Zdánlivě nevýznamný stát v regionu afrických velkých jezer přitahuje od loňského roku zvýšenou pozornost. Násilná vnitropolitická krize zasahuje nejen okolní státy, ale také širší oblast Afriky, potažmo některé další členy mezinárodního společenství. Zásadní dopad by krize mohla mít především na Somálsko a USA. Co stojí v pozadí problému a proč je důležitý právě pro dané aktéry? 

Když v roce 1994 vypukl ve Rwandě jeden z nejkrvavějších konfliktů moderní doby, svět jen zpovzdálí sledoval, k jakým násilnostem v malé africké zemi dochází. Každý den byli po více než tři měsíce hromadně masakrováni příslušníci menšinového rwandského etnika Tutsi, které se vládnoucí většinoví Hutuové rozhodli pod záminkou nevyřešené historické křivdy zcela zlikvidovat. Po ukončení bojů byla ustavena přechodná vláda zastupující obě skupiny a Rwanda se pomalu vydala k obnovení stability a nastartování ekonomického růstu.

V kontextu rwandské genocidy se nicméně často zapomíná na sousední Burundi, které bylo konfliktem taktéž zasaženo, byť v odlišných rozměrech. Stejně jako Rwandu jej obývají menšinoví Tutsijové a většinoví Hutuové. Zde však po ustavení nezávislosti vládli Tutsijové. Země se dlouhodobě zmítala v ekonomických i politických problémech, které nejednou vyústily v ozbrojené střety mezi oběma etniky. Když ve Rwandě propukla genocida, příliv uprchlíků rozvířil v Burundi nevyřešené spory a vypukla občanská válka. Ve větších či menších intencích pak trvala až do roku 2003, respektive 2005, kdy došlo ke zvolení nového prezidenta.

Počátky současné krize

Burundský prezident Pierre Nkurunziza. Zdroj: Wikimedia commons

Přestože se posléze do jisté míry podařilo obnovit zdevastované státní struktury a Burundi od ukončení občanské války vykazuje kontinuální ekonomický růst, země po všech stránkách dlouhodobě stagnuje. Nefunkční vláda navíc operuje s podstatně menšími příjmy ze zahraniční rozvojové pomoci než sousední Rwanda, která se stala tzv. miláčkem donorů (především USA). V důsledku je Burundi považováno za jednu z nejchudších zemí světa, čemuž odpovídají i veškeré dostupné statistiky, hodnotící úroveň ekonomiky, kvality života apod. Zároveň se jedná o typický příklad nefunkčního státu, v němž je politická sféra tvořena sítí klientelistických a patrimonialistických vazeb, v daném případě končících u prezidenta Nkurunzizy.

Je to právě Pierre Nkurunziza, který se stal ústřední postavou dalších problémů, které kulminovaly v roce 2015. Podle burundské ústavy a Charty Africké unie může prezident setrvat v úřadě maximálně po dvě funkční období. Výhled na blížící se konec toho druhého by však pro Nkurunzizu znamenal ústup z moci, která mu doposud zajišťovala množství výhod. Smutnou africkou tradicí je však častá ignorace daného pravidla, a ani v případě burundského prezidenta tomu nebylo jinak. Ústavní soud, spadající plně pod kontrolu Nkurunzizovy vládní strany, mu bez problémů posvětil kandidaturu do třetího funkčního období. Výsledkem byla postupná celostátní eskalace sporů, které trvají dodnes.

Hodnotový spor USA

„Burundi? A kde to jako je?“, ptali se mě mnozí při vyprávění o studijní cestě, kterou jsem tam před několika lety podnikl. Má snad svět důvod zajímat se o další malou bezvýznamnou africkou zemi, která nedisponuje přírodním bohatstvím a leží v končinách, o jejichž existenci mnoho z nás nemá ani tušení?

Důvodů, proč by měl, je hned několik. Jakkoli nepravděpodobné se to může zdát, majoritní zájem na situaci v Burundi leží na srdci Spojeným státům americkým. Mimo jiné i proto, že jejich první mise v Somálsku v roce 1994 skončila fiaskem, je tento rozpadlý stát stále líhní teroristů. A jestli USA nemohou něco vystát víc než komunismus, nebo myšlenku na omezení práva na osobní držení zbraní, je to právě hrozba terorismu, spojeného s politickým islámem. USA se tak nepřímo angažují v misi Africké unie AMISOM, jejímž cílem je pomoc s obnovou somálského státu a podpora při boji s teroristickou skupinou aš-Šabaab. AMISOM je tvořen více než 20 tisíci členy vojenského personálu, z nichž jednu čtvrtinu tvoří vojáci Burundi. Právě zde leží jádro problému. Se sílícími nepokoji, které od loňské krize zmítají Bujumburou, bude pravděpodobně prezident Nkurunziza potřebovat své vojáky doma. To představuje riziko nejen pro AMISOM, která by tím mohla být významně oslabena, ale také pro USA, pro které má somálská mise velký význam.

Burundští vojáci v rámci mise AMISOM. Zdroj: Wikimedia commons

Daná situace navíc dostává USA do hodnotového sporu s ekonomickým přesahem. USA investují každý rok miliony dolarů do výcviku burundských bezpečnostních složek a poskytují jim vybavení. Dokud vláda v Burundi dokázala alespoň částečně plnit svou roli a v jejím čele stál legitimní prezident, stačilo USA pro splnění role světového ochránce demokracie rétorické vyzývání k jejímu posilování. V tuto chvíli by však Kongres podporoval autoritářského vůdce, který nerespektuje ani základní pravidla a investice do jeho režimu by tudíž byly minimálně značně zpochybnitelné.

Problematické postavení Africké unie

Druhým aktérem, pro něhož hraje situace v Burundi významnou roli, je Africká unie. Kromě potenciálního oslabení její mise v Somálsku se musí potýkat také s přetrvávajícím problémem nikdy nekončícího vůdcovství ve svých členských zemích. Přestože její charta jasně stanovuje pro prezidentské úřady maximálně dvě funkční období, v rámci klasické mezinárodní soft power nedisponuje žádným mechanismem na vymáhání daného pravidla. Dominantní postavení mají stále národní právní řády a Unie tak de facto pouze doporučuje, jak by se mělo postupovat.

Problematická je též akceschopnost Unie v případě vnitrostátního konfliktu v některé členské zemi. Na konci roku 2015 byla v plném proudu vyjednávání o vytvoření mírové mise. Její vyslání do Burundi je však značně problematické. Klauzule vyžadující souhlas země, do níž má být mise umístěna, již byla z unijní legislativy vyjmuta. Přesto je však pro legitimitu potenciální mise potřeba naplnit několik základních podmínek (např. obvinění z válečných zločinů či zločinů proti lidskosti), k čemuž zatím nedošlo. V Burundi nicméně stále umírají další lidé, opoziční politici a aktivisté plní státní věznice a ze země už ze strachu odešlo téměř čtvrt milionu obyvatel. Přesto se však Africká unie k zásahu doposud neodhodlala.

V neposlední řadě nesmíme opomenout vliv konfliktu na celý region afrických Velkých jezer. Destabilizace Burundi totiž znamená zvýšení nestability celé oblasti. Tu dlouhodobě ohrožuje fragmentovaná Demokratická republika Kongo, jejíž části jsou už více než dvě dekády v rukou nejrůznějších warlordů, rebelů, a dokonce nejvyšších státních představitelů sousedních zemí, které se tak obohacují o příjmy z nelegální těžby konžských nerostných surovin. Uvážíme-li prostupnost afrických hranic a častý problém s přeléváním konfliktů, nový rozměr najednou dostává i problematická situace ve Středoafrické republice či Keni, jakož i všudypřítomná otázka migrace, která má důsledky pro celý svět.

Vnitrostátním konfliktům je tudíž potřeba věnovat pozornost i v kontextu dalších zahraničních aktérů. Přímé i nepřímé dopady zdánlivě nevýznamných tenzí mohou pocítit i miliony dalších po celém světě.