Africký informační portál - Věcně o Africe

Voda jako zdroj konfliktu?

Publikováno: 1.5.2016

Vodu můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších surovin a její problematika je velmi specifická, především díky její roli pro člověka. Na rozdíl například o ropy se nedá nahradit a kromě esenciální potřeby pro člověka je také nezbytná v zemědělství, průmyslu, domácnostech a celkovém ekosystému. Díky změnám klimatu a kolísavosti srážek dnes může být voda také zdrojem konfliktu.

Voda

Zpráva vydaná Programem OSN pro životní prostředí v roce 2012 uvádí, že z celkového množství vody na planetě je sladké pouze 2,5%, která se vyskytuje především ve formě sněhu, ledovců v Arktidě a Antarktidě a podzemních vodách (United Nations Environment Programme 2012: 62). Pro většinu obyvatel jsou tak hlavním zdrojem pitné vody jezera, řeky, vodní srážky nebo studny čerpající zásoby podzemních vod. Z těchto zdrojů se dá ale využít méně než 1% sladké vody, což je v přepočtu 0,01% celkových zásob vody na Zemi. Zpráva dále uvádí, že zhruba 1/3 světové populace dnes žije v oblastech středního až velkého nedostatku sladké vody a do roku 2025 se tento poměr ještě zvýší na ½ (United Nations Environment Programme 2012: 66).

Hlavní výhodou říční infrastruktury je především produkce potravin a elektrické energie. Tato skutečnost ale nezůstává bez určitých následků a nepříznivých dopadů. Například v 50. letech 20. století, které jsou charakteristické budováním velkých přehradních staveb na největších řekách světa, docházelo k masivnímu přesidlování a nenávratnému ničení noha říčních ekosystémů.

Zemědělství tvoří základ ekonomiky subsaharské Afriky a pracuje v tomto odvětví až 2/3 ekonomicky aktivního obyvatelstva. Zemědělství ale spotřebovává více než 70% sladké vody čerpané z jezer, řek a podzemních vod, kdy je většina z ní následně využívána pro zavlažování zemědělské půdy. Její nedostatečná správa ale způsobuje salinizaci asi 20% světově zavlažované půdy a ročně dochází ke znevážení až 1,5 milionů hektarů zavlažované půdy (United Nations Environment Programme 2012: 68).

Kromě dostupnosti vody je jejím hlavním problémem také její kvalita. Podle informací Světové zdravotnické organizace je pro 1,8 miliardy lidí nedostupná nezávadná pitná voda, z toho 300 milionů v subsaharské Africe (WHO 2015).

Dalším problémem by mohlo být sdílení vodních toků, kdy přes 260 velkých světových řek poskytuje vláhu asi 45% pevninského povrchu a o vodu každé z nich se dělí dva či více států. Některé regiony jsou na vodě extrémně závislé a sdílení vodních toků tak může vést k rozporům nebo až otevřenému konfliktu. Příčinami vzniku těchto konfliktů mohou být klimatické změny, populační růst a zvyšující se poptávka po vodě, která je zapříčiněna i zlepšujícími se životními podmínkami.

Zde se tedy nabízí otázka, zda nedostatek vody může vést k rozpoutání nějakého konfliktu a tím by se naplnila slova vice-prezidenta Světové banky Ismalila Seragildina, který v roce 1995 prohlásil, že války dalšího století se povedou o vodu, ne o ropu, nebo naopak donutí státy k větší spolupráci?

Teorie

Jedním ze zastánců teorie vody, jako zdroje konfliktu je Peter Gleick. Podle něj jsou suroviny a environmentální problémy bezpečnostní hrozbou, která s pomocí dalších faktorů může přerůst v nestabilitu nebo ozbrojený konflikt. Voda nabývá konfliktního potenciálu, pokud ovlivňuje potenciální ekonomický a zemědělský rozvoj země v oblasti (Gleick 1993: 82).

Gleick uvádí několik základních aspektů, které dokládají konfliktní potenciál vody. První je nespravedlivé rozdělení vodních zdrojů a s tím spojené potenciální snahy o přerozdělení, které by vyřešilo nedostatečný přístup k vodě. Dalším bodem je využití vody jako vojenského a politického prostředku pro dosažení cílů. Pokud je pro státy povodí voda strategickou surovinou, může být využívána při vojenských a politických akcích, kdy stát na horním toku může například snížit, zastavit nebo úplně odklonit tok, což může mít velké následky pro obyvatele státu na dolním toku (Gleick 1993: 84).

Peter Gleick také uvádí čtyři základní charakteristiky, díky kterým se voda stává zdrojem strategické rivality: stupeň vzácnosti vody, míra, do jaké je voda sdílena více než jedním státem nebo regionem, moc státu ležícího v povodí a možnost přístupu k alternativním zdrojům pitné vody (Gleick 1993: 88).

Dalším teoretikem je například Thomas Homer-Dixon, který se věnuje vztahu mezi nedostatkem kritických environmentálních zdrojů (půda, voda, lesy) a jejich potenciálu vyvolat násilní konflikty. Environmentální problémy obvykle podle Dixona nezpůsobují mezinárodní konflikt, ale mohou vytvářet vážné sociální napětí ve společnosti a přispívat k nim (Homer-Dixon 1999: 12). Hlavním faktorem, proč se Dixon domnívá, že budou environmentální problémy předními důvody většiny konfliktů je zvyšující se populace a snižující se zásoby zdrojů. V roce 1990 bylo na světě 1, 65 miliard lidí (Homer-Dixon 1993: 13), zatímco dnes celková populace dosahuje přes 7,4 miliard (Worldometer 2016).

Autor mimo jiné uvádí čtyři hlavní podmínky, které musí být naplněny, aby se spor o vodu mohl považovat za konflikt a mohlo následně dojít k vypuknutí války: stát na dolním toku musí být vysoce závislý na vodních zdrojích, stát na horním toku musí být schopen ovlivnit říční průtok, v minulosti docházelo mezi těmito státy ke sporům a konfliktům, stát na dolním toku musí být vojensky o mnoho silnější než stát na horním toku (Homer-Dixon 1999: 180).

Proti teoretikům, zastávajícím názor, že voda bude příčinou konfliktů, se staví autoři, kteří vodu vnímají naopak jako zdroj spolupráce. Mezi ně patří například Aron Wolf. Podle něj nedostatek vody jistě může být jednou z příčin sporů mezi státy, ale určitě se nedá říct, že by jen kvůli němu vznikl konflikt. Z historického hlediska pouze v jednom případě došlo k válce vyloženě o vodu a to v roce 2500 př. n. l. v Mezopotámii mezi sumerskými státy Lagaš a Umma o řeku Tigris. V letech 1946-1990 proběhlo 1831 konfliktů, které se týkaly vody a jen 37 z nich mělo násilnou povahu (Wolf, Yoffe a Giordano 2003: 39). V moderní době voda nikdy nebyla jedinou příčinou války mezi dvěma státy.

Podle Wolfa jsou státy stále více ochotné vytvářet instituce, které dané spory zmírňují a regulují využívání zdrojů. Jejich problém ale spočívá v neschopnosti dostatečně se přizpůsobovat měnícím se vládám a životnímu prostředí. Konflikt o zdroje hrozí tedy především tam, kde stát nemá vůbec žádnou nebo špatně definovanou svrchovanou moc nad zdroji, stávající institucionální režimy jsou zničeny politickou změnou, nebo se instituce nedokážou rychle přizpůsobit změnám přírodních zdrojů (Wolf, Giordano a Giordano 2005: 47).

Aby byly výše zmíněné instituce úspěšné při předcházení zmírňování konfliktů, musí být naplněno několik podmínek. Měly by poskytovat hodnotné a jasné informace o kvalitě a alokaci vodních zdrojů. Takové instituce bývají úspěšné především z krátkodobého hlediska, kdy se zabývají mezinárodními spory o zdroje, ale v dlouhodobém horizontu se již špatně adaptují a přestávají být efektivní ve sporech o zdroje, které jsou způsobeny rychle se měnícími podmínkami. Proto, aby byly instituce efektivní i dlouhodobě, je potřeba jejich rychlá adaptace na proměnlivost zdrojů a na měnící se znalosti a sociální systémy jejich uživatelů. Poslední podmínkou je, aby se instituce snažily o změnu pohledu na současnou problematiku nedostatku zdrojů, kdy dohody o přerozdělení benefitů a výhody vyplývající z využívání zdrojů přináší každému z aktérů určitý zisk, což zvyšuje jejich časovou odolnost. Aby se instituce mohly dostatečně adaptovat na nové konflikty o zdroje, musí si jasně definovat nové mechanismy řešení (Wolf, Giordano a Giordano 2005: 59).

Konkrétní příklady

Jedním z příkladů, kdy měla voda vliv na mezinárodní konflikt v subsaharské Africe, je spor mezi Senegalem a Mauretánií v letech 1989-1991. Do 80. let ve 20. století bylo v oblasti velké sucho a nedostatek srážek a Senegal tedy vytvořil „Senegal River Basin Development Authority“, která měla společně s Mali a Mauretánií realizovat výstavbu dvou přehrad Diama na dolním toku a Manantali na horním toku řeky Senegal. V roce 1988 v souvislosti s výstavbou přehrad došlo k ústupu vody na pravidelně zavlažovaných a úrodných senegalských polích, která jsou položena výše, než mauretánská. Senegalští farmáři se tedy přesunuli na mauretánskou stranu řeky, kde začali obdělávat jejich pole, ale zde byli pronásledováni příslušníky pohraniční stráže, na což Senegal reagoval vyhnáním mauretánských velbloudů, kteří v regionu Ferlo trávili většinu období sucha (Parker 1991).

Situace eskalovala v roce 1989, kdy mauretánská pohraniční stráž zastřelila dva Senegalce a další zatkla. Následovala vlna násilí podél řeky, rabování obchodů mauretánských přistěhovalců v Dakaru a dalších městech a to samé naopak v Mauretánii senegalským přistěhovalcům. Po těchto událostech začal v obou zemích platit zákaz vycházení a do konce června 1989 probíhalo navracení přistěhovalců zpět do svých zemí. Podél řeky byly rozmístěny vojenské jednotky, které se i několikrát střetly. Až po zahraniční intervenci v roce 1991 nastalo uklidnění situace a obnovení diplomatických styků. Senegal požadoval jako kompenzaci přesunutí hranice na pravý břeh řeky a návrat uprchlíků, což Mauretánie odmítla a trvala na původní hranici, procházející středem toku řeky (Cultural Survival 1998).

Vzájemné boje pokračovaly až do roku 1994, kdy obě vlády prohlásily, že jsou připraveny k dalšímu vyjednávání a v roce 1997 byly podepsány dohody, které zajistily společné hlídky na obou stranách řeky. Nicméně spory přetrvávají a problém farmářů, kteří bydlí a pracují na opačných stranách řeky, stále nebyl vyřešen.

Další oblastí, kde je voda jedním ze zdrojů konfliktu, je povodí Nilu a vztah mezi Egyptem a Etiopií. Nil se rozkládá na více než 10% Afriky o délce více než 7300 km a protíná celkem 11 států. Největší význam má však ve státech, kde neexistuje nějaký alternativní zdroj vody, a kde není dostatek srážek. Nejvíce závislý je na ní tedy Egypt, kde Nil poskytuje téměř 96% využitelné vody. V Etiopii zase pramení Modrý Nil, největší přítok Nilu, ale zvýšení využití vod Nilu by znamenalo zlepšení pro rozvoj země. Pro obě země je tedy Nil velmi důležitý a to především z hospodářského úhlu pohledu, kdy Egypt Nil využívá pro zemědělství asi z 86% a Etiopie dokonce 94% (Martinovský 2013: 68).

V roce 1959 byly podepsány smlouvy mezi Egyptem a Súdánem o rozdělení vodních zdrojů Nilu a o umožnění výstavby Asuánské přehrady, a přehrad Roseires a Atbara. Smlouva byla ale podepsána před dosažením nezávislosti ostatních států horního toku, které ji následně zpochybňují, protože byla podepsána bez jejich souhlasu. V 70. letech v Etiopii proběhly 2 hladomory a v roce 1974 byl svržen císař Haile Salassie a vlády se ujala Mengistova vojenská chunta, podporovaná Sovětským svazem. Naopak Egypt se v této době přiklonil spíše na stranu USA a jejich konflikt tak získal globální rozměr (Martinovský 2013: 82). Podle Gleicka konflikt mezi Egyptem a Etiopií vznikl oficiálně v roce 1978 a trvá do dnes (Gleick a Heberger 2014: 187).

Na počátku 90. let chtěl Husná Mubarak vybudovat kanál Toshka, který by přivedl 10% vody z Násirova jezera do egyptské západní pouště, ale etiopský prezident a premiér Meles Zenawi se ostře postavil proti tomuto plánu a tak se celá situace ještě vyhrotila. K přímému střetu těchto zemí ale nikdy nedošlo (Carlson 2013).

Dne 23. března 2015 prezidenti Egypta, Súdánu a Etiopie podepsali v Chartúmu Deklaraci principů Velké etiopské renesanční přehrady (největší přehrada Afriky, jejíž dokončení se odhaduje na rok 2017), která by mohla být krokem pro obnovení vzájemné důvěry a spolupráce mezi těmito zeměmi. Tato deklarace si klade za cíl vyřešit spory o řízení vod Nilu a zajistit bezpečnost ve všech přilehlých oblastech. Uvádí 10 základních principů, které státy musí dodržovat, pokud chtějí v budoucnu spolupracovat při sdílení vod Nilu: princip kooperace, rozvoje a regionální integrace a udržitelnosti, spravedlivého a rozumného využívání vody, nezpůsobení značné škody, spolupráce prvního plnění a provozu přehrady, budování důvěry, výměny informací mezi Egyptem, Súdánem a Etiopií, bezpečnosti přehrady, suverenity a teritoriální integrity a princip mírového řešení sporů (Girma a kol. 2015).

Tato současná dohoda zmírňuje napětí mezi státy a diplomatické řešení sporu je významným krokem. Otázkou ale zůstává, zda je tato smlouva udržitelná a jak ji budou státy dodržovat. Díky postupné stabilizaci regionu ale dochází ke snižování příčin ostatních konfliktů, které následně ovlivňují také konflikt o vodu a dá se tedy očekávat, snížení konfliktního potenciálu vody.

Řešení

Jako nejefektivnější řešení mezinárodních sporů o vodu se zdá mezinárodní smlouva, která by definovala práva států na dolním a horním toku povodí a obsahovala by speciální dohodu o užívání vodních cest. Na základně smlouvy by následně vznikaly plány vodních zdrojů a uskutečňovaly by se společné vědecké a technologické výzkumy. Hlavním přínosem mezinárodních smluv je řešení otázky týkající se kvality vody a jejího spravedlivého přerozdělování, využívání vodní energie a dalších přírodních zdrojů (Bencala, Dabelko, 2008: 24).

Podle Wolfa leží řešení především ve výše zmiňovaných institucích. Podle něj konflikt hrozí pouze ve chvíli, kdy existuje nutnost sdílet vodní tok s více státy, a tyto vztahy nejsou ošetřeny žádnou smlouvou a neexistují příslušné instituce, které by dohlížely na dodržování této smlouvy.

Další metody se zaměřují spíše na získávání další sladké vody, nebo předcházení jejímu plýtvání a tím předcházení konfliktu, který by mohl nastat z důvodu jejího nedostatku. Jedná se například o odsolování mořské vody, což je ale velmi nákladné a hrozí problémy s jejím znečištěním. Navíc se tyto odsolovací stanice mohou stát významným strategickým cílem.

Zajímavý je také koncept vodní stopy a virtuální vody. Pojem vodní stopa je celkové množství vody spotřebované na výrobu produktů a zajištění služeb obyvatel. Vodní stopa je založena na virtuální vodě, tedy na celkovém objemu použité vody, která nemusí aktuálně být v tekutém stavu, ale může být vložena do nejrůznějších produktů. Celkový objem vody použitý při výrobě a v zemědělství v jednom státě nevypovídá přesně o tom, kolik vody daná populace spotřebovává. Musí se počítat i výrobky, které se dováží a vyváží. S nimi se přičítá a odčítá podíl virtuální vody. S obchodováním se zbožím, především potravinami, je spojen tok vložené vody ze země, která vyváží do jiné. Dovážející země tak mohou ušetřit vlastní vodu, kterou by musely na pěstování a na výrobu vynaložit. Např. země Blízkého východu na přelomu milénia dovážely přes 50 milionů tun obilí ročně, což odpovídá 50 kubickým kilometrům sladké vody vložené do obilí (Říha 2014: 10).

Tyto metody ale nejsou především díky své nákladnosti nebo nerozvinutosti nejvhodnější pro oblast subsaharské Afriky.

Zdroje

Bencala, R. Karin, Dabelko, D. Geoffrey. 2008. „Water wars: Obscuring opportunities.“ Journal of International Affairs 61, č. 2, 21-33.

Carlson, Andrew. 2013. „Who Owns the Nile? Egypt, Sudan, and Ethiopia´s HistoryChanging Dam.“ Origins 6, č. 6.

Cultural Survival. https://www.culturalsurvival.org/ourpublications/csq/article/conflict-senegal-river-valley

Girma, Abul a kol. 2015. „Perspectives on the Declaration of Principles regarding the Grand Ethiopian Renaissance Dam.“ Nazret.

Gleick, Peter. 1993. „Water and Conflict: Fresh Water Resources and International Security.“ International Security 18, č. 1, 79-112.

Gleick, Peter, Heberger, Matthew. 2014. „Water Conflict Chronology.“ Water Brief č. 4, 174-219.

Homer-Dixon, Thomas. 1999. Environment, scarcity, and violence. New Jersey: Princeton University Press.

Martinovský, Petr. 2013. Přírodní zdroje a ozbrojené konflikty – aktuální trendy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Masarykovou univerzitou.

Parker, Ron. 1991. „The Senegal-MauritaniaConflictof 1989 – a Fragile Equilibrium.“ The Journal of Modern African Studies č. 29.

Říha, Josef. 2014. „Virtuální voda a konfliktní potenciál pitné vody.“ The Science for Population Protection 6, č. 1, 1-17.

Serageldin, Ismail. 2009. „Water Wars? A Talk with Ismail Serageldin.“ World Policy Institute 2009, č. 10, 25-31.

United Nations Environment Programme. 2012. The fifth Global Environment Outlook , GEO-5. Malta: Progress Press Ltd.

WHO. http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs391/en/

Wolf, T. Aaron, Giordano, F. Mark a Giordano, A. Meredith. 2005. „International Resource Conflict and Mitigation.“ Journal of Peace Research 42, č. 1, 47-65.

Wolf, T. Aaron, Yoffe, B. Shira a Giordano, Mark. 2003. „International waters: identifying basins at risk.“ Water Policy 2003, č. 5, 29-60.

Worldometer. http://www.worldometers.info/cz/


file not found1223