Když Afričanovi povíte, že jste z Česka, ve velké většině následuje podobná reakce. Uslyšíte výčet českých fotbalistů, kteří hráli nebo hrají v prestižních evropských soutěžích. Není to Baťa, Jawa, Škoda, Václav Havel, tisíce studentů studujících v tehdejším Československu či Veba Broumov, která rok od roku obléká čím dál více Afričanů. Je to právě fotbal. A nenechte se mýlit. Skutečnost, že na mezinárodních soutěžích již hezkou řádku let český fotbal neudělal žádný pořádný výsledek, mnoho neznamená. Stále a pořád dokola uslyšíte jména, jako Čech, Rosický, ale také Berger, Poborský, Nedvěd a řady dalších, kteří již nehrají.

Kdykoli se hraje prestižnější utkání mezi evropskými či národními kluby, mnoho volných míst před místními televizemi nezůstane. Ten, kdo si může dovolit elektrický proud, televizi a často také nezbytný satelit, si na zprostředkování přenosů může vydělat nemalé peníze. Opravdovým svátkem však je, hraje-li FC Barcelona. Dres se jménem Messi na zádech je v Africe všudypřítomný. Někteří si jej nechávají pouze pro zvláštní příležitosti, jiní jej nosí permanentně. Do fotbalových dresů se oblékají nezřídka také místní dívky, slečny a ženy.

Herní podmínky nejsou vždy ideální

Africké univerzity nemusí mít – a často také ani nemají – knihovnu, ale zcela jistě mají své fotbalové týmy a ty bohatší také fotbalová hřiště. Vzácností nejsou ani fotbalové týmy složené z věřících z jednotlivých mešit či kostelů, které spolu hrají jakousi „náboženskou“ ligu. Místní chlapci sní o kariéře fotbalového hráče a také se podle toho chovají. Fotbalem často tráví každou volnou chvíli – ať už jeho hraním, tak jeho sledováním, nebo o něm aspoň mluví. Ráno a večer, když už nebývá takové horko, uvidíte na silnicích nespočet běžců tužicích si svou fyzičku, jako nezbytnou součást tréninkové přípravy.

Na trávník zapomeňte

Na pravidla se často nehraje. Jediné, co je potřeba, to jsou dvě brány, které ale může tvořit prakticky cokoli: od zapíchnutých klacíků do země, přes hromádky plážového písku, čtyři větší kameny, až po navršené učebnice do komínků, které cestou ze školy přece již nejsou potřeba. Snad jen ty originální brány nejsou v Africe příliš často k vidění. Stejné je to s hřištěm. K hrací ploše slouží jakýkoli povrch všech velikostí a tvarů. Nevadí, že půlka hřiště např. nemá autové čáry, protože je tvoří zeď kolem přilehlého pozemku. Lze hrát do kopce, stejně tak i z kopce. Co na tom, že středem hřiště prochází silnice.

Oslavy golů bývají bouřlivé a nezřídka se při nich zaplní celé hřiště

Fotbal hrají mladí, dospělí i ti, kteří by už snad ani hrát neměli. A že by ženský fotbal byl v Africe snad vzácnější než mužský? Rozdíl není velký. Střelkyně gólů jsou oslavovány stejně vášnivě a freneticky jako ti mužští. Oslavy jsou dlouhé a bez ohledu na to, zda se hraje ligová soutěž nebo spolu hrají pouze dvě třídy místního gymnázia.

Fotbal jako nástroj rozvojové spolupráce

Fotbal je v Africe natolik rozšířený a jeho pozice ve společnosti natolik významná, že si jej za předmět své činnosti zvolila řada rozvojových organizací. V Africe (a nejen zde) organizace v rámci rozvojové spolupráce distribuují sportovní vybavení, staví hřiště, pořádají zápasy a turnaje či tréninkové kempy. K rozvojové spolupráci se přidávají také známí fotbalisté. Idea je zřejmá – využít fotbalu jako prostředku k dosažení pozitivních změn v africké společnosti, zejména pak mezi mladými a jeho prostřednictví vzdělávat. V České republice se problematice věnuje např. kampaň Fotbal pro rozvoj (www.fotbalprorozvoj.org).