O zprávy týkající se Angoly nebyla v uplynulých týdnech nouze: koncem listopadu se vůbec poprvé Miss Afrika stala Angolanka a před pár dny ženský národní házenkářský tým získal kontinentální titul, již dvanáctý v dějinách země. Výrazně důležitější je však zpráva, která pronikla také do evropských médií, o chystaném odchodu prezidenta José Eduarda dos Santose, který je u moci již dlouhých 37 let.
Santosovo oznámení odchodu z prezidentského úřadu není ničím novým – jeden z nejdéle vládnoucích prezidentů na kontinentu podobný úmysl poprvé oznámil už v roce 2001, aby se po dvou letech nechal opět zvolit. Letos v březnu prezident avizoval, že politiku opustí v roce 2018, zatímco nyní termín odchodu poupravil na rok 2017, kdy jsou na srpen naplánovány prezidentské volby. Pokud Santos svůj slib neporuší, bude Angola brzy čelit své první výměně prezidenta od roku 1979. Pro lepší ilustraci významu tohoto data: v této době ještě nebyly na světě přibližně dvě třetiny současných obyvatel země.
Angolský prezident José Eduard dos Santos je v čele země od roku 1979. Zdroj: Wikimedia.
Navzdory Santosovu odchodu nezle očekávat velké změny. Na místo druhého nejdéle vládnoucího afrického prezidenta bude totiž za vládnoucí stranu MPLA (Movimento Popular de Libertação de Angola, česky Lidové hnutí za osvobození Angoly) kandidovat současný ministr obrany João Lourenço. V případě jeho zvolení prezidentem není příliš pravděpodobné, že se rozhodne současné nesmírně rigidní státní zřízení změnit. João Lourenço je pevnou součástí angolského establishmentu: absolvoval vojenský výcvik pod dohledem poradců Sovětského svazu, dříve vykonával funkci generálního sekretáře MPLA, v srpnu 2014 se stal viceprezidentem národního shromáždění a od letošního roku drží stejnou funkci také ve vládní straně.
Rodina základ života
Odcházející José Eduardo dos Santos se za takřka čtyři dekády v prezidentské funkci zabezpečil do svého konce života. Před dvěma roky se hodnota jeho osobního majetku odhadovala na závratných 20 miliard amerických dolarů, tedy na desetinásobek hodnoty majetku toho času druhého nejbohatšího vládce kontinentu, marockého krále Mohammeda VI. Santosův vliv – stejně jako vliv celé jeho rodiny – je patrný po celé zemi. Jeho nadace FESA, které štědře přispívá řada ropných společností, dotuje nespočet škol, nemocnic a kulturních akcí. Rovněž první dáma Ana Paula spravuje svůj vlastní vlivný charitativní fond.
Santos je věrným zastáncem politiky nepotismu: např. letos v červnu dosadil svou dceru Isabelu a zároveň nejbohatší ženu kontinentu rovnou do dvou významných pozic ve státem vlastněné ropné společnosti Sonangol. Další dvě prezidentovy děti, syn José Filomeno a nemanželská dcera Welwitschia, byly letos jmenovány do ústředního výboru vládní strany MPLA.
Angola ve finančních potížích
Angola velmi čile obchoduje především s Čínou, od které si výměnou za ropu – se kterou obchoduje právě Sonangol – napůjčovala již přes 25 miliard amerických dolarů. V letech 2007-10 se navíc kamsi ztratilo 32 miliard dolarů z exportu ropy.
Počínaje rokem 2014 Angola intenzivně pociťuje pokles mezinárodních cen ropy, a právě to bude zdaleka nejtěžší břímě nového prezidenta: zbavit tuto lusofonní zemi závislosti na ropě, která představuje až tři čtvrtiny státních příjmů a zhruba polovinu HDP.
Navzdory kritické finanční situaci Angoly nedávno schválený rozpočet pro rok 2017 počítá např. s výdajem 6,5 milionu dolarů na údržbu před čtyřmi lety dostavěného památníku prvního prezidenta Agostinha Neta. To je o půldruhého milionu víc než prostředky určené na výstavbu čtyř nemocnic v doposud v tomto ohledu zanedbávaných provinciích.
Diletantství je pro Santosův režim charakteristické již od jeho počátku – od prezidentových prapůvodních a nefunkčních socialistických vizí (v 80. letech údajně angolské supermarkety nenabízely víc než pytlíky s nudlemi) až po ustavení bizarního orgánu s příznačným názvem „Výbor pro reálnou ekonomiku“, který se zodpovídá přímo prezidentovi.
Veřejné služby jsou v Angole dlouhodobě silně podfinancované. Paranoidní prezident totiž tradičně vydává více peněz na bezpečnostní složky než kolik připadne na zdravotní péči, vzdělání a zemědělství dohromady.
Projeví se nespokojenost obyvatel?
Řada Angolanů nyní bude doufat, že se sílící frustrace lidu konečně projeví i v prezidentských volbách, kde v příštím roce potenciálně půjde o historicky první sesazení vládnoucí MPLA. Dosud byla hlavní pojistkou vládní strany prostá skutečnost, že se chce každý bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení vyhnout opětovnému zabřednutí do občanské války, která Angolu sužovala v letech 1975-2002.
Poslední vlna násilí Angolu zasáhla loni a vládní garnitura obdobně jako v letech 1992 či 1977 křečovitě popírala jakýkoliv společenský a politický rozkol, ba dokonce požadovala formální omluvu od OSN, že si na nepokoje dovolila poukázat.
