Africký informační portál - Věcně o Africe

Analýza konfliktu v Súdánu

Publikováno: 14.4.2014

Africký kontinent byl v posledních dvaceti letech nejvíce zasaženým světadílem z hlediska lokálních válečných konfliktů, utrpení civilního obyvatelstva či drancování nerostného bohatství. Zdejší krvavé války byly doprovázeny krutostí a bezohledností.

Na konkrétním případu Súdánu lze nalézt celé spektrum problémů, které se v různé intenzitě vyskytují ve většině afrických postkoloniálních zemí. V konfliktu, který má počátek již v době vzniku nezávislosti Súdánu, se prolíná historická animozita, etnicita, náboženský fundamentalismus a ekonomické determinanty.

Dne 1. 1. 1956 země získala oficiální nezávislost na Velké Británii. Svou rozlohou přes 2,5 mil. km² se Súdán stal největším státem Afriky. Počet obyvatel překračoval 41 miliónů. Složení populace bylo velice různorodé: největší skupinu tvořilo černošské obyvatelstvo, cca 52 %, 39 % Arabové, 6 % Bedžové, zbylá 3 % připadala na minoritní skupiny. Rovněž náboženské složení bylo velice pestré. K islámskému náboženství, resp. sunnitské větvi, se hlásilo 70 % obyvatel, 25 % populace vyznávalo tradiční africká animistická náboženství a 5 % praktikovalo křesťanství (CIA World Factbook). Sever země je dodnes muslimský, převážně s arabskou populací, kdežto jih země je křesťansko-animistický s černošským obyvatelstvem.

Severní část byla vždy historicky vnímána jako vyspělejší oblast a britsko-egyptská koloniální vláda modernizační tendence podporovala. Ze severu se rekrutovali úředníci, státní zaměstnanci a důstojníci armády. Pro jižní Súdán se tak vžila představa zaostalé kmenové společnosti. Koloniální vláda segregaci jihu a jeho marginální postavení podporovala. Britsko-egyptská správa měla rozdílný přístup i k zvyšování gramotnosti v Súdánu. Zatímco arabští studenti získávali podporu pro studium v náboženských školách a mohli být vysíláni i do zahraničí, naprostá většina černošského obyvatelstva zůstala negramotná. Obdobná situace panovala i v podpoře zemědělství a v infrastruktuře, kde jižní Súdán zůstal na periferii zájmu. Období kolonizace tak v Súdánu prohloubilo nenávist mezi severem a jihem.

Etno-politický konflikt a nekonečná občanská válka

První občanská válka v Súdánu vypukla již v roce 1956, respektive o rok dříve vzpourou na vojenské základně v provincii Equatoria. Příčinu války lze spatřovat ve snaze dominantního arabského severu dostat pod kontrolu negroidní jih. Hlavní tíhu boje proti centrální vládě v Chartúmu vedli povstalci z hnutí Anyanya. Válka trvala do roku 1972, kdy bylo v etiopském hlavním městě podepsáno příměří. Po uzavření příměří byly jednotky Anyanya zařazeny do pravidelné súdánské armády v jižních provinciích. V roce 1980, po zprávách o zrušení dohod z Addis Abeby, vznikly guerilové jednotky Anyanya 2, které pokračovaly v útocích proti centrální moci. I přes tisíce obětí se konflikt v Súdánu ocitl na geopolitické periferii. Občanská válka zůstala mimo zájem světových aktérů včetně OSN, která v řešení súdánské otázky zcela selhala.

Islamizace konfliktu

Po převratu v roce 1989 nastupuje k moci Omar al-Bašír. S jeho nástupem začíná průnik radikálního islámu do armády, potažmo do celé společnosti. V severním Súdánu vznikaly vojenské tábory, kde byli vycvičeni svatí bojovníci v duchu džihádu. V tu dobu se také na Súdán začaly orientovat islámské teroristické skupiny. Súdán např. poskytl azyl Usáma bin Ládinovi v letech 1991-1996.

Občanská válka nadále pokračovala v neztenčené intenzitě. Vláda v boji s povstalci používala letectvo a bombardovala vesnice s černošským obyvatelstvem. K likvidaci případného odporu využívala provládních arabských milic, jež byly režimem využívány především k násilnému zastrašování obyvatelstva. Při své činnosti byly tyto polovojenské organizace pověstné svou bezmeznou krutostí vůči bezbrannému obyvatelstvu černošského původu. Brutální praktiky, včetně etnických čistek, provozovaly i frakce SPLA (Lidově osvobozenecká armáda).

Snahy o dosažení míru

Mezi požadavky jihu patřilo vyhlášení referenda o samostatnosti a vytvoření sekulárního státu. S tím nesouhlasila chartúmská vláda a jednání skončila na mrtvém bodě. V roce 2001 se do mírových rozhovorů vložily Spojené státy. V roce 2002 za podpory USA, Velké Británie, Norska a Itálie došlo k setkání zástupců jihu, SPLA a chartúmské vlády. Na základě mírových rozhovorů bylo v roce 2002 vyhlášeno příměří. V roce 2005 byla uzavřena Všeobecná mírová dohoda (CPA), která obsahuje pasáže oddělení politické moci a také rozdělení zisku z prodeje ropy v poměru 50:50. Dále bylo ve smlouvách určeno šestileté období, během kterého mělo být v jižním Súdánu vyhlášeno referendum o nezávislosti nebo setrvání v jednotném celku.

Občanská válka, která prakticky trvala od roku 1955 do podepsání CPA v roce 2005, postihla především civilní obyvatelstvo. Konflikt s sebou přinesl hladomory, které šokovaly svět. Podle odhadů zemřelo 1,5 miliónu osob, čtyři milióny obyvatel Súdánu byly vyhnány ze svých domovů z důvodu etnických čistek, nebo odešly z obav před násilím. Konflikt byl velmi nepřehledný, což ztěžovalo přísun zahraniční humanitární pomoci. V každé části země docházelo ke střetům vládních jednotek s různými vzbouřeneckými skupinami, které často bojovaly také mezi sebou.

Rozpad státu – šance na mír?

Jižní Súdán - stání vlajka

Státní vlajka nově vzniknuvšího Jižního Súdánu

Referendum v roce 2011 rozhodlo o samostatnosti Jižního Súdánu, který byl následně uznán mezinárodním společenstvím. Referendum se ale týkalo jižních provincií a neřešilo konflikt v Dárfúru, západní provincii Súdánu. Zde se nejednalo o etnický ani náboženský konflikt, ale důvodem bojů s následnou humanitární katastrofou byly přírodní zdroje a nespravedlivá distribuce zisků. Na případu Dárfúru lze uplatnit Collierovu teorii o surovinové pasti, která říká, že nerostné suroviny přispívají ke vzniku a prolongaci konfliktů. Ceny surovin podléhají výkyvům trhu. Vlády nemají snahu podporovat sociálně ekonomický rozvoj společnosti. Těžba a prodej komodit jsou úzce spjaty s korupcí režimu, jehož vláda se u moci drží jen za cenu užití násilí. Navíc obdobný konflikt, i když mnohem méně medializovaný, hrozí zcela reálně v severovýchodním Súdánu. Zdejší oblast je obývána etnickou skupinou Bédžů, ti patří do Kúšitské etnické rodiny (Somálci, Oromové a další etnika). Podobně jako v Dárfúru se konflikt od etnických příčin přesouvá k ekonomickým důvodům, které souvisejí s marginalizací původního etnika, které nemá možnost promlouvat do rozdělování přírodního bohatství. V komplikované situaci se nachází i nově vzniklý Jižní Súdán, který je při exportu ropy závislý na severu země. I v Jižním Súdánu rovněž existují složité vztahy mezi etniky (Nuerové, Šilukové), které žijí tradičním způsobem života a vytvoření pocitu národní identifikace je prakticky nemožné. Bude však záležet na přístupu vlády v Jubě, aby se nedopustila stejných chyb jako Chartúm, a marginalizací etnik nepřivodila vnitřní konflikt. Jižní Súdán musí brát v potaz i možnost budoucích konfliktů se severem, což naznačil i samotný prezident Bašír. S rozdělením Súdánu totiž Chartúm řeší i fakt, že 75% ropných zásob zůstalo na jihu, čímž výrazně poklesly zisky z prodeje ropy. Mediální obraz Severního Súdánu je tak ve světě stále velmi negativní a není možno hovořit o důvěryhodnosti či stabilitě. Neochota vlády řešit etnické a regionální spory rozumným konsenzem navíc přispívá ke zvyšování napětí v celé subsaharské oblasti.

Text: bc. Karel Harazim, student politologie-afrických studií FF UHK

FF_UHK_20x5


file not found1223