Africký informační portál - Věcně o Africe

Zahraniční spolupráce EU a Číny v Súdánu a Jižním Súdánu

Publikováno: 3.1.2016

Evropská unie   

Nejvíce se Evropská unie angažuje v mezinárodní politice jako samostatný aktér, zdroj financí a podpory. EU dokáže díky svými institucemi koordinovat jednotlivé státy. Důležité je vědět, že jejími členy jsou nezávislé země, které samostatně vykonávají zahraniční politiku. Vztah ke třetím zemím není často sjednocený pro všechny členské země. Vše úzce souvisí, jaké historické vazby má země třetího světa s danou zemí EU a jaká je potencionální možnost ovlivnit danou zemi do budoucna. Každá země EU má totiž jiné zájmy v dané oblasti, proto často dochází k neshodám. Určitou část prostředků a aktivit je EU schopna mobilizovat jako subjekt mezinárodního práva.

Na území Súdánu byla nejvíce hospodářsky aktivní z členských zemí EU Velká Británie, která spravovala společně s Egyptem toto území až do roku 1956.  Když vypukla v Súdánu válka mezi severem a jihem, EU se do války nezapojovala, pouze prováděla sankce, které byly vyjednané na půdě OSN. Do této problematiky se začala EU intenzivněji zapojovat až po roce 2005 a vykonávala hlavně diplomatickou roli. (EU Committee 2011).

USA má z dlouhodobějšího procesu stále větší význam pro Afriku. Afrika by ráda dostala na svůj kontinent další zainteresované státy jako třeba Indii nebo Malajsii a jejich ropné společnosti, aby se více angažovali v projektu budování států. EU bude zprostředkovávat finanční asistenci v rozvojových projektech a poskytovat odbornou podporu při budování států, ale také bude zajišťovat finanční prostředky při případném výpadku státních příjmů. Právě takový výpadek nastal v Súdánu, kde došlo k neshodě, a byly zastaveny dodávky ropy.  Podle EU by ropné společnosti měli hrát klíčovou roli v tomto procesu.

Mezi roky 2011 až 2013 EU přidělila 290 milionů eur na rozvojovou spolupráci. Hlavní partner pro EU při budování státu je Africká unie. Společně se podílejí na vytváření politických plánů a jednání mezi Súdánem a Jižním Súdánem. (World Bank 2011).

Důležitým úkolem pro EU bude v Jižním Súdánu snaha o zlepšení distribuce příjmů z ropy. Evropská unie tak dosáhla svého cíle rozvoje demokracie a boje proti autoritativním režimům za lidská práva stejně jako USA. (EU Committee 2011)

V současné době jsou silně omezené ekonomické aktivity, které se omezují na oficiální rozvojovou spolupráci, a proto nelze předpokládat, že by mohla mít Evropská unie přímý zisk ze změny majitele ropy v krátkém období. Do budoucna lze očekávat větší snaha o zapojení subjektů z Evropské unie.

 

Súdán a Jižní Súdán   

Súdán je reprezentován ve světové politice muslimskou části obyvatelstva a vykonává silnou centralizační politiku poarabšťování. Jižní Súdán je považován za vnitřního nepřítele Súdánu a vystupuje proti vládě v Chartúmu. Konflikt v Dárfúru je silně medializovaný v poslední době. Velmi často se hovoří, že právě v tomto konfliktu dochází ke genocidě.

Od roku 1989 od vyhlášení islámské republiky spolupracuje centrální vláda s Čínou, která jim dlouhodobě dodává zbraně. Čína poskytnula Chartúmu velké množství kapitálu zejména do ropných investic. (Attree 2012).

Právě ropa byla jedna z hlavních příčin, proč se centrální vláda pokoušela ukončit boje proti Jihosúdánské armádě SPLM. SPLM totiž požadovali vyšší podíl na zisku z ropy, protože infrastruktura pro těžbu ropy byla z větší části umístěna na území patřící Jižnímu Súdánu. Centrální vláda byla hlavní partner investorů. Investoři od centrální vlády požadovali, aby byly investice zabezpečeny, proto Čína podporovala Súdán v boji proti povstalcům. Válka byla velmi vleklá a konec nebyl v dohledu a tlak mezinárodní společenství byl neudržitelný. Súdánská vláda musela dojít k závěru a svolit právo na sebeurčení Jihu. Vznikla tedy autonomie a následné osamostatnění Jižního Súdánu, které musel Súdán přes velkou nelibost respektovat. K osamostatnění došlo bez jakýchkoliv stanovení podmínek.

Díky této události Súdán řeší řadu problémů, např. ostatní separatistické regiony se dožadují svých práv. Kdyby Súdán splnil všechny požadavky, znamenalo by to chaos a rozpad federativního státu.

Súdán se podvolil mezinárodnímu napětí a může mít velmi závažné ztráty z Osamostatnění Jižního Súdánu. Tímto počinem přišel o velké množství ropných nalezišť a stává se tak transportní zemí, kde může dojít k rozpadu státu. (The Economist 2012).

 

Čína

Čína je v poslední době často spojována s „neokolonialistickými“ politikami v Africe v souvislosti s obrovským růstem své ekonomiky za účelem zabezpečení nerostného bohatství. Čínský postoj vůči nedemokratickým režimům je vystižen v jednom z hlavních pilířů, které utvářejí zahraniční politiku a to je nevměšování se do vnitřních záležitostí. (Attree 2012).

Mezinárodní společenství kritizuje Čínu za její postoj vůči rozvinutým zemím. Čína z hlediska mezinárodních vztahů nejprve preferuje vyjednávací postoj a výsledkem dobrého vyjednávání je čínské zapojení vůči místním africkým vládám. Čínské firmy, které budují své ekonomické aktivity (např. těžební zařízení) na území Afriky, si půjčují od čínských bank a využívají především své vlastní dělníky. Většina vytěžených surovin je exportována do Číny a pouze nepatrný zisk dostanou místní vlády (Alden 2007). V případě, že se na zahraničních projektech podílí místní pracovní africká síla, jejich pracovní podmínky jsou nesrovnatelně horší.

Ovšem nerozvinuté státy Čínu chápou jako šanci na rozvoj. Čína totiž dokáže nabídnout stejné služby a produkty jako třeba Francie nebo Velká Británie, ale za nižší náklady.

Od roku 2010 se stala Čína největším obchodním partnerem Afriky, která předběhla v tomto směru i USA. Co se týče zahraničních investic, zaujímá Čína až šesté místo, ale vzájemná rostoucí spolupráce napovídá, že význam Číny na Africkém kontinentu bude rostoucí.

V případě Jižního Súdánu je ropa hlavním vývozním artiklem do Číny a zároveň je Čína hlavním odběratelem. Klíčový moment nastal v roce 1989, kdy v Súdánu byla vyhlášena „islámská revoluce“, Čína navázala bližší kontakt se Súdánem. V roce 1992 se Čína majetkově dostala do ropného průmyslu a začala se podílet na těžbě ropy a výstavbě ropovodu a skrze společnost CNPC začala s exportem ropy. V roce 2012 odebírala 2/3 veškeré produkce. V současné době má Čína největší podíl kontroly nad těžebními zařízeními prostřednictvím společnosti CNPC. Jak již bylo zmíněno, Čína dodávala zbraně centrální vládě v Chartúmu a podporovala ji i vojensky. Hlavním důvodem vojenské pomoci je zabezpečení dlouhodobých investic. Mezi místním obyvatelstvem byl vyvolán odpor v oblastech těžby ropy, protože místní těžaři dostávali pouze zlomek z příjmů a navíc okolní prostředí bylo zdevastováno.

V souvislosti s blížícím se osamostatněním Jižního Súdánu neponechávala Čína situaci v náhodě, protože si byla vědoma, že veškeré investice a projekty byly směřovány do severní části Súdánu, a proto začaly posilovat vztahy i s nově utvářející se vládou Jižního Súdánu.

Čína by raději, aby vše zůstalo při starém, aby stále vyjednávala se zástupci arabského Súdánu, protože se jednalo o dlouholetého partnera, ale nechtěla podcenit potencionální moc nové vznikající vlády v Jižním Súdánu a respektovala výsledky referenda o osamostatnění Jižního Súdánu. (Attree 2012).

Po vyhlášení nezávislosti chyběla dohoda mezi Súdánem a Jižním Súdánem o dělení zisku z ropy a Číně hrozilo přerušení dodávek. Čína diplomatickými kroky nasměrovala oba státy ke společnému mírovému řešení. Nějakou dobu se Číně dařilo udržovat tlak mezi Súdánem a Jižním Súdánem pod kontrolou. Spory se natolik prohlubovaly, že již Čína nedokázala udržet export ropy. Od této doby jsou vztahy mezi Jižním Súdánem a Čínou ohroženy. Faktem zůstává, že role Číny pro vzájemné vyjednávání podmínek mezi Súdány zůstává klíčová. Čína má možnost rozvíjet místní komunity a zlepšit infrastrukturu v Jižním Súdánu. Jižní Súdán si je vědom klíčového postavení Číny ve své ekonomice, protože odebírá velkou část jeho ropy a vlastní rozhodující část těžebních oblastí.

Cílem Číny je v blízké době přebudovat svou negativní pověst mezi obyvatelstvem Jižního Súdánu a vyřešit spory mezi dlouholetým partnerem Súdánem. Velkým zájmem Číny je zachování svých investic a využívat nadále ropných zdrojů na území Jižního Súdánu ve stejné intenzitě jako tomu bylo v době před osamostatněním.

Čínská politika nevměšování se do vnitřních záležitostí a dlouholetá oddanost projektu Africké unie, podporující vzájemnou spolupráci afrických států, by jistě mohla způsobit, že více méně nebude příliš záviset, na jakém území se ropné zdroje exportované převážně do Číny nachází, a že podíly na zisku z nich plynoucí budou jen o něco spravedlivěji rozděleny.

Afrika v mezinárodních vztazích (AFMESYS9)

Bc. Tomáš Mahler

Zdroje a použitá literatura 

EU COMMITTEE, 2011. [online]. UK Parliament  The EU and the Sudan: On the Brink of Change
http://www.publications.parliament.uk/pa/ld201012/ldselect/ldeucom/160/16004.htm.
WORLD BANK, 2011. [online]. World Development Indicators. South SudanDostupné z: http://data.worldbank.org/country/south-sudan.ATTREE, Larry, 2012. [online]China and conflict-affected states: Sudan and South Sudan. Případová studie, Saferworld  Dostupné z: http://www.saferworld.org.uk/downloads/pubdocs/FAB%20Sudan%20and%20South%20Sudan.pdf.

THE ECONOMIST, 2012. [online]. Sudan v South Sudan: Close to the Brink

Dostupné z:http://www.economist.com/node/21553453.

ALDEN, Chris, 2007. London: Zed Books. ISBN: 978-1842778647. China in Africa

http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=384

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/06/4438-usa-mluvi-o-miru-a-pripravuji-valku-pro-sudan.htm

 

 


file not found1223