V poslední době při čtení novinových titulků, narážíme stále častěji na téma migrace z Afriky do Evropy – je ale opravdu africká migrace pro Evropu tak škodlivá? Kdo do Evropy nejčastěji migruje a proč? Budou počty migrantů růst i nadále nebo se jedná o dočasný fenomén?
Tématikou migrace se nejčastěji zabývají státy, které se nacházejí u Středozemního moře, protože migranti k nim dokáží nejsnáze docestovat a tlačí tak na jejich hranice. Takovou zemí je například Itálie, která je jednou z nejčastějších destinací – ta musí vynaložit až 9 mil € měsíčně, na operaci Mare Nostrum, která vznikla na popud stále většímu přílivu migrantů do Evropy. Ani Evropská Unie nezůstává stranou a přichází s programem Triton, který by měl Itálii pomoci a dokázal by předejít námořním neštěstím, které způsobují utopení stovek imigrantů jen několik kilometrů od italských břehů (EurActiv 2014). Problém, kterému v tomto případě evropské námořnictvo čelí, je ten, že nemohou obrátit lodě migrantů a poslat je pryč. Navíc většinou pokud takovou loď objeví, zachraňují její posádku před utopením a podle mezinárodního mořského práva, mají takové osoby dopravit do nejbližšího bezpečného (často právě evropského) přístavu. Jakmile se tito lidé dostanou na evropskou půdu, mají právo zažádat o asyl.
Historie migrace
Z historického hlediska se obrovská africká populace hýbala už dříve z mnoha důvodů – obchod s otroky, kolonialismus, násilné konflikty, chudoba, … S moderní migrací se Evropa potýká od 60. let 20. století a to především z oblasti Magrebu (tj. Maroko, Západní Sahara, Alžírsko, Tunisko, Libye a více či méně Mauretánie). Nejčastějšími destinacemi migrantů byla Francie, Německo, Nizozemí nebo Belgie. V 80. letech potom hlavně Španělsko a Itálie a to hlavně kvůli vysoké poptávce po nekvalifikované práci. Zřejmě neúmyslnou, ale rozhodující roli měl v subsaharské migraci i bývalý libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který se pasoval do pozice pan-afrického lídra. V duchu pan-afrikanismu pak začal vítat ve své zemi všechny Afričany ze subsaharské Afriky a nabízet jim práci. Postupně však i ona začala zavádět restrikce. Libye tak začala být pro migranty spíše takovou „mezi-destinací“ – v tom smyslu, že odtud pokračovali subsaharští migranti dále do Evropy. Ačkoliv samozřejmě jsou i migranti, pro které je severní Afrika konečnou destinací a nechtějí se vrátit do svých méně stabilních a více nebezpečných zemí.
Od roku 1990 zavádí evropské země přísnější imigrační politiku a posilují kontroly na hranicích – reagují tak na strach veřejnosti, která vyvíjí větší tlak na vlády jednotlivých států. Maroko a Tunisko také reagují na nelegální migraci a pašování lidí do Evropy a zavedly tak mezi lety 2003 – 2004 zákony, které tuto činnost trestají. Podléhají tak nátlaku ze strany EU, pro kterou se stávají tak trochu „strážci Evropy.“ Nicméně i v zemích Magrebu v posledních letech vzrůstá xenofobie a po letech relativní tolerance přichází značný nárůst rasismu a porušování práv subsaharských imigrantů. Do problematiky migrantů se samozřejmě zapojují i humanitární organizace, které volají po dodržování lidských práv, porážce mezinárodního organizovaného zločinu, který je s migrací často spojen, principu non-refoulement a zákazu hromadného vyhoštění. Varují tím především Španělsko a Itálii, které velmi riskují, když navrací migranty a žadatele o asyl zpět do Libye nebo Maroka, kde není zajištěna jejich bezpečnost. Někdy je tyto státy odvezou pouze na jih svých zemí, někdy je deportují zpět do zemí jejich původu.
Ovšem i státy severní Afriky mají své geopolitické a ekonomické zájmy a to je někdy důvodem, proč vždy nejsou úplně ochotné spolupracovat s EU a plnit její politické cíle. Nejen pan-africká Libye, ale i ostatní státy Magrebu si snaží udržovat vliv směrem na jih skrze diplomacii, pomoc nebo i výměnu svých studentů.
Odkud přicházejí
Největší podíl migrantů je ze západní Afriky – nejčastěji z Ghany, Nigérie či Senegalu. Obecně bývalé frankofonní kolonie migrují nejčastěji do Francie, kvůli socioekonomickým vazbám v minulosti a také kvůli jazyku. To anglofonní bývalé kolonie se ukazují jako mnohem flexibilnější ve výběru svých destinací. Proč zrovna ze západní Afriky je logické – geografická blízkost, tudíž vzdálenost, která se dá v moři na jejich lodích zvládnout. Samozřejmě to ale stále zůstává riskantním podnikem, jehož jsme svědky. Takovéto převozy stojí migranty i tisíce euro.
Proč přicházejí?
Nyní se více zaměříme na otázku, proč počet migrantů do především Západní Evropy roste. Samozřejmě jsou zde tzv. push faktory – tj. násilné konflikty, nedodržování lidských práv, vyčerpání přírodních zdrojů, chudoba… Mladí lidé v Africe také čelí vysoké míře nezaměstnanosti a nevidí žádnou budoucí perspektivu, když zůstanou v zemi, kde se narodili. Na straně druhé, se často opomíjí fakt, že evropské země a jejich ekonomiky imigranty potřebují. Pokud tedy slýcháme, že Evropa s Afrikou bojují proti migraci, dejme si to nejdříve do souvislostí. Ani jedna z nich totiž nemá zájem na tom, jí úplně zarazit. Evropa je závislá na nekvalifikovaných pracovnících, kteří dělají práci, od které většina občanů Západních zemí dává ruce pryč, protože mzdy za takovou práci jim nestačí. Pak přichází na řadu obyvatel Afriky, pro kterého jsou to poměrně velké peníze a jejich část posílá zbytku své rodiny do Afriky – jedná se o tzv. remitence, ze kterých jejich příbuzní žijí a pohánějí tudíž africkou ekonomiku. Evropa tedy poptává levnou pracovní sílu, Afrika je ochotná ji doručit.
Vezměme si například ženy a potažmo jejich děti, jedná se o skupinu, která migruje nejvíce – tvoří až polovinu všech migrantů (PRB 2007). V jižní Evropě se jejich nejčastějším zaměstnáním stává pečovatelka o domácnost nebo také hospodyně. Dochází teda k tzv. feminizaci migrace – v Západní Evropě se jedná o trend poslední doby – evropské ženy se díky posilování genderové rovnosti dostávají do pozice, kdy potřebují někoho, kdo se postará o děti, až budou nemocné nebo shání pečovatelky pro svoje rodiče. Ženy nejenom z Afriky jsou ochotné jim s těmito problémy „pomoci.“ Často pak neformální ekonomika živí silnou poptávku po těchto pracovnicích a také množství malých podniků, kde mohou nelegální migranti najít práci. V jižní Evropě žijí odhadem miliony nelegálních migrantů. Toto číslo se samozřejmě mění, protože někteří migranti se dostanou do Evropy legálně, ale poté, co jim propadnou víza, zůstávají i nadále, pak už nelegálně, na „starém kontinentě.“
Důsledky migrace
Jaké důsledky to má pro Afriku? Měli bychom si uvědomit, že z Afriky v současnosti už neodchází pouze nekvalifikovaná pracovní síla. Odcházejí i lidé, kteří mají vysoké školy – například doktoři. Dochází tedy k tzv. brain drain efektu, tzn. k odlivu akademicky vzdělaných lidí, kteří by byli naopak potřeba v jejich vlastní zemi. Tím vlastně nastává situace, že nevzniká v Africe potřebná střední třída. Jak se k tomu staví Evropa? Slibuje vytvoření pracovních míst přímo v Africe… Pokud se ale podíváme blíže, evropská zahraniční obchodní politika spíše přispívá ve značném rozsahu k omezení výdělečného obchodu producentů v západní Africe, aby obhájila zájmy vlastních producentů v členských státech.
Migrace v dlouhodobé perspektivě ukáže, jak dobře zvládá EU svoji imigrační politiku a jaké socioekonomické následky s sebou přinese. Dokud bude ale zahraniční obchodní politika vůči africkým státům stejně sobecká jako doteď, má Afrika jen malou šanci uspět, vytvořit pracovní místa a udržet tak pracovní sílu doma. Je také potřeba mít na paměti, že trans saharská migrace není až tak nechtěná, jak se může na první pohled zdát. Evropa imigranty potřebuje. Je jisté, že důvodem k migraci je opravdu i chudoba, války a zničené životní prostředí, nicméně nemůžeme to brát jako hlavní a největší důvod k migraci. Jak článek ale naznačil, Afriku neopouští pouze nevzdělané skupiny lidí, nejsou to vždy ti nejchudší, kteří odcházejí. Vzhledem k snadné dostupnosti informací a lepšímu vzdělání je obtížné zabránit lidem, aby neměli snahu odejít za, alespoň podle nich, lepší budoucností.
Zdroje
EurActiv 2014. „EU’s Operation Triton to help Italy cope with migrants.“ Dostupné na: http://www.euractiv.com/sections/justice-home-affairs/eus-triton-help-italy-cope-immigrants-arriving-sea-309011 (22.11.2014)
PRB 2007. „The feminization of migration: Limits of the Data.“ Dostupné na: http://www.prb.org/Publications/Articles/2007/FeminizationofMigrationLimitsofData.aspx (22.11.2014)
Picture by
Arturo Rodriguez/AP. Dostupné na: http://www.theguardian.com/commentisfree/2010/oct/20/eu-refugee-libya-gaddafi
