Úterý večer znamená v našich i vašich kalendářích nový díl Zápisníku z Keni, a jinak tomu nebude ani tento týden. Tentokrát se podíváme, jaké příhody vás v Keni můžou potkat během rodinné návštěvy, jakými bizarními způsoby si občas přivydělávají místní vojáci, a jak přehnaně ochotní někdy dokáží Keňané být. Pohodlně se usaďte, začínáme!

Ze začátku se ještě vrátíme k předchozímu týdnu, ve kterém jsme mimo jiné s naší paní majitelkou navštívili její maminku. Tomáš se v minulém díle zmínil o tom, jak se nás po vzoru ježibaby z příběhu Jeníčka a Mařenky snažila rychle vykrmit, ale ono těch zajímavých příhod bylo více…

Ďábelské čarodějnice a vraždící kočky

Základem bylo, že maminka paní majitelky bydlí v jedné z nejchudších čtvrtí Nairobi, kde většina lidí viděla bělochy akorát v televizi (pokud nějakou mají). Náš příchod tak mezi místními, obzvlášť pak mezi dětmi, způsobil pěkné pozdvižení. Situace však byla ještě o něco komičtější, jakmile jsme v očekávání klasické rodinné návštěvy vstoupili dovnitř domu.

Jesus I Trust In You

Matka naší paní majitelky je již v pokročilém věku, tudíž se nikdy neučila anglicky, což omezilo naší komunikaci na nulu. Místo toho se na nás v pravidelných intervalech chodili koukat její nájemníci a členové širší rodiny, kteří vždy jen přišli do místnosti, prohlídli si nás, pozdravili a spokojeně odešli.

Měli jsme tak dost času na prohlížení si prostoru kolem nás, který působil vskutku bizarně. Na jedné straně obrovský plakát s Ježíšem a nápisem Jesus I Trust In You, proti kterému na protější zdi působil jako pěst na oko stejně velký kalendář aerolinek KLM zobrazující holandský větrný mlýn.

Když už se nám naše majitelka rozhodla přeložit, o čem zrovna její matka mluví, nestačili jsme se divit. Zcela vážně totiž vyprávěla příběh o místních čarodějnicích posedlých ďáblem, které poslaly domácí kočky, aby v upírském stylu zavraždili svou majitelku – jednu z místních obyvatelek. Než jsme stačili něco říct, byli jsme dotázáni, jestli v České republice také máme zlé čarodějnice, na což Tomáš odpověděl, že Češi na podobné věci také dříve věřili. A bylo hotovo! Teorie o existenci ďábelských čarodějnic byla potvrzena.

Synonymum bezpečnosti – samopal kam se podíváš

Vojáci dohlížející na bezpečnost během kvalifikačního zápasu na mistrovství světa ve fotbale Keňa-Mauricius

Zatímco příhody o ďábelských čarodějnicích a vraždících kočkách byly možná úsměvné, o něco vážnější (avšak stále úsměvně působící) příhoda přišla o několik dní později. Jedním ze specifik ulic Nairobi, a důsledek důrazu na bezpečnost, jsou všudypřítomní vojáci, policisté a sekuriťáci, kteří brázdí místní ulice vybaveni obrovskými samopaly. Jestli to teda ve mně má zvýšit pocit bezpečnosti, výsledek je přesně opačný – každodenní pohled na zbraně, které jsem doposud vídal jenom v televizi nebo na vojenských přehlídkách, mě popravdě dost děsí.

Obzvlášť, když jako běloch představuji pro znuděné a evidentně zchudlé vojáky snadný cíl. Během prvního měsíce v Keni se mi již několikrát stalo, že jsem byl těmito muži na ulici kontrolován. Cílem těchto kontrol není, že by si daní vojáci mysleli, že představuji bezpečnostní hrozbu a dělali tak pouze svojí práci. Místo toho – doufaje, že u sebe zrovna nebudu mít pas nebo platné vízum – ze mě chtějí příslušníci bezpečnostních složek vytáhnout nějaké peníze.

Zpátky do minulého týdne – opět jsem byl kontrolován, jestli mám v pořádku všechny doklady a opět jsem mé kontrolory musel zklamat. Avšak ti se s tím tentokrát nehodlali smířit a dali se se mnou do řeči. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby téma hodně rychle nepřišlo na tehdejší mimořádně horké počasí, a na to, jakou mají chudáci vojáci žízeň. Mou reakcí byl nechápavý obličej, avšak muži v maskáčích mi dali hodně rychle najevo, že bych jim tedy měl dát peníze na vodu.

Takových žádostí už jsem od místních žebráků slyšel nespočet, ale aby přišla od plně ozbrojených vojáků, mě přece jen trochu zaskočilo. Naštěstí se daní strážci zákona spokojili s mým sina pesa (svahilsky „nemám peníze“) a svědomitě pokračovali ve výkonu služby zase opodál.

„Take a seat, please!“

V žádném případě bych však nechtěl, aby můj blog vyzněl, že jsou místní obyvatelé nebezpeční žebráci. Naopak – drtivá většina obyvatel Nairobi jsou usměvaví sympaťáci, kteří si s vámi rádi o čemkoliv poklábosí, a když potřebujete pomoct, můžou se přetrhnout, aby vás dostali z nesnází.

Typickým příkladem je, pokud se někoho z místních ptáme na cestu. Zatímco v Čechách by vám domorodec v tom lepším případě maximálně ukázal, kterým směrem se máte vydat, v Keni je ochota obyvatel na úplně jiné úrovni. Dotazovaný nejenže vám ukáže směr, ale většinou se s vámi ještě pro jistotu vydá na cestu, i když třeba jdete na několik desítek minut vzdálené místo. Marné pak bývají naše snahy vysvětlit jim, že by skutečně stačilo nám cestu ústně vysvětlit a že s námi nemusejí ztrácet čas. Taková neochota by tady byla zřejmě nepřípustná.

Druhým příkladem možná až přehnané keňské ochoty je fráze „Take a seat, please“ (posaďte se, prosím). V jakékoliv veřejné instituci se totiž musíte před řešením čehokoliv nejdříve posadit, abyste měli pohodlí. Jakmile pak není volná ani jedna židle, začnou se Keňané předhánět v tom, kdo vám jako první uvolní místo.

Do úplného extrému dostal danou frázi jeden z místních minulý týden. To jsem měl domluvenou obchodní schůzku (o této částí mého keňského dobrodružství se snad více rozepíšu za 14 dní), na kterou jsem proti mým běžným zvyklostem přišel asi o čtvrt hodiny dříve. Mě samotného lidé, kteří přicházejí dříve, než bylo domluveno, rozčilují mnohem více než ti, kteří chodí pozdě, takže jsem se rozhodl oněch 15 minut počkat na ulici, opodál smluveného místa schůzky.

Jakého překvapení jsem se však dočkal, když za mnou po pouhých dvou minutách z vedlejšího obchodu přišel pracovník bezpečnostní agentury nesoucí v ruce plastovou židli, na které běžně vysedává, se slovy: „Take a seat, please“. Mé námitky, že nejsem unavený a že pár minut klidně postojím, podle očekávání nezabraly. Zbylých 13 minut čekání jsem jako král proseděl na sekuriťákově plastovém křesílku a alespoň jsem si zkrátil čas klábosením o jediných dvou v Africe známých zástupcích České republiky – Petru Čechovi a Tomáši Rosickém.

To je pro tento týden vše. Příští díl pro vás za týden přichystá zase Tomáš. Jo, a nezapomeňte sledovat naší fotogalerii – nové fotky přibývají i do dříve publikovaných složek 😉