Africký informační portál - Věcně o Africe

Země s neklidnými hranicemi

Publikováno: 29.12.2016

ethiopia-eritrea-border

Eritrea, jakkoliv se její území může zdát od koloniální éry jasně vytyčené, vykazuje značnou nestabilitu svých hranic a od zisku nezávislosti v roce 1993 vedla četné konflikty se dvěma ze tří sousedních zemí. Od zisku nezávislosti je Eritrea spravována autoritářskou vládou prezidenta Isaiase Afwerkiho a hlavní slovo v této zemi Rohu Afriky má především armáda.

Otázka Eritrei zůstala po druhé světové válce jednou z mnoha komplikací, které museli vítězní Spojenci čelit. Řešením nakonec bylo její přičlenění k Etiopii v roce 1950 a vytvoření nové etiopsko-eritrejské federace. Stalo se tak ovšem přes odpor značné části eritrejské inteligence, která již v této době požadovala plnou nezávislost. Veškeré tyto snahy však byly vždy potlačeny ze strany státní moci, což vedlo pouze k postupnému odhalování skutečnosti, že federativní uspořádání je jen zdánlivé. Politika císaře Haile Selassieho byla jasně centralizační, což v konečném důsledku vyvrcholilo v kompletní anexi Eritrei roku 1962. V reakci na to přešla o čtyři roky dříve vzniknuvší Eritrejská osvobozenecká fronta, která se do této doby orientovala spíše na umírněnou politickou agendu, do ozbrojeného boje.

Po svržení posledního etiopského císaře v roce 1974 se do čela unifikovaného státu dostala Prozatímní vojenská rada, složená z prorevolučních armádních důstojníků označovaná amharským slovem pro radu – Derg. Samotná rada byla původně bez afilace ke konkrétní ideologii, ale zároveň v celé Etiopii existovala řada nátlakových levicově orientovaných revolučních organizací, která byla nespokojena s vlastním odstavením od možnosti podílet se na podobě nového režimu. Nejvýznamnější a nejsilnější z nich byli Etiopská lidová revoluční strana a Celo-etiopské socialistické hnutí, zkráceně MEISON (Mojdl 2005: 73). Obě organizace byly marxisticky orientované a obě se aktivně podílely na revoluci. Co se týká nekomunistických hnutí v zemi, na nadnárodní bázi byla založena pouze Etiopská demokratická unie, která sdružovala nejčastěji monarchisty a zástupce vlastníků půdy. Z na etnicko-regionálním základě fungujících stran byla nejzásadnější Tigrajská lidově osvobozenecká fronta (dále jen TPLF), ale dále tu byly také Oromská osvobozenecká fronta, Afarská osvobozenecká fronta a Západo-somálská osvobozenecká fronta působící v Ogadenu. A konečně zde v neopomenutelné míře působila právě také Eritrejská osvobozenecká fronta. Od té se pak v roce 1970 odštěpila Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (Andebrhan 2014: 117). Stalo se tak z důvodů rozporů uvnitř organizace.

Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (dále jen EPLF) spolu s dalšími výše zmiňovanými organizacemi měla za cíl svržení vlády Dergu a zároveň s tím usilovala o eritrejskou nezávislost. Postupem času Však navíc konflikt s konkurenční Eritrejskou osvobozeneckou frontou přerostl v otevřený boj. Z toho vzešla EPLF vítězně a rivalskou organizaci zcela vytlačila z celé Etiopie. Na svém druhém kongresu v roce 1987 se spolu s érou konce komunismu hnutí vzdalo většiny ze své původní marxisticko-leninské ideologie. Na tomto setkání se také zároveň předsedou organizace stal Isaias Afwerki.

EPLF zůstala v Eritrei až do konce režimu diktátora Mengistu Hailemariama hlavní silou a jak TPLF tak i další organizace spolu s ní vojensky spolupracovali na jeho zničení. Když se tak v roce 1991 stalo, EPLF zůstala věrná svému cíli a žádala po vítězné koalici referendum o nezávislosti. Menes Zenawi, v této době etiopský prezident a později premiér Etiopie, se pod dohledem OSN rozhodl jejich žádosti vyhovět, přestože sám se několikrát vyjádřil, že jeho přáním by bylo, aby Eritrea zůstala součástí federativní Etiopie. Referendum se uskutečnilo mezi 23. a 25. dubnem 1993 a při účasti 98,5 % voličů byl výsledek 99,83 % pro nezávislost. Ta byla vyhlášena jen o několik dní později (Andebrhan 2014: 149), Eritrea byla mezinárodně uznána, došlo k mírovému rozdělení, a ačkoliv atmosféra v zemi byla plná nadějí, ty se záhy ukázaly být jako plané.

V roce 1994 se konal 3. sjezd EPLF na němž padlo rozhodnutí, že povstalecké hnutí se přemění na politickou stranu s názvem Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (dále jen EPFDJ). Avšak poté, co se lídr strany Isaias Afwerki chopil prezidentského křesla, již nikdy nedošlo k žádným celostátním volbám. Ačkoliv byly etablovány základní státní instituce, jako je policie či soudy, hlavní slovo v nové Eritrei nadále držely vojenské jednotky původní EPLF, jejíž špičky se nyní staly veliteli armády nového státu. Armáda se tak de facto stala hlavní politickou silou v zemi. V roce 1997 byla připravena nová ústava, která ale nikdy nevešla v platnost. Jedinou povolenou stranou v zemi tak nadále zůstává EPFDJ a veškeré rozhodnutí jdou z přísně hierarchického zřízení s prezidentem Afwerkim v čele.

Eritrejská mezinárodní politika je určována stejně tak, což vedlo v průběhu 23 let trvající nezávislosti této země k četným konfliktům s okolními státy. Pokud se na tyto střety podíváme v chronologickém pořadí, jako první to byla eritrejsko-etiopská válka. Tento „bratrovražedný konflikt“ mezi bývalými spojenci ve válce proti Dergu se odehrával v letech 1998 až 2000. Rozbuškou pro něj bylo město Badme ležící na hranici obou států (FPIF: 2005). Přestože v roce 1997 byla ustanovena komise s cílem vyřešit statut tohoto sporného města přibližně s 1 600 obyvateli, konsensu nebylo dosaženo ani pomocí odvolávání se na staré hranice italské kolonie, protože smlouvy z této doby definovaly hraniční linie příliš vágně. Po několika potyčkách a mrtvých na eritrejské straně byla na místo Afwerkiho vládou vyslána vojenská jednotka, na což Etiopie odpověděla přesunutím armády do této oblasti a příkazem k palbě. Brzy na to vypukly spory také ve druhé hraniční obci – v Zalambesse, potažmo pak po celé hranici mezi oběma státy. Přestože přesný počet obětí konfliktu dodnes není zcela znám, odhady hovoří o 1 00 000 až 3 00 000 mrtvých. Tato nesmyslná válka byla ukončena podpisem Alžírské mírové dohody, a přestože Badme bylo OSN přiřknuto Eritrei a Zalambessa Etiopii, druhá zmiňovaná země dodnes okupuje obě obce.

Konflikt mezi Eritreou a Džibuti se pak odehrál v květnu 2008. Od ledna tohoto roku začala Eritrea postupně obsazovat po kouscích části džibutského území. Přestože tuto intervenci prezident Afwerki několikrát veřejně popřel, podnětem pro otevřený střet se stali v květnu 2008 dezertéři – věc pro eritrejskou armádu, kde vojenská služba trvá v průměru 6,5 let (The Economist: 2014), zcela typická. Poté, co několik vojáků zběhlo, požadovala eritrejská armáda jejich okamžité navrácení. Když se tak nestalo, zahájili Eritrejci palbu. Podle údajů džibutské strany činí celkový počet obětí tohoto konfliktu cca 150 mrtvých a 100 zraněných. Podstatnou roli v konfliktu sehrál fakt, že Džibuti byla poskytnuta vyjma přímé intervence kompletní podpora ze strany Francie. Konflikt byl následně po zásahu OSN ukončen nucenou demilitarizací celé oblasti. Napětí však trvá nadále, a přes úspěšné vyjednávání obou stran v Kataru, který v tomto konfliktu působí jako mediátor, byli čtyři od počátku bojů věznění džibutští vojáci propuštěni až v březnu 2016.

Takřka souběžně s uzavřením míru s Džibutskem v Kataru v roce 2010 Eritrea oznámila, že za její hranici proniklo několik etiopských vojáků. Po údajné bitvě jich pak 10 zůstalo mrtvých s tím, že zbylí vojáci za sebou zanechali zbraně a utekli zpět na etiopskou stranu hranice. Další nepokoje na sebe nenechaly dlouho čekat. V březnu 2012 nečekaně Etiopie napadla Eritreu. Důvodem bylo do značné míry oprávněné a již dříve artikulované podezření, že Eritrea vědomě ukrývá nearmádní, avšak na vládu napojené polovojenské milice, jejichž cílem je podnikat gerilové útoky na etiopské straně hranice (BBC: 2012). Etiopská armáda obsadila tři menší vojenské základny, které do dnešních dnů využívá. Postupně tak opět eskaloval eritrejsko-etiopský konflikt, který následně v červnu 2016 pokračoval prohlášením Eritrei, že zabila 200 etiopských vojáků v bitvě o pohraniční město Tesona (Bloomberg: 2016). Konflikt je tak nadále živý a existuje potenciál na jeho budoucí eskalaci.

 

Zdroje:

 


file not found1223