Jaké byly příčiny malijské krize v roce 2012? Jaký vliv na tuto krizi mělo Arabské jaro? Tento článek se pokusí ve stručnosti odpověď na tyto otázky, kterým se v českých médiích nedostalo (a stále nedostává prostoru). Hlavním autorovým záměrem je seznámit čtenáře s rolí Tuaregů v této krizi.
Tuaregové jsou etnickou skupinou, jejíž příslušníky lze nalézt ve více státech Sahary. Historické se jedná o etnikum, které se živilo především pastevectví a dálkovým obchodem, který spojoval Středozemní moře se subsaharskou Afrikou. Dekolonizace pak rozdělila Tuaregy do nově vzniklých států tohoto regionu. Největší počet pak lze nalézt v severním Mali, Nigeru. Dále pak v jižním Alžírsku a jihozápadní Libyi1.
Historicky se Tuaregové domáhají větší autonomie na centrech jednotlivých států (např. 1916 – 1917 proti francouzské koloniální správě, 1962 – 1964 v Mali atd.). Tato jejich snaha je definována odlehlostí jejich regionu (území obývané Tuaregy v Mali představuje severní část, která je svým pouštním charakterem odlišná od jižní části, kde se nachází hlavní město Bamako a leží centrum země) a marginalizací. Zároveň koloniální hranice učinily z Tuaregů menšinu v každém státu a Tuaregové často reklamují diskriminaci a opomíjení ze stran centrálních vlád (Emerson 2011: 671 – 672). V případě Nigeru se také dochází na území obývaném Tuaregy k těžbě uranu, který představuje hlavní vývozní artikl Nigeru, ale peníze z této těžby vláda zpětně neinvestuje do území obývaného Tuaregy (Emerson 2011: 673). Zároveň tato těžba poškozuje křehký ekosystém, ne kterém Tuaregové jakožto kočovní pastevci závisí.
Jak uvádí Klute (Klute 2013: 57), nejedná se pouze o požadavek po nezávislosti, ale také o důraz na islám. Tuarežští rebelové v 60. letech požadovali zavedení ministerstva náboženství, které by řešilo islámské otázky. Takže tu máme dva požadavky: jeden je po větší samosprávě či nezávislosti a druhý požadavek je po větším vlivu islámu. Tyto dva požadavky také stojí za situací 2012.
Hlavními aktéry této krize byli na tuarežské straně ozbrojenci z Ansar ad-Din (v překladu Obránci víry) a Mouvement National pour la Libération de l’Azawad (Národní hnutí za osvobození Azawadu (MNLA) – Azawad je označení prostoru obývaného Tuaregy v tamašku – jazyce Tuaregů). Tyto dvě hnutí se na začátku krize spojili, aby bojovali proti centrální vládě. Situace se během bojů změnila a MNLA nakonec bojovala na vládní straně proti Ansar ad-Din, které se stalo hlavním oponentem bamacké vlády.
Bez pochopení situace v Libyi během Arabského jara je velmi obtížné pochopit situaci na severu Mali. Pro porozumění libyjského vlivu je třeba se vrátit před Arabského jaro a prozkoumat politiku M. Kaddáfího v africkém kontextu2. Libye má na svém území značné zásoby jak ropy tak zemního plynu3. Zároveň díky nízké zalidněnosti (někde mezi 3 až 4 obyvateli na km24) se zemi nedostávala pracovní síla (Y. Ronen 2013: 546), proto se pro mnoho Tuaregů stala novým domovem, když po řadě přírodních katastrof (především opakující se dlouhodobá sucha) v 70. a 80. opouštěli svou původní domovinu ve snaze zajistit si lepší živobytí (,,Libye se stala Evropou pro chudé.“ (I. Kohl 2014: 429). Tato imigrace byla libyjským režimem podporována a stimulována.
Dalším aspektem je zahraniční politika Kaddáfího režimu. Kaddáfí usiloval o čelní pozici mezi lídry Třetího světa a zapojoval se do různých konfliktů (např. válka v Libanonu kam vyslal své jednotky složené zčásti také z Tuaregů na pomoc hnutí Hizballáh). Jeho režim je znám také širokou podporou různých povstaleckých skupin od IRA až právě po Tuaregy. Mnozí Tuaregové tedy nejenom, že v Libyi našli práci, ale sloužili také v libyjských ozbrojených složkách. V Libyi usazení Tuaregové zároveň sloužili Kaddáfímu v boji proti domácí (nejen) islamistické opozici (Y. Ronen 2013: 552). Právě oddanost tuarežských jednotek režimu pak vedla k problémům, které nastaly s pádem režimu. Tuaregové bojovali na straně Kaddáfí proti domácím rebelům až do posledních dní, a tito rebelové v nich viděli logicky své nepřátelé a po porážce režimu tak museli Tuaregové čelit perzekuci. Zároveň nastal problém se státní příslušností, protože za kaddáfího režimu dostávali Tuaregové řadu rozdílných dokumentů, které ne vždy zaručovaly plné libyjské občanství (více k tématu I. Kohl 2014: 431 – 432). Tyto dokumenty pak nebyli novou vládu často uznány a Tuaregové tak ztratili své libyjské občanství.
V tomto zhoršení situace v Libyi lze najít jeden z původů malijské krize z roku 2012. Tuaregové se rozhodli opustit Libyi, která pro ně již nepředstavovala ,,Evropu pro chudé“, a vrátili se do svých původních vlastí (především Mali a Niger). Problém je v tom, že se bývalí vojáci vrátili i s výzbrojí, kterou si ponechali a v Mali oživili své požadavky po větší autonomii. Kvalitně vyzbrojení Tuaregové pak mohli klást ve vzdálené a geograficky pro ně výhodné oblasti silný odpor malijské centrální vládě. Vláda byla neschopná účinně tento problém řešit, což vedlo k frustraci mezi vojáky, kteří udělali v březnu 2012 státní převrat, který prohloubil státní krizi. Vojenská hrozba povstalců (v kterémžto boji postupně získali navrch islamističtí Ansar ad-Din oproti více sekulárním MNLA) pak byla ukončena francouzskou vojenskou intervencí.
Tuarežská otázka zatím není dořešena. Problémem regionu je slabá státní moc, která by zajistila inkluzi Tuaregů a respektovala jejich práva. Dalším problém je nevýhodná geografie Mali, protože severní část není efektivně propojena infrastrukturou s centrem a Sahara představuje ideální místo pro povstaleckou činnost. Hranice států zde nejsou přesně definovány a státní moc zde de facto nemá vliv. Zároveň v tomto prostoru operují různé teroristické organizace (např. Al-Kaída v islámském Magribu), které podkopávají již tak slabé státní instituce. Zároveň je v malijském diskurzu přítomna jistá nevraživost a nedůvěra vůči Tuaregům, která vychází z jejich častých povstání. Tvoří se tedy i psychologická hráz mezi severem a jihem Mali.
Zdroje:
EMERSON, Stephen A. 2011. ,,Desert insurgency: lessons from the third Tuareg rebellion.“ In: Small Wars & Insurgencies. Ed. Stephen A. Emerson, Newport: US Naval Port College, 669-687.
KLUTE, Georg 2013. ,,Post-Gaddafí Repercussions in Northern Mali.“ Strategie Review for Southem Africa 35, č. 2, 53 – 67
KOHL, Ines 2014. ,,Libya’s ‘Major Minorities’. Berber, Tuareg and Tebu: Multiple Narratives of Citizenship, Language and Border Control.“ Middle East Critique 23, č. 4, 423 – 438
RONEN, Yehudid 2013. ,,Libya, the Tuareg and Mali on the eve of the ‘Arab Spring’ and in its aftermath: an anatomy of changed relations.“ The Journal of North African Studies 18, č. 4, 544 – 559
Independent Statistics and Analysis: http://www.eia.gov/
Ethnologue: Languages of the World: http://www.ethnologue.com/
Trading Economics: http://www.tradingeconomics.com/
1Přesný počet Tuaregů není možné zjistit vzhledem k tomu, že regionální státy nevedou statistiky a Tuaregové během svého kočování často překračují hranice. Odhad je založen na počtu mluvčích tamašku, který čerpá z http://www.ethnologue.com/. Opět je třeba mít na paměti, že čísla jsou orientační, neboť ne každý mluvčí tamašku je Tuareg a samotná data se velmi těžko ověřují.
2Velmi detailně se této problematice věnuje Y. Ronen (2013)
3Více na http://www.eia.gov/countries/country-data.cfm?fips=LY&trk=m
4http://www.tradingeconomics.com/libya/population-density-people-per-sq-km-wb-data.html
