Čas v Keni plyne bezesporu rychleji než v Čechách, což platí speciálně v době, kdy se nám ve škole postupně věší na krk jeden deadline eseje za druhým. Poslední dny nám potom v mžiku utekly tím spíš, že jsme se vydali na náš první větší výlet za hranice Nairobi; konkrétně na pobřeží Indického oceánu, do muslimského centra země jménem Mombasa…
Pokud se zeptáte libovolného místního, v čem že se zhruba liší Mombasa od Nairobi, s největší pravděpodobností odvětí, že vesměs ve všem možném. Akcent, slovní zásoba (svahilština je prý na pobřeží ‚čistší‘ od všelijakého slangu), demografie, s tím spojený styl oblékání, podnebí, atd. Přibývají kavárny evropského střihu, najednou si na ulici pořídíte kebab i turecký med. Samo sebou, leccos zůstává na místě – ale přesto jsme si z Mombasy odvezli pár zážitků a zkušeností, ke kterým bychom v hlavním městě zaboha nepřišli, a o něž se s vámi milerádi podělíme…
Za luxusem takříkajíc ‚na čecháčka‘
Otázku ubytování a přesunu na pobřeží jsme vyřešili téměř dokonale a do značné míry nezávisle, ačkoliv nás do celého výletu v první řadě uvrtala paní majitelka. Totiž, její lukrativní balíček v hodnotě více než šesti tisíc korun jsme s díky stejně jako s velkou rychlostí odmítli a vydali se víceméně vlastní cestou.
Z nabídky ubytování v izolovaném pětihvězdičkovém hotelu Voyager, jedné jízdy nejluxusnějším možným autobusem a zpáteční cesty letadlem jsme si raději vybrali pouze to druhé – a to ještě naše zazobaná rodinka dodatečně uvažovala o letu oběma směry. Majitelčina 28letá dcera takto poprvé v životě neletěla, nýbrž jela dálkovým autobusem – a to kamkoliv.
Pravda, do Nairobi jsme se takhle v důsledku našeho škudlení vraceli 10 hodin namísto 45 minut, přičemž první hodinu se za námi přímo v autobuse odvíjela sborová (a zbytečně hlučná) modlitba. Ovšem ušetřit se nám na druhou stranu podařilo víc než zdárně. Ubytování v nedalekém hostelu nás vyšlo třikrát levněji a přitom mělo vše nezbytné: snídani, při pobřežních vedrech zvláště potřebnou klimatizaci a sprchu, jež zvládá o něco více poloh než jenom ‚ledovou‘ a ‚vařící‘ jako ta naše v Nairobi.
Pohled na ústřední bazén Voyageru s oceánem v pozadí
Zároveň, ačkoliv se nás výhody pobytu v pětihvězdičkovém hotelu přirozeně zcela netýkaly, rozhodně se nedá říct, že bychom si jich vůbec neměli šanci užít. Naši noví přátelé nám jednou úspěšně podstrčili volný cheeseburger, jindy nám s odřenýma ušima objednali koktejl zvaný ‚Commander-In-Chief‘ (jen lépe znějící varianta Piña Colady) a podobných drobků gratis jsme si ráčili vyzobat více.
Hotel Voyager měl navíc volně a zcela zdarma zpřístupněnou kompletní trojici svých bazénů, čehož jsme rovněž – coby správní Češi – rádi a často využívali. Náš hostel tedy sice sám oplýval menším bazénem, ten však ani zdaleka tolik nelákal, neboť byl permanentně opuštěný a nekonaly se v něm takové volnočasové aktivity jako třeba bitvy ve vodním pólu.
A když píšu bitvy, myslím tím vážně bitvy. Vodní pólo je totiž do značné míry masochistickou zábavou, která nápadně připomíná jakési zpomalené, ne tak dynamické rugby. Na soupeře sice podle všeho nemůžete skákat, obyčejně se na něho zavěsit se už ale zdálo být v naprostém pořádku, pročež jsme si nezřídka připadali jako vánoční stromečky. Mimoto jde o jeden ze sportů, kde za nepříjemnější protivníky platí zástupkyně ženského pohlaví a nikoliv jejich protějšky, čemuž lze patrně přičíst i tu nezvykle pestrobarevnou modřinu na mé pravé ruce…
Procento sem, procento tam
Sobotu jsme si celou vyhradili pro návštěvu ústředního města regionu. Do Mombasy jsme to z našeho sídla měli příjemnou půlhodinku v dopravním prostředku zvaném ‚tuk tuk‘, které na pobřeží veskrze supluje již dříve představené body body z hlavního města. Tuk tuk je ve své podstatě taky motorka – akorát neohrabanější, ledabyle opláštěná a automaticky opatřená malým vozíkem pro dva až tři lidi.
Dominantou města Mombasy je výsostní pozůstatek portugalského mořeplavce Vasco de Gamy, pevnost zvaná Fort Jesus. Památka to sama o sobě není nikterak dechberoucí; mraky kanónů a hradby nabízející základní výhled na moře proto hravě přebil náš svérázný průvodce.
Ačkoliv jsem se naivně snažil ujistit, že je vážně ‚licencovaný‘ – a že se k nám jen náhodou nepřifařil na ulici, jak se na první i druhý pohled zdálo –, automatické ‚ano‘ vzápětí vedlo k jaksi zmatenému a zkratkovitému výkladu…
Jeden z mnoha kanónů na Fort Jesus
Naše prohlídka dosáhla svého vrcholu ihned zpočátku, kdy se Michal z našeho průvodce pokoušet vymámit palčivou informaci, kolik muslimů tvoří keňskou populaci. Poprvé jsme se zarazili už po první části odpovědi, podle níž by v Keni mělo být až 90 % křesťanů. Náš počáteční údiv nicméně nebyl nic proti tomu, který následoval dodatek, že tohle závratné procento údajně vyvažuje dalších 60 % muslimů. Něco nám tam nehrálo, takže jsme samozřejmě zaprotestovali. Nato se náš chlapík příliš nevzpíral a brzy sportovně uznal, že my jsme přece ti wanafunzi (studenti), a že on teda matematiku v malíku zas tak úplně nemá. Nevadí, najdeme si to na Wikipedii.
Ve finále se dá říct, že jsme spíše my obohatili našeho průvodce, než aby tomu bylo právě naopak. Naším hlavním odkazem se v tomto ohledu ukázala být úprava jeho domnělé české fráze „fukunasa“. Tu jsem promptně – a bůhví, jestli správně – rozklíčoval jako „to je krása“, čímž se rázem zadělalo na nové nejfrekventovanější slovní spojení v průvodcově výkladu, nahradivší staré dobré hakuna matata.
Po obhlídce Fort Jesus jsme ještě krátce zabrousili do čtvrti zvané notně eufemisticky ‚Staré město‘. Že by na něm totiž bylo něco pamětihodného, to ani omylem. Kromě několika volně rozesetých mešit jde akorát o spleť nápadně zúžených, ale jinak vcelku ničím speciálních uliček s přirozeně zvýšenou koncentrací turistických obchůdků se suvenýry a sem tam nápaditými balkóny.
Pohodlný taťka-zabiják
Pomyslným vrcholem našeho krátkého pobytu na pobřeží byl výlet do nedaleké krokodýlí farmy, kde jsme si tedy jednak pořídili zbrusu nové facebookové profilovky se sedmiměsíčním mládětem, jednak jsme se ale taky dozvěděli leccos zajímavého.
Na farmu jsme se dostavili zrovna uprostřed období páření, takže si Michal po želvách mohl odškrtnout další souložící zvířecí druh. Zároveň jsme si ale takto mohli prohlédnout i samečka s pořádným šrámem z čerstvého souboje o nastávající choť; a sice s kompletně uraženou horní částí tlamy, která mu už bohužel nikdy nedoroste.
Dohromady se takzvané Mamba Village Centre pyšní zhruba 10 tisícovkami krokodýlů, z nichž jsme ovšem na vlastní oči uzřeli jen pouhý zlomek. Tak jako tak nám neunikla v podstatě žádná věková kategorie, takže jsme se vlastně nikdy nenudili. Jeden krokodýl si hověl ve vodě, druhý si zase s otevřenou pusou pohrával s vlastní tělesnou teplotou, třetí potichu ronil příslovečné krokodýlí slzy. Ona rozevřená pusa, to mimochodem není žádná legrace – namísto toho jde o výsledek pěkné dřiny, zabere to i pár desítek sekund, a celý náročný akt se dopředu avizuje hlasitým upouštěním plynů. Nebo… alespoň tak mi ten znělo.
Pohled do jednoho z krokodýlích výběhů
Suverénně největší atrakci farmy na papíře představuje více než stoletý krokodýl přezdívaný Big Daddy (Velký taťka), kterého si sem z divočiny stáhli jenom dva roky po založení rezervace (1986). Big Daddy je dle jistých legend vysloužilým vrahem pěti lidí, a možná právě proto si už na stará kolena pouze lebedí po boku svých dvou manželek. Ani průvodcovo vytrvalé volání „come-come-come-come come ooooout“ (jednoduše „vylez!“) nakonec nezabralo a my se museli spokojit pouze s pohledem na jakž takž zvídavou hlavu celého toho pětimetrového kolosu.
Ačkoliv v dané situaci spíš selhal, jinak si na zdejšího průvodce oproti zkušenosti z Fort Jesus nemůžeme stěžovat. Šlo přímo o zaměstnance farmy, a tak se s námi ochotně podělil například o tajemství, že spolu s dalšími pracovníky dokážou hravě kontrolovat pohlaví nového potomka. Tak se prý činí skrze regulaci teploty, v níž jsou přechovávána vajíčka. Nižší teploty potom obvykle garantují samičku; těm se tady nicméně snaží z komerčních důvodů vyhýbat, neboť zpravidla mohutnější samečci znamenají více masa a kůže na prodej.
Co se onoho masa týče, v tamější restauraci ho můžete hnedka z první ruky exkluzivně ochutnat, ale tedy upřímně – žádná sláva. S Michalem jsme se oba shodli na tom, že jde v podstatě jen o takové dražší kuře; místy navíc poněkud nahořklé. Peněženka zlehka zaplakala, ale jako historka pro vnoučata se to v budoucnu určitě šikne, to ne že ne.
Na další várku našich zážitků si už každopádně budete muset počkat další týden, kdy se do akce znovu vrací Michal. Mezitím nezapomínejte na naši pravidelně aktualizovanou fotogalerii.
