Africký informační portál - Věcně o Africe

Zápisník z Keni díl 12: Silvestrovská jízda u oceánu

Publikováno: 4.1.2016

Šťastný nový rok přejeme z Nairobi, a samozřejmě nejen to. Po týdnu se totiž opět vracíme s již dvanáctým dílem našeho blogu z Keni, a po vánočním speciálu tentokrát přichází na řadu ten silvestrovský. Ačkoliv jsme se dříve zařekli, že náročnou osmihodinovou cestu na pobřeží již více neabsolvujeme, u příležitosti oslav změny kalendáře nebylo nazbyt; ohnisko veškerého dění nesídlí nikde jinde než na plážích obklopujících Mombasu…

Ještě než jsme se mohli vydat k oceánu, byl zde ovšem jeden háček, který jsme už nějakou dobu plánovali odstranit: naše účesy za dobu celého dosavadního pobytu dosáhly nepoznaných délek, a proto bylo nutno navštívit kadeřníka. V tomto směru jsme si to přitom nehodlali udělat příliš jednoduché a namísto centra jsme si to namířili do přilehlého sousedství, k místnímu skromnému barberovi (holiči).

Samozřejmě, při pohledu na zdejší pány nám bylo okamžitě jasné, že tak úplně nespadáme do běžné klientely, a proto nám také nějakou chvíli trvalo, než jsme se dopracovali k místu, kde vedle holicího strojku obyčejně zacházejí i s nůžkami. Jeden kadeřník se nám omlouval, že je má kdesi zamknuté, ten druhý je měl zase tupé – a oba se přitom tvářili, že by s námi zažili své poprvé.

Po dobré půlhodině hledání jsme konečně zakotvili v místnosti, kde nejenže používají nůžky, ale zároveň tam také obskakují dotyčné, kteří si potřebují něco okopírovat, dobít kredit či dokonce obnovit řidičák. Samotný proces stříhání tak nakonec nebyl z nejplynulejších, což na druhou stranu mně osobně dalo možnost alespoň párkrát zhluboka vydechnout.

Už když jsem zasedal do křesla, měl jsem takový ten zvláštní pocit – se svojí hřívou, a s ohledem na keňskou lásku ke strojkům, jsem si jednoduše nemohl nevybavit legendární scénku z Mr. Beana. A třebaže se natolik černé prognózy přeci jen nevyplnily, úplně daleko k nim zase nebylo.

Obligátní "před a po"

Obligátní „před a po“

Ze všeho nejdříve holič odhalil mé uši způsobem, jaký nepoznaly od raného dětství, a jakmile přišly na řadu nůžky, nastal pro změnu čas řádění Střihorukého Edwarda. Ten evidentně takhle jemné vlasy dříve pod rukama neměl, a tak se v nich místy vysloveně topil. Když potom došlo na to nejchoulostivější místo, pečlivě pěstovanou ofinu, kadeřník ze sebe vyloudil vtipný odkaz na rovnoměrně zastřižené Číňany, a já ze sebe už jen rezignovaně (doslova) vypotil nervózní úsměv.

Když nic jiného, alespoň Michal byl se svým novým sestřihem spokojený, a oba jsme potom za takovou slušnou historku zaplatili v přepočtu méně než stovku, což se vzhledem k chystanému povyražení na pobřeží hodilo více než náramně…

Party jako vstupenka mezi smetánku

Do Mombasy jsme dorazili 30. prosince kolem osmé hodiny ranní a ihned jsme si odskočili do nedaleké kavárny, kde jsme se bez prodlení převlékali do volnějších oděvů a jen marně dožadovali něčeho studeného. Pramínky potu na sebe nenechaly dlouho čekat; po neúnosných vedrech se nám vpravdě nestýskalo. Již kolem poledne jsme se nicméně dobrali místa, kde jsme si tohle všechno moření měli dosyta vynahradit: čekal na nás apartmán s pláží vzdálenou zhruba 20 metrů.

Výhled z našeho apartmánu.

Výhled z našeho apartmánu.

Jak už to tady nicméně bývá, původní idylický obrázek se brzy začal vytrácet. První, co nás v našem provizorním obydlí uhodilo do očí, byla zbytečně masivní televize s pravěkým rozlišením, na níž se nám podařilo rozchodit pouze jednu složku s hudbou. V kontrastu s tím potom šlo majitelovo sdělení, že nikde v apartmánu nefunguje voda. Ale to že prý hakuna matata, mají přece nějaké kbelíky a jiné nádoby.

Tenhle poměrně zásadní nedostatek jsme se nejprve rozhodli řešit hledáním alternativy ubytování, nakonec jsme ale souhlasili s tím, že si trochu připlatíme, když kohoutky neprodleně opraví. Pokud nyní kroutíte hlavou nad tím, jací jsme slaboši, tohle není ani zdaleka konec. V průběhu našeho pobytu jsme otázku peněz a doplácení za ledacos řešili ještě asi tak pětkrát, s různými lidmi.

Teď už ale zpátky k silvestrovským oslavám, které se nemohly obejít bez řádných příprav. Jak nám vysvětlil náš hostitel Daniel, taková house party se tady nebere na lehkou váhu. A tím spíš ne v jeho případě – jakožto kandidát na prestižní post „guvernéra mombaského kampusu Univerzity Nairobi“, který pobírá solidní měsíční plat za nicnedělání, si právě touhle cestou může jednoduše upevnit své renomé. Zatímco jiní prý za rozsáhlé kampaně utrácejí klidně až 100 tisíc šilinků (24 tisíc korun), tahle cesta je přeci jen úspornější.

To na druhou stranu neznamená, že bychom se nerozšoupli. Vzhledem k tomu, že v Keni obecně neexistuje nic jako v Česku běžně ctěná tradice, podle níž host nevchází do domu s prázdnýma rukama, veškerý alkohol, vodní dýmky a podobné doplňky musí obstarat hostitel – a zčásti i my, jakožto ctění bělošští návštěvníci.

Nalodili jsme se proto znovu na trajekt, který na této straně obstarává obousměrnou dopravu na ostrov Mombasu, a vydali jsme se na lov. Z něho jsme si odnesli zejména dva zajímavé poznatky: že Keňanům nepřijde divné míchat vodku s colou, a že levný rum jako v Čechách tu zaboha nepořídíte (což možná vysvětluje ten první bod).

Takhle vypadá celkem čistý, že?

Takhle vypadá celkem čistý, že?

Samotnou party už musíme podrobit částečné cenzuře, nicméně za zmínku rozhodně stojí její vrcholná atrakce: bazén, který se sice přes den nepodařilo vůbec vyčistit, ale který uprostřed noci tak jako tak pohostil téměř každého návštěvníka. Mimoto se nám o zábavu staral speciálně najatý DJ a oba s Michalem jsme si zvláště padli do oka s Danielovým bratrem, jehož vtipné průpovídky perfektně doplňovala jeho archaická Nokia, která ani Space Impact neznala, zato Whatsapp z nějakého důvodu ano. Znovu tak trochu typická keňská absurdita.

V zajetí rostliny

Na keňské party už mi bylo nabídnuto ledacos; konkrétně zde se například podávaly želé panáky vodky s trochou ananasového džusu. Aby mi ale byla podstrčena docela obyčejná kytka, to jsem si až do doteď stěží dokázal představit.

Nicméně, jako správný dobrodruh jsem ve víru nespořádané zábavy nemohl odolat. Přebral jsem od kolegy zhruba třetinu orbitky, aby se rozmělnila „drsná chuť“ rostliny, a šel jsem na to. Jak moc ve mně záhy hrklo, když mi ostatní sdělili, abych to hlavně hnedka nepolykal – kytka se mi na jazyku rozplynula takovou rychlostí, že jsem sám sebe okamžitě přesvědčil o tom, že jsem vlastně polknul a během chvíle patrně umřu.

Inu, nestalo se, a mé dobrodružné seznamování s taji keňské flóry pokračovalo vstřebáním dalších pár soust a především tedy jednoduché informace, že se ve skutečnosti jedná o rostlinu jménem khat – ten slavný khat, s nímž se zvesela a pěkně načerno obchoduje na hranicích se Somálskem.

Tak takhle jsem si zhruba (ne)hověl.

Tak takhle jsem si zhruba (ne)hověl.

K mé vlastní úlevě mi však bylo záhy vysvětleno, že ačkoliv se jedná o věc v zásadě nelegální, je khat zároveň i relativně neškodnou drogou. Účinky se prý různí z osoby na osobu, ale mezi ty nejběžnější patří pouhá nespavost (proto khat ve velkém konzumují vysokoškoláci během zkouškových období) a upovídanost. Aby se efekt stoprocentně dostavil, je navíc potřeba spořádat minimálně jeden celý pytlík khatu, což tedy sice nestojí skoro žádné peníze (cca 12 korun českých), ale vzhledem k tomu, že to věru není žádná pochoutka, svou námahu si to vyžádá tak jako tak.

Zde už ze mě ale znovu nahlas promlouvá učiněný laik. Když jsem mírně pobaveně sledoval místní, jak do sebe ládují jeden kus zeleně za druhým, říkal jsem si, že ona jim ta kytka vážně musí šmakovat. Holt, do takového stádia asi ještě musí ten malý Afričan ve mně jaksepatří dorůst.


Zhruba taková byla tedy naše první zkušenost s africkým Silvestrem a Vánoci. Máte někdo svou, třeba z jinačí země a jinačího prostředí? Podělte se s námi v komentářích pod článkem či na Facebooku. A za žádnou cenu nezapomeňte kontrolovat naši průběžně aktualizovanou fotogalerii.

 



Jeden komentář k článku "Zápisník z Keni díl 12: Silvestrovská jízda u oceánu"

file not found1223