Další týden v Nairobi je za námi a přesně dle očekávání byl opět nabitý zážitky všemožného charakteru. Od vyčerpávajících jednání na místní univerzitě až po nevyzpytatelné cesty excentrickými autobusy, Tomáš Daníček s Michalem Kohlertem se v uplynulých dnech rozhodně nenudili, a tak se račte začíst do druhého dílu jejich pravidelného zápisníku…

Hned úvodem je nutno podotknout, že náš příjezd do Keni provázela automaticky krocená očekávání. Počítat s hladkým průběhem čehokoliv nešlo především ze dvou důvodů. Jednak nic dobrého nevěstila už váznoucí komunikace mezi oběma školami, o níž se v prvním díle rozepisoval Michal. Jednak jsme si oba už dříve měli možnost potykat s pojmem „African time“ – notně specifickým a samotnými Afričany hrdě šířeným konceptem času jako vysoce relativní a snad i přebytkové jednotky.

Přesto se však nyní ukazuje, že jsme ani zdaleka nebyli připraveni na vše podstatné…

Začarovaný kruh

University of Nairobi je místem, které do posledního písmene definuje úsloví „přehazovat si někoho jako horký brambor“. Nezřídka si zde proto člověk připadá jako v nějaké zoufale nedotažené počítačové hře, kde prochází jednotlivými stanovišti a plní na nich podezřele banální úkoly, aniž by se posouval na další úrovně.

V jeden den jsme si takhle dohromady vyměnili zdvořilosti rovnou s osmi různými pracovníky univerzity, abychom nakonec areál stejně opouštěli předčasně a s nepořízenou. Včera jsme zase pro změnu už asi popáté vcházeli do doporučené kanceláře s nadějí, že teď už ale opravdu – a zase nám bylo akorát sděleno, že nám někdy dají vědět. A ani tehdy beztak nebude všemu zařizování konec.

Nechápejte mě špatně, ona setkání s vysoko i nevysoko postavenými úředníky sama o sobě nebývají nijak nepříjemná. Keňané jsou obecně nesmírně otevření a sám jim ochotně přisuzuji vzácnou schopnost přenášet na ostatní kvanta pozitivní energie. Bohužel, úsměvy v těchto konkrétních případech zpravidla následuje samá vata, špatně přečtená čísla i hůlkové písmo a vcelku žádná užitečná informace.

Krásný výhled z budovy, kde trávíme zdaleka nejvíc času.

Podobně rozporuplné pocity máme zatím rovněž ze seminářů, které jsme dosud absolvovali pouze dva. Oba kantoři vypadají sympaticky a mají osobitý smysl pro humor, především sám předseda katedry se však rád opakuje a jako učitel vyznává postupy, na které jsme dosud byli zvyklí ze základní školy. Věty občas nechává nedokončené tak, aby se studenti průběžně zapojovali do výuky, přitom jim ale zápisky nahlas a pěkně pomalu diktuje, aby naopak žádné další extra úsilí vyvíjet nemuseli.

Univerzitní prostředí každopádně není tím jediným, které by v Keni užilo lekce z efektivity. Dále se nabízí pokárat ty rozumbrady, kteří navrhovali zdejší bankovky. Ti tedy zaprvé nevykázali příliš kreativity, když naprosto každé papírové platidlo opatřili podobiznou prvního prezidenta Joma Kenyatty, především ale vůbec nemysleli na chudáky keňské mafiány.

Ti se nyní musí k vlastním obchodním výměnám plahočit s nejedním kufříkem peněz, protože nejvyšší bankovka zde odpovídá ubohým 235 korunám českým. To si potom ďábelsky připadá i dokonale prostý evropský študák, který se jen snaží ušetřit na poplatcích za výběry z bankomatů, a dostává tak pokaždé štos 40 bankovek.

Naopak za co se sluší Keňany pochválit, to je jejich způsob dělání reklamy. Zapomeňte na billboardy, ty byste přece v celém tom dopravním chaosu hravě přehlédli. Místo toho se tu různorodý byznys inzeruje přímo na obytných domech, které často kompletně pokrývá malba v duchu vybrané společnosti či výrobku. Suverénně nejbizarnějším takto představovaným produktem jsou potom vložky Always…

50x a stále poprvé

Pokud se má tento příspěvek týkat primárně logistiky, svou samostatnou kapitolu si bezesporu zaslouží rozmanitá škála vozidel, jež vpravdě nespoutaně křižují ulice Nairobi v improvizovaných rolích prostředků městské hromadné dopravy.

Na onu rozmanitost je přitom záhodno klást speciální důraz, jelikož opravdu je z čeho si vybírat. I pokud totiž pomineme regulérní taxíky – zásadně bílá auta, na nichž není dokupy nic zajímavého –, stále nám v záloze zůstanou ještě tři další způsoby přepravy.

Tu nejdražší a zároveň nejrychlejší alternativu představují motorky zvané ‚boda boda‘. Jejich velkou výhodou je „skladnost“. Obří zácpy jsou totiž v Nairobi nikoliv na denním, nýbrž hodinovém pořádku, a trefit se do intervalu, kdy jsou ulice relativně prázdné, tudíž nutně vyžaduje nemalou dávku štěstí a náhody.

Silnice jsou zasekané ráno, kdy všichni míří do práce; krátce po poledni, kdy všichni vyráží na oběd; a samozřejmě také navečer, kdy všichni jedou z práce domů. „Navečer“ je přitom velice široký pojem pokrývající vesměs celou dobu mezi pátou a devátou hodinou, takže manévrovacího prostoru vážně není nazbyt.

Naopak nejlevnější variantou MHD je takzvané ‚matatu‘ – drzá dodávka, která při dobré vůli všech zúčastněných pojme klidně více než deset cestujících. Takovému způsobu přepravy nicméně k nevoli našich peněženek příliš neholdujeme, neboť si v něm nemůžeme dopřát onoho nezbytného luxusu: vzpřímeného posedu.

Pro lidi dosahující závratné výšky kolem 180 centimetrů jsou tu proto autobusy. Buď ty větší – dokonale všední, s poměrně pečlivě nalinkovanými trasami. Anebo ty menší – pestrobarevné, s imaginárními čísly.

Imaginárními proto, že jakkoliv nám místní opakovaně radí, abychom si ve městě odchytli jakýsi vůz číslo 23, ve skutečnosti to nakonec dopadá tak, že se při absenci viditelného označení dožadujeme raději konkrétní destinace, která nám je obvykle bez rozmyslu odkývána… a vzápětí nedosažena. Případně dosažena, ale s hodinovým zpožděním a okružní jízdou po předměstí Nairobi.

Malba podobizen Keňanům příliš nejde, ale snaha se cení.

Ani osoba zodpovědná za vábení lidí, vybírání peněz a zastavování vozidla holt nemá nad autobusem plnou kontrolu. A 20 minut chůze koneckonců ještě nikoho nezabilo.

Zatímco v ČR se identické autobusy odlišují čísly, v Keni je realita přesně opačná; důraz se tu v první řadě klade na co možná nejoriginálnější vzhled.

Jedno vozidlo je proto zasvěceno fotbalovému klubu Manchesteru United, druhé věnováno seriálové modle Top Gear, třetí zase legendární skupině Linkin Park, čtvrté vzpomíná filmovou klasiku Blade, a tak dále. Fantazii se meze nekladou.

Totéž platí i pro obligátní uctívání křesťanských symbolů. Jeden autobus připomíná konkrétní žalm, druhý disponuje vlastní wifi opatřenou heslem Abraham1 (a mimochodem kvalitnější, než jakou se u nás chlubí Student Agency) a třetí zase slova „Jesus Christ“ neomaleně vsazuje do loga Coca-Coly.

V Nairobi je tak vlastně zhola nemožné, aby se vám jízdy MHD omrzely. Bus vás může překvapit domácím kinem, řidičem, kterému co pět minut chcípá motor, ale i nepatřičně odpruženými koly, které v hrbolatých uličkách keňské metropole spolehlivě vyloučí možnost nějakého toho ranního dospávání.

O to se dále zasazuje ještě jeden z mála standardních prvků výbavy takového autobusu: beze zbytku ohlušující hudba. O tu se stará celá sada reproduktorů, které nezřídka hnízdí téměř nad každým sedadlem, takže se pohlcení chytlavými rytmy živelné keňské hudby jednoduše nevyhnete:

Naše autobusová dobrodružství jsou neklamným, leč skromným znamením, že v Keni pomalu nacházíme pevnou půdu pod nohama. Co možná nejvíc soběstační jsme ostatně plánovali být od samého začátku, a naší prioritou při výběru ubytování byla minimální izolace od okolí.

Proto jsme si nakonec za svou základnu vyvolili sídlo uprostřed chudší komunity, kde není nouze o výpadky elektřiny ani dodávky vody, a kde hlavně nenarazíte na žádné další cizince.

Neosobního oslovení ‚mzungu‘ (běloch) si tím pádem užijeme do sytosti, žádná nevraživost v něm však obsažena není. Já osobně ho navíc spíš vítám, neboť téměř každá reakce na znění mého křestního jména sestává z odkazu na biblickou postavu nevěřícího Tomáše – a takový začátek konverzace si zrovna tady věru rádi odpustíte.

Více o tom, jak dále probíhá naše zabydlování, vám už ale prozradí kolega Michal opět za týden. Pro tuhle chvíli akorát tutaonana a nezapomeňte průběžně sledovat naši aktualizovanou fotogalerii.