Afrika je dnes více než kdy dříve nesmírně dynamickým kontinentem, který denně přináší nové události v politice, ekonomice, kultuře, sportu a mnoha dalších oblastech. Sledovat veškeré tamní dění proto téměř není možné.
Nový pravidelný seriál “Afronovinky” vám proto přináší výběr toho nejdůležitějšího za uplynulé dva měsíce (květen, červen), který vám pomůže se v posledních událostech na africkém kontinentu rychle zorientovat.
Autoři: Kateřina Burianová, Vojtěch Šmolík, Josef Kučera
Porušené příměří v Jižním Súdánu
2,1 milionu vnitřně vysídlených osob, 2,4 milionu uprchlíků v sousedních státech, desítky tisíc mrtvých včetně dětí, téměř stovka zabitých humanitárních pracovníků a obrovská humanitární krize. Takové jsou výsledky pětileté občanské války v Jižním Súdánu, která proti sobě postavila znepřátelená etnika prezidenta Salvy Kiira a odvolaného viceprezidenta a nynějšího vůdce rebelů, Rieka Machara. Ti na konci června díky mediaci súdánského prezidenta Omara Bashira zasedli k jednacímu stolu a podepsali příměří.
Poválečný Jižní Súdán by měl mít podle dohody 3 hlavní města, v nichž budou sídlit tři viceprezidenti. Dohoda zároveň zahrnuje spolupráci se Súdánem na obnovení produkce ropy a měla by pomoci nastartovat rozvoj země.
Podobně jako v prosinci 2017, kdy proběhl poslední pokus o smíření, byl ale klid zbraní porušen již několik hodin po jeho uzavření. Rebelové z útoku obviňují vládní bezpečnostní složky, Juba naopak tvrdí, že jej zahájili rebelové. Ti navíc tvrdí, že opětovné jmenování Machara viceprezidentem nestačí; mírová dohoda by podle nich měla řešit především strukturální a institucionální nadvládu stávajícího režimu. Africká unie nyní po vzoru OSN zvažuje uvalení sankcí na ty, kteří jsou za porušování mírové dohody zodpovědní.
Krize v Anglofonním Kamerunu vrcholí
Kamerun je ukázkou toho, že koloniální hranice nebyly ustanoveny pouze během Berlínské konference v roce 1884. Původně německá kolonie byla po porážce Německa v první světové válce rozdělena na francouzské a britské území. Současný Kamerun tak postrádá severní britskou část, která se v roce 1961 stala součástí Nigérie. Jižní britská část však v Kamerunu zůstala – jedná se o dnešní anglofonní region, který je nedílnou součástí státu Kamerun.
Při sjednocení dvou nepoměrných oblastí v roce 1961 (anglofonní část dnes zahrnuje jen asi 20 % počtu obyvatel Kamerunu) došlo k nejednoznačnému vymezení kompetencí mezi federací a dvěma federálními republikami. Postupné osekávání kompetencí vedlo až k vytvoření federální bilingvní republiky Kamerun v roce 1972. Oficiálně jsou angličtina i francouzština na stejné úrovni, ve skutečnosti se však občané anglofonní části cítí být občany druhé kategorie. Již od roku 1985 jsou tak patrné tendence o získání nezávislosti anglofonního Kamerunu.
Protesty přerostly v ozbrojené nepokoje. Zdroj: ConstitutionNet.
Současná krize započala na konci roku 2016 a v dnešních dnech vrcholí. Proti demonstrantům jsou nasazeni příslušníci bezpečnostních složek, kteří ovšem velmi těžko prostupné teritorium anglofonního Kamerunu nemají pod kontrolou. 44 příslušníků bezpečnostních složek bylo zabito, povstalci na druhé straně vypálili 36 škol, které považují za symbol nadvlády frankofonní části. Zhruba 200 tisíc obyvatel anglofonní části bylo vysídleno, většina prchá do Nigérie. Celou situaci navíc komplikuje nesmiřitelný postoj současného prezidenta Paula Biyi, který je v současné době nejdéle sloužící nekorunovanou hlavou státu. V roce 1975 nastoupil na pozici premiéra, ze které se v roce 1982 stal teprve druhým prezidentem Kamerunu – zemi tak vládne více než 40 let. Dle oficiálních statistik tak více než 80 % obyvatel země nezažilo jiného prezidenta než Paula Biyu.
Východoafrické společenství se blíží ke společné měně
East African Community (EAC), neboli Východoafrické společenství sdružuje celkem 6 států v regionu – Burundi, Jižní Súdán, Keňu, Rwandu, Tanzánii a Ugandu. Cílem členských států je postupně dospět ke konečné podobě společenství, kterou bude tzv. Východoafrická federace, sdružující jednotlivé státy do celistvého politického uskupení. Přestože je takový cíl prozatím daleko, v jiných rovinách dochází k důležitému pokroku. Od roku 2010 má EAC společný trh, v jehož rámci dochází v posledních letech především k odstraňování tarifních překážek a jiných obchodních bariér. Díky tomu se výrazně zrychlil a zjednodušil např. transport zboží z pobřeží do vnitrozemí, kterému by v budoucnu měla napomoci také rozsáhlá železniční síť, k jejímuž budování za přispění Číny právě dochází.
Dalším krokem k usnadnění vzájemné ekonomické výměny se má stát měnová unie, zaručující celému společenství jednotnou měnu. Rada ministrů EAC za tímto účelem přijala v květnu dvě klíčová usnesení, která uvádí do chodu Východoafrický měnový institut (East African Monetary Institute, EAMI) a zakládají Východoafrický statistický úřad (East African Statistics Bureau, EASB), které tvoří stavební kameny na cestě k Východoafrické centrální bance a přijetí jednotné měny, a to již v roce 2024. Výsledkem pak bude Východoafrická měnová unie, které položil základ podpis protokolu o měnové unii z roku 2013.
Jednotlivé členské státy nyní stojí před jasným úkolem harmonizovat své monetární a fiskální politiky, a ustavit na národních úrovních příslušné instituce. Pakliže tak stihnou učinit do konce roku 2018, EAC bude moci zahájit další fázi transformace regionu v silnější a jednotnější ekonomické uskupení.
Navrátí evropské mocnosti bývalým koloniím ukradené umění?
Francouzský prezident E. Macron se nechal opakovaně slyšet, že veškeré umění, které evropské mocnosti ukořistily během éry kolonizace, by mělo být navráceno do místa původu. A to prakticky okamžitě – naznačil, že lhůta by neměla přesáhnout pět let. V rámci své přednášky na univerzitě v Burkině Faso to dokonce označil za hlavní prioritu své administrativy. Pro africké lídry je takový krok pozitivní zprávou – např. beninský prezident P. Talon se zasazuje o propagaci africké kultury zakládáním nových muzeí, do nichž by rád získal právě umění, umístěné dnes ve výstavních síních např. ve Francii.
Francie za tímto účelem ustavila komisi vedenou francouzským historikem B. Savoyem a senegalským ekonomem a spisovatelem F. Sarrem. Komise při své práci zjistila, že jen v Quan Branly-Jacques Chirac Museum se nachází přes 5 tisíc artefaktů a fotografií právě ze Senegalu. Ne všechny však byly za dob kolonialismu ukradeny; některé předměty se do Francie dostaly legální, obchodní cestou. Podle Macrona by mělo být africké dědictví prezentováno veřejnosti nejen v Paříži, ale také Dakaru, Lagosu či Cotonou.
Sochy z Beninu umístěné v Quan Branly-Jacques Chirac Museum ve Francii. Zdroj: A view on cities.
Právě v afrických metropolích však může celá iniciativa narazit. Ne všechny totiž disponují dostatkem kapacit, kam případně navrácené umění uložit a jak o něj pečovat. Způsoby nicméně existují; vedle Francie se v podobném duchu nechalo slyšet také Německo, které uvažuje o vytvoření mezinárodních zásad muzeí pro repatriaci afrického umění. Pro africké státy by navíc navrácení artefaktů mohlo znamenat zvýšení turistické přitažlivosti, která s sebou může přinést nové ekonomické zisky. To si uvědomuje např. Benin, který se stal prvním státem požadujícím navrácení svého umění. Otázkou nyní zůstává, jak pro celý proces nastavit společná a spravedlivá pravidla, aby k jeho realizaci v budoucnu mohlo dojít. Problematický je také fakt, že u některých předmětů se historici (např. v Německu) dodnes zdráhají objasnit jejich původ, který je spojený s krvavými praktikami, které kolonizátoři na svých obětech uskutečňovali. Důsledkem jsou tak prozatím rozpačité a nejednotné reakce, a to především na evropské straně.
Letem světem Afrikou
ECOWAS podnikl doposud největší protiteroristickou operaci. Zatčeno bylo 52 lidí v Burkině Faso, 42 v Beninu, 95 v Togu a 13 v Ghaně, zabaveny byly výbušniny, zbraně a neregistrované motorky.
Maroko nebude pořádat MS ve fotbale v roce 2026. V souboji o pořadatelství jej sice podpořily téměř všechny africké státy, přiděleno však nakonec bylo USA, Mexiku a Kanadě.
Uganda uzákonila zpoplatnění sociálních médií. Den na sítích nově stojí asi 0,05 dolaru. Podle prezidenta Museveniho se díky nim rozšiřují drby, jejich zdanění zvýší příjmy státu a sníží výši půjček. Zákon se setkal s velkou kritikou a bude se pravděpodobně revidovat.
Změnu ústavy v Burundi posvětilo referendum. Prezidentský mandát se nově prodloužil z 5 let na 7. Současný prezident Pierre Nkurunziza by tak mohl zůstat u moci až do roku 2034. Ústava nově také posiluje jeho pravomoci. Politická krize v zemi proto nadále pokračuje.
Autoři jsou studenty oborů Politologie-Africká studia na Univerzitě Hradec Králové a Politická a kulturní geografie na Ostravské univerzitě.
