Po patrně nejvíce vyčerpávajícím týdnu našeho dosavadního pobytu v Keni se znovu hlásíme s dalším dílem našeho více či méně pravidelného zápisníku. O natolik namáhavé dny šlo proto, že jsme se ambiciózně odhodlali ponořit do tajů druhého největšího pohoří kontinentu zvaného Mount Kenya, kde jsme dle odhadu našeho průvodce v průběhu čtyř dní nachodili zhruba 100 kilometrů a ze startovního bodu vystoupali o dobrých 2700 metrů výše.

A mezitímco Michal připravuje speciální video dokumentaci celého našeho výšlapu, já jsem dostal za úkol popsat jeho slasti i strasti touto poněkud klasičtější cestou…

Prvně je zřejmě nutno objasnit, proč pouze těsně pod střechou Afriky. Je všeobecně známo, že nejvyšším vrcholem Afriky je Kilimandžáro, jehož zdolání tady také platí za univerzálně větší výzvu. My jsme však vábení téměř šestitisícového vrcholu odolali a nakonec jsme takového rozhodnutí vůbec nelitovali.

Jednak jsme si zde pomocí nevinného lhaní zařídili rezidentské vstupné, které nám každému ušetřilo více než 200 dolarů, a na něž bychom v Tanzánii nikdy neměli nárok. Jednak jsme se záhy od jednoho zkušeného šerpy dozvěděli, že něco jako volnost se na obecně dražším Kilimandžáru nenosí, a ledacos podléhá otravným vládním kontrolám. Z nařízení parku takhle například musíte dělat zastávky klidně i po jedné či dvou hodinách chůze – hlavně, abyste po cestě neopomenuli byť jen jediný kemp – a za žádných okolností potom neexistuje, abyste si pobyt v horách zkrátili na méně než osm dní.

To Mount Kenya naproti tomu poskytuje moře prostoru pro vlastní improvizaci. Projít se dá v pohodě za čtyři dny, a to i bez průvodce nebo portýra, se stany či akorát se spacáky. Konkrétně my jsme si tedy pomoc se zavazadly zařídili, jinak jsme ale kladli důraz na určitou nezávislost – neskočili jsme proto okamžitě po nějakém sotva transparentním balíčku od agentury, nýbrž jsme s našimi dvěma parťáky jednali o vesměs každém aspektu našeho výletu zvlášť.

Taková strategie samo sebou měla jistá úskalí, která vyplouvala na povrch především během nákupu potravin. Průvodce se sice opakovaně dušoval, že po horách trajdá už 15 let, a že tak ví, co dělá, ale tahat v batohu mražené kuře nebo tekuté mléko jsme mu stejně nekompromisně zatrhli s tím, že zkrátka nehrozí, aby obojí vydrželo po celou dobu čerstvé. Místo toho jsme se raději vydali cestou poctivého zálesáka a upřednostnili konzervovou stravu, kterou potom James s Josephem vskutku důvtipně prokládali třeba takovým popcornem – evidentně místní horskou specialitou.

Tu Roklinka, tu Vinnetou

Náš výlet jsme započali už v sobotu 30. ledna, abychom se trochu aklimatizovali v městečku Nanyuki, odkud je to už jenom necelá půlhodinka jízdy k bráně parku. Ti z vás, kdo pravidelně čtou naše blogy, si už jistě zvykli na naši zálibu v odhalování místních absurdit, a konkrétně seriál „co je v Keni psáno, to není tak úplně dáno“ nabyl v našem výchozím bodě dalších pokračování.

Údolí jak ze snímků s Old Shatterhandem

V daném hotelu nám totiž byl nabídnut pokoj jak se dvěma postelemi, tak s jednou manželskou, aby nakonec vyplynulo na povrch, že ono domnělé ‚letiště‘ je úplně totožné velikosti jako normální postel, a že ubytované páry jsou tudíž drze nabádány ke sdílení jednoho ručníku.

To však ještě nebylo nic proti tomu, když jsem si k večeři odvážně poručil „mixed grill“, aby mi bylo záhy vysvětleno, že obsahuje přesně to, co nás čekalo ke snídani – čili slaninu (respektive mírně opečenou šunku), párek a omeletu. Grilovanou omeletu.

Náš netradiční keňský výlet tedy odstartoval typicky keňsky, a v mírně bizarním duchu pokračoval i nadále. Ještě než jsme zahájili samotný výšlap, musel jsem si v místním sekáči pořídit horské boty, přičemž mi k nim byly ve vší vážnosti nabídnuty dočista růžové teplé ponožky. A když už jsme ten výšlap konečně zahájili, bylo nám krátce nato bezstarostně oznámeno, že naše jediné vody byly šikovně naloženy do auta se zbylou přebytečnou bagáží a poslány napřed.

Náš odpich se obecně neobešel bez překážek, když se pro jistotu krátce po startu na více než hodinu rozpršelo, a my už pomalu oprašovali cimrmanovské vtípky o tom, jak takový prostý balon zabírá na trudomyslnost. Zaplaťpánbůh, žádný takový lék nakonec potřeba nebyl, neboť se jednalo o jedinou přeháňku, která nás za celou cestu stihla, a my tak zůstali deštěm prakticky nedotčeni.

Michal představuje nejmajestátnější vrchol pohoří

To samé se už bohužel nedalo říci o nebohých motýlcích, kteří údajně onen příval deště vůbec neočekávali, nechali si osudově namoknout křídla, a my jich pak rovnou několik druhého rána omylem pošlapali. Vyhýbat se jim totiž bylo zhola nemožné, a leckterá místa vlastně už v době našeho příchodu zvěstovala motýlí genocidu.

I přes takové morbidní myšlenky a úseky jinak naše putování nabízelo akorát přenádherné úkazy. V závislosti na nadmořské výšce jsme tu brouzdali údolí připomínající novozélandské výjevy z Pána Prstenů, tu zase kráčeli krajinou jako vystřiženou z filmového Vinnetoua. Některé stromy připomínaly zmrzlinové kornouty, jiné zase tampóny. Ze zvířeny jsme toho moc neviděli, ačkoliv nám zprvu bylo vyhrožováno slony zvolna křižujícími zaprášené nížinaté cesty.

Naše tempo se různilo, a ačkoliv v žádném případě nedosahovalo rychlosti popobíhání zkušených portýrů (mnohdy v gumácích a zpravidla pouze v tričku, čímž byly neustále popírány veškeré zákony o přecitlivělých Keňanech, které jsme znali z Nairobi), v porovnání s ostatními šlo standardně o nadprůměr. Na tom se jistě podepsala i relativní absence zdravotních problémů na naší straně. Michala sice hned úvodem zradila jedna bota, která mu zadělala na pořádný puchýř, mimoto se ale zdálo, že měl větší problémy se vstřebáváním krému faktoru 50 než bolesti na noze.

Tři stateční těsně pod vrcholem

Kapitolou samou pro sebe byl samozřejmě výstup na třetí nejvyšší vrchol pohoří (4985 m.n.m.), a ten vůbec nejvyšší přístupný bez nutnosti použít cepíny a jiné pokročilé vybavení. Zhruba tříhodinovou cestu do bodu zvaného Lenana jsme zahájili jako správní horolezci uprostřed zvláště mrazivé noci, a třebaže jsem já osobně vykročil s rozpaky (konkrétně se šusťáky s kapsami na zadku), do vytyčeného cíle jsme nakonec dorazili s relativní lehkostí.

I když byste to možná neřekli, tma v tomto případě plnila roli uklidňujícího prvku, jelikož jste celou dobu neměli tušení, kam se všude můžete sklouznout. Přesto jsem si před výstupem raději zopakoval vůbec první svahilskou větu, kterou jsem se ještě v Praze stihl naučit; (hrníček) spadl a rozbil se. Pro všechny případy – kdyby se snad někdo odhodlal následovat naše stopy – potom taková užitečná věta v první osobě vypadá následovně: „nilianguka na vunjika“.

Fyzicky i psychicky náročná cesta dolů

Jak už to obvykle bývá, z vrcholu se dá jít jedině dolů, a také nás vzápětí čekal pořádný sešup, který by se daleko lépe snášel se sněhovou pokrývkou a na lyžích. Po takovém vystřízlivění nás zaplaťpánbůh čekala zastávka u křišťálově čistého jezírka ve výšce zhruba 4 500 metrů nad mořem a obecně pamětihodné, leč vyčerpávající putování kolem dokola nejdominantnějšího vrcholu pohoří Mt. Kenya.

Krásné vysokohorské jezero

Následující, v pořadí čtvrtý den se nesl v duchu zdánlivě nekonečného putování po hřebenech spektakulárních údolí, mezi nimiž nechyběla ani ta oficiálně největší prohlubeň široko daleko. Také v tomto případě se jednalo o cca devítihodinovou štreku, a o to nemilejším překvapením pro nás proto na jejím konci bylo zjištění, že bájný poslední kemp s teplou sprchou si dopředu celý zarezervovala asi 50členná francouzská výprava, a na nás tudíž nezbylo žádné jiné řešení než pronájem taxíku za více než dva tisíce korun a okamžité opuštění parku.

Na tomto místě zřejmě není nutno dvakrát zdůrazňovat, že se jednalo o jaksi nepatřičný a deprimující závěr jinak famózního výletu za hranice velkoměsta, nicméně naše úsměvy byly co nevidět zpátky – jakmile řidič na mou prosbu o zavření okýnka zareagoval tak, že vystoupil z auta a jal se onen kus skla vší silou tlačit nahoru. V pravém slova smyslu manuální otevírání oken, vskutku.

Mnohé úseky našeho čtyřdenního putování pochopitelně nelze jednoduše popsat slovy, a tak vám speciálně nyní doporučujeme navštívit naši pravidelně aktualizovanou fotogalerii, kde se můžete kochat desítkami momentek a dech beroucích záběrů barevné krajiny. Za další zhruba týden se vám potom Michal přihlásí se speciálním dílem věnovaným našemu týdennímu pobytu za hranicemi Keni.