Další týden ve víru keňského velkoměsta uplynul a my se proto vracíme s novým dílem našeho pravidelného blogu z Nairobi. Tentokrát se omezíme pouze na naši dosavadní víkendovou zábavu a sesumírujeme si, kterak Keňané přistupují ke sportu – jmenovitě k rugby a fotbalu…
Již v předešlém díle se Michal zmínil o tom, jak nejčastěji zdejší pánové reagují na náš český pas – Petr Čech, Tomáš Rosický a v jednom případně dokonce i Milan Baroš neomylně poukazují na to, že fotbal sehrává v životech běžných Keňanů důležitou roli. Proto je nasnadě se mu trochu pověnovat i na stránkách našeho blogu. Nejprve se nicméně vraťme na samotný začátek našeho pobytu v Nairobi a na naši první zkušenost s vrcholovým sportem. Sportem, který se v Česku snadno přehlíží…
Naředěná rugbyová mánie
Jak pro mě, tak pro Michala byla návštěva rugbyového turnaje v podstatě úvodem do tajů daného sportu jako takového. Asi od tří různých lidí jsme předtím slyšeli, že jde o absolutní povinnost, a že takzvané Safaricom 7’s – sraz několika keňských výběrů s těmi mezinárodními nejen z Afriky, ale i z Evropy – opravdu jaksepatří hýbe celým Nairobi. A to prý skutečně platilo před rokem. Bohužel ale ne letos. Místo toho rozlehlý Kasarani Stadium zel prázdnotou, údajně kvůli změně organizátorů.
Parádní rugbyová momentka od Michala
Kromě chybějící atmosféry se bohužel nedostavil ani kýžený požitek z dosud nepoznané hry. Sám za sebe totiž musím zkonstatovat, že rugby je věru zvláštní sport. Házet se smí jen dozadu, kopat už můžete i dopředu, zranění se běžně ošetřují za hry a pro mě jako vášnivého fanouška fotbalu bylo zvlášť šokující vidět hráče rozehrávat z místa způsobem, že si mičudu prostě kopne do vlastní ruky. Jaká nestoudnost.
Nakonec musím přiznat, že jsem se lépe bavil při sledování rozcvičky než samotného zápasu. Na druhou stranu je však potřeba férově uznat, že tenhle konkrétní turnaj pro základní účely seznámení nebyl tou ideální příležitostí. O tom jsme se přesvědčili ihned záhy, když večer v baru promítali utkání ze souběžně hraného mistrovství světa. K našemu velkému údivu rugby správně nemá hrát pouze sedm borců, nýbrž rovnou dvojnásobek (15); a k našemu nemenšímu údivu rugby vlastně může být docela legrace.
Zatímco já jsem se nicméně nasytil už tehdy (a úspěšně identifikoval alespoň jeden oblíbený prvek hry – autové vhazování, při němž spoluhráči adresáta vynáší do vzduchu jako akvabelu), Michal si později při jednom dlouhém sobotním večeru dokonce neváhal naladit finále světového šampionátu.
Nevzrušivá reprezentační kopaná
Zpětně se asi nabízí otázka, co jiného jsme vůbec čekali. Keňa v prvním zápase kvalifikace na mistrovství světa deklasovala Mauricius 5:2, a tak zpátky doma nebylo dál moc co řešit. Navíc jsme si sami ze zvědavosti zakoupili lístky do VIP, abychom vzápětí seznali, že vlastně jediná „výhoda“ takových dražších lístků spočívá v omezeném výběru místa k sezení. Namísto volného brouzdání stadionem, jakého jsme si mohli užívat při rugby, jsme tedy tentokrát byli nemilosrdně nahnáni do jednoho kompletně plného sektoru. To máte za to, vy zhýčkaní mzungové!
Tak jako tak, ani navýsost sterilní prostředí VIP sektoru, kde k nejaktivnějším jedincům patřil malý kluk testující 100+1 her na otcově iPadu, nemohlo příliš zkreslit dva neblahé a nápadně povědomé poznatky: že atmosféra ani hra nestály za starou bačkoru. To vhodně ilustruje ta skutečnost, že nás zdaleka nejvíc bavil neustále „zraněný“ brankář soupeře, jenž si dohromady asi pětkrát vyžádal ošetření ramene, a výrazně tak přispěl k podezřele nevyhnutelné bezbrankové remíze.
Přesto jsme si i z takto otřesného utkání odnesli jeden vpravdě neopakovatelný zážitek; improvizované vystoupení, mnou mylně pokládané za předem plánované poločasové představení.
Protagonisté nevšedního přestávkového programu
Celé to probíhalo zhruba následovně: nejprve na hrací plochu přiběhl pestře zmalovaný šoumen, uklonil se u tyčky jedné z branek a namířil si to do středového kruhu, kde ho brzy doplnil kolega s tradičními hudebními nástroji a… čímsi dalším. Takhle si oba v klidu poseděli dobré dvě tři minuty, než si to k nim konečně přikvačil jeden (!) obtloustlý sekuriťák a v hlemýždím tempu je počal vyhánět.
Teprve v tu chvíli jsme si uvědomili, že se jednalo o výtržníky; o to vtipněji však celá epizodka vyznívá. Šlo totiž bezesporu o nejlínější případ exhibicionismu na fotbalových stadionech, jakého jsem kdy byl svědky.
Elektrizující klubová kopaná
Takzvaná pitch invasion (vběhnutí fanoušků na hřiště) je shodou okolností zhruba to jediné, co spojuje náš první, spíše nevydařený fotbalový výlet s tím druhým, který nás naopak zcela nasytil. Zrovna tuto neděli jsme se vydali na závěrečné domácí vystoupení místního suveréna klubové scény, dosud neporaženého celku Gor Mahia.
Právě proto – vzhledem k dopředu jistým oslavám a předávání mistrovské trofeje – se tak nějak dopředu počítalo s nějakými těmi výtržnostmi. Ty se ale nakonec spíše nekonaly. Ke dvěma hromadným rvačkám sice přímo před našimi zraky došlo, to ale vždy jaksi v dobrém duchu. Nejdříve se trestal drzý zlodějíček, poté zase osamocený troufalec, který se snažil vtrhnout na hrací plochu a pošpinit tak jméno celé fanouškovské základny Gor Mahia.
Na tu přitom vcelku nelze říct špatného slova; atmosféra v hledišti totiž byla naprosto dechberoucí. Naše tribuna – jako v podstatě každá další – svítila především zelenou barvou a lidé na ní stáli, seděli i tančili s rozličnými pokrývkami hlav; od hokejových helem až po vikingské rohy, mišmaš to byl vskutku nevídaný.
Takhle jsem se zapojil do tanečního průvodu
Já osobně jsem si za svůj obligátní doplněk vyvolil lacinou kravatu s logem Gor Mahia a samozřejmě také repliku klubového dresu, jehož jmenovku jsem důkladně zkonzultoval s pár místními fanoušky. Nakonec jsem si na záda nechal nalepit frázi ok-ochuni, která v překladu z jazyka Luo (etnika, jež tvoří většinu fanouškovské základny GM) znamená zhruba „to není tvoje věc / na tom nezáleží“.
Šlo o učiněnou trefu do černého. Má nebetyčná popularita byla v tu ránu zaručena, ba spíš dále posílena.
I bez bílozeleného trikotu jsem totiž figuroval na nepřeberném množství fotek s místními, teprve s dresem nicméně moje sláva dosáhla hollywoodských parametrů. To jsem si definitivně uvědomil v okamžiku, kdy jsem byl nemilosrdně zvěčněn při vykonávání vznešeného aktu močení, a následně pro jistotu přinucen k několika pózám přímo na toaletě (kterou mimochodem řada fandů zcela ignorovala a svou potřebu zvesela vykonávala těsně před vstupem).
Co se samotného fotbalu týče, podívaná to byla přeci jen kvalitnější než posledně. Hráči Gor Mahia byli pořádně motivováni se s publikem rozloučit výhrou, a tak také učinili v poměru 2:0, aniž by soupeři dovolili jedinou nebezpečnější akci.
Nevyhnutelné oslavy v ulicích Nairobi byly tím pádem pěkně šťavnaté. Dopravní tepny se našemu průvodu podařilo dočista paralyzovat (někdy i poněkud násilnou, leč úsměvnou cestou) a socha jednoho ze spoluzakladatelů klubu i samostatného keňského státu, Toma Mboyi, byla pro změnu zaplavena odvážnými horolezci a samozvanými kazateli.
Byla to party, na jakou se nezapomíná. A vzhledem k tomu, že nám naše ochranářská paní majitelka neustále podsouvá různé děsivé scénáře o tom, jak nás zde mohou okrást či rovnou zabít, lze uzavřít, že šlo v podstatě o takovou menší revoltu z naší strany.
Na další várku našich nevšedních zážitků si již ovšem budete muset počkat další týden. Do té doby si račte vystačit s naší pravidelně aktualizovanou fotogalerií, ve které mimo jiné najdete ještě více bláznivých videí z fotbalových oslav.
