Africký informační portál - Věcně o Africe

Afronovinky: Leden/únor 2018

Publikováno: 5.3.2018

Afrika je dnes více než kdy dříve nesmírně dynamickým kontinentem, který denně přináší nové události v politice, ekonomice, kultuře, sportu a mnoha dalších oblastech. Sledovat veškeré tamní dění proto téměř není možné.

Nový pravidelný seriál “Afronovinky” vám proto přináší výběr toho nejdůležitějšího za uplynulé dva měsíce (leden, únor), který vám pomůže se v posledních událostech na africkém kontinentu rychle zorientovat.

Autoři: Kateřina Burianová, Vojtěch Šmolík, Josef Kučera

Změna ve vedení Jihoafrické republiky

V Jihoafrické republice přinesl přelom roku změny. Vládnoucí strana zaznamenala výrazný propad podpory, stejně jako samotný prezident Jacob Zuma, jehož obliba se na konci jeho druhého funkčního období ocitla pod 20 %. Do čela Afrického národního kongresu (ANC) se tak dostal vice-prezident Cyril Ramaphosa, který v prosincovém boji o předsednictví porazil favoritku volby Nkosazanu, jednu z bývalých manželek prezidenta Zumy a dlouholetou ministryni (mj. zahraničí mezi lety 1999 a 2009). Porážka Zumovy klaky ve straně a rok plný skandálů nakonec prezidenta dovedly až k únorové rezignaci.

Kontroverzní politik a bojovník proti apartheidu, který proslul mimo jiné výroky o tom, že nemůže dostat AIDS, protože se po sexu s prostitutkou vysprchoval, nebo zpěvem písně Kill the Boer (Zabij bělocha) na kongresu ANC v roce 2012, se složením mandátu vyhnul hrozícímu impeachementu. V nejvyšším státním úřadu Zumu nahradil dosavadní vice-prezident a čerstvý předseda ANC Ramaphosa. Vedení strany se tím pokouší odvrátit nepříznivý trend klesající podpory, která vyústila ve výrazné ztráty v posledních komunálních volbách v roce 2014. Zároveň si ANC chce udržet pozici vládnoucí strany, která ji náleží od roku 1994. V tomto ohledu budou důležité prezidentské volby, které Jihoafrickou republiku čekají příští rok.

Přinese nová mírová dohoda Jižnímu Súdánu klid?

Vojáci poblíž hlavního města Jižního Súdánu Juba. Zdroj: Wikimedia Commons

Občanská válka se v Jižním Súdánu rozhořela prakticky okamžitě po vzniku státu v roce 2013. Původně politický spor mezi prezidentem Salvou Kiirem a jeho oponentem Riekem Macharem rychle přerostl v etnický konflikt Kiirova etnika Dinke a Riekových Nuerů. Válka doposud stála život na 50 tisíc lidí, 4 miliony jich musely opustit své domovy a jsou s ní spojeny i znaky genocidy. V zemi působí více než 16 tisíc mírových jednotek, které se snaží zajistit mj. bezpečné doručování humanitární pomoci, nezbytné pro boj s přítomným hladomorem. Útoky se navíc nevyhýbají ani humanitárním pracovníkům; jen v loňském roce jich bylo zabito na tři desítky.

Přítrž brutální válce, při které běžně dochází ke znásilňování žen i mužů či mučení, může nyní učinit nová mírová dohoda, uzavřená na konci roku 2017 (první je z roku 2015, nebyla však dodržena). Vyjednávání o dalším postupu stále probíhají, a to i přes obnovené útoky. Jejich vyvrcholením by měly být volby na podzim 2018. Africká unie navíc usiluje o ustavení soudního tribunálu za účelem souzení osob zodpovědných za páchání zločinů proti lidskosti.

Macronova “africká tour”: Nový diskurz z Dakaru?

Afrika vždy hrála v politice Francie zásadní roli. Koncept tzv. francafriky, který definuje vztah Francie s bývalými koloniemi, je patrný od prvního užití v roce 1955 v kontextu ekonomického růstu dnešního Pobřeží slonoviny, přes více než 30 francouzských vojenských intervencí na kontinentu až po volební kampaň Nicolase Sarkozyho financovanou z peněz Aliho Bonga a Muammara Kaddáfího. Ani v případě Emmanuela Macrona nejspíš nebude Afrika opomenuta. Při své africké tour na přelomu roku se nechal slyšet, že jednotnou francouzskou politiku vůči Africe nahradí jednotlivé specificky zaměřené přístupy. Hned po svém zvolení se tak začal intenzivně zajímat o bezpečnostní situaci v Sahelu a na listopadovém summitu AU-EU v Abidjanu se zaměřil na lidsko-právní situaci novodobých otroků v Libyi.

Posun francouzské politiky vůči Africe ale není ničím novým. Již v roce 2007 v Dakaru poprvé spojil Nicolas Sarkozy francouzskou politiku se „zločiny kolonialismu“, jeho následovník Francois Holland na tom samém místě o pět let později prohlásil, že žádná velká změna na světě se dnes nemůže odehrát bez Afriky. Nepřímo tak ale odkazoval především na sílu kontinentu čítající 54 hlasů ve valném shromáždění OSN, přestože se zároveň snažil získat si mysl a srdce Afričanů. V návštěvách Dakaru pokračuje i Macron, když zde v únoru naznačil, že prioritou jeho úřadu bude rozvoj vzdělání. Zdali se mu podaří na kontinentu udržet vliv skrze francouzskou soft- power a tyto investice, však ukáže až čas.

Etiopie bez premiéra

Když Hailemariam Desalegn v polovině února rezignoval, Etiopie se ocitla bez premiéra. V zemi byl den poté vyhlášen výjimečný stav, který je dle vládní koalice „zásadní pro zajištění ústavního pořádku“. Desalegn byl ve funkci od roku 2012 a jako důvod k odstoupení uvedl, že tak může napomoci uklidnit nepokoje a politickou krizi v zemi. Svou rezignaci považuje za zásadní také proto, aby mohly být zahájeny reformy, které povedou k udržitelnému míru a demokracii.

Oromské protesty. Zdroj: NPR

Nastalá situace může být důsledkem vyvrcholení napětí mezi čtyřmi koaličními vládními stranami. To se začalo projevovat v souvislosti s protesty, které v zemi vypukly v roce 2015. Dlouhodobým problémem je nespokojenost dvou hlavních etnických skupin, Oromů a Amharů, kteří se cítí dlouhodobě marginalizováni. Přestože jsou obě tato etnika součástí vládnoucí koalice a tvoří více než 61 % etiopské populace, dominantní skupinou ve vládě jsou Tigrajové, jichž je v zemi pouze okolo 6 %. Ti také zastávají velmi vlivné pozice v bezpečnostních složkách a dalších sektorech. Od vypuknutí protestů v roce 2015 v zemi zemřely stovky lidí, etiopská vláda je přitom dlouhodobě kritizována za přístup, jakým se tyto problémy snaží řešit.

Krok vpřed nebo čelem vzad při Liberijské cestě?

Na konci loňského roku se konaly prezidentské volby v Libérii, jejichž vítězem se stal jeden z nejlepších afrických fotbalistů historie George Weah. Tato informace obletěla svět, co ovšem mnohým zůstalo skryto je to, kdo se stal jeho viceprezidentkou a jaké skupiny stojí v pozadí jeho zvolení. Libérie je země na pobřeží Guinejského zálivu, která sice nikdy nebyla kolonizována, ale k idylce má daleko. Znáte-li film Blood diamond s Leonardem DiCapriem, jeho děj se odehrává právě v Libérii v období občanských válek z let 1989 až 2003. Prezidentem byl v té době Charles Taylor, přezdívaný “řezník z Monrovie”, který byl v roce 2012 odsouzen za válečné zločiny k padesáti letům vězení. Weahovou viceprezidentkou se stala Taylorova bývalá manželka Jewel a není tajemstvím, že významnou část podpory získal Weah právě z tábora, který zemi vládl během nejkrvavější kapitoly liberijských dějin.

Pozice nově zvoleného prezidenta, který se dokázal prezentovat jako úspěšný fotbalista pocházející z chudých poměrů, bude náročná ve dvou protichůdných ohledech. Na jedné straně vyvolává obavy, že nezanedbatelná část jeho podporovatelů je spojena s Charlesem Taylorem. Weah ale na straně druhé navazuje na odkaz odcházející prezidentky Ellen Johnson-Sirleaf, nositelky Nobelovy ceny míru z roku 2011. Tato absolventka Harvardu a historicky první žena v čele afrického státu nastoupila do funkce v roce 2005 svým vítězstvím právě nad Weahem ve druhém kole prezidentských voleb. I přes veškeré kontroverze se během jejího mandátu podařilo stabilizovat veřejné finance, zavést povinnou školní docházku a především v zemi zachovat křehký mír. S úkoly, před nimiž nyní Weah stojí, tedy rozhodně nebude snadné se úspěšně vyrovnat.

Izrael usiluje o deportaci afrických migrantů

Izrael nedávno vydal oznámení, ve kterém dává tisícům afrických migrantů na výběr – buď mohou přijmout 3,500 dolarů a budou přemístěni do jedné z afrických zemí, nebo budou posláni do vězení. Oznámení se týká převážně migrantů z Eritrei a Súdánu, čas na své rozhodnutí mají do konce března. Výzva zahrnuje pouze muže, kteří nejsou v Izraeli se svou rodinou. Země zmiňované ve spojitosti s přijímáním migrantů jsou Rwanda či Uganda, obě země však existenci podobné dohody mezi jejich vládami a Izraelem popřely.

Izrael se v posledním desetiletí potýká s přílivem nelegální migrantů, a to především přes jižní hranici s Egyptem. Tímto způsobem se do země od roku 2005 dostalo více než 60 000 nelegálních migrantů. Většina z nich je izraelskými autoritami považována za ekonomické migranty, přestože často prchají před perzekucí a konfliktem. Izrael již na svou ochranu nechal v roce 2014 vystavět plot, čímž nelegální migraci výrazně omezil.

Vláda je v tomto ohledu pod tlakem své nacionalistické voličské základny, řada organizací v zemi však rozhodnutí o deportaci odsoudila. Dopis premiérovi poslala i skupina přeživších holokaustu, ve kterém vyzývá k zastavení deportací. Spustila se rovněž vlna protestů osob, kterých se migrace týká. Sešli se například před rwandskou ambasádou v Herzliji a vyzývali rwandského prezidenta Paula Kagameho, aby dohodu nepřijímal.

Autoři jsou studenty oborů Politologie-Africká studia na Univerzitě Hradec Králové a Politické a kulturní geografie na Ostravské univerzitě.