ÚVOD

Do 80. let dvacátého století se mnoho odborníků domnívalo, že vlastnictví nerostných zdrojů je požehnáním pro rozvíjející se země a pomůže jim nastartovat ekonomiku. Až pozdější výzkumy ukázaly, že vlastnictví některých nerostných zdrojů je více prokletím, než požehnáním. Někteří odborníci tvrdí, že nálezy ropy či diamantů mohou v zemi způsobovat autoritarismus, chudobu a občanské války.

Cílem této práce je analyzovat dopady ropného prokletí na případ Libye. Jaký má ropa vliv na aktuální situaci v zemi? Jak se ropné prokletí na příkladu Libye podepsalo? Práce je časově zasazena do současnosti a čerpá především z dění po roce 2011 do konce prosince roku 2014. Aby bylo možné komplexně vyhodnotit dopady ropného prokletí na Libyi je krátce připomenuto i období vlády plukovníka Muammara Kaddáfího.

Práce je rozdělena do dvou částí. První část práce představí teoreticko-metodologický rámec práce – teorii ropného prokletí. Druhá část práce je případovou studií Libye, která je v analyzována v kontextu teorie ropného prokletí.

Pro analýzu dopadů ropného prokletí na případ Libye bylo nutné využít několika skupin zdrojů, první skupinou jsou studie zabývající se teorií ropného prokletí. Literaturu zabývající se teorií ropného prokletí je možné rozdělit do tří primárních okruhů. Analyzuje se vliv ropného prokletí na ekonomický vývoj, politický režim a občanskou válku. V této struktuře bude představena i teorie ropného prokletí v první kapitole této práce. Práce bude primárně zaměřena na politický režim v zemi a jeho propojení s ropným prokletím, proto bude této části věnována vyšší pozornost. Druhá kapitola představí Libyi a poslední vývoj v zemi s cílem analyzovat vliv závislosti na vývozu ropy na současnou situaci v zemi. V závěrečné kapitole budou shrnuty zjištěné skutečnosti a odpovězeny otázky, které si práce klade.

Druhou skupinou zdrojů využitých v této práci jsou prameny mapující aktuální situaci v Libyi, jedná se především o zpravodajské servery, rozhovory s odborníky, zprávy neziskových organizací či výsledky analýz mezinárodních organizací zabývajících se Libyí. Z těch klíčových je možné jmenovat světovou banku, národní demokratický institut pro mezinárodní záležitosti, či zpravodajský server bbc.com.

1. Teorie ropného prokletí

Dopady ropného prokletí lze shrnout v rámci tří oblastí, které jsou v souvislosti s ním často zkoumány, jde o politické dopady, kde se hledají kauzální mechanismy častých nedemokratických režimů v případě nerostně bohatých zemí, ekonomické dopady, kde se zkoumá, proč je ekonomický vývoj těchto zemí pomalejší, než u zemí, které tak výrazné nerostné bohatství nemají a v neposlední oblasti se zkoumají dopady ropného prokletí na občanskou válku, její vznik, délku trvání a intenzitu (Rosser 2006). Cílem této kapitoly je představit metodologický rámec práce, na který pak bude navazovat analytická část práce.

1.1. Politické dopady ropného prokletí

Teorie ropného prokletí tvrdí, že nerostné bohatství v zemi (primárně bohatství na ropu a diamanty) je spojeno s nedemokratickým politickým režimem. Na tuto problematiku existuje několik pohledů, pokud se zaměříme na institucionální hledisko, tak zjistíme, že dle institucionalistů ropné prokletí neexistuje a země jsou nedemokratické jen z toho důvodu, že mají slabé instituce, které přerozdělují zisky z nerostných zdrojů. Tato práce je zaměřena především na možná vysvětlení dopadů ropného prokletí na politickou situaci v zemi, v následující části práce budou shrnuty kauzální mechanismy, které vysvětlují nízký stupeň demokracie v některých zemích bohatých na nerostné zdroje.

Jeden z kauzálních mechanismů nízkého stupně demokracie v zemích bohatých na ropu je možné popsat jako rentiérský efekt. Ten poprvé definoval Mahdavy (1970) a vysvětloval jím nízký tlak na demokratizaci v zemích středního východu. Ten v sobě kombinuje tři účinky (Ross 2001), které mají za výsledek nedemokracii: efekt zdanění, utrácení a vytváření skupin. Na studiích evropských zemí prokázalo několik historiků skutečnost, že se zdaněním přichází požadavek obyvatel na reprezentaci, což v evropských zemích a v USA vedlo k vytváření demokratických struktur a institucí (Ross 2002, Bates a Donald 1985). Rentiérské státy své obyvatele často nezdaňují, proto se dle této teorie nesetkávají s požadavkem na reprezentaci (Beblawi 1987). Efekt utrácení souvisí s potlačováním tlaku na demokratizaci země zvýšením výdajů vlády a závislosti občanů na státu. Vytváření skupin vychází z obdobného argumentu, jako efekt utrácení – stát zvýší výdaje a záměrně bude zamezovat vzniku sociálních skupin nezávislých na státu a tím dochází k blokování jednoho z předpokladů pro vznik demokracie, který popsal Putnam (1993).

S dalším možným vysvětlením důvodů, proč ropné bohatství vede k autoritarismům představili Jensen a Wantchekon (2009). Dle nich je vysvětlení převážně v argumentu, kdy v případě, že v zemi již existuje predominance jedné strany, či je zde autoritarismus, prostředky z prodeje ropy budou použity na udržení politické moci a tím ztíží demokratickou tranzici či konsolidaci. Se zmařením demokratické tranzice se často potkáváme i v případech, kdy je v zemi výrazná chudoba a problémy s přerozdělováním zdrojů, případně velká náboženská či rasová různorodost, někteří autoři (Smith 2004, Jensen a Watchekon 2004) předpokládají, že tyto země mají větší tendence v případě pokusů o demokratickou tranzici upadnout do občanské války.

1.2. Ekonomické dopady ropného prokletí

Jedním z dopadů ropného prokletí na nerostně bohaté země je chudoba a slabý ekonomický vývoj. Na to jaké jsou kauzální mechanismy těchto projevů ropného prokletí existuje několik různých pohledů. Behaviorální pohled[1] tvrdí, že přírodní bohatství může vést k iracionálnímu chování politických elit, což vede k institucionální slabosti a zhoršení hospodářské situace v zemi. Politologové jako Ross (2001) tvrdí, že nerostné bohatství vede k přílišnému optimismu politických elit a vede ke krátkozrakému utrácení.

Narozdíl od behavioralistů racionalisté tvrdí, že politické elity se nechovají iracionálně, naopak nerosté bohatství a z něj plynoucí vysoké příjmy jsou příležitostí získat výrazné finanční prostředky pro vlastní potřebu. Často se může stát, že politické elity využijí tyto finanční zdroje pro udržení si moci a potlačování případné opozice (Ross 2001), financování kontroverzních rozvojových programů či poskytování výhod konkrétním skupinám (Ascher 1999). Toto chování politických elit se projeví negativně na ekonomickém vývoji země, protože dochází k nerovnoměrnému rozdělení zdrojů (Robinson et al 2002).

Další pohled tvrdí, že slabý ekonomický růst není ovlivněn chováním politických elit, ale schopností státu podpořit ekonomický rozvoj. Mnoho odborníků poukazují na problémy rentiérských států, které mají tendenci investovat příjmy z ropy do sociálních podpor, státem vlastněného vzdělávání a zdravotnictví, spíše než do oblastí, které by podpořily ekonomický růst a zvýšili možnost výběru daní (Vandewalle 1998, Mahdavy 1970).

1.3. Ropné prokletí a občanská válka

Mnoho odborných studií se snaží mapovat propojení mezi občanskou válkou a nerostným bohatstvím v zemi. Propojení mezi propuknutím občanské války a přírodním bohatstvím[2] zkoumali například Collier a Hoeffler (1998), kteří zjistili, že přírodní bohatství je silný determinant vzniku občanské války. Souvislost mezi etnickými občanskými válkami a nerostným bohatstvím zkoumala Reynal-Querolová (2002), která ve své studii zjistila, že přírodní bohatství je důležitou proměnnou při vysvětlení vzniku neetnických občanských válek a jiných forem politického násilí, ale neprokázala souvislost mezi etnickými občanskými válkami[3].

Pokud se zaměříme na propojení délky občanské války s přírodním bohatstvím v zemi najdeme mnoho autorů, kteří zjistili, že nerostné bohatsví má negativní vliv na délku občanské války (Collier a Hoeffler 1998). Zároveň bylo zjištěno, že nerostné bohatství má negativní vliv na úspěšnost mírových iniciativ (Ross 2004).

2. Libye

V následujících kapitolách bude představena Libye z pohledu teorie ropného prokletí v obdobné struktuře, jako byl představen metodologický rámec této práce. Cílem této kapitoly je analyzovat dopady ropného prokletí na případ Libye.

2.1. Vývoj a současná politická situace

Libye má největší zásoby ropy[4] ze všech Afrických států. Do roku 2011 zde autoritativně vládl Muammar Kaddáfí, jehož vláda byla svržena po šesti měsících dlouhých protestech, které propukly napříč arabským světem v rámci tzv. Arabského jara. Po útocích Kaddáfího na civilní obyvatelstvo a následné vojenské intervenci ze strany NATO, byl 20. října zabit Kaddáfí a 23. října bylo oznámeno osvobození Libye od Kaddáfího vlády. Mahmoud Jibril[5] oznámil plán na vytvoření dočasné vlády do jednoho měsíce, následované volbami do ústavodárného zasedání do osmi měsíců a parlamentních a prezidentských voleb do jednoho roku. Od té doby se vystřídalo u moci několik vlád a země hledá stabilitu. Z posledních voleb v roce 2014 vzešly dvě soupeřící vlády (islámská a světská), které bojují o kontrolu nad zemí.

 

Dočasné vlády se potýkají s bezpečnostními problémy a budováním státních institucí, které budou schopné poskytovat základní zboží a služby. Demokratická a ekonomická tranzice je dále blokována neschopností vlády získat zpět kontrolu nad klíčovými ropnými středisky na východě země, které ovládly separatistické milice a vyhlásily nezávislost.

V současné době je výrazně zpožděn proces přípravy nové ústavy země, stále nebyla formulována žádná strategie na stabilizaci ekonomiky, která by podporovala stabilní rozvoj neropných oblastí a položila by základy pro diverzifikovaný hospodářský růst založený na privátním sektoru.

2.1.1. Libye: rentiérský stát?

Zisk z prodeje ropy je v Libyi primárním příjmem státu. Příliv kapitálu z prodeje ropy se v zemi začal rozrůstat v době, kdy bylo budování státu a národní integrační proces ještě v plenkách. Růst příjmů z prodeje ropy měl v Libyi díky tomu přímý vliv na formování státu. Po nástupu k moci znárodnil Kaddáfí většinu ropných společností a zamezil veškerému soukromému podnikání. Zisky z prodeje ropy byly využívány především pro vyzbrojení armády a financování Kaddafího politiky. V zemi panovala vysoká nezaměstnanost (až 40%) a pracovní síla byla převážně zaměstnaná ve státním sektoru, Mansour Al-Kikhia[6] uvedl v rozhovoru pro npr.org, že 80% pracovní síly bylo zaměstnáno ve státním sektoru a v soukromém sektoru pouze 4%. Po pádu Kaddáfího autoritativního režimu investují dočasné vlády v Libyi především do mezd, subvencí a transferů.

Z pohledu rentiérského efektu budeme na případu Libye sledovat zdanění obyvatel, efekt utrácení a efekt vytváření skupin. Tyto průvodní efekty rentiérského efektu byly popsány v první kapitole této práce.

V současné době je v Libyi velmi nízká úroveň zdanění obyvatel, příjmy státního rozpočtu pochází primárně z prodeje ropy, uvádí se, že až 80% HDP a 99% státních příjmů pochází z prodeje ropy (indexmundi.com). Nízká úroveň zdanění obyvatel by měla znamenat, že se stát nesetkává s požadavkem na reprezentaci. Protesty proti Kaddafímu, které vypukly v rámci tzv Arabského jara v roce 2011 spustili v zemi vlnu demokratizace, ustavení dočasné vlády a vyhlášení prvních voleb do národního kongresu v roce 2012, těch se zúčastnila necelá polovina oprávněných voličů. Následujících voleb v roce 2014 se zúčastnilo už pouhých 15,64% oprávněných voličů (idea.int). Na základě dotazování konkrétních obyvatel[7] na téma voleb bylo zjištěno, že právo volit vnímají jako jedno ze svých základních práv a většina dotázaných byla připravena jít volit. Na místě je tedy otázka, proč byla finální volební účast tak nízká? Výzkumem bylo zjištěno, že mnoho lidí mělo o volbách mylné či žádné informace, dále panovaly obavy z toho, že voliči nepochopí systém a nebudou tedy schopni se voleb správně účastnit, někteří měli obavy, že volby budou zkorumpované, jiní měli starost o svou bezpečnost během voleb (Doherty 2012, Abdul-Latif 2013). Z těchto informací lze odvodit, že i přes nízké daňové zatížení občanů se Libye s požadavkem na reprezentaci setkává, nízká volební účast může být odvozena od jiných jevů, než je nezájem voličů.

Efekt utrácení a potlačování skupin byl výrazný především v období Kaddafího autoritativní vlády, kdy probíhaly ozbrojené útoky proti protestujícím skupinám a vláda si zavazovala občany jejich zaměstnáváním ve státním sektoru a potlačováním soukromého podnikání (bbc.com, worldbank.org, First 1980, Vandewalle 1998). Vytváření organizací občanské společnosti bylo za Kaddafího vlády téměř nemožné, proces založení takové organizace trval až dva roky a i poté mohla být registrace společnosti zamítnuta, dosud existující společnosti byly akceptovány, ale museli do svého vedení přijmout zástupce vlády (foundationforfuture.org). Formování občanské společnosti v Libyi je nyní v plenkách a nemá přesný právní rámec, ale i přesto se po roce 2011 objevuje čím dál více organizací, zabývajících se například vzděláváním, zpravodajstvím, či postavením žen ve společnosti a dalšími tématy, které jsou pro občany Libye klíčové. V současné době je občanská společnost potlačována především na východě země ve městě Benghazi a jeho okolí, kde jen v roce 2014 došlo k celkem 250 politicky motivovaným vraždám (human rights watch), jedná se především o vraždy novinářů, soudců, aktivistů, státních zástupců, ale i členů bezpečnostních sil.

2.2. Ekonomický růst

Po ropou financovaném ekonomickém boomu v roce 2012 došlo k výraznému propadu ekonomiky v letech následujících[8]. Vláda směřovala příjmy z prodeje ropy do zvýšení mezd ve státním sektoru, subvencí a transferů v naději, že si koupí bezpečnost a stabilitu. Tyto státní výdaje znamenaly zvýšení disponibilního důchodu spojeného s nárůstem spotřeby a prudým nárůstem dovozu. Zároveň ale došlo k zablokování soukromého sektoru v Libyi. Odhaduje se, že třetina obyvatel Libye žije pod hranicí chudoby (indexmundi.com).

Ve srovnání s dalšími zeměmi středního východu a severní Afriky je ekonomická situace Libye více nestabilní a zažívá výraznější výkyvy. Standartní HDP v regionu se pohybuje okolo 1% meziročního růstu (worldbank.org). Vláda by se měla zaměřit primárně na podporu ekonomiky a také na znovuzískání kontroly nad ropnými terminály, v opačném případě hrozí krach Libyjské ekonomiky.

Současné chování Libyjské vlády odpovídá chování vlády rentiérského státu a podporuje tvrzení, že stát není schopen podpořit ekonomický rozvoj – místo investování do rozvoje ekonomiky rozvíjí stát závislost občanů na státním sektoru zvyšováním mezd svých zaměstnanců a dalšími subvencemi. Je nutné upozornit, že stát investoval do zvyšování mezd ve státním sektoru i v období výrazného propadu ekonomiky.

2.3. Občanská válka

Masové protesty byly zahájeny 15. února 2011 ve městě Benghazi, protesty byly zaměřené na porušování lidských práv, zkorumpované sociální programy, politickou korupci a požadovali ukončení vlády Muammara Kaddáfího. Zpočátku mírové protesty proukly v krvavou občanskou válku, která byla pouze formálně ukončena po Kaddáfího smrti v říjnu 2011. Protesty i následná občanská válka v Libyi byly od počátku silně propojené s regionálním rozdělením země na města kontrolovaná rebely a složkami loajálními Kaddáfímu. Špatné využívání teritoria dočasnou vládou vedlo k tomu, že skupiny loajální Kaddáfímu byly stálý problém, který vyžadoval tvrddší kontrolu armády nad získaným územím, což jen utvrdilo vývoj protestů v občanskou válku (Bhardwaj 2013). Každý, kdo měl zbraně se snažil získat pro sebe nerostně bohatou půdu. Proti sobě bojují především ideologicky rozdílné skupiny islamistů, separatistů a liberálů s cílem získat kontrolu nad územím (bbc.com).

V současné době v zemi probíhá spíše regionální konflikt, ve kterém figurují státní složky bojující proti Islámskému Bratrstvu (skupina Ansar al-Sharia) a snaží se získat zpět kontrolu nad městem Benghazi, kde místní separatisté vyhlásili nezávislost (worldbank.org, bbc.com).

Závěr

Během čtyř dekád své vlády využíval Muammar Kaddáfí všech benefitů nerostného bohatství Libye k vlastnímu obohacení a udržení si kontroly nad zemí. Státní výdaje byly zaměřeny na subvencování konkrétních skupin, potlačována byla opozice i vznik organizací občanské společnosti. Svržením Kaddáfího vlády se Libyi otevřela cesta k možné demokratické tranzici, která byla zmařena občanskou válkou a pokračující nestabilitou v zemi.

Libye se ukazuje jako typický příklad ropně prokleté země i přesto, že byla ukončena autoritativní vláda a proběhlo několik svobodných voleb.Vláda stále není schopna přijmout opatření, která by podporovala ekonomický rozvoj. Naopak i přes výrazný propad HDP a nižší příjmy z prodeje ropy, způsobené obsazením Benghazi a klíčových ropných středisek na východě země, stále investuje do zvyšování mezd ve státním sektoru, což blokuje rozvoj sektoru soukromého. Vláda dále není schopna získat kontrolu nad východní částí země, konkrétně regionem Benghazi, který je klíčový pro zisky z prodeje ropy, které by mohly zabránit dalším rozpočtovým propadům a hrozícímu bankrotu země.

I přes ukončení autoritativního režimu se Libye dále chová jako rentiérský stát. Pokračuje velmi nízká úroveň zdanění obyvatel, zaměstnávání občanů téměř výhradně ve státním sektoru, investování do zvyšování mezd státních zaměstnanců a subvencování armády. Na případu Libye není možné potvrdit, že nízká úroveň zdanění obyvatel znamená menší požadavky na reprezentaci, na základě dotazování skupin obyvatel Libye byl zjištěn opak. Jediná oblast, ve které se Libye nechová dále jako rentiérský stát je efekt vytváření skupin. Vytváření organizací občanské společnosti v Libyi nemá sice pevný právní rámec, ale vznik těchto organizací není státem nijak blokován. Problematická je pouze východní část země, kde dochází k častým politickým vraždám aktivistů, právníků, soudců a dalších, což lze chápat jako určitou formu potlačování občanské společnosti.

Na případu Libye se potvrdila i teze, že nerostně bohaté země mají v případě pokusu o demokratickou tranzici tendenci upadat do občanské války. Původní protestní akce proti Kaddáfímu se v Libyi poměrně rychle proměnily v boj o kontrolu nad územím bohatým na ropu. Ropu lze tedy chápat jako jeden z důvodů neúspěšné demokratické tranzice i pokračujících konfliktů v zemi.

Poznámky

[1]Tyto argumenty se objevují u ekonomů jako Machiavelli, Montesquieu, Smith a Mill a v pracích ekonomů jako Wallich (1960), Levin (1960), Nurske (1958) a Watkins (1963).
[2]Přírodní bohatství definovali jako poměr primárního vývozu na HDP (Collier a Hoeffler 1998)
[3]Zkoumán byl vzorek 138 zemí v období let 1960 a 1995.
[4]Zásoby Libye jsou vyčíslovány na 46 mld. barelů.
[5]Mahmoud Jibril působil jako předseda vlády Prozatímní národní rady (National Transitional Council).
[6]Mansour Al-Kikhia, Ph.D. je vyučující profesor na fakultě politologie a geografie na University of Texas in San Antonio, jeho výzkum je zaměřený na komparativní politologii a země blízkého východu.
[7]Byl proveden výzkum na 12ti skupinách obyvatel z různých měst napříč Libyí tak, aby ve výzkumu byly zastoupeny všechny socio-ekonomické skupiny obyvatelstva, výzkum provedl Národní demokratický institut
[8]Meziroční nárůst HDP byl v roce 2012 104,5%, následované propadem -9,3% a -9,7% v letech 2013 a 2014 (worldbank.org).

Prameny

British Broadcasting Corporation, www.bbc.com
Foundation of Future, www.foundationforfuture.org
Human rights watch, www.hrw.org
International institute for democracy and electoral assistance, www.idea.int
International foundation for electoral systems, www.ifes.org
Index mundi, www.indexmundi.com
NPR, www.npr.org
Světová banka, www.worldbank.org

Abdul-Latif, Rola. 2013. Voters’ Opinions of the Election Process in Libya. International Foundation for Electoral Systems. Washington, DC.\\

Doherty, Megan. 2012. Building a new Libya: Citizen views on Libya´s electoral and political processes. National democratic institute for international affairs. Washington, DC.

Literatura

Ascher, William. 1999. Why Governments Waste Natural Resources: Policy Failures in Developing Countries. Baltimore: The Johns Hopkins University Press.

Bates, Robert a Donald, Da-Hsiang Lien. 1985. A Note on Taxation, Development,
and Representative Government. Politics and Society 14.

Beblawi, Hazem. 1987. The rentier state in the Arab world. Arab Studies Quarterly: 383-398.

Bhardwaj, Maya. 2013. Development of Conflict in Arab Spring Libya and Syria: From revolution to civil war. Washington University. St. Louis.

Brand, Laurie A. 1992. Economic and Political Liberalization in a Rentier Economy: The Case of the Hashemite Kingdom of Jordan. Bloomington: Indiana University Press.

Collier, Paul. and Hoeffler, Anke. 200. Resource Rents, Governance, and Conflict. Journal of Conflict Resolution 49.4: 625–33.

First, Ruth. 1980. Libya: Class and State in an Oil Economy. Oil and Class Struggle.

Herb, Michael. 2005. No representation without taxation? Rents, development, and democracy. Comparative Politics (2005): 297-316.

Hoffman, Philip T. a Norberg, Kathryn. 1994. Fiscal Crises, Liberty, and Representative Government. 1450–1789. Stanford,Calif.: Stanford University Press.

Jensen, Nathan, a Wantchekon, Leonard. 2004. Resource wealth and political regimes in Africa. Comparative political studies 37.7: 816-841.

Karl, Terry Lynn. 1997. The paradox of plenty: Oil booms and petro-states. Vol. 26. Univ of California Press.

Leite, Carlos A., a Weidmann, Jens. 1999. Does mother nature corrupt? Natural resources, corruption, and economic growth. IMF Working Paper 99/85.

Levin, Johnatan V. 1960. The Export Economies: Their Pattern of Development in Historical Perspective. Cambridge: Harvard University Press

Mahdavy, Hossein. 1970. The patterns and problems of economic development in rentier states: The case of Iran. life 1000: 1.

Nurske, Ragnar. 1958. Trade Fluctuations and Buffer Policies of Low-Income Countries. Kyklos 11.2: 141–4

Putnam, Robert D. 1993. Making Democracy Work. Princeton: Princeton University Press.

Reynal-Querol, Marta. 2002. Ethnicity, Political Systems, and Civil Wars. Journal of Conflict Resolution 46: 29–54

Robinson, James A.; Torvik, Ragnar; a Verdier, Thierry. 2006. Political foundations of the resource curse. Journal of development Economics 79.2: 447-468.

Ross, Michael L. 2001. Does oil hinder democracy?. World politics 53.03: 325-361.

Ross, Michael L. 2004. Does taxation lead to representation?. British Journal of Political Science 34.02: 229-249.

Rosser, Anderew. 2006. The Political Economy of the Resource Curse: A Literature Survey. Institute of development studies.

Sachs, Jeffrey D., a Warner, Andrew M. 1995. Natural resource abundance and economic growth. No. w5398. National Bureau of Economic Research.

Sachs, Jeffrey D., a Warner, Andrew M. 2001. The curse of natural resources. European economic review 45.4: 827-838.

Smith, Benjamin. 2004. Oil wealth and regime survival in the developing world, 1960–1999. American Journal of Political Science 48.2: 232-246.

Smith, Benjamin. 2007. Hard Times in the Land of Plenty. Ithaca: Cornell University Press.

Vandewalle, Dirk. 1998. Libya since Independence: Oil and State-Building}. Cornell University Press.Ithaca, N.Y.

Wallich, Henry. 1960. Monetary Problems of an Export Economy. Cambridge: Cambridge University Press

Watkins, Melville H. 1963. A Staple Theory of Economic Growth. Canadian Journal of Economics and Political Science 32: 141–58