Zatímco většina Evropanů, Američanů a Asiatů dlouhodobě pobývajících v Africe, se alespoň na Vánoce vrací domů, my jsme se rozhodli zůstat. Zaprvé se nám zatím vůbec nechce domů a zadruhé nás strašně lákala představa exotických Vánoc v Keni. Tím více, že jsme dostali pozvání strávit Vánoce v “rodinném kruhu“ s naší paní majitelkou a její zhruba dvacetičlennou skupinou příbuzných.

Eileen, jak naší paní domácí familiárně říkáme, nedávno příhodně dokončila stavbu jejího již třetího domu. Ten se však tentokrát nenachází v přelidněném Nairobi, ale v překrásném kopcovitém srdci hlavního etnika Kikujů a v těsné blízkosti druhé nejvyšší hory Afriky, Mt. Kenya. No, a jakou lepší příležitost ke kolaudaci nového domu než Vánoce by si mohla Eileen přát.

Takovým řidičským schopnostem vás v autoškole nenaučí.

Den před českým Štědrým dnem jsme tak opustili Nairobi a vyrazili na dvouhodinovou cestu na venkov. Na té by nebylo nic zvláštního, kdybychom k jejímu konci nemuseli přestoupit do klasického pětimístného taxíku, kam se nás nacpalo, i na keňské poměry neuvěřitelných, devět lidí. Taxikář byl však evidentně zvyklý na ledacos, a tak ho podobná situace ani trochu nerozhodila. Co víc, bez jakéhokoliv vzrušení souhlasil i s tím, že bude za jízdy sdílet jeho sedačku s jedním z pasažérů. Jak byl třeba schopný řadit, mi stále není jasné.

Cesta to byla bláznivá, ale kupodivu bez jakýchkoliv problémů jsme po chvíli dorazili na místo určení. Tam na nás čekal skvostný pohled na nový dům postavený na vrcholu kopce, z kterého se nabízel fenomenální výhled na okolní krajinu. „Tak tady strávím letošní Vánoce,“ pomyslel jsem si s údivem. Byla to sice famózní podívaná, pramálo však připomínala atmosféru klasických českých Vánoc.

Vánoce jsou zde svátky pohody a klidu – doopravdy

K bílým Vánocům letos bylo daleko.

Další markantní rozdíl mezi našimi a keňskými Vánoci spočívá v jejich pojetí. Zatímco pro velkou část české populace je hlavním smyslem Vánoc především obdarování druhých, Keňané jsou zastánci nemateriálního pojetí tohoto svátku. S výjimkou moderních obchodních domů určených pro nejbohatší lidi tak téměř nikde nenarazíte na kýčovitou vánoční výzdobu či na reklamy upozorňující, že byste měli někomu koupit dárek. Dohromady s teplým počasím by si tak člověk ani nevšiml, že se nějaké svátky blíží.

Hlavním znakem keňských Vánoc je však to, že si lidé mezi sebou většinou nekupují dárky a mnohem důležitější je pro ně pohodové prožití svátků v rodinném kruhu. S nenakupováním dárků tak odpadají veškeré starosti typu „komu všemu ještě musím koupit dárek“ nebo „vůbec nevím, co mám tomuhle člověku dát“. A to mi oproti našim Vánocům přišlo jako velice příjemná změna.

Dalším výrazným specifikem Vánoc v zemi lvice Elsy je zdejší silný vliv křesťanství. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, vzhledem k tomu, že se jedná o křesťanský svátek. Avšak zatímco pro většinu Čechů je největším znakem křesťanskosti Vánoc to, že si zajdou na půlnoční, v Keni se to přeci jen bere trochu vážněji. Tak například hlavním programem 24. prosince byla z našeho pohledu nekonečně táhnoucí se mše, která se na rozdíl od té typicky české konala přes den a kromě modliteb zahrnovala i bujaré zpívání náboženských písní. Vedle oslav příchodu Vánoc navíc bylo jejím programem i slavnostní vysvěcení Eileenina nového domu. Pro nás byl však na celé mši nejpozitivnější její konec, který mimo jiné znamenal odstartování obrovské žranice.

Na video z bujaré vánoční mše se můžete podívat zde.

Kromě jiného se křesťanskost místních Vánoc projevila i v některých našich rozhovorech s dalšími hosty. Ti občas za Boha nemohli uvěřit, že v něj nevěříme. Nejvíc se do nás v tomto ohledu pustila Eileenina snacha, která naší debatu zakončila údajnou citací z Bible: „Ty nevěříš v Boha? To musíš být blázen!“ Takové argumenty v nás vždycky probudí pochybnosti o tolik vyzdvihované toleranci cizích názorů ze strany křesťanů.

V přímém kontrastu s křesťanským pojetím Vánoc pak na mě působil rozhovor s dcerou Eileen. Nimo, jak jí všichni říkají, na nás totiž vyrukovala s názorem, že největším symbolem Vánoc nejen pro ní, ale pro všechny lidi na světě, je Santa Claus. Na naše nesouhlasné reakce se nám dostalo ještě víc překvapující odpovědi: „Vy neuznáváte Santu? To je smutné, vždyť je to symbol dětství každého z nás. To asi musíte být jediný stát, který Santu neuznává,“ tvrdila přesvědčeně Nimo. Do další diskuze jsme se raději nepouštěli. Na tomto případě je vidět, jak snadno mohou být děti ovlivňovány americkou kulturou. Věřím však, že se v Keni nejedná o běžný jev, jelikož jediná příležitost, při které Keňané mohou přijít do kontaktu se Santou, jsou americké filmy, a ty zde zatím nejsou rozšířené tak masivně jako v jiných státech.

Televizní Vánoce? Mission Impossible v japonštině!

Co se týče televizního programu, má Keňa také svá specifika. Zatímco u nás jsou televizní Vánoce spojeny především s pohádkami, u Eileen jsem v průběhu svátků nenarazil ani na jednu – a to tam televize běžela téměř nepřetržitě. Místo toho však místní stanice nabízely takové bizarnosti jako film Mission Impossible předabovaný do japonštiny (nebo něčeho podobného) v hlavním vysílacím čase v předvečer Štědrého dne. Co mě osobně šokovalo a zároveň znechutilo ještě více, byla jedna z místních hudebních stanic, která přímo na Štědrý den nabídla vánoční speciál jednadvacetiletého Justina Biebera, jehož vrcholem byl duet s pětačtyřicetiletou Mariah Carey, ve kterém si za melodie All I Want For Christmas Is You takřka vyznávali lásku.

Keňská štedrovečerní večeře.

Co naopak české Vánoce připomínalo spolehlivě, byl velký důraz na přípravu jídel. Bramborový salát s kaprem by našinec v Keni pochopitelně hledal těžko, místo toho je zdejším fenoménem vepřové či kozí maso na všechny možné způsoby, podávané většinou s rýží, chapati (slané placky) a velkou porcí zeleniny. Podobnost mezi českými a keňskými vánocemi lze spatřit v obrovských porcích, které je host nucen zkonzumovat, aby neurazil kuchaře. V našem případě byla však daná situace o to extrémnější, že se vařilo pro dvacet lidí a to už se pak může lehce stát, že uvaříte o jeden, dva hrnce navíc, které se prostě musí sníst. O naše žaludky tak bylo postaráno velmi dobře.

Ježíš si občas musel zacpat uši

V Keni, jakožto bývalé britské kolonii, se oficiálně Vánoce slaví až 25. prosince. Většina hostů se u Eileen však sešla už dva dny předem a zdržela se následující den až dva poté, přičemž v programu jednotlivých dní nebyl velký rozdíl – většinou šlo hlavně o jídlo, pití a zábavu. Jediné, čím se odlišoval oficiální štědrý večer od ostatních, bylo ještě větší množství zkonzumovaného jídla a alkoholu. S tím druhým logicky přišla i uvolněnější atmosféra, která s sebou přinášela další paradoxní situace. Vyloženě do nebe volající byla třeba situace, kdy se nejmladší generace hostů chopila výběru hudby a z repráků tak začal hrát neortodoxní rap, v jehož textech se často objevovaly fráze jako „I’m fucking my bitches“ apod. Celá situace byla absurdní nejen kvůli fatálnímu nesladění playlistu s vánoční tématikou, ale také kvůli všudypřítomným obrazům a sochám Ježíše, který na takovou hudbu také není asi úplně zvyklý.

Nejdůležitější poznatek, který jsme si (speciálně pak Tomáš a jeho žaludek) z této štědrovečerní party odnesli, byl, že ač máte sebevětší chuť jíst, nikdy, ale opravdu nikdy si v průběhu večírku v Keni nedávejte výše zmíněné placky chapati. Bohužel k Tomášovi se tahle rada dostala o dvě placky později, než by bylo zdrávo, takže měl o zábavu na noc postaráno.

I přes tuhle nepříjemnou tečku jsme si však keňské Vánoce naplno užili a teď už se těšíme na Silvestr, který strávíme v Mombase. O tom, jaké je to slavit příchod nového roku v třiceti stupních na pláži vám příští týden poreferuje Tomáš. Vy se mezitím můžete podívat na další obrázky z naší fotogalerie 🙂