Africký informační portál - Věcně o Africe

Zápisník z Etiopie díl 1: O nadpozemské nadzemce

Publikováno: 24.3.2017

Zhruba přesně po roce zpátky v Africe, opět na východě, tentokrát ale daleko předaleko od Britů a jejich koloniálního odkazu – čili zase v novém. Po zápisníku z Keni, který jsme během studijního pobytu v Nairobi psali společně s kolegou Michalem, tentokrát přicházím zcela sám se skromnějším, nejspíš jen občasným, akorát nekvalitními fotkami z mobilu opatřeným, ale snad stále výživným zápisníkem etiopským…

V úterý tomu byl přesně týden od doby, co jsem se vší slávou přistál na mezinárodním letišti v Addis Abebě a po dobré půlhodině se mi přeci jen podařilo přesvědčit vízové úředníky o tom, že tu budu tři měsíce dělat turistiku (ve skutečnosti stážuju na ambasádě, ale pšt, to je tak trochu top secret!), a že vážně budu bydlet poblíž nějakého Bob Marley Square.

Bom Barley Square

Bom Barley Square

Hned takhle zkraje musím trošku odbočit, a sice ještě jednou připomenout a podtrhnout, že v Etiopii se možná docela běžně používá angličtina, to však dosti svéráznou cestou. Se spellingem si nikdo příliš neláme hlavu (taková obyčejná „jazz village“ mi častým návštěvníkem byla inzerována jako „jeze velej“) a podobně to chodí i s výslovností. Kdybych tedy tenkrát na letišti ono náměstí vyslovil jako [bonpari skvér], byl bych podstatně blíže naprosto univerzálnímu etiopskému vzoru, který zní [bombarli skvér].

K pozoruhodným výrazovým prostředkům a amharštině, odkud mimochodem pochází etiopský zvyk veškerá vyšší numera rozebírat na jednotlivé číslice (takže šedesát se řekne six-zero, zatímco šestnáct se pro pořádek blíží sixty – té pravé anglické šedesátce), se nicméně určitě dostanu v některém z dalších dílů zápisníku. Teď mi dovolte se v první řadě zaměřit na ten největší tahák Addisu z pohledu každého východní Afriky (jakž takž) znalého Evropana – nadzemku.

Addis tedy, pravda, oproti Nairobi není tak ucpaný: střed města v obou směrech protíná tří- až čtyřproudovka a hlavními dopravními prostředky tu nejsou větší autobusy, nýbrž menší minivany (v Keni zvané matatu, zde prostě a jednoduše „taxi“). Přesto je ale na první pohled nesmírně osvěžující, ne-li vzrušující vidět v centru nerušeně pádit něco, co se formou i rychlostí blíží české tramvaji; navíc v cenové kategorii pod oním minivanem, který na mé denní trase vyjde na 2,5 birru, kdežto (takřka nikdy kontrolovaný) lístek na nadzemku pouhé dva birry (2,18 Kč).

Ach, to zjevení!

Ach, to zjevení!

Bohužel, jak už to v Africe bývá, počáteční nadšení kvapem vystřídalo zděšení. Samotná Addis má bez aglomerace, prosím pěkně, více než tři miliony obyvatel, a přesto tu nadzemka jezdí v intervalech 15-20 minut s pouhými dvěma vagony o velikosti docela běžného vagonu české vlakové soupravy. Už jen taková informace by tedy měla stačit k základní představě o nevyhnutelném zápolení o každé „volné“ místo uvnitř, přitom ale vězte, že si jeho reálnou podobu představit takhle na dálku ani nelze.

Proto, svým způsobem, nadpozemská nadzemka…

Bez kuráže na ten peron ani nelez!

Na jednu stranu teda musím pochválit realizátory projektu, že paní hlasatelku nechali naléhat na cestující, aby uvolnili místa těm „in need“, a že jedna starostlivá cedule dokonce hlásá „watch your hand“. Hlídat si ruku ale proč? Aby něco neukradla? Ba ne, na to není prostor. Nebo až se budeš po čtyřech plazit z vagonu ven? To spíš. Proto mi tedy, na druhou stranu, spíše chybí apel na to, aby se nejprve nechali lidi vystoupit, a teprve potom se dovnitř začala tlačit nová várka odvážlivců.

Místo toho to tady na každé zastávce vypadá jako nevyžádaný nácvik crowd-divingu (víte, když zpěváci na koncertech skáčou do davu a očekávají, že je ten dav zachytí), přičemž se speciálně během kritického intervalu, kdy každý vyráží z práce (cca 15:30-18:30), při každém takovém náskoku regulérně dusíte. Vy přitom ale nejen, že litujete sami sebe, zároveň musíte myslet i na ty venku, protože ze dvou či tří řad čekatelů se ve finále vysněného fleku ne-fleku dočká tak jedna pětina. Někdy asi ani to ne.

Eskalátory, které nikdy nejedou

Eskalátory, které nikdy nejedou

Musím se přiznat, že zprvu mi to celé přišlo jako dobrá sranda, a spolucestující si se mnou – coby faranji, bělochem – ochotně vyměňovali pobavené pohledy, protože z nadzemky má, co jsem tak vyposlechl, velký respekt i celá řada místních. Jednou nám ale všem úsměv na tváři zatuhl. To, když v tom nejhorším intervalu uprostřed vagonu uvízla paní s dítětem, která pak chtě nechtě zmeškala svou zastávku, a na tý následující se ven musela vysloveně prořvat a proplazit.

Kolemstojící by přitom možná i rádi pomohli (koneckonců jsou to stále obvykle nesmírně nápomocní Východoafričani), ale opět – ono prostě není kudy. Na cestě ven i dovnitř tahle nadzemka představuje tetris úrovně 1000: musíte v sobě objevit elastičnost, jaké by se ve vás ani ten nejpřísnější tělocvikář nedořezal, zapojit svaly, o nichž jste dosud neměli ponětí, a v případě nutnosti i vysadit nějaké ty klouby…

… a přitom vám opravdu nikdo nepomůže. Ani policisté lelkující na každém peroně. Ani kokpit řidiče, v němž bůhvíproč pokaždé sedí zhruba pět lidí. Minimálně jeden z nich si přitom na zastávce vždy majestátně vykročí ven a veškeré tlačenice, při nichž se dveře (bez přehánění) neúspěšně zavírají na cca dvacátý pokus, s pobavením sleduje jak neplacené představení.

Právě po té jedné zvláště nepříjemné, ba nebezpečné jízdě (pamatujte, že loni na podzim v Etiopii při zásahu policie na náboženském festivalu bylo přes 50 lidí ušlapáno) jsem se tedy odhodlal jednoho takového jemnostpána mírně konfrontovat a z první ruky mu předat zprávu o tom, jak to tam vevnitř vlastně vypadá, a že dva vagony s takovými rozestupy mezi jednotlivými jízdami vážně nestačí.

Co na to on? S klidem mi poděkoval za feedback i starost a dušoval se, že do dvou týdnů očekávají nové vlaky.

Jasně. Tak možná za dva roky, Addis…


file not found1223