V roce 2012 vypukla v Mali občanská válka, která ve větší či menší intenzitě trvala až do roku 2015. Dozvuky konfliktu lze pozorovat dodnes, přičemž stále není vyloučeno jeho obnovení. Existuje tedy vůbec v natolik složitém konfliktu naděje na definitivní složení zbraní?
Předmětem válčení byla především samostatnost území na severu země zvaného Azawad. Ten před čtyřmi roky jednostranně vyhlásil nezávislost, kterou však neuznal žádný suverénní stát. Většinovému etniku Tuaregů se především nelíbilo, že malijská vláda nemá pochopení pro jejich kočovný život, diskriminuje sever oproti jihu a následně nechce uznat jejich nezávislost.
Tuarežští bojovníci. Zdroj: wikimedia commons
Rozdílné pohledy malijských seveřanů a jižanů mají své kořeny již v dávné historii. Tuaregové se především necítili být součástí malijského státu. Důvody lze hledat již na počátku 14. století, kdy byla vytvořena říše Mali, jejíž součástí většina dnešního Azawadu nebyla. Od té doby se sever a jih Mali vyvíjel více či méně odlišně až byly na konci 19. století obě části sloučeny pod francouzskou správou.
Ihned po konci koloniální nadvlády a zisku malijské nezávislosti v roce 1960 započali Tuaregové své snahy o nezávislost Azawadu. Tehdy se ještě podařilo spory zažehnat, avšak nespokojenost Tuaregů s jejich postavením v rámci maliského státu rostla nadále. Vše pak vyvrcholilo v lednu 2012, kdy separatisté naplno rozpoutali boj za nezávislost severu.
Mnoho skupin s odlišnými cíli
Je však nutné položit si otázku, kdo jsou ti separatisté bojující proti centrální vládě. Odpověď není jednoduchá. Jak už to tak totiž v podobných případech bývá, neklidu se pokouší využít mnoho různých skupin s velice odlišnými cíli a prostředky. Takové skupiny pak spojuje pouze jediné – odpor k centrální moci.
Konkrétně v případě malijského konfliktu by se mohlo zdát, že proti sobě stojí pouze dvě zájmové skupiny – ti, kteří se snaží zachovat územní celistvost státu a separatisté. Celá situace je však mnohem komplikovanější.
Za územní celistvost státu bojuje především malijská centrální vláda prostřednictvím národní armády. Avšak i v této skupině existuje několik názorových proudů, jak se s rebelií na severu země vypořádat. Výsledkem byl na počátku roku 2012 vojenský puč zorganizovaný tou částí armády, která měla pocit, že by vláda mohla v boji s rebely dělat více. Avšak ani noví představitelé státu neměli v konfliktu se separatisty dostatek prostředků na jeho zdárné ukončení.
Druhým zastáncem územní celistvosti Mali je jeho bývalá koloniální mocnost Francie, jež do západoafrického státu vyslala intervenční vojska, prostřednictvím nichž se pokusila obnovit stabilitu země. Zájem Francie na obnovení míru je vzhledem k značným obchodním i historickým vazbám evidentní.
Nejhlasitějším zastáncem samostatnosti Azawadu je koalice několika tuarežských skupin zastřešená organizací Národní hnutí za osvobození Azawadu (MNLA). Právě tato skupina stojí za vyhlášením azawadské nezávislosti, kterou však žádný jiný stát neuznal.
Bojovníci Ansar Dine. Zdroj: wikimedia commons
Druhým hnutím je Ansar Dine (v překladu Obránci víry), které skrze svou wahhabistickou víru usiluje primárně o zavedení práva Šaría na celém území Mali. Skupině na rozdíl od MNLA nejde o nezávislost Azawadu, jelikož pokud zůstane Mali jednotné, bude pro Ansar Dine jednodušší zavést Šaríu na jeho celém území. Ansar Dine je též známá používáním teroristických taktik, když během dobývání měst například běžně popravovala zajatce.
Poslední významnou rebelskou skupinu je Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM), jež pro změnu usiluje o zavedení chalífátu v celé oblasti Sahelu. Skupina využívá podobně jako Ansar Dine teroristické praktiky, navíc lídři obou skupin jsou bratranci. Přesto spolu však v důsledku složitých mocenských bojů nespolupracují.
Neúspěšná spolupráce separatistů
Z předchozích řádků je zjevná komplexnost malijského konfliktu. Je evidentní, že proti sobě nestojí pouze dvě zájmové skupiny, nýbrž několik různých, jejichž zájmy se navzájem překrývají. Pro jednotlivé aktéry je tudíž velice složité dosáhnout svých cílů, jelikož se při tom musejí vypořádat nejen s jedním, ale rovnou s několika odlišnými oponenty.
Jako možné řešení by se nabízelo spojení podobných zájmových skupin do jedné velké koalice. O něco podobného se pokusili MNLA a Ansar Dine, jenž zpočátku konfliktu táhli spolu za jeden provaz, což po nějakou dobu přinášelo ovoce v podobě dobytých území a rozšiřování sfér moci. Problém však nastával při dohadování o budoucnosti nově získaného území. Zatímco MNLA šlo primárně o územní zisk pro stát Azawad, Ansar Dine usilovala o rozšiřování práva Šaría. Situaci později trefně popsal profesor Jeremy Keenan: „Když rebelové dobydou město, MNLA se zmocní vojenských základen, zatímco Ansar Dine jde do centra města, kde vyvěsí své vlajky a začne obyvatele poučovat o právu Šaría.“
Daný příklad ukazuje, že spojování do velkých koalic není ani zdaleka tak jednoduché a účinné, jak by se mohlo zdát. Přestože všechny rebelské skupiny bojují proti centrální vládě (což je mezi sebou krátkodobě pojí), má každá z nich zároveň odlišné cíle (což vylučuje spolupráci z dlouhodobého hlediska).
Vítězství pragmatismu
Tisková konference zástupců Ansar Dine, MNLA a malijského ministra zahraničí. Zdroj: wikimedia commons
V situacích, kdy lpění na vlastní ideologii nikam nevede, musí na scénu přijít pragmatismus. Daný fakt si nejdříve uvědomila MNLA, která po ideologicky i ekonomicky neúspěšné spolupráci s Ansar Dine přešla na druhou stranu barikády a začala spolupracovat s francouzskými intervenčními jednotkami. Tím sice Tuaregové ztratili naději na úplnou nezávislosti Azawadu, ale spojením se s výborně vybavenými Francouzi získali značnou převahu oproti zbylým rebelských skupinám, díky které se z MNLA stala nejvýznamnější organizace na severu země.
Spolupráce mezi konkurenčními skupinami se tudíž nakonec ukázala jako přínosná, jen nesmí být motivována ideologicky, nýbrž pragmaticky. Znamená však dané zjištění, že se zároveň zvyšuje naděje na úplné ukončení konfliktu?
Faktem je, že v dubnu 2015 se všechny strany shodly na klidu zbraní a malijský konflikt tím byl ukončen. Alespoň prozatím. Nikde však není psáno, že se boje nemohou kdykoliv znovu rozeběhnout. Obzvlášť když souhlas s klidem zbraní byl ze strany oslabených severských rebelů podnícen především racionální úvahou, podle které by jim pokračování ve válčení v nejbližší době nepřineslo nic pozitivního. Jejich touha po zavedení práva Šaría, vybudování chalífátu či osamostatnění Azawadu však zůstává.
Co by tedy měla vláda udělat, aby zabránila nové eskalaci konfliktu? Jedním z možných řešení by bylo udělení částečné autonomie Azawadu. Vláda by tím alespoň částečně uspokojila touhu Tuaregů po nezávislosti jejich území, přičemž by posílením jejich pozice zároveň i značně omezila prostor pro další rebelie ze strany Ansar Dine a AQIM.
Pro takto rázný krok by však národní vláda především nejdříve musela posílit svou dosud velmi slabou a fragmentovanou pozici uvnitř státu…
