Zkoušky jsou za námi, spánkové deficity jsou zahnány, a my se proto po delší vynucené odmlce konečně zase vracíme s dalším dílem našeho Zápisníku z Keni. Tentokrát si přiblížíme, jak na Univerzitě v Nairobi vypadá takové zkouškové období, a jak se slaví zdejší Den nezávislosti v exkluzivním kruhu Masajů…

Předně by se tedy slušelo zevrubněji vysvětlit, proč jsme s našimi posledními zápisníky tolik meškali. Důvod je jednoduchý – ve škole nám nastalo období uzavírání semestru. Nejprve jsme odevzdávali eseje, přičemž jsme museli překonávat takové nástrahy, jako že „maximálně 10 stran“ rovná se ve výkladu naší lektorky „ne méně než 10 stran“, a posléze došlo také na staré dobré zkoušky – z nichž ta první se odehrávala v učebně s nedovírajícími dveřmi a zapáchajícími záchody ihned naproti.

Ke zkouškám se zde musí přistupovat poněkud odlišně než u nás doma. Všechny jsou totiž nahňácané do jednoho týdne a zároveň nikdy nemáte v záloze opravný termín. Na druhou stranu, propadnout je tady prakticky nemožné, protože zpravidla už dopředu znáte okruhy a následně si zhruba z osmi otázek rozdělených do více sekcí můžete vybrat ty, které vám nejvíc vyhovují. Odpověď na otázku se rovná v podstatě takové menší eseji, což je ale u mnoha místních dosti relativní pojem, neboť řada z nich si na zodpovězení čtyř otázek nebyla schopná vystačit ani s 12 áčtyřkami a dříve nebo později žádala o přídavek.

To já jsem ve zdejším prostředí sprinter par excellence, což mě konkrétně při zkoušce z diplomacie vyšlo pěkně draho. Kantorka totiž tvrdohlavě trvala na tom, že všichni musí zůstat na svých místech až do konce tříhodinového sezení. Ironií takového nařízení ovšem bylo, že ačkoliv hlavní důvod zněl „aby se nerušili ostatní“, cestování na záchod – obnášející dvoje otevírání a zavírání dveří namísto jednoho – bylo povoleno. A tak jsem se jednou za trest uvolnil na toaletu, vyhledal si podrobnosti k jedné z otázek a všichni byli spokojeni.

Opisování je zde zhruba stejně běžným jevem jako u nás, akorát mám dojem, že se to ještě většina studentů nenaučila adekvátně skrývat. Jeden student si takto do klína nenápadně zmuchlal bundu a do ní potom zavrtal mobil s poznámkami. Odhalil ho někdo? Ani náhodou. Kantoři tu povětšinou kontrolu jenom předstírají (zhruba stejně jako ochranka před supermarkety), a když už se na mě jeden odhodlal vystartovat, že co si to dovoluji používat při psaní testu telefon, s údivem v obličeji jsem mu připomněl, že to není ani deset minut, co jsem přímo jemu do ruky ten samý test odevzdával.

I přes výše zmíněné se však hodí zdůraznit, že zkoušky se tu na úplně lehkou váhu neberou. Třebaže je prý magisterské studium kuriózně o něco levnější než to bakalářské (které vás dohromady může vyjít až na 800 tisíc korun českých), suma to je stále dostatečně velká na to, abyste si ji mohli dovolit jenom tak vyhodit z okna. S tím potom dle naší teorie souvisí také nezdravá opatrnost všech místních během vyučování. Kantor(ka) má takhle vždycky pravdu, a pokud se náhodou odvážíte během hodiny zavtipkovat, jste okamžitě třemi spolužáky usvědčen z opilosti (vlastní zkušenost).

 Farmařím, farmaříš, farmaříme

U otázky školného bychom se měli ještě jednou nakrátko zastavit. Existují totiž přesně dvě možnosti, jak se s ním vypořádat. Buď jste natolik pilným studentem, že vás zařadí do vládního programu, celé vaše studium je vesměs hrazeno z jednoho tučného stipendia a vy tak můžete v poklidu řešit takové palčivé otázky, jako zdalipak byl William Shakespeare marxista (vlastní zkušenost s jedním z pouhých dvou takových případů v naší třídě). Anebo si musíte vystačit s vlastní kapsou, potažmo kapsou svých rodičů, jako třeba náš spolužák Samson.

Ústřední dvorek Samsonovy farmy

Minulou sobotu, na keňský Den nezávislosti, nás Sam pozval na rodinnou slavnost kousek za Nairobi. Nešlo sice o žádnou velkolepou hostinu, ovšem poučeni jsme byli ažaž. Samsonovo bakalářské vzdělání v Ugandě (kde je prý školné podstatně levnější) totiž zcela zaplatilo otcovo farmaření, a tak jsme si nemohli nechat ujít prohlídku po celém širém statku.

Porážka kozy, která údajně ve většině případů zabere i celý den (pokud se spěchá, tak hodinu), nám sice toho dne unikla, zato delší přednáška o tom, jak co nejrychleji vychovat a odprodat slepici či kachnu, už nikoliv. Samson nám prozradil svůj tajný recept, kdy část kuřátek na noc přesouvá do speciálního kurníku pod lampičku, která je činí méně hladové a aktivnější, čili farmářovi-podnikateli šetří čas i peníze.

Farma je pro Samsonovic učiněným rodinným byznysem; táta se převážně stará o 15 krav, zatímco matka obdělává obří zahradu. Její rozměry skutečně braly dech, pročež celá rodina tradičně ani nezvládá zkonzumovat vše, co jí za domem vyroste. Konkrétně fazole prý proto jednou za čas distribuuje mezi chudší rodiny v okolí.

Masajská kuchyně – krev, kosti, kozí hlavy  

Kozí maso obalené v krvi, no mňam

Ačkoliv jsme obhlížením farmy strávili nemálo času, pomyslným vrcholem dobře stráveného odpoledne byla ochutnávka specialit místní kuchyně. Masajové jsou sice většině našich spoluobčanů známí pouze jako do závratných výšek vyskakující pometla oděna do klasických červených ponč, ale jak se ukázalo, oni jsou také velmi vynalézaví kuchaři.

Na stoličky před nás proto byly postupně kladeny dobroty jako smažené kozí maso obalené ve vlastní krvi a dochucené silně aromatickými bylinkami (vizuálně a trochu i chuťově připomínající naše játra), potažmo vývar z kostí a kozí hlavy. Především oblíbená masajská polévka se ukázala být poněkud hutným soustem pro naše zhýčkané evropské žaludky, a ničemu nepomohlo ani dušování našich pobavených hostitelů, že tato zbytečně hořká tekutina pomáhá člověku se zažíváním. Když jsem se potom přeci jen přemohl a hrdě dopil celý jeden šálek, hlava rodiny mě zchladila nenucenou poznámkou, že na posezení vypije klidně čtyři takové. Dál už jsem neměl slov.

Navzdory neortodoxnímu charakteru některých pokrmů jsme si každopádně tento netradiční oběd velmi užili, a bývali bychom si ho užili ještě více, kdyby všude kolem nepoletovala taková hejna much. Samozřejmě, jejich přítomností jsme opět byli rozhozeni jenom my, zatímco Masajové ji spíš vítali, neboť mouchy jsou pro ně podle všeho symbolem čistoty vylétávající z panenských lesů poblíž. Tak jako tak se otec neváhal vytasit se svými zázračnými kapkami, kterými potřísnil naše improvizované stoly a během chvíle se omráčený hmyz počal vytrácet.

Naše venkovní posezení

Od ohně jsme se po setmění přesunuli do obývacího pokoje, kde se mezitím nakupilo množství rodinných přátel a příbuzných. Tato příležitost se vzápětí využila k odkládané oslavě narozenin nejmladší, čtyřleté členky rodiny, při níž jsme se mimo jiné přesvědčili o tom, že „Happy Birthday To You“ může být při dodání pár svahilských i anglických slok vlastně celkem dlouhá a zapeklitá písnička.

Všichni přítomní byli nesmírně poctěni naší návštěvou, pročež se nás potom také několik z nich rozhodlo doprovodit na autobusovou zastávku. Tu jsme nakonec vítali s krystalizovaným nadšením v očích, neboť naše cesta polorozpadlou dodávkou vskutku nebyla z nejbezpečnějších. Vozidlu co chvíli zhasínala světla, což na křivolaké polní cestě vpravdě nepřicházelo vhod. O to více jsme se proto zděsili, když v jednu chvíli obě světla pro jistotu dočista umřela, ale hakuna matata – řidič v tu ránu pohotově vytáhl baterku, vystrčil ruku z okna a užuž se hotovil znovu nastartovat. Na to jsme ho přirozeně zbombardovali nevěřícnými pohledy a on naštěstí na takový dobrodružný plán brzy rezignoval.

Na povídání o dalších zběsilých zážitcích z našeho pobytu v Keni už si nicméně budete muset počkat další týden. Ve středu se přesouváme na venkov, kde s naší paní majitelkou, jejími dětmi a hromadou rodinných přátel strávíme Štědrý den, takže se můžete těšit na „autentické“ africké Vánoce pěkně z první ruky. Do té doby můžete alespoň brouzdat naší pravidelně aktualizovanou fotogalerií.