopold II a pojmenoval ho „Svobodným státem Kongo“. Ve snaze získat z tohoto státu co nejvíce peněz, neváhal dokonce terorizovat obyvatelstvo, např. stínáním končetin při neplacení daní apod. Poté, co vyšlo najevo, jakých zvěrstev se dopouští na domorodých obyvatelích, přešla správa Konga pod belgický stát[13]. Nezávislost získala Demokratická republika Kongo v roce 1960. Poté nastal tvrdý boj o moc. V roce 1965 Mobutu v čele armády svrhl prezidenta Kasavubu a stal se na dlouhá léta sám prezidentem. Nastala vláda jedné strany, zestátnil nejdůležitější sektory ekonomiky státu a vládl autoritářsky. V roce 1990 po rozpadu Sovětského svazu ochladl o Kongo i zájem USA. Atmosféra v zemi se začala vyhrocovat, byla přijata nová ústava, která měla vést k demokratickým reformám. V roce 1994 však již vypukla přímo občanská válka a Mobutu byl nucen prchnout ze země. V této době zemi na východě navíc zatížil příval uprchlíků z Rwandy a problémy s tím související. Dosud zde operují různé rebelské skupiny ze Rwandy, které terorizují tamější obyvatele Demokratické republiky Konga, jsou zdrojem napětí a kriminality. Z důvodu neklidu zde operuje mírová mise Monusco, i armáda ČR má zde své vojáky.[14]

Hospodářská situace je po dlouhých letech nepokojů neuspokojivá a životní podmínky obyvatel jsou velmi špatné. V důsledku špatných podmínek je i průměrný věk života obyvatel nízký, pouhých 46 let.[15] Více než 70% obyvatel nemá přístup ke zdravotní péči, do školy chodí pouze 30% dětí, přístup do školy je podmíněn zaplacením školného.[16] Nešvarem je otrocká práce v dolech při těžbě nerostných surovin. Navíc tyto doly vláda nemá pod kontrolou, takže finanční zisky neslouží k investicím do infrastruktury a do zlepšování životní úrovně obyvatel, nýbrž z větší části jich využívají různé rebelské skupiny a mafie.[17] Brutalita rebelských skupin traumatizuje především ženy a dívky, chlapci bývají rekrutováni jako dětští vojáci.

Michael L. Ross se ve své studii „Does oil hinder democracy“ zamýšlí nad otázkou, zda nerostné bohatství není spíše překážkou demokracie než jejím pomocníkem. Domnívá se, že státy, které získávají finanční prostředky přímo z nerostného bohatství jsou státy autoritářskými. Ovšem vlády, které získávají svůj příjem spíše z daní jsou demokratické. Bohatsví z ropy a minerálů má dle Rosse antidemokratický efekt. Tvrdí, že nerostné bohatství v chudých zemích představuje velké riziko pro demokracii. Což je zářný příklad Demokratické republiky Kongo, která byla a zůstává chudou zemí, systém daní zde nefunguje a demokracie v této zemi nikdy nebyla.

 

  1. MALI

Mali se nachází v severozápadní části Afriky, je státem vnitrozemským a sousedí s Alžírskem, Nigerem, Burkinou Faso, Pobřeží slonoviny, Guinea, Senegalem a Mauritánií. Patří mezi velké státy, rozloha státu je 1241300 km2.[18] Ovšem počtem obyvatel 12,2 mil. se řadí mezi státy menší. Na území Mali se nachází pouště, polopouště a savany.[19] Pouze asi třetina území na jihu je vhodná pro zemědělskou produkci. Stát však disponuje určitým nerostným bohatsvím. Mali vyváží zlato, těží se rovněž uran a ropa. V Mali se hovoří francouzsky a nejrozšířenější domorodý jazyk je bambarština.

 

Národnostní složení obyvatel je následující:

Bambarové 23,9% Senufové 12,2% Songhajové 8,9% Fulbové 8,1% Maninkové 7,9 Soninkové 7,7% Dogoni 5,6% Tuaregové 5,0% Bozové 4,7%, jiné národnosti 16,0%[20]

Mali bylo francouzskou kolonií a obdobně jako v jiných státech Afriky, došlo zde ke spojení několika etnik. V období dekolonizace vznikla v roce 1959 nová Federace Mali ze Senegalu, Sudánu, Horní Volty a Dahome. Po rozpadu Federace byla 22.9.1960 vyhlášena Republika Mali, jejím prezidentem se stal Mobido Keita.[21] V roce 1968 se vojenským pučem dostal k moci Músa Traoré a u moci zůstal až do roku 1991. Toto období je považováno za dobu diktatury.[22] V roce 1990 propukly demonstrace, lidé se bouřili proti vládě a požadovali demokratizaci systému. Músa Traoré byl v roce 1991 svržen a v roce 1992 byla schválena nová ústava, v březnu 1992 se uskutečnily dvoukolové parlamentní volby. V nich zvítězil Svaz pro demokracii v Mali – Africká strana pro solidaritu a spravedlnost. Prezidentem se v prvních demokratických volbách stal Alfa Umar Konaré, který do úřadu nastoupil v červnu 1992.[23] Mali se tak posunulo směrem k demokracii. Nadále však přetrvávala bída a nespokojenost. Prezidentu Alfa Umar Konaré se podařilo situaci uklidnit výměnou vlády, nepříznivá ekonomická situace však trvala. Přesto zvítězil i v další prezidentské volbě v roce 1997 a prezidentem zůstal do roku 2002. Nadále udržoval v zemi demokratizační tendence. Tuaregové, etnikum ze severu státu se bouřili a vytvářeli nepokoje v této části země. Nechtěli se smířit s druhořadým postavením[24]. V letech 2007-2009 se nepokoje vystupňovaly a Tuaregové založili Národní hnutí za osvobození Azawadu. V této době byl již prezidentem Amadu Tumani Turé, který zvítězil v prezidentských volbách v roce 2002 a poté i v roce 2007, v čele vlády byl Tuareg Ahmad Muhammad Ag Hamani.[25] Nepokoje Tuaregů na severu však neustávaly a během tzv. Arabského jara se situace výrazně zhoršila. Tuaregové získali zbraně z Lýbie a zahájili útok v Mali, Čadu a Nigeru.[26] Demokratický proces v Mali byl přerušen a v roce 2012 došlo k armádnímu puči, který znemožnil další prezidentské volby. Dosavadní prezident Turé byl svržen a platnost ústavy byla zrušena a během krátké doby byla přijata nová ústava. V dubnu 2012 byl zvolen nový prezident Dioncounda Traoré. Moc byla předána civilní vládě, ale přesto byla vláda nadále kontrolována vojenskými představiteli.[27] Období destabilizace vlády využili Tuaregové a vyhlásili samostatný stát Azawad na severu země, který dosud není uznán žádným státem světa. Tuaregové se rozdělili na dvě skupiny, na umírněnější a radikálně islámisticky orientované. Ti jsou napojeni na teroristickou síť Al-Kajda. [28] Tyto události demokratizační proces v Mali prakticky ukončily. Mali je v současné době destabilizovaným státem a jeho obyvatelé jsou často vystaveni teroristickým útokům radikálních islamistických skupin.

Na území Mali aktuálně působí vojenské jednotky převážně francouzské, ale i některých států EU, dokonce i jistý malý počet vojáků armády ČR. Tato mise byla schválena Radou bezpečnosti OSN a jejím cílem je zastavit islamisty, kteří ohrožují severní části Mali a současně ochránit energetické zdroje a energovody v Alžíru, které jsou ohroženy.

 

 

Závěr

Obecně platí, že politická nestabilita vzniká tam, kde se začnou výrazně rozcházet zájmy významných aktérů politiky. V tomto smyslu mohou být těmi aktéry politiky různé skupiny obyvatel, které spojuje určitý společný zájem a jsou schopné mezi sebou vygenerovat silnou vůdčí osobnost, mluvčího. Může jít jak o etnické skupiny, tak o skupiny z bysnysu, politiky apod. Politickou nestabilitu mohou vyvolat např. i nenadálé a pustošivé přírodní katastrofy, které připraví větší počet obyvatel o domovy a majetek a vláda na takovou událost adekvátně nereaguje, není schopna zorganizovat pomoc a situaci řešit. Stejně tak může být politická nestabilita i záměrně vyprovokovaná některými sousedními státy nebo velmocemi v rámci politického soutěžení o významné obchodní příležitosti apod. Jako příčiny politické nestability by bylo možné jmenovat ještě další důvody a příčiny, domnívám se však, že vždy se jedná o nesoulad skupinových zájmů a z tohoto pohledu je nutné ke studiu politické nestability každého takto postiženého státu přistupovat.

V této práci jsem se zaměřila na tři africké státy, Rwandu, Demokratickou republiku Kongo a Mali, které v nedávné minulosti prošly či dosud procházejí obdobím politické nestability a pomocí dostupných pramenů jsem se snažila vysledovat a popsat důvody jejich politické nestability. Afrika je vůbec z tohoto pohledu velice zajímavý kontinent. Mám dojem, že jednotlivé africké státy stále ještě hledají možnosti svého rozvoje, svojí orientaci a svou identitu. Vždyť většina z nich byla z historického pohledu jěště nedávno koloniemi evropských států, které se snažily především využít jejich přírodní a nerostné bohatství.

V případě Rwandy byla politická nestabilita založena necitlivým přístupem bývalých koloniálních států, nejprve Německa a později Belgie. Je správné, že se oba státy nyní hlásí ke své odpovědnosti a snaží se pomáhat nejen finančně, ale pomáhají i řešit etnický problém, který byl důvodem vzplanutí konfliktu, který přerostl k aktu označeném za genocidu, a který vlastně oba státy v minulosti svojí politikou koloniální správy vlastně založily. Jak jsem zjistila, jejich pomoc směřuje především do zdravotnictví a do vzdělávání. Současně pomáhají politicky usměrňovat etnické rozpory s cílem usmířit znepřátelená etnika.

Demokratická republika Kongo trpí rovněž politickou nestabilitou. Jde o stát mimořádně obdařený přírodním a nerostným bohatstvím. Tato skutečnost pochopitelně přitahuje zájem jak domácích skupin, tak i zahraničních s cílem získat nad tímto bohatstvím moc. Domácí důležití aktéři politiky jsou bohužel snadno korumpovatelní, takže stát bohatý na nerostné suroviny má v žalostném stavu infrastrukturu a stejně tak i nízkou životní úroveň obyvatel. Tato skutečnost podněcuje nespokojenost a vyvolává konflikty.

Mali je státem, který je ze dvou třetin situován na severu do nehostinné saharské pouště. Stát disponuje rovněž jistým nerostným bohatstvím, které těží a vyváží (zlato, ropa a uran). Jeho území má však spíše strategický charakter z důvodu možnosti vedení tras budoucích produktovodů. Rozlehlá nehostinná a řídce osídlená území státu ovládají kočující Tuaregové. U nich narůstala nespokojenost se správou státu a v době po pádu Lybie se přidali k Al Kaidě, získali snadno v Lybii dostatek zbraní a destabilizovali stát. Na pomoc státu přišli do Mali francoužští vojáci, kteří mají za úkol jednak chránit obyvatele severu před nájezdy islamistů a současně mají chránit evropské produktovody v Alžíru.

 

 

 

Literární zdroje:

 

Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. 293.Praha:Nakladatelství Lidové Noviny.

 

Orbinski, James. 2010. Ein unvollkommenes Angebot: Humanitäre Hilfe im 21.Jahrhundert. Frankfurt am Main: Fisher Verlag

 

Reybrouck,Van David.2013.Kongo: Eine Geschichte. Berlin: Suhrkamp Verlag.

 

Rybová, I., Vízdalová, I.2009. Atlas světa Universum. Praha: Nakladatelství Euromedia.

 

Internetové zdroje:

 

Auswärtiges Amt. Ruanda. http://www.auswäartiges-amt.de/DE/Aussenpolitik/Laender/Laenderinfos/=!-Nodes_Uebersichtsseiten/Ruande_node.html

 

Bundesministerium für wirtschafliche Zusammenarbeit und Entwicklung. http://bmz.de/de/was_wir_machen/laender_regionen/subsahara/ruanda/profil.html

 

Deník.cz. http://www.denik.cz/z_domova/cesky-pozorovatel-osn-bezpecnost-v-kongu-je-nepredvidatelna-20160109.html

 

Deutsche Geselschaft für Internationala Zusammenarbeit. https://www.giz.de/de/weltweit/348.html

 

Dieterich, Johannes. 2010. Von Rebell zum tyrannen. Frankfurter Rundschau. Dostupné na: http://www.fr-online.de/politik/portrait-paul-kagame-vom-rebell-zum-tyrannen,1472596,4540912.html

 

Fiala, Vlastimil.Politická krize v Mali: konec demokratizačního procesu? Dostupné na: http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-mali-konec-demokratizacniho-procesu

GIZ.Kongo DR. https://www.giz.de/de/weltweit/348.htm

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.Mali.http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/mali/

Plan International Deutschland. Ruanda. http://www.plan-deutschland.de/kinder-afrika-ruanda

 

Poulsen, Frank Piasecki. Blutige Handys. http://www.youtube.com/watch?v=pku-sGw7B4s

 

Reset gemeinnützige Stiftungs-GmbH.https://reset.org/knowledge/der-fluch-natuerlicher-ressourcen-trotz-rohstoffreichtum-bettelarm

 

Tesař, Filip. 2007.“Etnické konflikty“. Mezinárodní vztahy.Dostupné na:https://mv.iir.cz/article/view/300/305

 

Vlajky států.cz, Vlajky států, Mali. [online]
Dostupné z: http://www.vlajky-statu.cz/afrika/mali115.html

 

Vlasák, Ondřej. 2014.Rozpad Mali? -možné příčiny a důsledky, Bakalářská práce.Dostupné na: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/12777/Opravdu%20posledni%20verze!!!!.pdf?sequence=1, 21

 

 

[1] Reset gemeinnützige Stiftungs-GmbH.https://reset.org/knowledge/der-fluch-natuerlicher-ressourcen-trotz-rohstoffreichtum-bettelarm

[2] GIZ.Kongo DR. https://www.giz.de/de/weltweit/348.html

[3] Auswärtiges Amt. Ruanda. http://www.auswäartiges-amt.de/DE/Aussenpolitik/Laender/Laenderinfos/=!-Nodes_Uebersichtsseiten/Ruande_node.html

[4] Plan International Deutschland. Ruanda. http://www.plan-deutschland.de/kinder-afrika-ruanda

[5] Tesař, Filip. 2007.“Etnické konflikty“. Mezinárodní vztahy.Dostupné na:https://mv.iir.cz/article/view/300/305

[6] Tesař, Filip. 2007.“Etnické konflikty“. Mezinárodní vztahy.Dostupné na:https://mv.iir.cz/article/view/300/305

[7] Orbinski, James. 2010. Ein unvollkommenes Angebot: Humanitäre Hilfe im 21.Jahrhundert.Frankfurt am Main: Fisher Verlag

[8] Orbinski, James. 2010. Ein unvollkommenes Angebot: Humanitäre Hilfe im 21.Jahrhundert.Frankfurt am Main: Fisher Verlag

[9] Dieterich, Johannes. 2010. Von Rebell zum tyrannen. Frankfurter Rundschau. Dostupné na: http://www.fr-online.de/politik/portrait-paul-kagame-vom-rebell-zum-tyrannen,1472596,4540912.html

[10] Bundesministerium für wirtschafliche Zusammenarbeit und Entwicklung. http://bmz.de/de/was_wir_machen/laender_regionen/subsahara/ruanda/profil.html

[11] Bundesministerium für wirtschafliche Zusammenarbeit und Entwicklung. http://bmz.de/de/was_wir_machen/laender_regionen/subsahara/ruanda/profil.html

[12] Reybrouck,Van David.2013.Kongo: Eine Geschichte. Berlin: Suhrkamp Verlag.

[13] Reybrouck,Van David.2013.Kongo: Eine Geschichte. Berlin: Suhrkamp Verlag.

[14] Deník.cz. http://www.denik.cz/z_domova/cesky-pozorovatel-osn-bezpecnost-v-kongu-je-nepredvidatelna-20160109.html

[15] Deutsche Geselschaft für Internationala Zusammenarbeit. https://www.giz.de/de/weltweit/348.html

[16] Deutsche Geselschaft für Internationala Zusammenarbeit. https://www.giz.de/de/weltweit/348.html

[17] Poulsen, Frank Piasecki. Blutige Handys. http://www.youtube.com/watch?v=pku-sGw7B4s

[18] Rybová, I., Vízdalová, I.2009. Atlas světa Universum. Praha: Nakladatelství Euromedia. ,Vlajky států.cz, Vlajky států, Mali. [online]
Dostupné z: http://www.vlajky-statu.cz/afrika/mali115.html

[20] Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.Mali.http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/afrika/mali/

 

[21] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky.293.Praha:Nakladatelství Lidové Noviny.

[22] Vlasák, Ondřej. 2014.Rozpad Mali? -možné příčiny a důsledky, Bakalářská práce.Dostupné na: https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/12777/Opravdu%20posledni%20verze!!!!.pdf?sequence=1, 21

[23] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. 425 Praha:Nakladatelství Lidové Noviny.

[24] Fiala, Vlastimil.Politická krize v Mali: konec demokratizačního procesu? Dostupné na: http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-mali-konec-demokratizacniho-procesu

[25] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. 499 Praha:Nakladatelství Lidové Noviny.

[26] Klíma, Jan. 2012. Dějiny Afriky. 500.Praha:Nakladatelství Lidové Noviny.

[27] Fiala, Vlastimil. Politická krize v Mali: konec demokratizačního procesu? Dostupné na:http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-mali-konec-demokratizacniho-procesu

[28] Fiala, Vlastimil. Politická krize v Mali: konec demokratizačního procesu? [online] Dostupné z: http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-mali-konec-demokratizacniho-procesu

 


file not found1223