Další týden je za námi a to znamená, že je tady další díl Vaší oblíbené cestovatelské série Zápisník z Keni. V tomto díle se zmíním o zajímavém bydlení, které jsme si v Nairobi našli, o dalších neuvěřitelných příhodách ze školy, o tom, jak vypadá keňská Ikea, a v neposlední řadě poreferujeme, co všechno se Vám může přihodit při návštěvě obyčejné keňské hospody.

Jedna z největších výzev, která před námi stála na začátku našeho pobytu, byla najít si pro náš téměř půlroční pobyt vhodné bydlení. Věc, kterou jsem měl například při svém předchozím studijním pobytu ve Švédsku zařízenou několik měsíců před odletem, jsme v Keni mohli začít řešit až po příletu. Po prvních nocích v hostelu se nám naštěstí podařilo sehnat ubytování v útulném baráčku ve čtvrti Eastlands. Tato část Nairobi je, na rozdíl od Westlands, kde nám také bylo nabízeno ubytování, obývána především obyčejnými místními lidmi. Jaký to rozdíl oproti Westlands, kde žije největší nairobská smetánka, což nebyl zrovna náš šálek čaje Masala.

Adoptováni majitelkou domu

Nás nový domov

Eastlands pro nás představují ideální kompromis mezi životem uprostřed místní komunity a relativně bezpečným prostředím. Tomuto pocitu napomáhá i obrovská zeď chránící jak náš, tak dům každého Keňana, který si to může dovolit. Za onou mohutnou zdí se skrývá prostorný, plně vybavený jednopatrový domek, který při troše dobré vůle a skladnosti jeho obyvatel pojme až 12 lidí. V současnosti s námi však bydlí pouze dva etiopští studenti veteriny a místní domovník.

Housekeeper se pro nás rychle stal nepostradatelný, jelikož má kromě běžné údržby domu na starosti také například praní prádla nebo přípravu snídaní a večeří. Nutno podotknout, že o takové nadstandardní služby jsme nikdy přímo nežádali a naopak nám byly spíše vnuceny starostlivou majitelkou domu. Hned jsme tak pochopili, proč nám při prvním setkání řekla, že se o nás bude starat jako o vlastní děti a zatímco budeme v Keni, chce být naší náhradní mámou. Pohostinnost a ochota Keňanů někdy nezná mezí.

Jedinou zásadní nevýhodou našeho bydlení zůstávají neustálé výpadky elektřiny, internetu a vody. Na tomto místě je opět nutné uznat, že takovým nedostatkem trpí většina afrických domácností, avšak vysvětlete to Evropanovi, kterému vypadne elektřina maximálně jednou za rok na pár minut a už to považuje za strašné selhání moderních technologií. Během prvních týdnů v Keni jsme se naučili, že výpadky energií jsou naprosto běžné a naopak dny, kdy současně fungují elektřina, internet i voda jsou něčím výjimečným.  O to větší radost jsme měli například dnes, kdy nám po čtyřech dnech znovu začala téct voda.

Za focení školy můžete skončit ve vězení

Když si zrovna doma nestěžujeme, co všechno nefunguje, trávíme většinu času ve škole. Bohužel ani tam nenajdou problémy zhýčkaných evropských studentů řešení, jelikož například wifi byste v prostorách školy hledali marně, elektřina také není nejspolehlivější (takže už se nám dokonce stalo, že jsme absolvovali jeden seminář za tmy) a ze zhruba desítky pánských záchodů v univerzitním areálu bývá funkční většinou jenom jeden. Není snad ani nutné dodávat, že očekávat zde toaletní papír je opravdu zbytečné.

Panoramata našeho univerzitního areálu

Ty části školního areálu, které ke svému fungování nepotřebují nějakou technickou vymoženost, by však University of Nairobi mohla závidět leckterá světová univerzita. Příkladem může být krásná zeleň tvořící středobod celého areálu. Taktéž majestátně bude po svém dokončení vypadat více než dvacetipatrová kancelářská budova postavená z čínských investic – jak je nám dennodenně připomínáno čínskými nápisy neznámého významu.

Dalším zajímavým prvkem na naší nové škole je důraz na bezpečnost vyvolaný několika teroristickými útoky, které se v předchozích letech v Nairobi odehrály. Slovo důraz je však možná trochu přehnané, protože hlavním prvkem bezpečnostních opatření je kontrola všech nově příchozích lidí, která je však natolik laxní, že kdybych skutečně chtěl do areálu propašovat například bombu, neměl bych sebemenší problém.

Přesto se však zdejší bezpečnostní pracovníci snaží neponechat nic náhodě, a tak když mě viděli, jak jsem si fotil univerzitní areál, okamžitě za mnou přiběhli a varovali mě, že jestli toho okamžitě nenechám, mohl bych dokonce jít do vězení. Naše menší nedorozumění se však rychle vyjasnilo, když jsem jim vysvětlil, že jsme výměnní studenti a ne nějací turisti nebo dokonce špióni. Do úplné absurdity dovedl příhodu jeden z místních studentů, kterého jsme později požádali, jestli by nám udělal společnou fotku, načež si ani on nezapomněl pomocí našich průkazů ověřit, kdo jsme vlastně zač.

Lepší než Ikea

Místní řezbář, jeho dílo a spokojení klienti

V předchozích řádcích jsem zmínil, že náš nový domek hned od začátku disponoval veškerým potřebným vybavením, což však není tak úplně pravda. Především já jsem v našem pokoji postrádal noční stolek. V Evropě by takovou nesnázi vyřešila jedna cesta do Ikey, v Africe je řešení kupodivu ještě jednodušší. Stačilo se jen pár minut procházet po naší čtvrti, dokud jsme nenarazili na místního řezbáře, který nám za velice přijatelné peníze do druhého dne vyrobil noční stolek na míru.

Ještě větší zážitek si však pravděpodobně z naší návštěvy odnesly místní děti, které se zdály být značně šokovány, že si dva Evropané přišli koupit kus nábytku právě do jejich chudinské čtvrti.

Piva a odpustky

V rámci našich snah o co největší asimilaci s okolním obyvatelstvem jsme v neděli večer vyrazili do jedné z místních hospod. Rád bych zdůraznil slovo místní, jelikož v Nairobi je také mnoho barů a klubů, které jsou přizpůsobeny evropským standardům, což je sice milé, ale pokud chcete zažít pravou Afriku, tak celkem k ničemu.

Naše místní hospoda naštěstí splňovala především ty africké standardy. Jaké to jsou? Základem je hlasitá hudba, díky které sice neslyšíte vlastního slova, ale stejně se snažíte se svými kamarády nějak dorozumět. Druhým specifickým prvkem je místní paní hospodská, která se v našem případě příliš neostýchala, na znamení pozdravu si s námi plácla jako se starými známými, načež si dokonce chvíli poté suverénně řekla o telefonní čísla.

To však stále není nic proti prodejcům, kteří v průběhu celého večera do hospody přicházeli a odcházeli, přičemž se snažili prodat často dost absurdní zboží. Jen si zkuste představit, jak sedíte v hospodě u piva a mezitím k Vám postupně přicházejí obchodníci s botami, ponožkami, bundami nebo třeba zrcadly. A když už si myslíte, že jste viděli všechno, přijde za Vámi po třetím pivu jeptiška a žádá Vás o příspěvek na církev. Na druhou stranu, existuje snad lepší možnost, jak poprosit Boha o odpuštění za nekřesťansky strávený večer?

To je z předcházejícího týdne vše. O zážitcích z toho právě probíhajícího poreferuje v příštím díle zase Tomáš. Mezitím si nezapomeňte prohlédnout naší stále aktualizovanou fotogalerii.