Další týden a malý kus nám v Keni uplynul jako voda, což značí mimo jiné návrat našeho blogu, a konkrétně již jeho 14. dílu. V něm si posvítíme na jednu z největších turistických atrakcí v okolí, bývalé sídlo světoznámé autorky Vzpomínek na Afriku Karen Blixen, ale také jednu z atrakcí, kterou si zřejmě právě Čech užije více než běloch lecjaké jiné národnosti…

Ne snad že by nám ještě ve škole kompletně odzvonilo, ale ve zkratce se dá říct, že si nyní užíváme doposud největšího volna. Na univerzitní půdu se pořád dostavovat musíme, to však pouze s nepříjemnou ‚povinností‘ škemrat u jednotlivých profesorů o včasné opravení našich testů. Vzhledem k tomu, že dokonce i sekretářka samotného předsedy katedry zpravidla nemá nejmenší tušení o jeho harmonogramu, stává se z takové banálně působící aktivity celkem výživná kovbojka.

Tak jako tak, nějaký čas nazbyt se vždycky najde, a kromě toho, že se aktuálně snažíme všude možně vyjednat tu nejvýhodnější cenu výšlapu na druhou nejvyšší africkou horu zvanou Mount Kenya (kovbojka sama o sobě, ale o tom si povíme později), máme prostor rovněž na nějaké to méně nákladné cestování. Jeden takový skromnější výlet do nairobské okrajové čtvrti Karen jsme si udělali zrovna minulou středu…

Na návštěvě u hodné paní kolonialistky

Jistou povinností každého návštěvníka Keni je obhlídka někdejšího sídla dánské spisovatelky a podnikatelky Karen Blixen. Pokud už jste nečetli její knihu Vzpomínky na Afriku, jejíž český výtisk přechovávají rovněž v tamější mnohojazyčné knihovničce, s největší pravděpodobností jste alespoň zhlédli slavný film z roku 1985, s nikým jiným než Robertem Redfordem a Meryl Streep (či Marilyn, jak ji s chutí komolil náš průvodce) v hlavních rolích.

Já osobně jsem na rozlehlý pozemek nakráčel veškerým dílem de facto nepolíben. Film jsem možná viděl, ale to beztak před sto lety, a s hrdinčiným příběhem jsem tak byl seznámen pouze okrajově. To jediné, čeho jsem si byl moc dobře vědom, byla nešťastná skutečnost, že Karen ztratila svého milence Dennise při přeletu letadlem, což nám tady zrovna muselo být připomenuto zhruba sedmkrát – vždy s odkazem na krásné Ngong Hills v pozadí, kopce připomínající lidské klouby na ruce, kde byl Dennis pohřben.

Zaplaťpánbůh pro ignoranty jako já, celá prohlídka je stavěná právě tak, abyste městečko Karen opouštěli s pocitem, že jste se zrovna seznámili s patrně nejmilejší kolonialistkou historie. Že totiž dánská hrdinka byla jaksepatří speciální osobou, to vám na místě připomíná hned několik památkových předmětů (například fotka ze schůzky s Marilyn Monroe), řada rostlin vysázených vysokými představiteli severské země, či samotný průvodcův výklad.

Filmové fanynky a filmoví fanoušci, poznáváte?

Karen Blixen podle všeho ráda malovala (jeden její obraz můžete spatřit rovnou ve třech různých místnostech i velikostech), a pro své poddané v přilehlém okolí své majestátní farmy, respektive kávové plantáže, ze samé lásky skupovala jeden pozemek k pronajmutí za druhým. V celém sousedství nakonec její otisk nese také přehrada, nákupní centrum či přistávací plocha pro (Dennisova) letadla. Zpátky v Dánsku, kde trávila svá poslední tvůrčí léta, se zase Karen objevila na poštovní známce, ba dokonce padesátikoruně.

Přes všechno výše zmíněné nicméně samotná prohlídka spíše nenaplnila má očekávání. Úvodní posezení ve stínu stromoví sice šikovně nastolilo domovskou atmosféru, ovšem hned nadcházející obhlídka rezavých zemědělských strojů působila poněkud bizarně – a prachobyčejně. Teprve interiéry skromně honosného sídla ve mně konečně probudily tu pravou zvědavost. Pro ilustraci života nadšené lovkyně si například muzeum vypůjčilo vykuchaného lva, který skvěle posloužil jako nedotknutelný koberec, zatímco celá jídelna je údajně vybavena autentickými filmovými rekvizitami.

Patrně nejvtipnější okamžik celé prohlídky se dostavil ve chvíli, kdy jsme zvídavě nakoukli do koupelny, abychom ve vaně spatřili povalující se mýdlo. Nato se nám průvodce jen marně snažil namluvit, že právě jím se svého času drbala sama dánská ikona, a že tam tedy takto nehnutě onen kus mýdla setrval celé jedno století.

Na ledě. V Nairobi. Opravdu

Minulý pátek, jeden z našich posledních v Nairobi, jsme se rozhodli strávit vpravdě netradičně – na jediném kusu upraveného ledu v celé střední a východní Africe, v útrobách luxusního hotelu Panari. Pro mě osobně se sice nejednalo o naprostou premiéru, ovšem zážitek to byl přeci jen jinačí. Zatímco má první zkušenost s ojedinělým keňským kluzištěm se rovnala docela normálnímu českému veřejnému bruslení, tentokrát jsme měli ve třech celé prostranství jenom sami pro sebe, takže došlo i na hokejky, puk a nějaké to hezké české šmrdlání.

Naše bruslařská parta hic

Parťačkou nám toho večera byla Alissa, rozverná holka od Mombasy, která svůj přímořský původ vpravdě nezapřela, když se na bruslení vydala pěkně nalehko – v žabkách, bez ponožek i mikiny, ale zato ve volném dresu, který vzdáleně připomínal ten hokejový. Jednou z výhod ulic Nairobi naštěstí je, že na nich můžete pořídit naprosto všechno, od cyklistických flašek až po tisíc různých úprav Bible, a tak nebyl problém ještě před odjezdem na hotel promptně zakoupit jeden pár teplých ponožek.

Pak už se mohlo jít na věc; za zhruba dvě stě korun českých (což popravdě není žádná lahoda, ale po celý listopad a prosinec se dá na led proklouznout i za polovic) nás čekal beze zbytku jedinečný zážitek.

Jakkoliv nepřipravená Alissa na místo setkání dorazila, na ledě si potom díky zkušenostem s kolečkovými bruslemi počínala jako rozený talent. Michal se nakonec kácel k zemi zhruba stejně často jako ona, pro což na druhou stranu zvládl najít obstojnou výmluvu, a sice „větší odvahu na bruslích“.

Když už je řeč o bruslích, nemohu se férově nezmínit o svém vlastním extempore. Coby někdejší hokejista jsem se totiž ukázal být patrně přespříliš vybíravým a necelou první polovinu vyhrazeného času jsem strávil vytrvalým zahazováním jedné nenabroušené brusle za druhou. Postupně jsem se takhle od svého vyvoleného čísla 44 dopracoval k 43, 42 a konečně i k 45, která mi přeci jen umožnila alespoň základně přešlapovat. Ze tří přesek se sice uráčila doklapnout pouze jediná, ale nože v tomhle případě musely mít přednost.

Až na tuhle malou komplikaci naše nikoliv veřejné, nýbrž docela soukromé bruslení nemělo jedinou vadu. Z pomůcek pro nebruslaře, roztomilých postrkovacích lachtanů, jsme si v jednu chvíli vytvořili i provizorní branky, a každý pak takto dostal možnost předvést rovněž své brankářské dovednosti.

Závěrem nám potom nezbývalo nic než zkonstatovat, že blíže už se naší kotlině v Nairobi nedostaneme. Tohle zachutnalo snad ještě víc česky než ten náš slavný Pilsner.

Jen pár hodin předtím, než jsem dopsal tento díl blogu, se Michal vrátil ze čtyřdenního cestování v duchu safari, takže na téma další části našeho skromného cestopisu je již neochvějně zaděláno. Do té doby se alespoň můžete kochat naší průběžně aktualizovanou fotogalerií.