Další týden v Nairobi uplynul jako voda a Tomáš se proto vrací s novým dílem naší pravidelné cestovatelské série. Tentokrát si v první řadě povíme něco o jídle, protože jídla není nikdy dost. A tím spíš v Keni…
Prvně by asi bylo záhodno odklidit z cesty jeden velký mýtus. Co doprovázelo téměř veškeré mé rozlučky s kamarády i příbuznými, to byly narážky na mou váhu; že prý pokud nezhubnu během iks měsíců v ‚chudé a podvyživené‘ Africe, tak už snad nikde.
Upřímně musím s určitou dávkou sebekritiky přiznat, že jsem byl sám zprvu odhodlán tomuto závazku dostát, ale bohužel… po pár týdnech se ukazuje, že mnohem snazší úlohu bude mít Michal, jehož dlouhodobým cílem je naopak trochu přibrat.
Pestrobarevné ulice
Důvod, proč je tu prakticky nemožné zhubnout, existuje vlastně jeden jediný – zato však velmi podstatný. Náš housekeeper Dennis na porcích opravdu nijak nešetří a při každé večeři se musíme vyloženě přemáhat.
Pomyslného vrcholu jsme v tomto směru dosáhli zrovna v neděli, když jsme po vydatném obědě souhlasili s návštěvou matky naší paní majitelky a nevědomky si tak nad sebou podepsali ortel. Odmítnout z pozice váženého hosta nabízené jídlo by totiž prý bylo krajně neslušné, a tak jsme zdvořile přiložili pod kotel, aby nás jen krátce po příjezdu domů dorazil Dennis klasicky štědrou večeří.
‚Nyama choma‘ aka hovězí pečeně
Jednou z možností, jak se proti obřím porcím obrnit, je dopřát si pouze skromný oběd. Takto činíme buď nákupem v pekárně, anebo zastávkou u jednoho z mnoha pouličních stánků. Tam se patrně nejvíc vyplatí malá trojúhelníková kapsa plněná mletým masem a hráškem (zvaná samosa), kterou můžeme kdykoliv pořídit hnedka přes ulici, a solidně se tak zaplácnout při vynaložení ubohých 15 korun.
Ani taková skromná samosa nicméně tu úplně nejtradičnější keňskou ‚fast food‘ pochutinu nepředstavuje. Zatímco třeba v Ugandě prašným okrajům silnic dominuje rolex, pestře dochucená omeleta v indické placce chapati, zdejší evergreen je o trochu méně sofistikovaný a místo toho sestává z bizarní kombinace vajíček natvrdo a párků.
Pokud každopádně máte to štěstí, můžete narazit i na chlápka, který vám onen párek náležitě ozdobí, až vám z toho vznikne poctivý hot dog. Právě na jednoho takového precizního prodavače (se šéfkuchařskou čepicí!) jsme narazili zrovna včera před klubem. Tomu ale na druhou stranu scházel jiný tradiční doplněk – speciální stánky se širokou nabídkou alkoholu. Na nejrušnější ulici nočního Nairobi do sebe takhle za 35 korun můžete kopnout opravdu ledacos, od falešného Jamesona (říkal Michal) až po Malibu.
Jak vidno, příkladně zdravý život tu tedy nevedeme. Minimálně jedno světlo na konci tunelu by se však našlo; všudypřítomný pokrm kulturistů (říkal internet)…
Rýže kam se podíváš
Řekněte, kdo by měl něco proti rýži? Pěstovat ji lze skoro všude, nedá příliš námahy ji uvařit, hodí se ke všemu, patřičně vás nasytí a člověk se jí navíc zaboha nepřejí. Osobně bych rýži mohl jíst nonstop, dennodenně, a to je vlastně přesně to, čeho se mi tady dostává.
Taková naše normální večeře
Rýže se v Keni prodává po obrovských pytlích namísto v Česku běžných sáčků a ubývá vpravdě závratnou rychlostí. Dohromady jde koneckonců se zeleninovou směsí, fazolemi, sójovým masem, mletým masem, dokonale obyčejným (tzn. převážně tlustým) masem, ale i dalšími oblíbenými přílohami jako ugali (v podstatě ztvrdlá ovesná kaše) nebo greens (takový horší špenát). Rýže nezkazí vůbec nic, rýže je prostě skvělá. A až místním ukážeme, jak jednoduše ji lze připravit i na sladko, bude v očích všech ještě skvělejší.
Právě demonstrace českých receptur stále zůstává naším velkým dluhem keňské společnosti. Zatímco naši etiopští spolubydlící se již stihli vytasit se speciálním červeným pepřem (který je najednou nedílnou součástí naprosto každého pokrmu) a chutným sójovým masem, my zatím s bramboráky strategicky vyčkáváme do chvíle, až se nám místní kuchyně omrzí. Pokud je to tedy vůbec možné…
Mizivá závaznost keňského slova
Co se našich zážitků z posledních dnů týče, postupně docela drastickým způsobem zjišťujeme, že život po keňsku vyžaduje značně vyvinutou schopnost číst mezi řádky. A taky, že co je v Keni psáno, to ještě není tak úplně dáno.
Zářným příkladem obojího je kauza naší wifi. Firma Orange se zde údajně jako jediná pyšní nabídkou nelimitovaného internetu, což nám přirozeně zpočátku imponovalo. Euforie bohužel netrvala příliš dlouho. Ihned záhy nám totiž bylo vysvětleno, že „žádný limit“ rovná se „limit ve výši 20 gigabytů“, ale že prý hakuna matata – tolik GB přece nemáme šanci do měsíce vyčerpat.
A tak tu dneska sedím a píšu blog offline, protože jsme po 14 dnech samozřejmě bez internetu. Původní plán sice zněl, že se nám po vyčerpání bezedného limitu akorát zpomalí připojení; to však nikdo neupřesnil, že přesně na nulu.
Keňský národní archív
S dalším podivným výkladem černého na bílém jsme se setkali při pokusu zapsat se mezi stálé návštěvníky knihovny zdejšího národního archívu. Ačkoliv jsme si totiž na univerzitě pracně vyběhali speciální studentské kartičky, jako cizinci prý do škatulky „studenta“ nezapadáme, a tak se po nás namísto přívětivých dvou stovek požadovalo rovnou 1500 šilinků. Jistě, taková roční permanentka za 350 korun sice není čiré zlo, ale tady jde přece o princip – a tak jsme demonstrativně odmítli zaplatit s tím, že oni se v nejbližších týdnech pokusí dodat vlastnímu ceníku na férové diverzitě.
Podobných příkladů nesrozumitelnosti by se našlo vícero; na oficiálních stránkách African Heritage House se například nenamáhají dopsat, že se na prohlídku krásných „typicky afrických interiérů“ můžeme vydat teprve po učinění rezervace, a tudíž jsme dvouhodinovou cestu třemi různými matatu vážili poněkud zbytečně. Tak snad příště.
O našich toulkách Nairobi se už ale více rozepíše Michal zase za týden. Do té doby si račte vystačit alespoň s naší pravidelně aktualizovanou fotogalerií. Tutaonana!
